To jsem byla zase jednou šikovná a řízla se do palce. Krve teklo plno, takže nakonec nezbylo než palec zalepit. S naprostou jistotou jsem šla do koupelny, otevřela skříňku a sáhla pro krabičku s náplastí. Nebyla tam!
Prohledala jsem místa, kam jsem mohla dát náplasti – nejdřív ta pravděpodobná, po neúspěchu ta bizarnější. Náplast nebyla. Prostě z mého světa zmizela. Věděla jsem, že mám vždy pohotovostní náplast v cestovní kosmetické tašce, takže jsem ji použila. A dumala. Kam se jen ta pitomá náplast mohla ztratit?
Pro vás to zkrátím, v realitě to trvalo dva dny (!!) než jsem přišla na to, že milá náplast se neztratila, nikdo ji neukradl, neprobublala do jiné dimenze. Byla nejen v koupelně, ale dokonce i v předmětné koupelnové skříňce. Jenže o poličku výš! A polička výš znamená Martinovu část skříňky… a do té jsem oči prostě nezvedla, přestože jsem se tvářila, že důkladně hledám.
Ach jo. Vzpomněla jsem si na četné vtipy o mužském tunelovém vidění (typický je ten s ledničkou a máslem:)) a došla jsem k názoru, že já jsem v tomto případě prokázala tunelové myšlení! A nebylo to poprvé. K podobným výsledkům už párkrát vedlo fanatické hledání klíčů, které si přece vždy dávám do pravé kapsy. Tak jak je můžu najít v levé, že? Podobně jsem hledala ve svém autě škrabku na sklo – někdo ji zlomyslně přendal ze dveří do prostředního tunýlku. Tak jsem ji přece nemohla vidět… (Eh, mám jen normálně velké auto, žádný autobus:))
Jak říkám, tunelové myšlení. Sama sebe tak přesvědčím, že něco je přece vždycky NĚKDE, že mám potom potíž uznat, že jsem to holt tentokrát mohla dát jinam. A řeknu vám, co za to může – snaha o pořádek!!! Celý život jsem jela na vlně většího nebo menšího chaosu a uměla ho přiměřeně zvládat. Jenže jak šly roky, začala nést ovoce moje celoživotní snaha se ukáznit a vnést do svého světa víc řádu.
Jenže… jenže jak se zdá, moje snaha o organizované myšlení a konání ochromuje moje přirozené myšlenkové mechanismy, aniž by zároveň byly dokonale použitelné ty nové, ukázněné. A výsledek? Tunelové myšlení! Jinými slovy, nejspíš jsem momentálně někde na půlce cesty mezi stylem organizovaným a chaotickým, což se neukazuje být ta nejefektivnější varianta.
No jo, ale co s tím?
A tak se dnes ptám, jak úspěšně umíte hledat vy?
A můžeme pokračovat v další oblasti: Jste spíš typ organizovaný nebo chaotický? (Upozorňuju, že nepokládám chaos za výhodu, jak se to někdy prezentuje – teorie jsou úžasné, ale ta praxe!) Pokud máme vrozený sklon k chaosu, podařilo se vám vnést do svého života řád? (Počítám, že osoby organizované se o chaos nesnaží – nějak nevidím důvod takového jednání:))
Omlouvám se, stále nám nejde net, mobilem to nezachráním. Takže článek na zítra prostě vyjde, až nám to zase zapnou. Když ne do večera, tak snad ráno to už půjde. Na mobilu to neumím (blush)
Když jsem jela dnes odpoledne do cvičení, tak se konala vichřice s hustým sněžením. Na silnici bílá tma. Čekala jsem u polikliniky na parkovišti, až se sněžení trochu zmírní, abych mohla přeběhnout do budovy. Když jsem jela domů, od Vysočiny se přihnalo to stejné. V lesích leží silný poprašek sněhu. Tak to má být – březen za kamna vlezem.
Ajvincer musím dávat zateplenou dečku, když jsem ji už vyletnila.
Jsem chaotická, manžel pravý opak. Myslím, že chudák nade mnou v tomto směru už dávno zlomil hůl. Teď, když vidí, že něco v garáži beru, nebo v jeho koupelně třeba lahvičku s jódem (on jí používá častěji než já), tak už předem volá „ale dej to zase tam, odkud jsi to vzala“. Mívám za tu svoji chaotičnost (no spíše nepořádnost) na sebe zlost, protože na ní často sama doplácím – ale jiná už nebudu, pokusy o nápravu mi dlouho nevydrží.
Nedávno manžel nemohl najít klíčenku, když chtěl večer dát auto do garáže. Byl přesvědčený, že ji po odpoledním návratu z venku odložil na loďák pod věšákem, jako kdy jindy. No nebyla tam. Já zrovna vařila, tak jsem jen radila. Ať zavře oči a představuje si přesně co dělal, každý pohyb po příjezdu domů, že jí třeba položil jinam. Nepomohlo to, nebyly ani v autě, ani doma a s autem zajel s pomocí mého klíče. Ovšem ty svoje najít musel. Útěchou bylo, že s nimi přijel, bylo tedy jasné, že jsou někde doma. Tak jsem šla hledat já. Manžel na můj dotaz tvrdil, že se samozřejmě jako první díval do kapes bundy, která visela na věšáku těsně u loďáku a že jsou prázdné. No pro jistotu jsem je šla zkontrolovat i já. Ano byly prázdné, ale jak jsem tu lehkou bundu nadzvedla, na jejím dolním háčku otevřeného zipu se klimbala zachycená klíčenka ! Takže jí choť z kapsy opravdu vyndal a jen myslel, že odložil, zachycení o zip si nevšiml. Odměnou za nález jsem dostala pusu 🙂
Omlouvám se za nepřítomnost v diskuzi, ale nejde mi net jinde než v mobilu a to ještě špatně…
Elektřina jde, ale asi po venku zpravují antény. Vichřice fakt stála za to a my máme střechu ve fázi opravy, takže to…No prostě stalo za to 🙂
Doufám, že internet brzy půjde.
Jak jste přestáli řádění Eberhardta vy? 🙂
Dede, tu střechu moc lituji. U nás to bylo hrozné,ale po ulici putovaly jenom právě vyvezené, poloprázdné, plastové popelnice.
U nás to asi díky tomu, že jsme v údolí navazujícím na Moravskou bránu, nebylo tak strašné. Údolí je orientované SZ-JV (tam je kopec), takže nás ty západní větry trochu přeskočí, horší je to, když fouká od jihu nebo severu, nejvíc sněhu chodí paradoxně z jihu, to spadnou mraky přes Alpy, nejhorší bouřky ze severovýchodu… A fučí dneska furt.
Dede, doufám, že uletěly jen šindele a nevzalo to celou střechu.
v hrůze, že mi odletí obě zasklení z lodžií. Kočky nasáčkovaný pod dekou v posteli. Potom jsme si všimla,že parkuju jak debil proti vysoké bříze, ale naštěstí to ustála. Takže rozházený kontejnery, co si je Eberhard vyfoukl z přístřešků a pár vyvrácenejch borovic, za domem…..
Tedy četla jsem o vašem vichru a jsem ráda, že nikdo „zdejší“ neutrpěl velké škody. Ale Dede ty nervy zrovna, když opravujete střechu !!!!
Báli jsme se, aby nám to neutrhlo a neuneslo balkon.
Daník se bál a byl schován pod peřinou.
bych se nervovala o zahrádku a chatičku….
Vlak to dal dobře, koridoru se to celkem vyhýbalo, ale kamarád měl na cestě z Opavy do Prahy autem zábavu. V HK se vyhýbal polystyrenovým deskám létajícím ze stavby, nemohl se udržet při 80kmh v jednom pruhu na dálnici a kamiony se nakláněly až do příkopu.
Na balkóně máme polystyrénovou krabici s víkem. Tedy měly (není to hrubka, jsme dvě dámy) jsme. Víko po sobotní noci už nemáme….
A jsem dost ráda, že jsem nebyla nikde na cestách.
Matyldo, u nás také vichřice řádila, ale žádné větší škody. Před chvílí jsme se s MLP vrátili z Kuřimi z knihovny a ani tam nebyly škody. Zaplaťpánbůh. Tentokrát se uragán jmenova Eberhard. Je pro mě šokující, že už i na evropském kontinentě se dávají uraganům jména. Jsou v posledních letech skutečně zničující i za hradbami našich hraničních hor.
Kuřimi přezdívá jeden z mých kamarádů Čvaňhákov, celá jejich rodina tam žije v okolí už několik generací…
Tak tohle je přesně můj problém. Poslední roky trávím svůj čas věčným hledáním věcí. Nakonec je najdu na místě, kde už jsem hledala a kde také měly být, ale PŘEHLÍDLA JSEM JE!!! Nechápu jak, ale tak to prostě je.
Pes si urval nehet, který musel být chirurgicky odstraněn. To zn. v tomhle marastovém předjaří převazovat po každé procházce. Šílený, neumím to. No a předevčírem jsem hledala nacucanou psí botu, kterou jsem mu přece jasně stahovala při příchodu domů. Nebyla. Nikde. Jenom ponožka, kterou měl pod ní. Nebyla v ledničce, v šuplatech, ve skříňkách, v kapsách, v hrncích, obracela jsem židle, jestli se náhodou suchým zipem na něco nepřichytila, už jsem byla umanutá. Vždyť jsem tu nacucaninu odhodila za sebe, vím to zcela jistě! Ano, odhodila. Ale včera, předevčírem, před… Dělala jsem to tak mechanicky, že jsem nepostřehla, že sundavám jenom ponožku.
Botku, zmrzlou na kost jsem večer našla položenou na hromadě sněhu u našeho domu. Někdo ji našel venku. A já obrátila barák vzhůru nohama, stoprocentně přesvedčena, že tu musí být a tak ji třeba najdu v létě, až si půjdu vyndat plavky. Dyť sem ji přece z tý tlapy sundavala!
JanaBa, ale co se při převracení baráku najde jiných „ztracených“ věcí. Přiznávám, že když už jsem s hledáním v koncích také chodím hledat třeba vybitý mobil do ledničky. Jednou jsem v ní našla i svoje hodinky.
Já jsem platební kartu našla v lékárničce a to poté co jsem nahlásila její ztrátu.
Já kartičku do Makra našla za půl roku v kapse saka, taky jsem už dávno měla jinou.
Och, trapná vzpomínka! Byla jsem přesvědčená, že jsem zapomněla peněženku na záchodě jedné restaurace. Tašku jsem obrátila vzhůru nohama, nic. Ráno jsem se tam vrátila, peněženka nikde. Po mně prý tam byla jenom ukližečka. Neobvinila jsem ji, ale… no peněženka nebyla.
Po příjezdu do Prahy jsem peněženku našla v netušené, dosud neobjevené zazipované kapse. Nejraději bych se propadla, hlavně kvůli té uklízečce, nad kterou viselo nespravedlivé podezření. Okamžitě jsem volala spřátelené osobě s prosbou, aby mě v restauraci omluvila a uklízečku tak zbavila eventuelní nedůvěry. Ale ještě teď je mi při vzpomínce nepříjemně.
Marsko, promiň 😀 .
To se mi dnes málem povedlo také. Platební kartu jsem nepochopitelně měla v taštičce s občankou a kartou do ústavu. Normálně ji mám VŽDYCKY a ZÁSADNĚ ve vnitřní kapsičce kabelky, nikdy v peněžence. Naštěstí než jsem to nahlásila (a už jsem skoro vytáčela tel. číslo), tak jsem tu kabelku převrátila vzhůru nohama, naštěstí včetně té taštičky. Tedy najít tu kartu mezi jinými – občanka, řidičák, techničák, karta ZP, karta ústavní, vizitky a kýho víra další věci, to byl také docela zážitek.
No, já jsem klíče našla po půl roce v mrazáku!
JanoBa, velké lity, lidy – urvaný psí nehet je děs!!! Stalo se to chudince bílé Sadie asi měsíc přes smrtí. Nebylo vyhnutí, chodit se zlomeným prostě nemohla, vet jí ho musel odstrani. Do konce jejího života se ta rána nezahojila, krvácela, musela se zavazovat a Sadie si obvazy (a různé ponožky přes ně)denně strhávala, asi jak si chtěla ránu sama lízat. Chodila s tím sice na procházky, byly dny, kdy to bylo lepší, ovšem převažovaly dny, kdy to krvácelo. Nový nehet jí už nestačil narůst (jak tvrdili u veta že alespoň kus naroste do dvou týdnů). Moc držím palce a přeji rychlé uzdravení.
Hihi, byli jsme s Trixie na procházce a já si při ní uvědomila, že už mám ta zvířata tak polidštělá, že jsem o psím drápu psala jako o nehtu ! Tak teď, jak jsme se vrátili domů hned to jdu napravit, samozřejmě si Sadie zlomila ten proklatý dráp a ne nehet !!!
Já jsem typ organizovaný a jsem plánovač.
Plánuji si vše a navíc si to píšu do diáře.
Věci se také snažím dávat na místo.
Ale i mě se stává, že něco občas něco hledám.
Momentálně hledáme takové ty plastové knoflíky, co se dávají do cejch. Máme je v krabičce, ale krabička někam zmizela.
Jéé – tak to se mi stalo dnes ráno. Jsem tak nějak ve skluzu s vyšítím jména pro Deky z lásky. Už mne to hryzalo, tak včera jsem s tím pohla a chyběla mi už jenom čárka nad „i“ (jméno Maxík). Jak mne tak žralo svědomí, že kvůli mě je spoždění, tak jsem ráno vstala s tím, že tu čárku dodělám … přišourám se do kuchyně, nasadím brýle a … na stole, kde jsem ji večer zanechala není! Nejprve jsem podezírala Zikmunda (zašantročil mi nejednu bavlnku), pak jsem podezírala sebe, že jsem ji večer někam jinam uložila, hledám pod stolem i nad stolem (polička) a nic. Až jsem si zničeně sedla na židli, tak jsem si uvědomila, že ta výšivka je stále na stole, akorát rožek je přikrytý jakýmsi časopisem!
A tak to mám se vším! Pro oči nevidím a mozek si dává pauzu. A to si kolikrát říkám už nahlas: „Dávám to sem a sem, zapamatuj si to! Je to logické místo, na to musím hned přijít!“ A prt! Jsem hledač a navíc chaotický a s nervama v kýblu, protože „Tady někde to musí být a není!!!“
Já nemám nepořádek. Jen věci řadím dle četnosti použití 😀
Jasně že taky hledám. Jak jsem na několik let ztratila svůj a synkův rodný list, jsem už psala – dodnes si pamatuju ten hřejivý pocit, že je ukládám na výborné místo, kde budou snadno k nalezení 😀 .
Ztrácení (spíš zabord…ní)věcí mě ale až tak netrápí, hlavní problém je, že jsem netrpělivá a unáhlená osoba, která nevydrží hledat dlouho. Obvykle to nechám plavat se slovy: „ono se to časem vynoří“. Pokud je to předmět zcela nezbytný, volám Frantu, ten hledá trpělivě, dokonce i ve chvíli, kdy už já kvílím „tak se na to vykašli, to nemá cenu“ (viz heslo netrpělivá).
Obvykle najde.
Dneska ráno jsem hledala klíče od práce. Na komodě u klíčů a pak v kabelce. V kapsičce, kde bývají, v druhé kapsičce, vysypala jsem půl kabelky… a byly v té první kapsičce, kam jsem asi sáhla příliš ledabyle. No nic.
Po celonočním vichru jsme v pořádku, i když mnohým odcestovaly různé součásti zahradního vybavení. V sobotu před půlnocí byla vichřice krátká, zato výživná- rozházela popelnice po celé dědině a přetrhala dráty tak dokonale, že bez elektřiny jsme byli až do druhé hodiny odpoledne. Báječná neděle bez snídaně a bez oběda…
Jsem natolik chaotická, že dokážu najít i věci, které zabordelil někdo jiný. A nejedná se jenom o věci hmatatelné, ale i o počítačové soubory, chaoticky ukládané do složitých struktur. Tato schopnost je vysoce ceněna mými zaměstnavateli 🙂
Dede, nejseš v tom sama, stává se mi to také. Nejlepší je to, když se na tu věc díváš a nevidíš ji, protože TAM nemá být a tak tam NENÍ. Už jsem si říkala, jestli nejsem mešuge.
Podle hesla „pořádek je pro blbce, inteligenti zvládají chaos“ musím být rovnou Einstein! ne, že bych nechtěla mít pořádek, ale… nedělám ho. Zato ale téměř vždy vše najdu. A to co nenajdu, to tam dal někdo jiný 😉
Dobrou noc a dobrý den, jdu spát.
Jsem na tom stejně. Hrábnu do hromady krámů na stole a vytáhnu, co potřebuji.
přesně tak….ale do toho chaosu nesmí kočky, nadělají větší a pak nenajde nikdo nic…..