Dede, docela by me zajimalo, proc se ti zrovna jmeno Keith tak pro tvoji postavu zalibilo. Ja jsem detem oznamila, ze vnoucata nesmej mit ve jmene „th“, je to pro nas nevyslovitelne. Bud to nahrazujeme vyslovenim „c“ nebo „d“ a oboji musi znit rodilym mluvcim prinejmensi divne.
My vsichni hlaskujeme sva jmena prakticky denne, uz automaticky, jakmile vyslovime jmeno, o prijmeni nemluve. Starsim detem jsme zivot taky zkomplikovali, jsou Tereza a Jakub, ale vyslovujeme jejich jmena anglicky. U nejmladsi jsme se poucili, jmenuje se Annie, doma ji rikame Ani. Muj manzel Vaclav ma nespocetne historek ohledne vyslovnosti jeho jmena anglicky mluvicimi lidmi, vyslovit „c“spravne vetsinou neumi. Ja jsem se jmenem spokojena, ale nemam rada Ajva, coz jsem vetsinou, kdyz lidi vidi moje jmeno napsane. Pokud me znaji podle jmena, pisou me jako Eva.

Jsem taky Dagmar a že by se mi jméno líbilo, to nemohu říci, jak praví klasik. V 1. třídě v roce 1967 si paní učitelka se jménem nevěděla rady a překřtila mě na Danu. Doma mi říkali Daďka, to jsem se neodvažovala nikde přiznat, takže jako malá jsem na dotaz, jak se jmenuji, většinou mlčela a rudla, později jsem se představovala jako Dáša. Manžel mi říká Dádulko. Synům jsem vybírala jména velmi pečlivě, aby ladila k příjmení. Myslím, že jsou spokojení.

Kamarádka kdysi řešila jak pojmenovat dceru, aby to jméno nešlo zkracovat a zdrobňovat neb se jí to nelíbí a vymyslela Rebeku. Předpokládala, že ReBečko si ji nikdo oslovit neodváží. Mýlila se.

Ještě mě napadla jedna otázka – také jste při výběru jmen pro své potomky řešili, jak může být vybrané jméno překrucované, zkracované a vůbec hanobené ostatními uživateli čestiny? 😀

Mám totiž dojem, že je jen velmi málo jmen imunních a prakticky žádné tříslabičné jméno nemá šanci snahu zkracovat ve zdraví přežít… Viz Helča, Domča a další…

Pokud jde o jména našich dětí, nebylo to jednoduché. V době, kdy se narodil Patrick totiž ještě v Polsku platil ten hloupý zákon o tom, že má-li jméno polský ekvivalent, musí se použít jeho pravopis. Tedy Patryk. Což vzhledem k tomu, že jsme hodlali bydlet v Norsku, byl problém; norsky se píše Patrick. Nakonec jsme to vyřešili takhle (Česko je rozumné, v klidu to povolí) a o polské doklady jsme zatím nežádali, a je dobře, že jsme počkali, protože od loňska se změnil zákon a už to jde.

U Katky jsme vždy věděli, že chceme holčičku Katku, ale zase – česky Kateřina a polsky Katarzyna znamená, že mimo Česko a Polsko to nikdy nikdo správně nenapíše, ani nepřečte. Proto se oficiálně jmenuje Katrin, protože to, minimálně ve středoevropském prostoru, napíše a přečte správně každý.

Není totiž větší průšvih, pokud jde o jména, než když má člověk na dvou různých dokladech dvě různá jména, to v kombinaci se zákonem, který dvojí občany nutí v zemi, kde jsou, je-li domovská, používat její doklady a žádné jiné.

A hlavně – naše děti budou muset ve světě celý život hláskovat svoje příjmení, tak aspoň ať mají jméno snadno použitelné…

Já jsem ve skutečnosti Václava, ne Vendula. Samozřejmě, že v celém mém životě mi tak nikdo neříkal, vždycky jsem doma nebo ve škole byla Vendulka nebo Venda. V Anglii jsem se pojmenovala na Wendy což je asi tak nejbližší, ale stejně vždycky u doktora, v bance, a podobně mě vyvolávají jménem Vakláva a tak mi to leze na nervy, že jsem milionkrát uvažovala o oficiální změně jména. Jenomže pak si vzpomenu na to papírování a pochůzky kolem změny příjmení když jsem se vdala a zase mě to přejde. Celkově teda za svoje jméno nejsem moc ráda. Chápu rodiče, že měli rádi stará česká jména (sestra je Svatava) a celkově s nima souhlasím, že by se česká jména měla používat. Ale to moje mi nesedí.
Přezdívku na internetu mám Fallen DragonKin v podstatě od prvních chvil kdy jsem začala používat internet asi před 22 lety, kvůli skupinám a fórums, které jsem tenkrát navštěvovala. Teď už skoro nikam nechodím, jenom na facebook.

Zdravím všechny, co jsem se odstěhovala z rodného hnízda, tak už nemám tak moc přehled co se na Deníku děje. Rozhodla jsem se jako dospělý jedinec přidat do diskuze. Převážně budu psát z mobilu, protože v práci mám jak jinak slovenskou klávesnici a prostě si s ní neumím poradit. Tak prosím kdyžtak omluvte případné chyby co napáchá mobil. A teď k diskuzi. Moje jméno mi dali rodiče určitě z lásky svým způsobem s ním i souzním. Doma jsem byla vždycky Kačka. Popřípadě když jsem byla okřiknuta tak Kačena nebo Kateřina. Jen babička z Ostravy mi říká Katuško. Doteď když mi někdo řekne Kateřino mám automaticky provinilý pocit, že jsem něco provedla. Ve škole jsem vždycky chtěla dostat přezdívku a nikdy ani doteď jsem se jí nedočkala. Zde mě všichni znají pod Kačkou. Na střední mě s oblibou učitelka která mě nesnášela říkala Kačabo. Doma jsem se s tím svěřila a občas mi tak řekne bratr když mě chce vytočit. Jinak díky bohu jsem se už s touto variantou jména nesetkala. Když jsem poprvé přišla na Slovensko tak jsem dostala zdrobnělinu Katarínka s tou i docela souzním. Oříšek ovšem byl když jsem přišla do první práce na Slovensku a majitelé byly Poláci s Kateřinou (kde jsem byla oficiálně v papírech) si neuměli poradit. Prvně mě oslovovali Kathrine. Převážně jsme mluvili anglicky. A později mě začali říkat zkráceně Kaťa, což mi neseděli ale nějak mě oslovovat museli.. V aktuální práci mi říkají Katko. Proti tomu nic nemám. Když to tak zvážím, své kavalíří slečně jsem dala jméno Pralinka možná proto, že nemá tvar kde bych ji vyloženě nadávala. stejně psi reagují na tón hlasu.

Jméno nic moc, ale když se z něj spolu s příjmením udělá třípísmenná zkrátka, je ze mne PeS.

Keith je hadra proti Renátě 🙂 Ačkoliv mě rodiče obdařili jménem Renáta s dlouhým „á“ a toto jméno se dokonce vyskytuje i ve většině kalendářů, celý život jsem oslovována jako Renata. V internetovém životě to chápu, tam se na diakritiku nehraje, tam jsem RenataE. Ale pokud se kdekoliv jinde podepisuji jako Renáta, proč je mi odpovědí „Milá Renato…“?