Stála jsem v koupelně a upřeně se zadívala na kelímek se zubními kartáčky. Věděla jsem jistě, že v Domě už vlastně bydlíme jen dva, tak jak je možné, že jich tam už je zase tolik? Dokázala jsem spolehlivě odlišit ty naše, ale rozklíčovat zbytek se mi nepodařilo. Kam se vlastně vypařilo pravidlo osobních barev?

Osobní barvy jsem členům rodiny přidělila už před lety, když mi lezlo na nervy nepředvídatelné množení používaných zubních kartáčků, stejně jako našpiněných ručníků. Zdálo se, že moje mužstvo je natolik zahleděno do vesmírných událostí, že je nad jejich síly si pamatovat, nejen jaký mají aktuální ručník, ale i aktuální kartáček, byť ten se mění podstatně méně často než ručník.

Rozdělila jsem tedy osobní barvy, nakoupila kartáčky v oněch barvách, stejně jako barevné závěsy na ručníky. Vzhledem k tomu, že jsem každému přidělila jeho oblíbenou barvu, tak to fungovalo. Dlouho. Dokud se všichni nerozprchli do nových domovů, kde už nebyli vázaní barevných schématem. Jenže jak všichni bydlí daleko, jezdí obvykle na celé víkendy, ne na dvouhodinové návštěvy, takže při pobytu doma potřebují co? Kartáčky na zuby a ručníky:))

Takže když přijedou k nám, používají buď kartáčky svoje, nebo slídí v mých zásobách a použijí takový, jaký tam najdou. A potom ho nechají v kelímku, aby do příště šťastně zapomněli, jaký používali, takže to buď odhadují nebo jsou slídit po nových. Výsledek? Podle počtu kartáčků v koupelně u nás musí čas od času přespávat fotbalová jedenáctka!

Minule na mě v mailu vykoukl newsletter z Lékárny.cz a ejhle – měli ve slevě mé oblíbené kartáčky Curaprox. Zbystřila jsem a prohlédla si detaily nabídky. Ano, seděl by i typ kartáčku a trojbalení by mi vyhovovalo. Jenže… kdo mi zaručí, že mi přijdou zrovna ty barvy, které mají na obrázku?:))

A tak se dnes ptám – jak třídíte tyhle věci v rodinách vy? Děti se vytřídí snadno, ale když vám nakonec vyrostou a s nimi později i rodina…:))