Když jsem byla malá, seděla jsem před štědrovečerní večeři v jídelně ve velikém starém koženém křesle a poslouchala v rádiu rozhovory s vojáky, lékaři, diplomaty a dalšími „nešťastníky“ kteří, vzhledem k svému povolání, nemohli trávit jeden z nejhezčích svátku v roce s rodinou. Jako dítěti mi představa, být na Štědrý večer mimo domov, přišla neúnosná.

Vize se naplnila o mnoho let později, když jsme se s manželem ocitli daleko od domova a první Vánoce proběhly pouze ve dvou. Postupně jsme se jako rodina rozrostli a my oba jsme se dětem snažili představit a udržet české vánoční tradice se vším všudy, a to i s kaprem ve vaně, kterého děti naprosto ignorovaly a zajímal jen nás dva dospělé. Mám dojem, že se nám dařilo českou vánoční atmosféru každoročně úspěšně v cizině vytvořit a užít si každé chvíle u rodinného krbu do sytosti.

Starší děti se rozlétly do světa a na Vánoce se samozřejmě rady vrací domů. Když jsem obdržela od manžela textovou zprávu – co takhle letos o svátcích na Havaj – srdce mi zaplesalo, stejně tak našemu nejmladšímu dítěti, které si dokonce otcův text přečetlo dřív než já, protože jsem v té chvíli řídila. Hned mě ale napadlo, jak se s myšlenkou smíří její sourozenci zvyklí se vracet na Vánoce domů. Obavy se brzy ukázaly zbytečně a představa výměny deštníku a nepromokavých bund za plavky, zvítězila nad slavnostně prostřeným štědrovečerním stolem.

Brzy jsme zjistili, že nápad strávit vánoční svátky na Havaji, mělo tolik lidí, že budeme muset cíl naší cesty pozměnit. Zarezervovali jsme hotel v Kostarice a 23. prosince naše pětičlenná rodina odletěla do Libérie ležící v regionu Guanacaste na tichomořském pobřeží. Prosinec se ukázal na návštěvu této tropické země jako ideální, začíná zde suché období (léto) trvající do dubna a končící v květnu nástupem deštivého období (zima), přičemž v některých regionech Kostariky prší celou zimu bez přestávky. Teploty se během našeho pobytu pohybovaly celý týden kolem 30 stupňů C.

I když Kostarika patří k ekonomický nejsilnějším a politický nejstabilnějším zemím Střední Ameriky, místní obyvatelé žijí skromně ve svých domcích, často obehnanými ostnatými dráty a na střeše s nezbytnou satelitní anténou. Většinu obyvatelstva této země živí zemědělství a cestovní ruch.

Země se rozkládá mezi Tichým oceánem a Karibským mořem a jsou to jejich pláže, které k návštěvě Kostariky lákají turisty nejvíce. Ale že i návštěva deštného pralesa a tropické zahrady stojí za to, jsme se sami přesvědčili při jednom z celodenních výletu – obdivovali jsme tropické rostliny a květiny, ptáky, motýly a lenochody špici vysoko ve větvích stromů.

Na severu sousedí Kostarika s Nikaraguou, která patří společně s Haiti k nejchudším a politický nejméně stabilním zemím Střední Ameriky. Příležitost ji navštívit jsme si nenechali ujít a zúčastnili jsme se výborně naplánovaného zájezdu organizovaného hotelem. První zastávka cesty proběhla ještě v Kostarice, bylo třeba se nasnídat. Poučení průvodcem, že Kostaričané snídají rýži s fazolemi, obědvají fazole s rýží a večeří míchané fazole s rýží, jsme se dosyta najedli obojího a byli připraveni překročit hranice.

Průvodce nás v autobuse upozornil, že ke klidnému a hladkému průjezdu kostaricko-nikaragujských hranic bude potřeba úplatků a až on tak bude činit, my všichni v autobuse máme své pohledy upřít jinam. Nebudu vás napínat, celkově jsme museli na hranicích vystoupit z autobusu dvakrát, pasy nám byly prohlíženy třikrát a mnohokrát orazítkovány.

Ženy a dívky byly vpuštěny zpátky na palubu autobusu před muži, pohraničník držel v ruce sesbírané cestovní dokumenty všech účastníků zájezdu a vyvolával jednotlivá jména. Celá akce trvala zhruba dvě hodiny, díky zkušenému průvodci a velmi časnému rannímu odjezdu z resortu.

Až do chvíle, než jsme překročili nikaragujské hranice, jsem žila představou, že životní úroveň Kostaričanů je nízká. To, co mi však skýtal pohled z okýnka autobusu při projíždění Nikaraguou bylo srdcervoucí. Země naprosto zdevastovaná diktaturou, občanskou válkou a přírodními katastrofami, se zařadila na první místo mezi nejchudší státy západní polokoule. Pyšní se ale náramným přírodním bohatstvím a ne nadarmo se nazývá zemí jezer a sopek.

První cesta nás zavedla k vyhlídce na lagunu Apoyo, v málem klidném městě Catarina. V dálce za lagunou se třpytilo Nikaragujské jezero, u něhož se rozkládá Granada, cíl našeho výletu. Odbočkou na cestě do Granady jsme se dostali do Masajskeho sopečného parku a měli možnost se pokochat krásami jedné že sedmi aktivních sopek v zemí. Okraj kráteru Santiago je dostupný autem či autobusem a pobyt zde doporučovaný krátký, vzhledem k neustále unikajícím plynům z kráteru. Příroda v okolí sopky zůstává drsná, poničená sopečnými erupcemi, z nichž ta poslední proběhla v roce 2008.

Na oběd jsme dorazili do nejstaršího města Nicaragui, Granady, která je hlavním městem stejnojmenné provincie. Nikaragua se v 16. století stala španělskou kolonií a katolický a katalánský vliv se bezesporu podepsal na architektuře města. Ulice Granady lemují koloniální domy v pastelových barvách, tři veliké kostely, trhy, restaurace a kavárny. Město bývalo pro svoji polohu významným strategickým místem pro objevitele, dobyvatelé a piráty a také důležitým španělským přístavem k dopravě zlata a stříbra z Ameriky.

Vyjížďka lodi mezi granadské ostrůvky na Nikaragujském jezeře se stala naší poslední atrakcí tohoto výletu. Ostrovy tvoří vlastně obrovské kameny, které kdysi dopadly do jezera při výbuchu sopky Mombacho. Ostrůvku různých velikosti je přes 300 a na některých skromně žijí místní rybáři, zatímco další okupují luxusní vily nikaragujských politiků a majitelů kávových plantáží.

Opičí ostrov s opicí, skákající po zábradlí jedné z návštěvních lodí, bezesporu patřil mezi nejlepší zážitky plavby. Zpestřili ji ale i kormoráni, volavky, papoušci, jestřábi a supi poletující nad našimi hlavami. Plní zážitků jsme se vrátili zpustošenou zemí zpátky do Kostariky, kde jsme si zbytek pobytu zpestřovali odpočinkovými aktivitami proloženými výbornou stravou. Prožili jsme „jiné“ Vánoce, prosluněné, exotické, tropické a hlavně rodinné.

Další fotky najdete zde: https://caniva.rajce.idnes.cz/Kostarika

Dede: Děkuju Canivě za pozvánku na místa, kam se většina z nás nejspíš osobně nepodívá – užila jsem si to!:))

A pro vás, milí čtenáři, mám – navíc ke Kostarice a Nikaragui – ještě jednu otázku: Trávili jste někdy Vánoce totálně mimo domov, někde na plážích? Nebo byste to aspoň rádi zkusili?