BTW: Kočárek

Naší Kačence už byly dva roky. Je z ní holčička kurážná, chytrá, šikovná… kapku svéhlavá a hlučná, když se jí něco nelíbí. Milovaná. Jaký dárek by měla dostat od babičky a dědy?

 

 

Po nesmírném úspěchu vánoční flotily vlaků a tramvají jsem byla trochu v rozpacích. Co teď? Katka je velmi šikovná a ráda staví – dřevěné koleje dokázala spojovat už na roce. Jenže je také druhorozená, takže doma jsou stavebnicemi zásobeni až kam. Holčička… její oblíbená panenka – miminko je výsledek mého hlavolámání předminulé Vánoce. Co teď?

 

Kačenka cestovatelka:))

 

A pak mě to osvítilo. Co byl můj první dárek, který jsem kdysi pradávno radostí obrečela? Přece kočárek na panenky! Toužila jsem po něm dlouho, ale pokud vím, rodiče na něj prostě hned neměli, takže jsem ten úžasný kočárek dostala až když mi bylo pět – a to už bylo docela pozdě.

Odjakživa mě kočárky nesmírně zajímaly (děti a vlastně i panenky nikoliv:)), doteď si pamatuju desítky typů, tak jak se na trhu objevovaly. Chtěla jsem prostě jezdit s kočárkem na panenky jenom kvůli tomu kočárku, uvnitř byl nejčastěji můj plyšový pes. A co bylo zásadní, musel se houpat! Pamatuju se na něj do teď, byl krásný a navíc bílý s modrou, což je základní barva mé duše:))

 

Takhle vypadal můj kočárek na panenky – foto z internetu

 

Je to jasné, bude to kočárek. Jenže… není na něj Kačenka ještě moc malá? A tak jsem vzala telefon a začala sbírat názory zkušenějších babiček majících v sortimentu vnučky. A pátrala u rodičů. Výsledkem bylo rozhodnutí: kočárek ano, lépe se sklopnou rukojetí, ten holčičkám vydrží nejdéle.

A pak nastal šťastný čas hledání, posuzovaní a snění. Jaký? Inu, co nejpodobnější tomu opravdovému… a samozřejmě houpací!:)) Doteď mi Google ukazuje další a další reklamy na kočárky na panenky, sem tam mi to prokládá nabídkou kočárků pro děti – asi kdybych změnila věkový rádius pro obdarovanou 😛 Kačenka přijede v sobotu a nemůžu se dočkat, co na něj řekne. 🙂

 

Kočárek pro Kačenku

 

PS: když jsem na internetu hledala obrázek mého kočárku na panenky, zadala jsem „kočárek na panenky sedmdesátá léta“ A pak se už nestačila dívat, protože tam samozřejmě byly i obrázky kočárků pro děti, takže jsem v duchu jsem každou chvilku vykřikovala: „Jo! Ten si pamatuju!“ Moc jsem si to užila:))

 

A tak se dnes ptám hlavně místních čtenářek – tedy těch děvčátek, které v sobě dosud mají. Měly jste kočárek na panenky? Dostaly jste takový, po jakém jste toužily? Zajímaly jste se obecně o dětské kočárky?  🙂

Aktualizováno: 26.2.2019 — 19:55

75 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Přece jen mi to nedá – ráno na tabletu jsem se radši klepla přes prsty.
    Každé dítě ke každé ptákovině (svátek, narozeniny, vánoce, mikuláš, den dětí, cokoliv) dostává hromady hraček – rodiče, prarodiče, nějaká ta tetička… Děti mají hromady hraček – a sedí u tabletů a počítačů. Čest výjimkám.
    A dospělí… co mám koupit tomuhle, tamten má narozeniny a strejček nám přece taky vloni k vánocům něco koupil. Hromady nepotřebného zboží, které v lepším případě jdou po čase dál (hlavně si pamatovat od koho to přišlo!), v horším rovnou do smetí. Proč?
    Co takhle zastavit ten příliv? No dobrá, dětem ne zrušit, ale výrazně omezit. Když už potřebujeme něco dát, proč ne radši „lepší“ výlet (ZOO, aquapark, IQ-landia apod.)… prostě dát to nejcennější – náš čas.
    A s kamarády, tetičkami apod. si tedy dát něco spotřebního, když už to musí být, nebo tam kde to jde, zase raději strávit společný čas – dát si společný výlet, s kamarády nějaký ten adrenalin, s tetičkou nějaký zámek či muzeum – možná to obdarovaný ocení víc, než desátou flašku a páté „vtipné“ triko, co nikdy nevezme na sebe.

    1. Petrs01, já s Tebou souhlasím, protože čas máme každej vyměřen a záleží na nás,jak s ním naložíme a komu ho věnujeme…a nejhorší je, když ho nedokážeme dát svým blízkým…proto pořádám Dubení,abychom se potkali,popovídali si a něco nového se dozvěděli… a bylo nám spolu fajn!

      1. Zlatá slova. Jenže čas je to, čeho, díky zvrhlému systému, pro který má člověk cenu jen tak dlouho, dokud dře, jako kůň a když padne, tak už jeho další osud nikoho nezajímá, (nemůžeš, jsi bezcenný, vypadni, nezacláněj a odejdi zdechnout do houští), máme čím dál, tím méně. Pro kapitalistu je člověk, který chce trávit byť i jen minimální část svého času jinak, než prací, zločinec. Výjimkou je pouze jisté etnikum, tomu se naopak dává najevo, že bude nejlepší když nebude dělat nic.

    2. Já jsem taky babička co dává dárky. Člověk vnoučatům rád dělá radost.
      Ale na druhou stranu si s vnoučkem na chatě dokážu hodinu hrát na farmu nebo vzít ho do muzea.

      Tuhle jsme zrovna synovi říkala, že je dobře, že se Samíkem chodí na fotbal. Fandí Viktorce. Společně strávený čas je více než kupa dárků.

    3. Víš Petro, já s tebou v podstatě souhlasím a jako dospělí to tak řešíme celkem pravidelně – A+A například dostali jako hlavní dárek víkendový pobyt ve Špindlu a součástí dárku je fakt, že jim na tu dobu pohlídáme děti:))
      U dětí se držím toho, že aspoň neplevelím – a věř, že tam, kde byl člověk jako rodič pevný, je v babičkovské roli mnohem zranitelnější! 🙂 Výjimkou jsou Vánoce (2 hračky na osobu) a na narozeniny to bývá větší věc, často praktická – kvalitní odrážedlo, kolo, kvalitní dětský kufřík na kolečkách (aby vydržel, má co), kvalitní cestovatelský baťůžek (aby vydržel, má co, cestují pořád). Odrážedla a kola se dědí… Kočárek je významnost, kterou by holčička měla mít a Kačenka po nich už toužebně koukala.
      Tím se neospravedlňuju, protože nemám za co – tím vysvětluju, že příliv věcí prostě problém je, víme o něm a hledáme cesty rozumného kompromisu.
      Eh… Andy kvůli mě loni dokonce navštívil obchod s přírodní kosmetikou a historka o tom, jak vybíral, mě potěšila málem víc než ten krém – tu si budu pamatovat do konce života (nebo paměti:))

  2. Dede, ten kocarek jsi vybrala perfektne, Katka bude urcite nadsena, je moc roztomila. Moje babicka a deda meli povesenou v kuchyni moji fotku, jak stojim na jedne noze a druhou mam prehozenou pres kocarek na panenky. Mam tu fotografii rada, privezla jsem si ji sem.

    Omylem jsem komentar prilipla pod vcerejsi clanek. Omlouvam se.

  3. Dede, ten kočárek na panenky je nááááádherný!!!!!!!! (h) (h) (h) (h)

    „lépe se sklopnou rukojetí“ – už i pro panenky??? :O :O … já vím že zcela nedávno mě zaujalo a ohromilo, že něco takového (a spoustu dalších vychytávek) mají kočárky „normální“, jo už jsem vykopávka, co s tím nadělám

    sama jsem kočárek pro panenky neměla – ostatně ani ty panenky, chicht – ani jsem po něm netoužila, nějak mě tyto vyloženě holčičí věci míjely… jo takhle indiánská čelenka, luk a šípy, to teprve byla parádní hračka!!! (y)

    1. Ono to má dokonce i ty samé pojistky při skládání, jako velký kočárek 🙂 Naši měli na děti Inglesinu a tohle je fakticky kopie:))
      Jo, luků a šípů jsem také měla dost a naše děti taky:)) Jen k tomu kočárku jaksi kluci netíhli, tak jsem si musela počkat na vnučku 🙂

    2. Bedo, s tvými slovy mohu jen souhlasit. Jako kdybych to psala já o sobě. Sic jsem podědila kočárek i panny po sestřeč, avšak nic z toho mne nezajímalo.

  4. Já jsem měla tenhle https://kocarky-mkratochvilova.webnode.cz/fotogalerie/kocarky-70-leta/#a7069-jpg
    v červené barvě. Babička švadlena mi do něj ještě stihla ušít peřinky i s parádní kanýratou dečkou. Na chalupě mi ho pak brácha zničil. Dodnes mě to mrzí, ale rodiče bydleli v paneláku a v podstatě vyhodili spoustu věcí, protože na ně nebylo místo, tak to nikomu nepřišlo divné. Bydlení v paneláku vlastně přineslo to, co je dnes moderní- minimalismus v majetku 🙂

    1. Kočárky se vysoce cenily, zejména ty vyhozené. Mělo to kolečka, podvozek, pružiny, takže to byl výborný základ pro různá vozítka. A když se našel sjízdný kopec, nebo starší kamarád, co si vás špagátem připojil za kolo, nebo mopeda, tak to nemělo chybu.

    2. Dokud dítě hračku miluje, neměli by ji rodiče dát pryč – nakonec je to osobní vlastnictví dítěte, ne? To neomluví ani panelák. Naši se s námi radili, když bylo třeba něco „poslat dál“. Třeba plyšové psy jsme nikdy dál neposlali (inlove)

      1. Ano, plyšového psa má Jana ještě z doby kdy byla na intru. A já mám plyšového tygra, který se umí dívat na všechny strany, A nepujčím ho ani psům !!

    3. Ano, čím míň toho máš, tím lépe se to udržuje, tím méně místa to zabere a tím míň práce je později s vyhazováním dosloužilého. Prostě, blaze tomu, kdo nic nemá.

    4. Naprosto přesně takový kočárek včetně té sytě modré barvy jsem já měla pro dítě. Do toho peřinky z bílého piku s vyšitým pestrobarevným motýlem. 🙂
      Vnučky měly na hraní kočárek – golfové hole. Prostřední osmiletá je pořád hodně hravá a ještě ho občas opráší. Jinak v něm obě vozily krom miminek různou plyšovou zvěř a taky do golfek občas vecpaly malého brášku. Radostně výskal, když s ním vybíraly zatáčky. (chuckle)

      1. Hančo, zrovna jsem si říkala, že pokud by Katka s Patrikem měli dostat sourozence, tak v tomhle kočárku by se jim nějakou chvíli klidně vešel:)) Ovšem rozesmála mě představa, jak holčičky s bráškou řežou zatáčky:))

        1. Dede,řehám se tu nahlas při vzopomínce, jaké to bylo, když naše holky dostaly kočár na panenky.V době jejich dětství jsme měli hodně hluboko do kapsy a ještě k tomu nebylo z čeho vybírat. no, měly naše dcery kočárek jeden pro obě. a věř, že panenky v kočárku nevozila ani jedna z nich.Teprve, když jsme se odstěhovali z Mostu, vypadly z bholek opravdu zajímavé zážitky. Ten kočárek na panny se stěhoval s námi.Už nevypadal nic moc a holky se tehdy přiznaly, co a koho v tom kočárku v Mostě vozily. Ony se ty naše kačeny vozily navzájem a vecpaly do něj ještě o rok starší kamarádku. Podle toho chudák panenčí kočárek i vypadal. No, neskončil sic ve sběrném dvoře,jelikož aspon jeho podvozek dosáhl dobé a užitečné využití. Podvozek na mně vyžebral jeden soused. Vyrobil si z podvozku šikovnou kárku, ale korbička vylatěla do odpadu. Zkrátka naše holky kočárek na opanenky hbodně poničily. Podotýkám, že starší Petra měla v roce 15 kg, Věrka byla zas jako pírko.

  5. Kočárek jste vybrali krásný bude se líbit. Barva určitě. Já jsem nedávno odvezla dva do Armády spásy k dalšímu použití. Holkám je už 11 a 13 let, tak jsem je svolala s dotazem, jestli bysme je neměly přenechat jiným dětem. Čekala jsem trochu zaváhání, ale pohodily hlavou s jednohlasným jó a odkráčely si namalovat nehty.

    Dede, máš problém, co koupit dvouleté holčičce! Počkej až bude v pubertě! To si teprve užiješ. Na nedělní oslavu jsme tý naší koupili brašnu na foťák a pár drobností. Ach, jak jednoduché to bylo dřív! Mmch, co se kupuje jedenáctileté holce k narozeninám?

    1. Tak nevím, co s jedenáctinami, ale v seznamu toužebných přání k dívčím narozeninám desátým (naplněn byl z pochopitelných důvodů pouze zčásti) byla sada opravdových laboratorních křivulí, odměrek, zkumavek,trychtýřů a kádinek ze specializované firmy, „zlatá“ mapa republiky, na které se jako na losu stírají navštívená místa,třpytivý lak na nehty, baletní piškoty, elektrostavebnice na rádio a různé obvody, sestavovací domácí dron nebo robot robot vyššího inteligenčního levelu, jakož i růžový barvicí sprej na vlasy

      1. Díky. To je opravdu široké spektrum! Křivule to asi nebudou, barvící lak na vlasy bych mohla. Takhle kdyby byl v barvách kopacího míče! Hraje fotbal. Baletní piškoty by ocenila ta starší, to si zapíšu na červen. Díky.
        No vida, stačí se zeptat 🙂 .

      1. Díky. Brusle bych mohla. Vím, že normální mají. Poptám se rodičů a mohla bych je dát třináctileté v červnu. Knížka je v těch drobnostech. Díky.

    2. Vidíš, a já chtěla modrý:)) Jenže v této podobě měli jen růžový 🙂
      Jedenáct… na to máme naštěstí dost času 🙂 ostatně si myslím, že Míša to celkem trefila!

    3. Chytřejší šmatlafoun. (rofl) Ale vážně: Některé mají v sobě i kvalitní foťáky a když se pak ty obrázky přelijí do počítače se slušným fotoeditorem, dá se s tím užít spousta zábavy.

      1. Díky. Mobil s foťákem mají. Přála si normální fotoaparát, pánžto u nás si půjčuje manželův a fakticky umí. Je to těžký, ty děti mají všechno a už si jen vymýšlejí, coby.

        1. Mezi kvalitním fotomoblem a běžným kompaktem není prakticky rozdíl. A foťák vyššího levelu začíná od 30.000 výš. Ostatně známý fotoreportér Jan Šibík také fotí, až na výjimky, jen mobilem. čili foťák, pokud nebude chtít fotit profesionálně, bych neřešil spíš postprocesing, čili kvalitní HW a SW na zpracování fotek, počínaje počítadlem s kvalitním aspoň 19 palcovým displejema dostatečně výkonnou grafikou, která dokáže pracovat i se soubory řádově jednotky GB velikými, kvalitní fototiskárnou, (ta není až tak nezbytně nutná) a opravdu kvalitním editačním SW. Smůla je v tom, že tohle všechno vyjde celkově dráž, než ten kvalitní foťák.

          1. Oj, to je na mne moc složité, nechám to koňovi, teda rodičům. Mmch, můj muž si nemůže vynachválit foťák ve svém Huawei P20 Pro. Prý vyjímečná kvalita.

            1. Dostáváme se do stadia kdy o kvalitě obrázku nerozhoduje konstrukce objektivu a velikost snímače, ale podpůrný a obslužný SW a začíná se mluvit o nasazení umělé inteligence, která nafocený obrázek ,,předělá“ podle toho, co fotografující požaduje. Je otázka, zda se pro něco takového ještě definice fotografie hodí.

  6. Dede, se omlouvám, že jsem to tu trochu zaplevelila svým dotazem. Už budu hodná a víckrát to už neudélám 🙂 .

  7. DEDE kočárek pro Kačenku je nádherný a
    Kačenka je krásná holčička.

    Můj první kočárek pro panenky byla varianta kočárku z 50-sátých let viz foto
    https://kocarky-mkratochvilova.webnode.cz/fotogalerie/kocarky-50-leta/#a510-w-jpg
    Dostala jsem ho v předškolním věku tenkrát i s panenkou miminkem s mrkacíma modrýma očima.

    Když jsem byla větší, tak jsem dostala kočárek sedačku. Sice jsem si přála opět hluboký, ale měla jsem z ní i tak velkou radost.
    https://kocarky-mkratochvilova.webnode.cz/fotogalerie/kocarky-70-leta/#a7007-jpg

    Vzpomínám si, že kočárky s panenkami jsme vozily skoro až do 10-ti let.

    1. Ten proutěný se mi taky líbil, některé kamarádky ho měly. Ale ten můj se líp houpal! 😀
      Já jsem s ním jezdila velmi málo, protože v tom věku jsem už víc jezdila na kole. Ale nevadilo mě to – já se na něj ráda jen koukala. Obsese… no (wasntme)

    2. Míša,presne ten vypletaný som dostala od Ježiška a bola to moja najobľúbenejšia hračka.na tú pýchu ke´d som kočárovala po dvore s bábikou,ktorá mrkala, nikdy nezabudnem.
      A za pár rokov bicykel-tropštvrťový farba bordeau / tú farbu tak pomenovala naša mama,hrozne ťažko ho zháňali/Ale bordeau bola bordeau

      1. Chichi Verenko, já jsem měla „bordó“ půlkové kolo… bylo krásné, než mi ho ukradli (jako další dvě kola později)

        1. krádež kola bych SAKRA obrečela!!!! (eště i dnes) 🙁 🙁 🙁

          jo a já mám fialové – můžu ho počítat jako „skoro bordó“???? 😉

  8. Dede, měla jsem stejný,jen červenobílý…vozila jsem v něm pásák-tank, indiány a jejich koně,vojáčky,dřevěný kostky, stavebnici Merkur a montážní nářadí -plastové…
    panenku si do něj dala máti,když jsem z kočárkového období vyrostla 😀
    po mě ho dostala dcera mojí sestřenice…

    1. jinak mne kočárky jen na panenky nebraly…spíše mne zajímalo,jak z nich vytvořit vozovou hradbu a kolik toho uvezou 😀 ..ostatně,já se ani nenahejbala do kočárků s miminama a už vůbec jsem netoužila je vozit důležitě po sídlišti…

    2. Ani mne panenky v kočárku nezajímaly, vozila jsem pouze medvědy a to ještě trochu z donucení, když jsem „musela“ s kočárkem vyjet ven….
      Ale na obsah Vašeho kočárku nemám !! 🙂

      1. no,neměla to se mnou mamka jednoduchý…já měla starýho medvěda s pilinama a v době, kdy jsem dostala tenhle kočárek,piliny medvěda opouštěly… takže mi byl sebrán… s kočárkem jsm esnad venku byl a2 x, aby ho viděly sousedky a děti,že jsem ho dostala a pak ,když jsme do něj naskládala ten svůj obsah..no a pak byl zákaz a kočárek měl domácí vězení 😀

            1. Ale to pak ti ten kočárek byl na ho…nic! (rofl)

              Já měla někdy pocit, že mám hrozné rodiče (kór když mne nutili na otrockou práci na rodinných latifundiích), ale jak to tak pozoruju kolem, byli zlatí a diamantoví. V podstatě nám nic nezakazovali, ať jsme si hrály jak chtěly, s čím chtěly. Teda akorát naházet závitníky a šrouby a matice do kanálu mi taťka pro příště už nedoporučil (rofl) .

              1. Šrouby a matice byly za pár šupů, se závitníky to bylo horší. Nedávno jsem do futrálové sady dokupoval nějak potracené závitníky M čtyřky (jsou po třech, závit do děr se, pokud nemáte maticový, čili dlouhý závitník, řeže na třikrát) a hned byla prkenice o pět stovek tenčí.

              2. jsem byl aexot..ž ejsem je v tom kočárku vozila i doma, to jí nevadilo,doma resignovala, ale ven,ven jsem ho s nima vzít nesměla…jsem jí o tom včera říkala, že nechápu,co jí tak vadilo – no přece, byl na panenky..pak mi to došlo,ona jako dítě (ročník 1931), panenky a kočárek neměla, takže si plnila svoje dětská přání a já měla raději šroubovák,pásák a indoše 😀

        1. To mi naši neudělali 🙂 Naštěstí. I když věděli, že vozím taky ledacos. Ono v Praze se zase na sousedy moc nehrálo. Aspoň u nás 🙂

    3. Myslím, že to bylo celkem běžné, že kočárek sloužil prostě jako vozidlo 🙂
      S kamarádkou jsme v nich pod peřinkami vozily třeba i ilegálně natrhané větvičky kvetoucího šeříku. V parcích se trhat nesměl a kde jsme měly v Praze sehnat šeřík? Takže jsme si každá utrhla dvě tři větvičky s květy, schovaly je pod peřinky v kočárku a důstojně (s potměšilými pohledy) kráčely z parku s vědomím, že jsme vyhrály (wasntme)

  9. Já měla proutěný, pokud si dobře pamatuji tak byl šedomodrý. Myslím, že to nebyla moje vysněná hračka, navíc do pěti let jsem byla doma s maminkou a moc si s jinými holčičkami nehrála. Takže úplně nejmilejší by Brehmův život zvířat, nejvíc „očtené“ jsou svazky Ssavci 2 zejména milovaní Plazi

    1. Inko, tos mi připomněla, jak jsem teď začala shánět po antikvariátech moje nejoblíbenější atlasy z edice OKO – s „Vyberte si pejska“ jsem málem i spala, další zcela očtené byli Z ptačí říše, Ryby našich vod a Naše houby a Naši savci. Měli jsme i hodně dalších, ale tyhle byly podstatné pro mě. A tak je tu chci mít pro děti, i když je teď mraky různých encyklopedií. tyhle jsou ale dobré do ruky…

      1. Tak na tuhle edici taky vzpomínám, jako holka jsem jich měla několik. Kupodivu, ač nejsem výrazně technický typ, mě nejvíc bavila knížka „Jak se co dělá“,nebo tak nějak se to jmenovalo. Byl tam vývoj třeba skla a sklářských technik, ale i stavění hrází rybníků, vývoj pluhu a spousta dalších. Bylo to popisné a pro děti srozumitelné.

    2. Já měl Živočichopis, pětidílný Domácí vševěd, tři díly Motýlů od Dr. Rudolfa Schwarze, několik atlasů rostlin, Akvaristiku od Gunthera Sterby a ještě ledacos dalšího. Teď už jsem se specializoval, takže na motýly mám internet, (www.lepidoptera.cz), a pokud jde o kytičky, tak Orchideje naší přírody, všechny dosud vyšlé Roezliany, Orchideje Českého středohoří, Prstnatce a Kruštíky a odebírám Arniku.

  10. Přiznám se, že mě kočárky a panenky zcela minuly. ale ty kolejničky, vláčky a stavebnice… ó, to bylo něco! Takže dárky pro mě byly jednoduché – kniha a stavebnice. :o)
    Ale je pravda, že ten kočárek, co jste pořídili Kačence, je moc hezký – v podstatě reálný a doufám, že z něj bude mít vnučka velkou radost.

    1. Alčo, ten je tak reálný, že je to až neuvěřitelné. Jen nemá brzdu… 🙂 Má tu výhodu, že bude mezi hračkami jedinečný, protože jinak mají Patrik s Kačenkou opravdu početný a rozmanitý vozový park – včetně několika lodí. Vše je denně používáno:))

    2. Ano, na vláčky mám jednu moc hezkou vzpomínku, na ohňostroj, který jsem vyrobil, když jsem do ovládacích magnetů modelových závor omylem pustil 220 V. Závory šly dolů velice rychle, pak to začalo prskat, rachotit, chrlit oheň a dým a pak vypadl jistič. Naštěstí byl model plechový, takže shořely jen ty cívky.

        1. Tehdy mi bylo něco kolem sedmi roků. Ale uvědomil jsem si, že jsou věci, do kterých 220 V pustit nemůžu a napříště jsem si vždy zjistil, na kolik voltů co je. Takže u elektronek, se kterými jsem si začal hrát někdy ve druhé, nebo třetí třídě ZDŠ jsem přesně rozlišoval 6,3 V pro žhavení a 300 V anodového napětí. Ta radost, když krystalka po připojení elektronkového zesilovače začala hrát nahlas. 😀

  11. Jéé – kočárky! No já – jako ostatně všecko ostatní – jsem podědila i kočárek pro panenku! A byl to skoro ten samý, jak ho má na obrázku Míša – ta vyplítaná košatinka. A já si ho moc užila – dokonce tak, že mne v něm děvčiska (Mánička a Danuška) vozily! Já v něm vozila medvídka Míšu a psa Barika (medvídek byl můj plyšový, pes byl Tonduj – mého strýce – a byl živý). A nakonec se v něm vozila Strašačka. To bylo tak – mamka vymyslela, že je na čase udělat nového strašáka do zahrady a spolu s Danuškou (co je tak šikovná na ruční práce (rofl) ) vytvořily tak dokonalou obrovskou hadrovou pannu velikosti desetiletýho děcka, že ji bylo na strašáka škoda (měla i vlasy a boty a vůbec – kdysi jsem ji měla s sebou na Setkání v prvním Podmitrově, neb jsme chtěly udělat strašidelnou stezku pro děcka, což nám zkazila náhlá změna počasí). Tak jsme jí vozily v tem kočárku a děsily s ní dospělé (chuckle) .

    Nakonec milý kočárek skončil rozmontovaný na prvočinitele – z bužírky se stal oplet na demijón s pálenkou a z koleček víceúčelový vozík na popelnici, plynovou bombu či sobotní nákup! Ach jo, včil by nadělal parády.

    Terezka dostala svůj první (modrý) kočárek ke svým druhým Vánocům (to jest ve dva a půl roku) a byla z něj taky nadšená. Mamka do něj ušila peřinky i strožoček a já dala novou panenku a Terezka přímo radostí skákala … samozřejmě nakonec skončil jako vozítko pro Toyu (k jejímu malému nadšení). Teď visí složený v garáži a čeká na svůj restart 😉 .

    1. Ygo, tentokrát se mi úplně nejvíc líbí popis dokonalé recyklace kočárku 😀 Ale Strašačka taky nemá chybu 🙂

    2. „Já v něm vozila medvídka Míšu a psa Barika (medvídek byl můj plyšový, pes byl Tonduj – mého strýce – a byl živý)“ – Ygo, to je dokonalééééé, co tomu říkal Barik???? (když píšeš že Toya moc nadšená nebyla) 😀 😀 😀

      1. Jelikož já jsem Barika vozila „košilatého“, jak ho pánbůh stvořil a navíc po venku, tak se mu to líbilo. Terka vozila Toyu v čepičce a kabátku zabalenou v zavinovačce, tak z toho moc radosti neměla. Na druhou stranu byla tak báječná, že to nebrala jako újmu na své důstojnosti a kvůli klidu v rodině tam chvíli vydržela (ono to Terku stejnak po chvíli přestalo bavit). (rofl)

        1. Ygo, tak to jsem netušila, že bylo Toya oblečená! 😀
          Daník se nechal vozit v kde čem, ale zásadně jen chlupatej 😛

          1. Oblečených pejsků je teď u nás, když mrzne, vidět hodně. A byznys s oblečky pro zvířátka vzkvétá.

  12. Měla jsem přibližně takový, ale bílý
    https://kocarky-mkratochvilova.webnode.cz/fotogalerie/kocarky-60-leta/#img-1153-jpg
    Bylo to koncem šedesátých, byly jsme v domě 4 stejně staré holčičky. Tři z nás měly tenhle kočárek v různých barvách a ta čtvrtá, jejíž tatínek býval vysokým armádním důstojníkem a na úplném konci šedesátek se z něj stal zelinář, měla nějaký jiný, trochu hezčí.
    Kočárek na první fotce v článku (v zelené barvě) jsem našla nad Dalmatinovem vedle kontejneru, když byla Víla malá. Dag do něj ušila krásné peřinky a kočárek na chalupě sloužil. A když z něj Víla i další spřátelené holčičky vyrostly, postavila jsem ho i s peřinkami a panenkou vedle kontejneru. Zmizel za půl hodiny. Jsem zvědavá, kdy doslouží v další rodině a opět se ocitne vedle kontejneru.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN