HOST DEDENÍKU – Caniva: Po stopách zlaté horečky

Nad naším kuchyňským stolem visí veliká mapa světa. Manžel se na ní při jedné z nedělních snídani zadíval a povídá: „Co takhle v létě na Yukon“? Nápad se mi zalíbil a pomalu jsem se začínala těšit na naší jistě dobrodružnou cestu po Klondiku.

 

 

Začátkem srpna jsme odletěli do hlavního města Yukonu  – Whitehorse, které leží na severozápadě Kanady a na jehož obrovské ploše (téměř 500 000 čtverečních km) žije pouhých 35 000 obyvatel. Hned po příletu jsme si zapůjčili auto a mnohokrát během cesty jsme si děkovali za rozhodnutí do Whitehorse letět a nejet svým vozem z Vancouveru. Ušetřili jsme si asi 2 000 km cesty a zabránili poničení vlastního auta vzhledem k mnohačetným jízdám „off road.“

Krátce po ubytování v místním hotelu jsme vyrazili do Carcross, malé indiánské rezervace, jenž bývalá centrem lovců i rybářů a později se stala významným železničním uzlem na cestě z aljašského města Skagway do yukonskeho Dawson City. Mezi turistický atraktivní místa Carcross bezesporu patřila návštěva nejmenší pouště na světě, ale vrcholem výletu bylo setkání s tažnými psy husky a hlavně jejich malými následovníky, třináctitýdenními štěňaty. Kvůli budoucímu zaměstnání mláďat je nutná jejich socializace a proto jsou hosté farmy s radosti vítáni a podporovaní ke hře s pejsky. Jediné, co je zakázané, je štěňata zvedat, jinak lze v uzavřeném prostoru s mláďaty trávit neomezený čas hraním, mazlením, objímáním, a hlavně pozorováním jich samotných.

 

Emerald Lake

 

Whitehorse leží na břehu řeky Yukon a její vody jsme během pobytu jednoho dne využili k nádhernému kanoistickému výletu. Silný proud řeky nás volně unášel a my se jen kochali pohledem na kroužící orly nad našimi hlavami. Mezi další oblíbené turistické místo v okolí města rozhodně patří návštěva Takhini Hot Pools (horké prameny). Prameny lákají do svých dvou bazénu na minerální vodu teplou přes 40 stupňů C turisty již přes 100 let. Při prohlídce hlavního města Yukonu jsme nabyli dojmu, že pobýváme v málem klidném městě, ale jak se během 14ti denní dovolené ukázalo, bylo to poslední místo, kde jsme se setkali s křižovatkami řízenými semafory. A na dalších 10 dní jsme také museli zamávat řetězci kavárny Starbucks, neboť Yukon sice nabízí tři tyto kavárny, ale všechny jsou ve Whitehorse.

 

Poušť

 

Další naše cesta vedla do samého centra zlaté horečky  – Dawson City. Tady v roce 1896 George Carmack, Dawson Charlie a Skookum Jim našli v Rabbit Creek (Králičí potok) zlato. Zpráva o úžasném objevu se rychle roznesla mezi dalších asi 1000 tehdejších yukonskych obyvatel a následující rok i do světa. Nedočkaví budoucí zlatokopové se dopravovali lodi že San Francisca nebo Seattlu po Pacificu do Skygway a odtamtud často v mrazu, vánici a hlubokém sněhu překonávali těžký výstup přes Chilkoot Pass (53 km dlouhý, 1 146 m vysoký), horský průsmyk k řece Yukon. Zdolání kopce bylo umocněno podmínkou kanadské jízdní policie, že každý prospektor, který se chce dostat do země, si přinese zásoby jídla a dalších životních potřeb na rok. To znamenalo pro většinu vylézt stezku mnohokrát za sebou a postupně nahromadit proviant na břehu řeky Yukon. Po ní, pokud už byl konec května a řeka rozmrzla, se plavili zlatokopci na primitivních, ručně vyrobených lodích až do Dawson City.

Město, kde bývalo pár srubů se vlivem zlaté horečky rychle rozrůstalo, noví boháči potřebovali utrácet peníze po restauracích, hospodách, barech, bordelech, obchodech, kasinech a kabaretech. To byla obrovská šance pro ty z prospektorů, kteří při rýžování zlata neměli štěstí, ale mohli zde využít svých znalosti a zkušenosti z dřívějšího podnikání. I ženy tehdy viděly možnost výdělku v donedávna naprosto izolovaném Klondiku a mnohé z nich podnikly v dlouhých sukních a špatných botech cestu přes Chilkoot Pass a staly se na severu úspěšnými obchodnicemi.

 

Tombstone National Park

 

Dawson City si ponechává do dneška historický ráz divokého západu, místní silnice nepokrývá asfalt a po centru města vedou pouze dřevěné chodníky. Když už naše auto nebylo pro bahno vidět, vydali jsme se po nádherné cestě Top of the World (vrchol světa), s krásnými vyhlídkami na přilehlé hory směrem Beaver Creek. Silnice vede přes Aljašku a hranice mezi Kanadou a USA je otevřena pouze v letních měsících, v září se vzhledem k množství napadaného sněhu uzavírá.

Adresa našeho dalšího ubytování sice zněla Beaver Creek, ale kemp, kde jsme měli přenocovat, byl ještě 50 km vzdálený od tohoto městečka, kde žije zhruba 100 lidí. Majitelka kempu nás hned po příjezdu upozornila na medvědici s mláďaty v blízkém okolí a doporučila nevycházet z chaty. Měli jsme hlad a možnost občerstvení se naskytovala buď zpátky v Beaver Creek nebo „pouhých“ 30 km daleko od kempu, v bistru s palačinkami.

 

Grizzly

 

Po týdnu severoamerické stravy jasné vyhrály palačinky a hodily se i druhý den ke snídani. Ráno při placení jsem se znovu přesvědčila o rozsáhlosti a řídké obydlenosti Yukonu. Když se manžel chystal za snídani zaplatit, majitel restaurace v tu chvíli vypotřeboval pásku v pokladně. Bohužel, nová, kterou se marně snažil do mašiny narvat, byla větší, než potřeboval. Zoufale se podíval na manželku a pak na nás. Na dotaz, kde může koupit správnou velikost, se mi dostalo odpovědi, že ve Whitehorse, vzdáleného něco přes 400 km od bistra.

Haines Junction, vesnička v národním parku Kluane, se stala naší další několikadenní zastávkou. Hory a ledovce dominují parku a mezi nimi se tyčí Mt. Logan, nejvyšší hora Kanady. Využili jsme turistických cest ke kratším i delším túrám a konečně se dočkali dlouhou očekávaného setkání s medvědem.

 

Medvěd (černý)

 

Cesta po Klondiku musela být beze sporu zakončena návštěvou Skagway, místem kde zlata horečka koncem 19. století v podstatě začínala. Díky několikahodinovému zpoždění našeho trajektu jsme prožili jeden z nejlepších momentu naší dovolené. Přesvědčili jsme se, že lososi jezera Chilkoot jsou v letních měsících oblíbení nejen mezi rybáři. Dlouho jsme pozorovali zaneprázdněnou medvědici ve vodě lovící jednoho lososa za druhým pro svá tři hladová mláďata.

Během dvoutýdenní cesty jsem shlédla v muzeích a turistických centrech několik filmu o nelehkém životě na Yukonu. V jednom z nich zaznělo, že jakmile přijedete na Yukon, okamžitě si ho zamilujete a nechcete ho už nikdy opustit. Ano, prožila jsem báječnou a nezapomenutelnou dovolenou, ale pocit zůstat na severu mě minul.

 

Sheep Creek Trail

 

Všechny fotky najdete zde: https://caniva.rajce.idnes.cz/Yukon/

Pozn. Dede: Rozhodně se na ně podívejte… stojí za to:))

Aktualizováno: 14.12.2019 — 23:30

44 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ty kytky kolem toho černého medvěda jsou vrbovka, (vrbina) úzkolistá, běžný druh i u nás, kvete koncem léta, ochmýřená semena roznáší vítr.

  2. Ta nejmenší poušť je možná nejmenší v USA, ale ne na světě. Ty naše, u Píst a u Vlkova, jsou mnohem menší.

  3. Kdysi jsem viděla v rámci nějakého dokumetárního pořadu kratičký dobový snímek právě z přechodu Chilkootu. Nepřetržitá šňůra lidských mravenců, vytrvale se sunoucích hlubokým sněhem někam vzhůru. Před kamerou přecházeli muži, těžce naložení zavazadly, ženy s nůšemi a balíky, i několik dětí, které taky odváděly svůj díl. Jeden chlap na zádech nesl kamna, poctivé železňáky, jiný zase něco, co připomínalo šicí stroj. Mnozí určitě nepřežili. Mocná byla touha po zbohatnutí, ale taky jen třeba jen sen o lepším životě.

    1. Cestu neprezilo spoustu lidi a taky koni. White Pass byla kratsi cesta nez Chilkoot a te se taky rika „Dead Horse Trail“ (Cesta mrtvych koni).

  4. Tak tomu říkám dobrodružství, opravdu krásná příroda, hned bych se tam jela podívat. Ale tam bych manžela na dovolenou nikdy nedostala, one má nejraději městské dovolené, s výběrem restaurací a památkama, loni jsme byli v Las Vegas a Torontu, letos nám tu plánuje Seattle nebo San Francisco.
    Jak daleko jste byli od té medvědice, nebáli jste se?

    1. I v Seattlu nebo San Francisco (bych volila radsi) budete mit peknou dovolenou, samozrejme tematicky jinak zalozenou nez na Yukonu.
      Pres den park turisty reguluje, autem se dalo projet bliz medvedum, ale nesmelo se zastavit. My jsme vystoupili a mohli se zdrzovat jen v dost daleko od medvedice. Vecer tam uz zrizenec parku nebyl, nekteri fotografove se priblizovali az nebezpecne blizko, ale medvedice byla tak zamestnana krmenim mladat, ze si jich vubec nevsimala. Kdyz se vracela s nimi do lesa, starala se opet jen o ne.

      1. Kdesi hluboko v knihovně mám starou knížku „Dobrodružství a aljašskými medvědy“ myslím to napsal Frank Dufresne (nevím přesně), soubor příběhů, které autor sám zažil, nebo je slyšel vyprávět. Dost jsem se nasmála, ale prožít to v reálu, smích by mě rychle přešel.

  5. Shodou okolností byl dnes odpoledne na ČT 2 dokumentární snímek K Pacifiku přes Coast Mountains – bylo to o cestě naší vodácké expedice po několika řekách k Pacifiku. Taky natočili medvědy, i při plavbě ve vodě. Jelikož jsem ráno četla tenhle článek, přišlo mi to jako ilustrace k němu. Jinak článek i fotky bezvadné.

    1. Diky, Jirino P., jsem rada, ze jsem se mohla podilet na „predehre“ k dokumentu v televizi.

  6. Takový výlet do překrásné čisté přírody, na všechna ta legendární místa, která člověk zná z Londonových knih a dobrodužných filmů, bych si taky nechala líbit! 🙂 Včetně pozorování volně žijících medvědů to musí být zážitek na celý život! Díky za článek i fotky, obojí bylo velmi zajímavé.
    Mazlení tažných psů jsem si užila, když jsme potkávali na procházkách slečnu, která chová evropské saňové psy, se štěňaty. Já jsem se nad nimi rozplývala a ona mě požádala, jestli bych je nepomazlila, aby si zvykali na cizí lidi. Vyhověla jsem s nefalšovaným nadšením. 🙂

    1. Bydleni na Yukonu je pro malokoho. Udajne na zapadnim pobrezi reky Yukon v Dawson City bydli v jeskyni Billy, bez elektrickyho proudu a vody, jen se psem a snad uz spokojene 25 let.

    2. se pamatuju,jak jsem koukala, že to všechno opravdu existuje, že to není jen podle knížky..a tohle mne za srdce bralo víc jak Dumasovi Mušketýři…

  7. Canivo, to musela být překrásná dovolená, kanadskou divokou přírodu vůbec neznám, bohužel jsme se tam nikdy nedostali. Tady v USA někteří tvrdí (a já jim to věřím), že je ještě krásnější, než ta zdejší (třeba nijagarské vodopady – ty jsem také viděla jen z „naší strany“). Vždycky mě slovo „Yukon“ znělo nesmírně romanticky, je z něj cítit dálka, divočna. Zlatá horečka v Kanadě byla určitě stejná jako na amrické straně a těch různých filmů a knih je o ní napsáno mnoho. Museli to být odvážní lidé (muži i ženy a jistě i nějaké ty děti), kteří se na tyhle cesty vydali a kolik obětí si takový sen rychlého bohatství vyžádal. Život se za dlouhá léta hodně změnil, zcivilizoval, stejně jako tady. Ale krása krajiny povětšině přetrvává (tedy zatím), stale je dechberoucí. Bohužel zatím tuhle nádheru mohu obdivovat jen z fotek v článku, nejde mi otevřít rajče. Myslela jsem, že je to třeba jen u YGy (jak jsem napsala na Zvíř.), ale teď vidím, že je to i u tvých fotek. Prostě se mi otevřou jen alba s úvodní fotkou, ale rozkliknout se nedá ani jedno. Nevím proč, snad je to něco dočasného, jinak budu muset zkoumat, kde je chyba. Takže momentálně mě moc mrzí, že nevidím lovící medvědici, jak tu o ní všichni píší.

    A kanadská zima musí být pěkně drsná. Naši přátelé z Toronto už léta vždy v lednu odjíždějí na 3 měsíce na Floridu, klasitští „sněžní ptáci“ (Snow birds) jak se jim tady říká. Dlouho trvající zimě, mrazům a sněhu se už naštěstí jako důchodci mohou vyhnout. Kdysi jsme na Fl mluvili s jinými Kanaďanami, ti byli z Quebecku. Tam jsem kdysi byli na tři dny právě v zimě a pamatuji se na ty šílené haldy sněhu co vozy svážely a vyklápěly do řeky, protože jen odhrnovat je už nebylo kam. A tenhle pár říkal, že v zimě jen účet za měsíční topení je větší, než tři měsíce nájem na Floridě.

    1. Mila Maricko,
      mockrat dekuju za krasny komentar, vazim si toho. Yukon je nadhery, ale malo Kandadanu tam jezdi, laka na dovolenou Nemce. My mame ve Vancouveru stesti, nas se ty zname krute kanadske zimy netykaji, povetsinou jsou mirne, s teplotami nad nulou. I kdyz vcera snih napadl a dneska odpoledne ma pripadnout asi 10 cm, tak si dokazes predstavit, co to udela s dopravou.
      Je mi lito, ze se nemuzes dostat na fotky na Rajceti, pokud mas zajem, Dede ma moji emailovou adresu, poslala bych ti je.

      1. Canivo, děkuji za nabídku fotek. Ale já nemohu otevřít ani moje vlastní alba, vidím jen ikony. Takže tomu dám den dva, jestli se to samo opravý, pak budu muset napsat na rajče o pomoc.

  8. Canivo, díky moc za krásný článek i fotografie 🙂
    Musela to být nezapomenutelná dovolená, a ta medvědice lovící lososy pro mláďata … to je jak záběr do dokumentu D.Attenborough pro BBC (hug)

    1. Dekuju, mila Jaha. U jezera byli fotografove ze stativy, drahymi fotaky s teleobjektivy, museli poridit krasne fotky, medvidata byla legracni, hrava, roztomila. Ja nosila v kapse jen mobil, fotat zustal doma :))

  9. Canivo, krása! Knížky o divokém severu v dobách zlaté horečky jsem jako dítě nadšeně hltala a zůstalo mi to vlastně dodnes, miluju ty příběhy, byť jsou drsné a často kruté. Představovala jsem si tu rozlehlost a krásu hor a ledových plání, tu zničující zimu. A když už došly knížky pana Londona, tak mi táta, který byl duší taky takový tulák a dobrodruh jako já, předhodil nenápadnou knížku pana Eskymo Welzela „Třicet let na zlatém severu“, a já byla polapená podruhé. Pořád se k těm příběhům pana Londona a ke vzpomínkám pana Welzela čas od času vracím a vždycky je prožívám jako poprvé.
    Mistrovství medvědů při lovu lososů je fenomenální, na to bych taky mohla koukat hodiny. To ti tedy upřímně závidím 😀 .

    1. Tapuz, jsem rada, ze jsem ti mohla priblizit kraj, ktery znas z knizek Londona a Welzela a mas sever rada i pro tu drsnost. Ta rozlehlost je pro Evropana dechberouci a neznama.
      Lovici medvedy jsme pozorovali dlouho, vlastne jsme se tam vratili kveceru, kdy lovi nejvic a vyplatilo se to. Kdyz jsem se ptala syna, proc nefoti, odvetil, ze si to chce uzit 😉

      1. Ekymo Welzl má mít hrob někde poblíž Dawsonu. kdysi o tom byl v ČT jakýsi pořad. Zlato se na Zukonu ještě pořád těří, ale už je ho tam málo a ruční rýžování nedává smysl. Ale když budete mít štěstí, dá se něco najít i u nás na Závišínském a Bojovském potoce.

  10. Díky za reportáž z míst, která mě halt minula, když jsem místo cestování statovala při budování světlých zítřků. Žít bych tam z dnešního pohledu nechtěla, ale tak ve dvaceti… no, nevím 😉

    1. Milá YGO, vždycky se těším na Vaše fotky a jejich popisky, krásně se díváte a ještě slovem potěšíte (inlove)

  11. Přečetla jsem si článek a prohlédla fotky (nádherné) a vrátila se v čase. Teda – ne že bych někdy byla na Aljašce, ale Dawson City, Yukon, Chilkootský průsmyk, Králičí potok i Skookum Jim – to všechno přece znám! Pan London mi to všecko povykládal. Jeho knížku Bílý den (Elam Ohnivák) znám skoro nazpaměť – a jeho velmi vtipné povídky ze severu miluju. A tak ti děkuju, milá Canivo, že jsi to za mne obhlídla a nafotila – ta fotka médi v kytičkách (které vypadají jako kyprej) je krásná! A farma, kde se dá mazlit se štěňátky, tak to se mi moc líbí – odtud bych těžko odcházela. A vidět lovící medvědy – tak to teda musel být velký zážitek, to silně přávidím.

    Krajina je to krásná a věřím, že hodně lidí si ji zamiluje. Ale pro mne by to asi nebylo – moc hor a dlouhá zima.
    https://www.youtube.com/watch?v=WAO4oECTv4g

    1. Mila Ygo,
      to jsi dobra, jakyho mas pamatovaka. Jsem rada, ze jsem ti, stejne jako dalsim ctenarum, kapla do noty. Rada jsem to za tebe objela a nafotila, ale priznam se, ze docela rada odtamtud i odjizdela. Lovici medvedi byl zazitek, fotka je z mobilu a rozmazana, nemohli jsme bliz, zrizenkyne parku prisne hlidala turisty, aby dodrzovali dostatecne velkou vzdalenost od medvedu. Dekuju ti za vsechny hezke komentare na Rajceti, potesila jsi me.

  12. Historie zlaté horečky je moje oblíbená část dějin a knížka o ní je už úplný trhací kalendář. Průsmyk Chilkoot musel být opravdu strašný zážitek, když si představíme, že ty zásoby na celý rok, které byly v článku citovány, obnášely přibližně 500 kg ( minimální zásoba byla 1000 liber) pouze v potravinách, předpokládám, že další libry spolklo ošacení a nějaký ten hrnec a další a další potřeby. Navíc ta cesta byla opravdu těžká, takže se to nosilo asi nadvacetkrát. Nedovedu si také představit, jak se dohlíželo na to, aby se nekradlo na jedné či druhé straně.

    1. přesně tak, romantika a dřina a spousta osudů dobrých i špatných i předčasně ukončených….nelidksé podmínky, ale kdo by tam jako malej,když četl Londonovy knížky,nechtěl bejt??? Díky Canivo….

      1. Nemas zac, Sharko. Zlata horecka byla v dobe krize a vidina rychleho zbohatnuti delala divy. Vetsina prospektoru netusila, co cesta na sever a zivot tam obnasi. Ano, horecka prinesla spoustu obeti, v prusmyku zahynulo mnoho koni.

    2. Mas pravdu, Inko, seznam zasob se jmenoval „Ton of Goods“ (tuna zbozi) a je vystaven v muzeu v Carcross. A dneska se da samozrejme najit na internetu. Dohlizet si prospektor mohl na donesene zasoby sam, pokud si zaplatil nosice, on tak musel absolovovat cestu jen jednou anebo si mohl zaplatit hlidace. Samozrejme, ze ke kradezim dochazelo, ale trestaly se tvrde.

  13. Milá Canivo, díky moc za výlet někam, kam se patrně nedostanu! 🙂 Dívala jsem se na fotky a vzpomínala na všechny možné příběhy, které jsem o Yukonu četla. A řeknu ti jedno – jsem moc ráda, že můj čas nebyl tehdy a tam! je tam nádherně, tvé fotky berou dech… ale snažit se tam přežít za podmínek předminulého století (a dřív a hodně i potom) nebyla záležitost pro padavky – a já si při pohledu na ty fotky tak nějak jako padavka připadám 🙂
    A ty fotky medvědů! když jsme byli na naší expedici po národních parcích v USA, tak jsem si fotila protimedvědí odpadkové koše a protimedvědí upozornění a přitom jsem se tak trošku bála, co bych dělala, kdyby tam byl i ten medvěd:)) Ráda bych ho viděla jako vy, když jste ho fotili… ale se zoomem! (wasntme)

    1. Mila Dede,
      Ja bych tam nechtela prezivat ani se vsemi vymozenostmi 21.stoleti. Majitelka kempu nam rikala, ze uz tam v zime nemuze zit, jen topila a odhazovala snih. Na zimu se stehuje sem k nam, do B.C.
      Priznam se, ze ty fotky medvedu, krome tech u jezera, jsou foceny mobilem z auta
      :)). Ja jsem se dost bala, protoze byl cas zralych lesnich plodin a dostat se mezi medvedici a mladata je prusvih. Lidi nosi spreje proti medvedum a zvonecky na batohach, me by z toho vecnyho zvoneni pri kazdym kroku, kleplo. Spolehala jsem na to, ze jsme byli ctyri a medved udajne nikdy nenapadl skupinu vetsi peti lidi 🙂

    2. Jo, tuhle techniku znám také, ale z Yosemitského údolí. Medvěda jsme tam sice neviděli, ale zahlédl jsem rysici s mládětem, oprsklé zemní veverky a ještě oprsklejší americké sojky.

  14. Omlouvám se objevení a zmizení článku o čaji s citrónem, ale stonat máme na Dedeníku až zítra! (blush)
    Mea culpa, nedávala jsem pozor…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN