Vídám je na tom příšerném svahu už od podzimu. Kdykoliv jedu do Dvora Králové přes kopec nad nádražím, tak v serpentýnách zpozorním – jestlipak dnes pracují? A jak jim to jde?

Baron a jeho pán. Nebo spíš jeho partner, protože Baron je lesácký kůň, který pomáhá přibližovat dřevo na místech, kam technika z nějakého důvodu nemůže. Sráz nad královédvorským nádražím takovým prostorem zcela jistě je a vzhledem k tomu, že se tu postupně kácí už dlouho, vídám je na svých cestách poměrně často.

Tohle je zrovna moc dobrá dvojice. O tom, že se kůň jmenuje Baron vím už asi dva roky – od doby, kdy jsem je fotila poprvé, pro zvířetnický fotočlánek (viz první tři fotky). Minulý týden jsem šla do Dvora pěšky, a tak jsem neminula příležitost dát se s Baronovým partnerem na chvilku do řeči.

Čekám, až bude volná cesta – Baron a jeho parťák, prosince 2017

Znovu mi povídal o tom, jak šikovný a poslušný je jeho kůň, jak se na něj může spolehnout. Věřili byste, že od podzimu už odtahali 800 kubíků dřeva? Na svahu tak prudkém, že na cestě vzhůru málem ryjete nosem v jehličí? Tomu říkám výkon! A ještě navíc dokázali být oba celí, což znamená nejen šikovnost, ale i péči – z obou stran.

A vzpomněla jsem si na historku, kterou mi kdysi vyprávěl taťka o svém otci. Bylo to v zimě, a můj děda jel se svým koněm zapřaženým v rohačkách (těžké nákladní saně) s nákladem dřeva domů – tedy po úzké cik cak cestě na dno příkrého krkonošského údolí. Najednou uklouzl a spadl přímo před jedoucí saně. Asi vykřikl, víc nestačil. Ani nemusel… protože jeho kůň okamžitě zareagoval. Nejenže se zastavil, ale vší silou se opřel do postrojů, aby těžké saně v prudkém svahu udržel bez pohybu minimálně na tak dlouho než se jeho pán… partner… zase vyhrabal na nohy.

Ještě kousek… 🙂

Takové pochopení si nezaplatíte. Možná u lidí, ale u zvířat si je musíte zasloužit. Pracovní tažní koně se takřka vždy strašně nadřeli a přiznám se, že i proto mám ráda moderní techniku, že jim tu dřinu sebrala. Vím, že jich je teď kvůli tomu méně, ale i tak to považuju za lepší. A pokud jde o zacházení… lidé byli vždy různí; laskaví, lhostejní i krutí. A já doufám, že u lesáckých koní zbyli jen ti lidé, kteří je milují – když už se většina práce dělá s technikou. Možná i proto, že jen tak dokáže vycvičený kůň předvést to nejlepší, čeho je schopen.

Ráda se na Barona a jeho lidského parťáka dívám. Pracují v soustředěném klidu – kůň poslouchá snad na myšlenku, těch povelů moc slyšet není. A že to s těžkými mokrými kládami na kluzkém, často namrzlém svahu, vůbec není jednoduché. Přeju jim, aby si jejich zaměstnavatel uměl cenit jejich práce a hlavně pochopil, že kůň není traktor – až jim bude plánovat výkony. Protože z mého pohledu nejde jen o způsob práce v lese šetrný k přírodě, ale i o prastaré umění, které by nemělo ze světa zmizet.

Ahoj koníku! 🙂

Víte, co mě napadlo? Jak to vlastně funguje, když se takový pracovní kůň zraní nebo onemocní? Dostává pro něj jeho pán „nemocenskou“? Ošetřování člena rodiny? 🙂 Musí mít pán pojištění, aby případné delší léčení svého koně – a tedy výpadek v práci a výdělku – nějak přežil? Nevím, ani nevím, kde ptát. Kdybyste to někdo věděl, budu vděčná za odpověď.

Pokud hledáte v tomto článku nějakou hlubokomyslnou úvahu, tak se přiznávám, že tam žádná není. Jen čistý obdiv:))

Minulý týden… foceno mobilem z auta, velmi narychlo, kvalita tomu odpovídá.