Včera v podvečer jsem jela na nádraží s jednoduchým úkolem – převzít tašku od synovce cestujícího rychlíkem z Liberce do Pardubic. Na nádraží ve Dvoře Králové jsem přijela včas, takže jsem měla možnost si stoupnout k zábradlí a zasněně koukat na koleje.
Čekala jsem, až se v dálce za přejezdem objeví velký motorák a přemýšlela o tom, v čem je schované kouzlo železnice. Protože zcela prokazatelně existuje a spoustě lidí ovlivňuje život. Začne voděním batolat na nádraží „Copak to jede? Vlak!“, pokračuje dětskou železnicí zabírající podstatnou plochu podlahy dětského pokoje (když mají rodiče štěstí, tak jen dětského pokoje:)).
Potom přijde čas encyklopedií a sbírek obrázků (dnes i videí), aby přišel čas pořizování těch obrázků. Existuje plno míst proslulých dokonalou kompozicí vlaku v krajině, kde stávají železniční fotografové málem frontu na vytoužený záběr. No a mezi tím se samozřejmě těmi vlaky jezdí.
Nemohu si pomoct, ale dokonce i ve svém věku cítím minimálně záchvěv radostného vzrušení, když nastoupím do vlaku. Ano, jsem přirozeně toulavá a být na cestách je pro mě normální. Ale cestování vlakem (pokud to není cesta Praha Košice rychlíkem Laborec, kde člověk celou cestu stojí na jedné noze a ještě ne na své – abych citovala klasika:)) pro mě má prostě půvab navíc – protože je to vlak.
Ještě si pamatuju dlouhé cesty vlakem z Prahy do hor k jedné babičce a do Dvora Králové k té druhé. Dokonce tehdy ještě jezdily normálně parní lokomotivy, takže jsem si zvykla být velmi špinavá cestující holčička – člověk se přece musel dívat z okna, a to nikdy čisté nebylo. Stejně jsem se přesvědčila, že maminka měla pravdu, když mi říkala, ať za jízdy nekoukám po lokomotivě, nebo mi do oka vlétne saze. Neušla jsem jim skoro nikdy, protože člověk se přece musel koukat po mašině – aspoň když se vyjíždělo z nádraží!
Později už byly vlaky méně romantické, ale jezdila jsem pořád. A daleko – Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Rujána… inu železničářské dítě:)) Potom jsem si našla muže ze Slovenska a v ježdění pokračovala – i s dětmi. Když si vzpomenu, jak jsem se batolaty snažila spát na jednom lehátku. Na nekonečnost nočních cest, kdy člověk usínal jen po chvilkách a když vlak někde zastavil, snažil se z hlášení poznat, kde asi může být. Nejčastější poznanou noční zastávkou byla u mě Žilina…
I když jsme později v mém dětství začali s našimi jezdit z Prahy na hory nebo do Dvora Králové i autem, tak jsem stejně vlakům neušla. Kdykoliv jsme jeli přes nějaký přejezd, ptával se můj otec: „A co je tohle za trať? Odkud kam?“ A očekával, že to budeme vědět! 🙂 Když jsem tuhle jela autem na Moravu, tak jsem zjistila, že tu otázku pořád ještě v duchu očekávám, takže si okolní železniční tratě pořád snažím aspoň v hlavě zařadit. Pravda, s mapami v mobilu je v případě nejistoty k výsledku velmi blízko – takovou nápovědu jsem kdysi nemívala:))
Včera jsem si tak užila svoji zasněnou čtvrthodinku na nádraží – po dni, kdy jsem neměla na žádnou romantiku ani pomyšlení. Vyfotila jsem přijíždějící vlak a napadlo mě, že to bude prima téma pro pracovní úterý – co vy na to? 🙂
A tak se ptám – co vy a vlaky? Jsou pro vás prostě jedním z dopravních prostředků (ach ano, vím snad všechno o zpožděních a stále sloužících nesmrtelných koženkách:)), nebo vás také umějí okouzlit? Mátě v rodině nějaké železniční nadšence?(My celou přehršel, v několika generacích:)) Máte nějakou oblíbenou trať, která vás umí vzít za srdce?
Zkrátka, pojďme si dnes povídat o mašinkách:))
PS: Líbí se vám víc vlaky nově modré nebo po staru červené? 🙂
No a jistě si všichni pamatujete „Pohádky o mašinkách“, tak krásně namluvené Vladimírem Rážem. Na černokněžníka Zababu a tajnou kolej za Smíchovským nádražím se nedá zapomenout 😀 .
No a nakonec, když už se tady mluví o inspiraci v písničkách vlaky, tak tady je ta nejvlakovější od jedinečných Hoboes
https://www.youtube.com/watch?v=adX9RpddoaY
Děkuju všem za milé komentáře – je vidět, že vlaky prostě umějí lidem zalézt pod kůži 🙂 A to navzdory tomu, že si skoro každý zažil aspoň jednu hororovou jízdu 😛
Omlouvám se za nepřítomnost, měla jsem dnes rozlítaný den a v podvečer jsme hrály divadlo v Dubenci (sousední vesnice:)). Bylo to představení pro místní seniory a moc jsme si to užili – my i oni, řekla bych.
Po představení jsme s nimi ještě všechny (členky Dedivadla) seděly a povídaly – paní domácí na úřadě (hrály jsme v sále, kde se obvykle oddává:)) nás pohostila chlebíčky, koblihami a kafem:)) Domů jsem přijela před chvílí – a to představení začínalo v pět odpoledne! (inlove)
Jsem z města, které mimo jiné funguje jako známý železniční uzel a tak mne vlaky provázely od mala,pak se synkem na čučku a následně s vnučkou, na nádr., kde jezdilo furt něco. Nejraději jsme měli vagony V3S, které dělaly krásný rambajs.Užila jsem si všech možných vybavení i dřeváky, kde byly na plošině klasická kamna. Pak mi taky utkvěl v hlavě vlak do Jindřichova na Šumpersku,(brigáda) kde jsme vždycky dojely do nějaké stanice a pak se vlak vracel směrem ke stanici cílové. V mém městě se nejvíc posunovaly vlaky v oblasti železničního mostu a jak tak stále houkaly, hlavně v noci, zvuk se šířil po řece Bečvě, u které jsme bydleli a rezonoval i v bytě, ve starožitné celodřevěné skříni co ani hřebík neměla. Než jsem přišla na to, co mi to houká v pokoji, myslela jsem, že blbnu a měla jsem strach, pak mi to docvaklo a byl klid. Tož tak. Ráda jezdím vlakem, je to teď už pohodlné a bez stresu ze silnic. A my senioři nad… to máme zatím za hubičku!
Ano, dívat se na vlaky byla také naše dětská zábava. Můj tatínek i jeho bratr jeden čas pracovali na dráze. Tatínek pak odešel (ale láska k vlakům mu zůstala), strejda u toho zůstal až do důchodu. Protože pak měl celoživotní jizdenky zdarma, využíval toho a hodně cestoval po republice.
Sama jsem naposledy jela vlakem z Německa do Prahy. Moje první dlouhá jízda byla po maturitě z Prahy do Francie, později párkrát z Prahy do Bratislvay. V Německu jsme jezdili často vlakem, když jsme měli zamluvený hotel blízko tratě a pak jsme jen chodili po horách, auto nebylo potřeba. Hlavně v zimě a sněhu byl vlak z(do) Alp jistější, než jízda autem. Často jsem také jezdila sama za manželem na poslední den, dva jeho služebnch cest, kde byl autem a spolu jsme se vrátili domů. V současných moderních vlacích jsem dosud nejela.
Nejvíce jsem vlakem jezdila v dětství, na chatu (nebo k venkoveskému příbuzenstvu). Auto jsme neměli, autobus by nás byl dovezl blíže (a byla to celkově kratší cesta), ale do chaty byl rekreační lístek levný. Jezdili jsme ze smíchovského nádraží a bývali to víkendové davy lidí, co se na nádraží hrnuly. Takže jsme s bratrem vždy vyklouzli z tramvaje a pelášili postavit se do dlouhé fornky na jízdenky, kde jsme našim drželi místo, než došli s taškami. A pokud to šlo, žadonili jsme pro vagón co nejblíže za „lokotkou“ a pokud to šlo u okýnka, abychom se mohli vyklánět. Milovali jsme pouzději nasazený „patrák“ a vždy se hrnuli nahoru, třeba jen my dva, rodiče často zůstali se zavazadly dole. V Americe jsem vlakem nejela nikdy. Jednou to bylo naplánované, ale nakonec to nevyšlo.
Jeden vlakovej zážitek – ráda vzpomínám. Bylo to v dubnu 1969.vím to přesně, byla jsem ve čtvrtém měsíci. Naskytla se příležitost zájezdu do Itálie, tenkrát věc nevídaná. S JZD, kde pracoval manžel. Byl nás celý lehátkový vagon, v kupé pět lidí a šesté lehátko na kufry. Z Prahy jsme jeli do Vídně, ráno nás vyhodili z kupé a měli jsme celý den na prohlídku Vídně. V určenou dobu večer jsme museli být zpět, náš vagon připojili za nějaký jiný vlak a jelo se celou noc dál. Ráno nás vyhodili z kupé…. Projeli jsme takhle kus Itálie, Benátky, Neapol a Capri, až na Sicilii(Catanie) a přes Řím zpět do Vídně a domů. Fajn to bylo! Ale moc rychle, takže mi všechny ty památky tak nějak splývají. Další rok se měl pořádat zájezd po Beneluxu, ale už to nešlo. A navíc já už jsem měla jiné povinnosti 😀
Pak jsme jezdili vlakem s dětmi do Jugoslavie, ale to už bylo lehátkovým vozem se vším pohodlím. A děti to docela bavilo.
Pro mě nejkrásnější vlaková písnička, moje srdcovka.
https://www.youtube.com/watch?v=_asHIu1kNqM
Červencové ráno, mrňavá zastávka v poli na trati motoráčku mezi Táborem a Bechyní. Ta holka v zelené košili, barevný šátek na krku stažený koženým tunýlkem, berušky v blonďatých vlasech a v kapse višňová špička a „stařeny“, z kterých se ustavičně sype tabák (už je přece tak strašně dospělá), co tam čeká, jsem přece já, jen to nějak rychle uteklo. Léta jihočeských čundrů a vodáckých táborů na Lužnici, kdy jsme občas stírali rosu na kolejích, to byla romantika na entou.
Vlakem jsem jezdila spíš sporadicky, ale ráda. Jako malá holka jednou i do Bulharska, úmorná cesta, ale jako dětem se nám to samozřejmě líbilo, noc v lehátkáči, tajemná noční nádraží. Pozorování ubíhající krajiny z vlaku je jedinečné, s autem se to nedá srovnávat. Snad se ještě i dnes někdo dívá ven a nečumí všichni do mobilů.
Jednu dobu, když jsem pracovala v Bubenči, kousek od nádraží, jsem jezdila z práce vlakem – pantografem z Bubenče na Masaryčku. Byl to nejrychlejší způsob, jak se dostat do centra, trvalo to pár minut.
Tak přesně to o tom koukání z okna vlaku jsem psala níž. To Bulharsko několikrát, jednou Rumunsko. Kdepak, jinak si člověk tu krajinu nevychutnal.
A odkaz na Oranžový expres originál jsem dole taky dávala. Líbí se mi obě verze.
No a já jsem z ajzlboňácké rodiny, máma výpravčí od školy až do důchodu a spousta kamarádů má taky modrej mozek, jak se sejdou dva až tři, už se posunuje a já prchám…vlak používám denně do práce, trať Kolín – Masaryčka, bohužel ještě s přestupem na 060. Takže denně přes hodinu a čtvrt tam a to samé zpátky,vlaky znám tedy důvěrně. Nemůžu si pomoct, Elefanty mají něco do sebe, ale já měla radši starý panťáky, kde se dalo otevřít okno a nesvítilo to šílený světlo, který se nedá vypnout…A starý kupéčkový vlak byl taky super, dal se zavřít, vyvětrat a zhasnout, mohlo se stát na chodbičce a koukat z okna, jak nám ta cesta ubíhá…ty moderní vlaky jsou takový sterilní…a ještě mi vadí nastříkaný vlaky od sprejerů, hlavně zastříkaný okna, to bych vraždila…a ještě protihlukový stěny – chápu, že chtějí mít lidi klid, ale kolem Prahy furt koukat do betonu jednoho otráví… Samozřejmě jako rodina s režijkami jsme cestovali od mého batolecího věku, hlavně od nás z Polabí na Vysočinu za babičkou a tetou, přes 4 hodiny – 130 km ( hodina čekání ve Svitavách :-()nechápu jak to naši dali, ale asi jsme byly ségrou slušně vychované a neobtěžovaly spolucestující…já mám nejdelší cestu v osmdesátém šestém s CKM do Gdaňska, byla to paráda, jeden plný vagón puberťáků pohromadě a dva dny na cestě…Máma se ségrou jezdily víc a dál, protože měly FIBku a jezdily za hubičku, já už byla plnoletá, tak bych se nedoplatila. Vlakem do Bulharska, do Řecka, na jih Itálie…jediný pestrý zážitek mám z devadesátých let, ještě jsme neměli auto, které by dojelo za hranice, tak jsme na mezinárodní výstavu psů do Budapešti jely já a moje chovatelka se 4 psy – s mým psem a 3 fenami, z toho jednou hárající, kde měla chovatelka domluvené přímo na výstavě krytí s nějakým německým šampionem. Už jenom to, hlídat mého krycího psa, aby dal pokoj háravce -své sestře, byl zážitek. Navíc si chovatelka chtěla krytí posichrovat, takže do druhého dne jsme se všemi psy přespaly na nádraží v čekárně mezi maďarskými bezdomovci, ve čtyři ráno nás všechny vyhnali z čekárny ven,protože se uklízela, umyly jsme se u pumpy mezi kolejema a po nakrytí se přesunuly na jiné nádraží, odkud jsme slavnostně odjely domů, a to prosím bez jakékoliv znalosti cizího jazyka! 🙂 včetně koupení jízdenky u maďarské pokladní…to byl zážitek, na který nezapomenu…
Cákryš, zase anonym – to jsem já, Minka.
Já a vlaky – to byla klopotná cesta. Naši, než jsem se narodila, postavili chatu v křivoklátských lesích. Tam jsme jezdili každý víkend (ze začátku v sobotu po obědě, pak v pátek večer). Že to bylo z nádraží čtyři kiláky, to mi nevadilo, ale že ten vlak byl vždycky narvanej tak, že… no, znáte to o té cizí noze 🙁
Takže k tomu bych přidala tento hudební doprovod:
https://www.youtube.com/watch?v=qLlULADCF-g
Před časem se začaly i ty České dráhy měnit, takže už vlakem jezdím docela ráda (a často).
Takže ze vzpomínek ještě jednu romantickou:
https://www.youtube.com/watch?v=t9maUau79kk
OTéčko: včera jsem byla fotit v parku magnólie (rofl)
http://yga.rajce.net/2019_Park_na_konci_brezna
Já jsem v sobotu nafotil v Křeslicích vzácné křivatce české, je to nová lokalita a objevil jsem ji čirou náhodou, když jsem v pátek rozvážel balíčky na Praze 10
Já nejsem švihlá pražcem, ale vlakem jezdím ráda.
V mládí jsem jezdívala s kamarádkami na dovču k moři. Od CKM a samozřejmě vlakem. Strašně mě bavilo pozorovat krajinu, kterou jsme projížděli. Bavila mě maličká nádraží, kolem kterých jsme projížděli, některá tak nějak obyčejná, jiná krásně upravená. A z těch dob mám jeden poznatek. Jak jsme projížděli jednotlivé země, bylo na co koukat, ale jakmile jsme přejeli do tehdejšího ČSSR, krajina se úplně změnila. Byla taková jiná, milá a přívětivá. Pak jsem dojížděla do zaměstnání několik dlouhých let vlakem, ale líbilo se mi to. Pozorovala jsem, jak se měnila krajina v závislosti na roční dobu. To jsem si jako řidič nikdy nemohla vychutnat. Za mě vlak ano.
Když jsme jeli z Bulharska zpátky, vypadalo to takto: Bulharsko – jelo se pomalu, vagon jel celkem klidně.
Rumunsko – dtto
Maďarsko – vlak nabral rychlost, ale nedrncal.
Slovensko a Česko – Chvíli pomalu, chvíli rychle a koleje jako tankodrom.
Jako dítě jsme dokázala stát a koukat se dlouho na maloměřické posunovací nádraží. Cesty vlakem byly svátek. Pro mé děti taky- dokud jsme se nedostěhovali na dědinu a robátka nezačala jezdit vlakem do školy. Už tak nadšení nejsou 🙂 Na vlacích nemám ráda věčná zpoždění, přesun hlavního na dolní nádraží v Brně a když je vedro, tak vlak s koženkama. To si člověk na chvíli sedne a vypadá, jako by se poč….
No a tohle je typ pro nadšence vlakové. Co takhle bydlet přímo na nádraží? 🙂
http://jhmd.cz/sluzby/ubytovani-na-nadrazi
Koženky já hledám. Když je pátečně-nedělní špička a ČD připojují za lokomotivu všechno co má kola, aby se nějak lidi vešli, tak prolézám ty nejzadnější a hledám tu klasickou koženku se stahovacími okny a tlumeným oranžovým světlem. To je pro mne ten neměnný pevný bod vesmíru. A není lepší kupé pro cestu v noci, to má tu pravou romantiku i vůni i zvuk. Jen najít je, je už velmi obtížné, většina těch vagónů byla potažena modrým potahem a světlo nahrazeno operační bílou.
Vlakem jsem se nejvíc najezdila do školy, na trati Olomouc – Praha, samozřejmě pátky a neděle bývaly nejvíc exponované dny, tak jsem pak radši cestovala v pondělí ráno Ostravanem v 5,45 nebo dokonce ve 4,45 – už nevím, každopádně to byla naprosto příšerná ranní hodina. Při cestě nazpátek už od Zábřehu jsem vyhlížela všechna ta nádraží a nádražíčka, kterými jsme projížděli – Lukavice, Mohelnice, Moravičany, Červenka, Střeň, Štěpánov, a pak už tašku do ruky a prodírat se ke dveřím. 🙂
Naposledy jsem jela jindřichohradeckým historickým parním vláčkem, to byl prima zážitek, a letos máme v plánu ozubnicovou trať Kořenov – Desná v Jizerkách.
milovala jsem starý parní lokomotivy a starý zelený vagony s tvrdejma sedadlama…pantograf byl pro mne luxus a lůžkovej vůz Praha-Varna, to nezapomenu do smrti….
Dede, to je fajn, že už se smí fotit na nádraží a nádraží…..
Lehátko Praha – Burgas. Dvakrát, když se jelo na ROH rekreaci. Na týden a stálo to, včetně plné penze, čtrnáct stovek pro oba, což byla zhruba třetina mé výplaty. 🙂
Taky si je pamatuju. A vzpomínám si, jak taťka v létě chodíval v noci na žňovou hlídku.
K fotografování na nádraží:
Kolega v práci byl železniční modelář (člen porot a podobně) a ti věděli přesně, co se smí a nesmí na železnici fotit. Občas ho prý esenbáci sebrali („každý z nás už seděl na té židli“), ale vždycky je prý dokázal usvědčit z jejich neznalosti.
A taky od něho:
V Pardubicích v onom hotelu na nádraží: „Máme tady ještě volný pokoj na straně od trati, to jistě budete chtít“ „Naopak! Já chci u trati, abych ty vlaky dobře slyšel!“
Já měl výhodu, takovou červenou knížečku s reliéfem okřídleného kola, uvnitř s červeným razítkem, že můžu na dráze všude. Takže foťák se považoval za pracovní nástroj a kdysi dávno jsem se s ní dostal až na nádraží v Železné Rudě, což byl tehdy pro veřejnost zakázaný prostor – pohraniční pásmo. A pomohla mi i v Čopu, kam jsem se omylem dostal, když jsem v hytláku Milovického expresu spokojeně schrupnul a místo, abych v Čiernej vystoupil, probudili mne až sovětší pohraničníci v Čopu. Rudá knížka s pěticípou hvězdou a červené razítko uvnitř na ně udělaly tak mohutný dojem, (zřejmě něco takového nikdy před tím neviděli), že mne raději bez velkého vyšetřování urychleně posadili do Hurvajze, který vezl zpátky na Slovensko vlakovou četu.
Vlakem jsem se nacestovala do školy v HK, nezapomenutelné bylo, když jel parní vlak a kouř nalezl do podchodu u nádraží… Nemůžu říct, že by mne to nějak zvlášť bavilo, ale pěkná stará mašinka, to je něco jiného.
Bimbo a následně Kuba jsou vlakoví nadšenci, mnoho hodin jsem v Kolíně strávila na kraji Kmochova ostrova a sledovala se synkem „pomalouk, rychlouk a pinťák“. Když padly „jábydy“ radoval se , že zase něco pojede. Tatínek mu udělal krásnou desku s vláčkama, které zasouval pod nábytek v obýváku, takže stačilo jen vysunout a zapnout. Pravidelná ranní akce, budiž vláčkům dík, protože ti upíři vstávali okolo páté.. No a Bimbo dědeček vodí své vnučky do Peček na vláčky, tam mají modeláři plnej barák kolejišť https://szmpecky.webnode.cz/
Mám za muže šotouše. Naštěstí ne úplného šílence, zato s rozsáhlými znalostmi. Mě zajímají víc železniční stavby a nejvíc tratě zaniklé. Baví mne hledat v terénu kudy trať vedla a mám radost když najednou zakopnu o zapomenutý pražec.
To mám taky rád, je to úžasné. Asi vezmu dron a začnu je takhle imaginárně mapovat 🙂
Tak to se můžete vyřádit na trase z Berouna do Koněprus. Vedla tma úzkorozchodka, po které se do hutí v Králově Dvoře vozil vápenec z lomů v okolí Koněprus a Tetína. Provoz ukončila koncem roku 1962 a dnes už po ní mnoho nezbývá, kromě tunelu v Modrém lomu u Tetína.
Díky několika letům cestování vlakem do Ronova k manželově matce, zpátky do Prahy v neděli večer zavěšená na držadle, stojící na jedné noze, mě jízdy vlakem nijak nenadchly. Po mnoha letech létání a jízd autem jsem se ale statečně vydala na dobrodružnou cestu vlakem do HK a to už jsem si vychutnala.
Jela jsem první třídou a hned na začátku mě nostalgicky naladila zašlá, vzorovaně hnědá semišová sedadla v uzavřeném kupé, s odérem mnoha let používání. Okna byla správně zašedlá .. paráda, byla jsem zase doma! Kam se hrabou sterilní skandinávské vlaky! V celém vagonu jsem byla sama, jenom jednou se kolem mihla nějaká paní, která prchala před přicházející průvodčí. Celá cesta byla mimořádný zážitek umocněný přivítáním od dvou psů mě blízkých, na jejichž konci vodítka byla osoba též mě blízká. Ráda na to vzpomínám.
A také jsem nezapomněla na vlaky mého mládí, cesty na chatu ve vláčcích s dřevěným vybavením, kdy v Bráníku nastoupila parta vrstevníků a tvrdé lavice nám vůbec nevadily a kdy na jednotlivých stanicích kamarádi odpadávali, aby se zase nasbírali cestou zpátky. Bojov, Bojanovice, Čisovice… tohle je to příjemnější vzpomínání na cesty vlakem. (Holt k tchýni se jezdilo hůř) 🙂 .
Asi jsem zase uhnula od tématu, ale co se dá se mnou dělat.
Laborec, za mých časů neoficiálně Roma expres, pamatuji velmi dobře. Jezdil kolem 18 hodiny večer z prahy/Michaĺan a ráno byl v Michaĺanech/Praze kolem sedmé, když se zadařilo a zpoždění nebylo moc velké. Jezdil jsem sice zadarmo jedničkou, ale po několika jízdách jsme s kolegou přesedlali raději na Košičan, tehdy povinné místenkový, a jezdili přes den; přecejen pohled na Vysoké Tatry z oken jídelního vozu měl svou poezii, která se v noci jaksi nekonala. Občas se stalo, že v Košicích místenky nebyly,(osobák z Čiernej měl zpoždění a prodej místenek končil 15 minut před odjezdem), takže jsme jeli rychlíkem Tekov spodem přes Rožňavu a Fiĺakovo do Zvolena a tam přesedli na Detvan, který jel přes Banskou Bystricu skrz masiv Veĺkej Fatry, (22 tunelů, nejdelší skoro 6 km dlouhý, tehdy nejdelší tunel na ČSD) do Vrútek a dál přes Žilinu na Horní Lideč, Hranice, Přerov, kde byla úvrať a do prahy. Cesta to byla o skoro dvě hodiny delší, ale krajina úchvatná.
Pro mě je vlak až ta poslední zoufalá volba.
Nemám je ráda a stejně k nim musím dojet autem a na druhé straně shánět další dopravu od vlaku na místo. Autem je to rychlejší a můžu si sebou vzít psa 😉
Dělal jsem u ČSD, či spíše pro ČSD, (AŽD Praha, montážní závod a Projekce), od vyučení až do r. 1997 a vlakem sjezdil skoro celé tehdejší Československo, doslova od Aše až po Čiernou nad Tisou, dalo by to hodně přes milion kilometrů, ale dnes se všemu železničnímu pečlivě vyhýbám. Dumpingové ceny na tratích, kde jezdí konkurence se kompenzují drahotou všude jinde, takže z Prahy do Brna za 200 km zaplatíte necelou polovinu ceny cesty z Prahy do Liberce. A jet do zahraničí? Na Slovensku mají senioři vlaky zdarma, v Maďarsku mají senioři zdarma VEŠKEROU veřejnou dopravu, ale jet s ČD třeba z Prahy do Bratislavy za rozumnou cenu, znamená koupit si lístek do Lanžhota, v Břeclavi přestoupit na osobák, z Lanžhota se nějak dostat do Kútov a pak, coby senior, pokračovat vlakem kamkoli na Slovensko zdarma. Nebo jet busem Student Agency, což je sice cestování v Záhořově loži, ale mnohem levnější, než vlak.
Tak tak. Než se dostanu na nádraží, jsem s autem v půli cesty. A když si představím, že bych měl z nádraží šlapat dál hodinu pěšky… (devil) Do cíle mých cest veřejná doprava nejezdí.
Pro mne – děvčicu z dědinky, kde vlak nestaví, ba ani nemá koleje – byla jízda vlakem něco echt svátečního. Nejprve pěšky do Kobylí (copak tam, to byla brnkačka – tři kiláky hezky z kopce, horší při návratu!) a pak hurá do velkoměsta Brna – nejprve motoráčkem do Zaječí, pak adrenalinový přechod přes kolejiště a klasickým kupáčem na rolu. To se dělo maximálně dvakrát do roka, takže mi vlak určitě nezevšedněl.
I teď ráda jezdím vlakem – však většinou je to zase do Brna na Brnění (;o)) – už samotný důvod je radostný, že jo.
Jinak jsem na posled ve vlaku stála a to ještě ne na vlastní noze vloni na trase Benešov-Praha. Tak narvaný klasický kupáč jsem viděla naposled při mých mladistvých čundrech do Světlé n. Sázavou (rofl) – jó, to už bude takových pět a třicet roků zpátky.
P.s. Nakonec perlička – já i Jeník jsme de facto imaginární ajzlpóni a příznivci místní OSŽ. Naši největší kamarádi jsou od železnice a jejich akce jsou úžasné. Takže železnice, to je srdeční záležitost.
Tak vláčkama jsem švihlej taky. Přeslicový děd, výpravčí a posléze vrchní oficiál stanice Třebíč i praděd, takto vechtr na trati Znojmo – Mor.Budějovice, vložili do genů vůni pražců,kolejnic a páry spojené s uhlím. Ale mně to vůbec neva. Vím, že podobně na tom byli i mnohem větší duchové než moje maličkost. Třeba nějaký Dvořák. Ano Antonín. Ten dokonce použije rytmiku vlaku jako základ 3. věty novosvětské. Kdo mi nevěří ať si to poslechne (part kontrabasů a cell). Hledat to nemusíte stačí zajít sem https://www.youtube.com/watch?v=WoKMkDxIAts&list=PLCCDD076553CCB6DD&index=5 .Takže my, švihlí pražcem, jsme v docela dobré společnosti.
Jsem na tom stejně. Rodiče i prarodiče byli ajznboňáci a ani já jsem tradici, až na posledních deset let své pracovní kariéry, neporušil. jenže jsem nedělal přímo do vlaků, ale do železniční sdělovačiny.
To určitě. U Dvořáka musíme přidat ještě Humoresku, tam je ta vlaková tématika taky krásně slyšet.
A pak nesmrtelná písnička Pavla Dobeše Pražce. Ano, tam jeden pochopí, co je to být švihlý pražcem. 😀
Na Pražce si dovolím dát odkaz (rofl)
https://www.youtube.com/watch?v=zbMCt73kVy4
Mám strašně ráda lidi (zpěváky), kteří si dokíží porát s češtinou.
A co se týká vlaků, dovolím si taky přidat odkaz:https://www.youtube.com/watch?v=n4-uoUpN1c4
Nebo
https://www.youtube.com/watch?v=Gif8PudvKeo
jooo to je taky krásně slyšet vlak (y)
No, teda…píšu bez brýlí, omlouvám se.
Z vážné hudby třeba taky Honegger
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pacific_231
A z té „nevážné“, to by se sem všechno ani nevešlo. Samozřejmě nejvíc americké, hlavně country. Cannonball i freight train.
Ale i českých písniček o vlacích je víc než by vás v první chvíli napadlo, všechny určitě ani neznáte.
Vlaky máme rádi.
Jako malá holka jsem jezdila k prababičce na venkov osobákem a pak jsme 2 x přestupovali na motoráček.
Můj manžel ročník 1950 si dokonce pamatuje, jak se v motoráku topilo do kamen. Cestující museli v zimě přikládat, aby bylo teplo.
Auta nemaje jezdíme vlakem docela často, zvláště nyní, když to má můj muž do Prahy za pouhých 26,–CZK. Ráno jezdíme Pendolinem a zpátky expresem.
Cesta je to příjemná a pohodlná. Lístky kupuju na internetu dopředu a nemám s tím problém.
Vloni jsme jeli do Vídně také vlakem a to RegioJetem. Měli jsme místenky do business kupé. Je to velké a pohodlné kupé a obsluha vzorná. Ty 4 hodiny utekly jako voda. Mohu jen doporučit.
Také máme zkušenost s jízdou s parním vlakem na Jindřichohradecké úzkokolejce. Seděli jsme v historickém vagónu a byla to parádní jízda.
Vlaky nemám ráda. Asi tak jednou za pět let se odhodlám k přepravě vlakem a vždycky je s tím nějaký problém. Na nádraží není jasné, odkud můj vlak pojede a kterým směrem. Vždycky mám místenku, ale nikdo mi není schopen sdělit, jestli je ten vagón za lokomotivou nebo na konci soupravy. Nákup jízdenky přes internet je opravdické dobrodružství 🙂
Jediná jízda vlakem, na kterou ráda vzpomínám, se udála asi před čtyřiceti lety – jeli jsme na studentský zájezd na Krym. Celkem to trvalo asi tři dny, v Čiernej pri Čope se vyměňovaly podvozky (v Rusku má železnice jiný rozchod než v Evropě). V každém vagónu byla děžurná, která měla ve svém kupé samovar a pravidelně roznášela čaj. V jídelním vagónu se podávalo celkem poživatelné jídlo. A nejhezčí byl přejezd přes nějaké jezero – z obou stran voda, uprostřed vyvýšený násep s kolejemi. Děsivá byla jízda některými částmi vnitrozemí. Kolem tratě byly z obou stran hustě vysázené dřeviny, aby nebylo vidět vesnice, kterými vlak projížděl.
Nedávno jsem se, když jsem se vracel ze servisu, kam jsem dal Hunďu na výměnu oleje, rozhodl, že se svezu vlakem ze Smíchova na Wilsoňák. Rychlík od Plzně přijel s 15 minutovou sekerou, zastavil, ale k odjezdu se neměl. Pak přišel průvodčí, zinkasoval mne (ZTP) o tři Káčé, (MHD je pro mne zdarma z Prahy až do Kutné Hory a mnoha dalších destinací) a po dalších deseti minutách jsme byli z rychlíku vyhnáni s tím, že vlak dál nepojede, protože u jednoho vagonu nejdou zavřít dveře a: Přestupte si do osobáku, který přijede, (rovněž se zpožděním), na první nástupiště. Přestoupili jsme, nacpali se do přeplněné soupravy a Ešus se rozjel, ale jen na chvíli. Na Wilsoňáku nebyla volná kolej, takže jsme zůstali stát v tunelu a čuměli tam ve tmě a smradu skoro čtvrt hodiny. Nevím, proč museli vjezdová návěstidla nacpat do tunelu, dřív byla před ním, takže vlak, pokud musel čekat, stál venku. Každopádně jsem z cestování vlakem zase nadlouho vyléčen.