Ve střední Evropě člověk snadno zapomene na to, jak nesamozřejmé je žít v mírumilovné, klidné a bezpečné zemi, jakož i to, jak naše starosti mohou být vlastně malicherné. Jedním z hlavních důvodů, proč Britové před brexitovým referendem otázku Severního Irska podcenili je fakt, že naše moderní společnost (platí to i pro Česko) odvykla tomu, že běžný člověk je tvor, který umí být iracionálně, sadisticky zlý, když k tomu dostane příležitost. A že mír není samozřejmost. S mojí ženou Aniou proto cestujeme na místa, kde by se dalo napětí krájet a kde posloucháme, co nám k věci mohou říct místní lidé.

Dva týdny před brexitovým referendem jsme opustili po třech týdnech dovolené Irsko; z těchto tří týdnů jsme celou polovinu strávili cestováním po Ulsteru; jak části, která je v Irské republice (kde jsme, dva kilometry od hranice, bydleli), tak – a zejména – po Severním Irsku. Chtěli jsme, v době, kdy se v médiích o Severním Irsku ještě s obavami nepsalo a kdy se konflikt mimo tuto oblast považoval za dávno vyřešený, vidět, jak to tam vypadá. A přinesli jsme si odtamtud velmi vážné varování, o nějž bych se dnes rád podělil.

Na našich cestách po Ulsteru jsme navštívili – mimo jiné – Belfast, (London)Derry a Armagh, tři populačně rozdělená města, kde to skřípe nejvíc.

Centrum Belfastu.

Pokud jde o Belfast, tedy jeho centrum, je to podle mého názoru nejhezčí město irského ostrova. Irská města nebývají úplně malebná, v Republice navíc ještě úplně nepochopili smysl zklidňování silniční dopravy, takže auta jezdí – a hlučí a smrdí – prakticky všude, včetně center měst, takže není úplně kde se kochat městskou procházkou. To neplatí o Belfastu; centrum má hezkou architekturu, je tam v zásadě čisto a, držíte-li se v centru, Troubles pro vás nejsou víc, než jen vzpomínka na některých domech, podobně, jako je to s pozůstatky třeba druhé světové války u nás. Zdánlivý klid centra města ovšem bere za své ihned po jeho opuštění. Demograficky totiž vypadá Belfast takto – viz obrázky.

Mapa Belfastu – rozdělení čtvrtí. Centrum a přístav jsou neutrální, zbytek je rozdělený podle příslušnosti. Na hranicích zejména mezi dělnickými čtvrtěmi obou stran jsou zdi označované jako „Peace Lines“.

Jak jsme si řekli minulý týden, „Catholic“ a „Protestant“ na mapě je potřeba překládat jako „Republican“, popřípadě „Nationalist“ a „Unionist“, popřípadě „Loyalist“, tedy stranu pro sjednocení s Irskou republikou a pro setrvání ve Spojeném království. Stejně jako je to se jménem samotného konfliktu („The Troubles“), i pojem „Peace Lines“, tedy „Mírové linie“ je čirý eufemismus. Ve skutečnosti jde o betonové a ocelové osm metrů vysoké zdi s ostnatým, popřípadě žiletkovým drátem, které oddělují republikánské čtvrti od unionistických, zejména pak čtvrti Shankill a Falls, kde je konflikt nejhorší.

Detailní mapa rozděleného Belfastu.

Oběma čtvrtím dominují stejnojmenné ulice, Shankill Road a Falls Road, které jsou pro obě strany galerií teroristické a válečné propagandy. „Mírové linie“ obsahují kontrolní stanoviště s masivními, na večer zavíranými ocelovými vraty. Fakt, že jsou dnes tato kontrolní stanoviště většinou neobsazená, se obecně považuje za velký úspěch.

Malba oslavující unionistické teroristy na Shankill Road v Belfastu.

Propaganda se soustředí, kromě připomínání obětí vlastní strany rukou té druhé, na několik témat. Pro unionisty je důležité připomínat první světovou válku (ta je pro unionistické extremisty doslova fetiš) a pro nacionalisty je zase důležité ukazovat spojenectví s jinými, podobnými hnutími po celém světě. Není se tedy čemu divit, když člověk chodí po Falls Road a vidí malby, plakáty nebo vlajky oslavující baskické teroristické hnutí ETA, kolumbijské marxistické teroristické hnutí FARC, palestinskoarabský Hamás nebo libanonský Hizballáh. Právě spojenectví mezi IRA a Organizací pro osvobození Palestiny, popřípadě IRA a Hamásem je důvod, proč unionisté, aniž by jinak měli s Izraelem cokoliv společného, zase vyvěšují izraelské vlajky a malují malby oslavující Stát Izrael.

Malby na zdi vedoucí od Falls Road ke kontrolnímu stanovišti uvnitř zdi v Belfastu.

To je zároveň důvod, proč jsou vlajky Státu Izrael a Palestinské autonomie regulérně páleny během „nocí vater“, které obě strany v hustě obydlené oblasti pořádají; během nichž pálí desítky metrů vysoké vatry poskládané z europalet, do nichž často dávají i výbušniny, aby to dělalo děsivější efekty.

Ukázka solidarity mezi IRA a OOP.

Památník I.N.L.A., komunistické frakce IRA u Falls Road v Belfastu.

Vrata na kontrolním stanovišti mezi čtvrtěmi Falls a Shankill v Belfastu. Na noc se zavírají.

Malba oslavující teroristy z IRA na průčelí domu ve čtvrti Falls v Belfastu.

Památník teroristů z IRA ve čtvrti Falls v Belfastu.

Belfast je ovšem pro turisty v zásadě bezpečným místem, dokud jste viditelně jako turisté oblečeni, nebo dokud vás obě strany jako turisty mohou identifikovat. Je to jediné místo v Severním Irsku, které není vyloženě přírodní pamětihodnost (jako třeba nádherné čedičové sloupy na Giant’s Causeway), kam turisté masověji jezdí. Přesto se člověk nemůže zbavit pocitu, že když chodí pěšky po Shankill Road nebo Falls Road, že je okolím bedlivě pozorován, a ten pocit není úplně nejpříjemnější. I tak je Belfast doslova čajíček ve srovnání právě s Armagh, popřípadě (London)Derry, kam by podle mě turista třeba po setmění neměl vůbec chodit, a i přes den by si měl dávat velký pozor.

Během našeho pobytu v Ulsteru jsme bydleli v malém městečku jménem Belturbet, které je hned vedle hranice (ze strany Republiky) a odkud je to do Severního Irska coby kamenem dohodil. Hlavním důvodem, proč jsme si vybrali místo zrovna tam, bylo, že se tam jede z Belfastu po silnici, která mění stát mezi městy Armagh a Belturbet hned pětkrát, z toho čtyřikrát během deseti kilometrů; ze strany Republiky je značená jako N54, ze strany Spojeného království jako A3. Irská hranice v těchto místech vede velmi klikatě, vytváří de facto irskou exklávu ve Spojeném království a nesmírně zajímavé je také její značení.

Protože ani jedna strana hranici nechce, z pochopitelných důvodů, moc ukazovat (každá hraniční značka je jak červený hadr na býka pro všechny extremisty), překročení státní hranice je jen velmi subtilní; pozná se pouze podle značek říkajících „Vzdálenosti a rychlosti jsou v kilometrech“ (jedete-li do Republiky), případně „Vzdálenosti a rychlosti jsou v mílích“ (jedete-li do Spojeného království). Mění se také design dopravních značek, v Republice mají výstražné dopravní značky jako v USA, tedy čtvercové, otočené o 45°, se žlutým pozadím, zatímco ve Spojeném království mají běžné evropské, trojúhelníkové, s bílým pozadím a červeným lemem. A také zatímco v UK mají krajnice vyvedeny plnou čarou, v Republice přerušovanou. I asfalt je trochu jiný tam i tam. Všechny tyto subtilní rozdíly by mohly ovšem snadno vzít zasvé, pokud nastane neřízený, tvrdý Brexit.

Projíždíte-li severoirským venkovem, a koneckonců i městy, nestane se vám, že byste nevěděli, na jaké straně se nacházíte. Počet vlajek, transparentů, praporků všeho druhu a (v horším případě) propagandistických maleb nebo billboardů vás rozhodně nenechá na pochybách. Co mají ovšem oba druhy míst společné, je vzhled všech policejních stanic; i kdyby to byla maličká policejní stanice na zapadlé vesnici, bude obehnaná zdmi, žiletkovými dráty, zátarasy, kamerami a dalším vybavením, kterým se státní moc brání teroristům, kteří stále ještě tu a tam něco do vzduchu vyhodí.

Jeden by řekl, co za strašné lidi tam musí být, když k sobě cítí takovou nenávist – ale to je právě na místech jako toto to nejzajímavější, že tohle všechno dělají naprosto normální lidé, jak vy a já; lidé milující své rodiny, lidé pohostinní a také často neuvěřitelně milí. Na to, že ekonomická situace v Severním Irsku rozhodně není zrovna dobrá, místní jsou velice pohostinní, rádi si s vámi popovídají a jako turistu vás tam jednoznačně rádi uvidí. Právě tento rozpor je něco, co nás s Aniou na takových místech láká; dává nám to odpověď na otázku, co by dělali lidé tady, kolem nás, kdyby byli vystaveni podobné situaci, a možná i nám to dává možnost nahlédnout do naší vlastní duše, pokud jde o přemýšlení nad tím, jak bychom se asi zachovali my.

Pohostinnost a přátelská atmosféra ovšem má své hranice, a těmi je vstup do (London)Derry, a zejména pak republikánská část Bogside. Jestli Belfast vypadá jako skanzen konfliktu, ve kterém vystupují pro turisty jeho opravdoví účastnici, v (London)Derry končí sranda a je to všechno najednou velmi opravdové. Dojem, jaký jsem z města, a zejména pak z Bogside, měl, by se dal shrnout do věty „před nedávnem tu skončila válka a zrovna nabíjejí na další kolo“.

Zavřená brána ve zdi mezi republikánskou a unionistickou částí západního břehu v (London)Derry. Doire je irsky Derry, brána je vyfotografována ze čtvrti Bogside; za ní je uniuonistická čtvrť.

Pokud jde o pouliční „výzdobu“, je podobná té v Belfastu, ale na rozdíl od něj je tam úplně jiná atmosféra. Je vidět, že místní vědí, kdo je místní a koho neznají, není zrovna vítán. Po Bogside jsme jezdili (irským) půjčeným autem s tím, že jsme občas vyšli ven a udělali pár fotek; ovšem poté, co na nás místní začali dost nevybíravě řvát, jsme do toho auta zase rychle vlezli a odjeli o pár ulic dál. Tím nechci říct, že jsme na ulicích neviděli plno „normálních“ lidí, ale jich si hromotluci, kterých tam bylo také hodně, na rozdíl od nás nevšímali, protože byli místní.

Malba oslavující IRA ve čtvrti Bogside v (London)Derry. Vyfotografováno z auta, protože chodit po ulici v této čtvrti není úplně bezpečné.

Jinak jsme často pobývali v Enniskillen, kde jsme každý den jedli v naší oblíbené hospodě po cestě zpět do Belturbet; Enniskillen je město s republikánskou převahou (2/3) a je vidět, že z tohoto důvodu je tam větší klid, než tam, kde je to půl napůl.

Cestování po Severním Irsku je, navzdory všemu výše uvedenému, pokud nepojedete do (London)Derry, bezpečné, budete-li se vyhýbat konfliktním místům a konfliktním tématům jinak, než že se budete ptát lidí na jejich zkušenosti a sami budete mlčet. Bez ohledu na to, co uslyšíte, je lepší si nechat svoje názory, máte-li na věc nějaké, pro sebe, ale to, co od místních uslyšíte, je velmi cenná zkušenost. Dlouhá doba, která nás v Česku dělí nejen od války, ale už i od konce komunistického režimu a sovětské okupace, nám totiž dala možnost mnohé zapomenout.