Březen byl bohatý na události na Blízkém východě podobně, jako každý jiný měsíc. Ty nejžhavější se týkají Izraele a Saúdské Arábie.

Izrael prožívá předvolební kampaň v plném proudu a premiér Benjamin Netanjahu bojuje k svůj mandát, který dostal povážlivé trhliny zejména kvůli obviněním z korupce a podezřelým platbám kolem jeho ženy Sáry, která, pro českého čtenáře, je něco jako atraktivnější a inteligentnější verze Marty Gottwaldové. Přesto je ovšem tématem číslo jedna zahraniční a bezpečnostní politika.

Netanjahuova inovace totiž spočívá v tom, že udělal z kousku čistého Západu uprostřed Blízkého východu civilizovanou, leč blízkovýchodní zemi, která se začala víc ohlížet po svých sousedech, než po Evropě nebo i USA. Součástí této strategie je v našem seriálu mnohokrát zmiňované spojenectví se Saúdskou Arábii a Egyptem. Otázkou jež zda voliči umožní Bibimu (tak se Netanjahuovi v Izraeli říká) dokončit svůj velký projekt, na což minimálně jedno volební období potřebovat bude.

O sabotáž této snahy se stará zejména Tureckem podporované, v Gaze vládnoucí teroristické hnutí Hamás a s ním tamtéž o moc bojující, Íránem podporovaný Islámský džihád. Izraeli nebezpečné jsou obě organizace. Třebaže teď probíhá jednání o příměří mezi Izraelem a Hamásem (zprostředkované Egyptem a Katarem), evidentně se ho snaží vykolejit raketovými útoky jak Islámský džihád, tak svevolne nižší šarže samotného Hamásu – to je totiž nejpravděpodobnější vysvětlení „omylem“ odpálených dvou raket na Izrael (jedna na jih Tel Avivu a jedna ještě na sever od něj), z nichž jedna srovnala se zemí rodinný dům a zranila jeho obyvatele, včetně dětí (byli by mrtví, kdyby se nestačili včas schovat). Cílem je evidentně ukázat, že Netanjahu nemá věci pod kontrolou.

Jenže Bibi může za hodně kontroverzí v zahraniční politice i sám z zejména pokud jde o výběr spojenců. Už jsme tu psali dost obsáhlé o saúdském korunním princi Mohammedu bin Salmánovi, ale hodně lidí oprávněně zvedá obočí zejména nad způsobem, kterým se Bibi evidentně snaží manipulovat Putinem (což našinec ví, že není dobrý nápad), popřípadě nad jeho vazbami na brazilského prezidenta Jaira Bolsonara.

To, co ovšem může pořádně zamíchat kartami, je včerejší objev agentury Bloomberg, která na základě satelitních snímků ukazuje saúdský jaderný reaktor velmi blízký svému dokončení. Dá se tedy očekávat eskalace i z druhé strany – Írán docela určitě nelení.

Ta nejviditelnější blízkovýchodní aféra se ovšem regionu týká jen okrajově: a tou je návrat manželek džihádistů Islámského státu do západních zemí. Symbolem těchto žen je Shamima Begum, původně britská občanka, jíž Británie vzala kvůli její účasti v IS občanství. Evropský tisk, ale zejména však britský tisk totiž jede prakticky každý den doslova propagandistické úsilí, v němž se snaží tyto ženy vykreslit jako oběti, které si zaslouží soucit, třebaže dotyčné neprojevují ani minimální lítost nad svými činy. Jde to tak daleko, že se o jejím teroristickém manželovi, nizozemském občanu, běžně píše jako o „manželovi nevěsty Islámského státu“. Kromě Spectatoru a Spiked v tomhle jede veškerý britský seriózní tisk, zejména pak Guardian a Independent – a tak si říkám, proč tolik soucitu nedostávají jejich kurdské a jezídské oběti.