GEOPOLITIKA: Kam kráčíš, Izraeli?

Stát Izrael čekají letos 9. dubna předčasné volby, které vypsal premiér Benjamin Netanjahu. Pozadí tohoto rozhodnutí je ovšem hlubší než jen konflikt mezi premiérem Benjaminem Netanjahuem a exministrem obrany Avigdorem Liebermanem kvůli loňskému příměří s teroristickým hnutím Hamás, které vládne Gaze, poté co na Izrael vystřelilo přes čtyři sta raket během dvou dní.

 

Je i hlubší než premiérův konflikt s předsedou ortodoxní strany Židovský domov Naftalim Bennettem o uvolněné křeslo ministra obrany či povinnost studentů ješiv sloužit v izraelské armádě. Jde totiž ve velké míře o charakter Izraele jako takového a jeho pozici na Blízkém východě, o budoucnost vize, kterou poslední roky Benjamin Netanjahu úspěšně prosazoval.

 

Fakt, že byl Stát Izrael založen proti vůli svých sousedů a udržel se jen díky tomu, že dokázal vyhrát války, které proti němu jeho okolí vedlo, nahrával − v dobrém i ve zlém − vizi Izraele jako západního státu uprostřed nepřátelského okolí. Tato vize se ovšem ukázala jako dlouhodobě těžko udržitelná, zejména ve světle posilování vojenského potenciálu šíitského bloku vedeného Íránem, který v okolí Izraele reprezentuje zejména hnutí Hizballáh v jižním Libanonu a hnutí Islámský džihád působící v Gaze.

 

Udržitelnost izraelské strategie, v níž nebyly příliš zapotřebí dohody se zeměmi v regionu, stála a padala s výraznou vojenskou převahou, kterou Izrael měl, což v situaci, kdy jen od hnutí Hizballáh míří na Izrael na 150 tisíc raket, nemluvě o íránském usazování se v Sýrii, znamená, že síly začínají být vyrovnané.

 

Na rozdíl od mnoha opozičních politiků, kteří mu vyčítali nerozhodnost a pozici „údržbáře statu quo“, si tohle Benjamin Netanjahu uvědomoval a začal iniciativu sbližování se Saúdskou Arábií, která společně s Izraelem vnímá Írán jako hlavního nepřítele.

 

Vzhledem k pozici, jakou vůči Izraeli zastávali saúdští vládci až po současného (byť už prakticky nevládnoucího) krále Salmána bin Abdulazíze, to vypadalo jako nerozumný nápad, ale v posledních letech došlo k několika podstatným událostem, které z Izraele udělaly z blízkovýchodního pohledu spíš „domácího“ aktéra, než jak je Izrael často obviňován, aktéra západního, neřkuli koloniálního, který se plete do blízkovýchodních záležitostí.

 

Izraelská bezpečnost dosud stála − a nadále stojí − na výrazné podpoře ze strany Spojených států, které pomáhají Izraeli jak finančně, tak zbrojně, ovšem postavené na zásadě „my dodáváme Izraeli materiál, ale bojovat musí Izrael sám“. Potíž je v tom, že generace amerických židovských mileniálů se od Izraele bezprecedentně odvrací, čímž může být americká podpora Izraele do budoucna ohrožena. Z regionální spolupráce se tak stala strategická priorita.

 

Netanjahuovi v jeho vizi výrazně pomohl nástup Donalda Trumpa, který nejenže uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, ale především dal volnou ruku svému zeti Jaredu Kushnerovi v jednání mezi Spojenými státy, Izraelem, Egyptem a Saúdskou Arábií a jejími satelity (což je například Bahrajn, Súdán nebo Spojené arabské emiráty). Plán pro vyřešení izraelsko-arabského konfliktu, po trumpovsku lehce bombasticky pracovně nazvaný „dohodou století“, ještě není zveřejněn, ale z uniklých informací už něco vyplývá.

 

Jeho součástí nejspíš bude jeruzalémské předměstí Abú Dís jako hlavní město budoucího palestinského státu, samostatnost demilitarizovaného palestinského státu zahrnujícího stávající oblasti A a B Západního břehu Jordánu podle dohod z Oslo a izraelská bezpečnostní a vojenská kontrola oblastí C Západního břehu.

 

(Oblasti A jsou pod civilní i bezpečnostní správou Palestinské autonomie, oblasti B jsou pod její civilní správou a izraelskou bezpečnostní správou a oblasti C jsou pod plnou, civilní i bezpečnostní izraelskou správou. Do oblastí A nemají židovští občané Izraele přístup vůbec, palestinští Arabové mají přístup do všech oblastí s tím, že do sídel v oblasti C musí jít přes bezpečnostní kontrolu).

 

V polovině ledna byl publikován jiný únik, který počítal s tím, že by Palestinská autonomie (PA) dostala čtvrti z východního Jeruzaléma, jako je třeba Rás al-Amúd, ale byl rozhodně dementován a hlavně by byl v Izraeli politicky neprůchodný.

 

To jsou podmínky podstatně tvrdší, než jaké Jásiru Arafatovi nabízel svého času v Oslo izraelský premiér Jicchak Rabin, popřípadě později Ehud Barak, ale na rozdíl od tehdejší doby je dnes situace jiná.

 

Palestinská autonomie nemá oporu žádných arabských států s výjimkou Kataru (který se od rozkolu se Saúdskou Arábií orientuje na Turecko a Írán), Kuvajtu (který má téměř demokratické zřízení a jehož občané se nedají obejít) a íránských satelitů (Libanon, Sýrie, Irák). Saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán, který zemi de facto vládne, dal na vědomí vůdci PA Mahmúdu Abbásovi, že chystaná dohoda je konečná, a pokud ji neakceptuje, nemůže dále počítat se saúdskou pomocí − což v sobě zahrnuje i pomoc ze strany saúdských spojenců, jako je Egypt.

 

Abbás je ve velmi delikátní situaci. Oficiálním − a nerealistickým − cílem PA je přinejmenším palestinský stát zahrnující celé území Západního břehu Jordánu včetně Starého města a východní části Jeruzaléma i Pásma Gazy. Veřejné připuštění kompromisu v této věci a přistoupení na „dohodu století“ by znamenalo ztrátu už tak relativně vratké podpory veřejnosti a to je v situaci, kdy je pozice PA systematicky oslabována hnutím Hamás, pro Abbáse velmi těžké (možnosti hnutí Hamás jsou zároveň v Gaze oslabovány konkurenčním hnutím Islámský džihád). Na palestinských územích existuje poměrně tvrdá autocenzura opřená o strach z lynče, která nutí mlčet tu část obyvatel, která by s takovým kompromisem neměla problém. PA proto může jen těžko vědět, jestli se proti ní ulice v případě souhlasu s plánem obrátí, či nikoliv. Dostala se tak do pasti, kterou si svým nekompromisním přístupem sama vykopala. Nepočítala totiž s tím, že by arabské státy mohly s Izraelem začít spolupracovat.

 

Důvodů ke spolupráci ovšem v poslední době výrazně přibylo. A jsou to všechno problémy, které jsou na palestinsko-arabských záležitostech nezávislé. Kromě již zmíněné íránské hrozby to je kupříkladu přítomnost Islámského státu na Sinaji, na jehož potírání Egypt s Izraelem spolupracuje natolik otevřeně, že si tuto spolupráci na začátku ledna veřejně dovolil pochválit egyptský prezident Abdul Fattáh al-Sísí. Pozici hnutí zároveň dlouhodobě ohrožuje Muslimské bratrstvo, které nepokrytě podporuje turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, jenž je zase duchovním otcem Hamásu, který ohrožuje Izrael. Erdoganova dřívější podpora bývalého egyptského prezidenta Muhammada Mursího i hnutí Hamás je dalším společným nepřítelem, který dělá dobré sousedy. A aby toho nebylo málo, Muslimské bratrstvo je na seznamu nepřátel Saúdské Arábie od roku 2014.

 

S tím souvisí další podstatná událost: vražda pracovníka deníku Washington Post Džamála Chášukdžího na saúdskoarabském konzulátu v Istanbulu. Džamál Chášukdží měl vazby na Muslimské bratrstvo a v minulosti měl roztržku s králem Salmánem bin Abdulazízem, což byl pravděpodobně pravý motiv jeho vraždy. Turecký prezident Erdogan z jeho smrti následně udělal rozsáhlou PR akci, zejména pro západní publikum, která způsobila vážné škody saúdskému vlivu v oblasti. Saúdská Arábie se tak, v podobný čas jako Izrael, dostává do situace, kdy chce-li přetrvat, musí přestat spoléhat na americkou pomoc.

 

Když k tomu připočteme izraelskou potřebu nemuset bojovat na všech frontách, ale soustředit se jen na ty nejpalčivější (Gaza a Libanon, eventuálně íránské snahy na východní straně Golan) a saúdskou potřebu izraelských technologií – ať už vojenských, nebo těch, které Saúdské Arábii umožní bojovat s následky klimatických změn, země Izrael i Saúdská Arábie začínají být − spolu s Egyptem jako bonusem − na sobě čím dál tím víc závislé, ať se jim to líbí, nebo ne. A vládci všech tří zemí tohle naprosto evidentně chápou.

 

Ačkoliv to ze západního, zejména mediálního pohledu tak ne vždy vypadá, Izrael se v posledních konfliktech držel hodně zpátky − což je i jeden z důvodů pádu Netanjahuovy vlády a předčasných voleb. Jakkoliv je to ovšem v Izraeli nepopulární, má to svůj velmi dobrý důvod: aby byla spolupráce mezi Izraelem, Egyptem, Saúdskou Arábií a jejími satelity dlouhodobě udržitelná, je potřeba nechat tamní populaci si na myšlenku míru s Izraelem zvyknout. Loni, doslova jako na povel, začala saúdskoarabská média a mnohá média v saúdskoarabských satelitech psát o Izraeli veskrze pozitivně. Takový obrat může navenek působit komicky, ale vzhledem k cenzuře v těchto zemích to bude velmi efektivní. Pokud ovšem Izrael neudrží ve svých konfliktech nervy na uzdě, může to pro vytvoření partnerství být vážný problém. I to ovlivní výsledky předčasných izraelských voleb.

 

Mnohé jistě napadne, proč tedy Izrael neudělá to, k čemu ho tlačí mezinárodní společenství v čele s EU: tedy přenechání území za zelenou linií (linie příměří z roku 1948 a mezinárodně uznávaná východní hranice Izraele) budoucímu státu Palestina; což je zároveň něco, co dlouhodobě požaduje přibližně v této podobě i izraelská levice a liberálnělevicový list Haaretz. Důvod je striktně geografický: bez záruky, že z tohoto území nepřijde na Izrael žádné nebezpečí − a takovou záruku nemůže nikdo z palestinských Arabů ani PA dát −, by to znamenalo nemožnost bránit mezinárodně uznané území Státu Izrael. Judea a Samaří, dvě hlavní oblasti Západního břehu, jsou horské oblasti, odkud je snadný dostřel na celé izraelské území, včetně Ben Gurionova letiště. Území mezi ním a mořem má v nejužším bodě jen šestnáct kilometrů, což znamená snadnou možnost odříznutí celých oblastí od sebe navzájem.

 

Chce-li Izrael být obranyschopný, musí toto území, stejně jako západní část Golan, držet. A takzvané osady, což jsou dnes už často normální vesnice a města, jsou pro izraelskou armádu důležité opěrné body. Ať tedy volby dopadnou jakkoliv, „řešení“ podle evropských not je natolik nepravděpodobné, že se dá rovnou označit za nemožné.

 

Kromě bezpečnostních otázek samozřejmě budou mít volby mnoho jiných témat: Netanjahuovy korupční skandály, skandály kolem jeho ženy Sáry, povinnost ultraortodoxních Židů sloužit v armádě, sociální situaci v chudších oblastech země, jako je například jih Tel Avivu, situaci afrických uprchlíků tamtéž, jestli má El Al létat o šabatu, jestli mají církve vlastnící hotely v jeruzalémském Starém městě platit daně a podobně.

 

To podstatné ovšem je, bude-li Netanjahuovo dědictví v regionální spolupráci pokračovat. Pokud ano, Izrael tak bude mít proti sobě „jen“ polovinu Blízkého východu místo bezmála celého, což mu může zachránit existenci v situaci, kdy se od něj američtí Židé odvracejí.

 

Vyšlo v Hospodářských novinách 1. 2. 2019

 

Aktualizováno: 6.2.2019 — 17:39

13 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Tak včera ve zprávách TV Nova zaznělo jasně a natvrdo, že USA odejdou ze Sýrie a Afghánistánu. No, to bude malér! Kdo bude bojovat proti terorismu, když zasloužilí exportéři demokracie balí fidlátka a nechávají tyto země jít vlastní cestou? Ze Sýrie chtějí vypadnout do konce dubna, termín pro Afghánistán zatím oficiálně nepadl. Jenom doufám, že už žádní další naši žoldáci zbytečně nezemřou, transport ostatků a všechny ty ceremonie nejsou levná záležitost. (rofl) Ono bude dost drahé i jen to, dostat je zpátky.

      1. To není špatný nápad. Když tam tak chtěli, že se hlásili dobrovolně, tak ať si to tam hezky užijí a vrátí se za své. A dnes se nachal slyšet i pan Metnar, že pokud se USA z Afghánistánu stáhnou, stáhneme se také. Inu, kam pán, tam pes. Před opileckou revolucí stačilo, aby se v Moskvě někdo u+rdnul a naši politici houfně stahovali kalhoty. Dnes je to to samé, jen Moskvu vystřídal Washington. Víte, kdy u nás bude líp? Až naše politická garnitura, (a je úplně jedno, jaká), přestane lézt kterékoli velmoci do zadku! Jenže toho se nejspíš nikdo nikdy nedožije. Jak rád bych se mýlil) A vzpomeňte si, jak jste ječeli, když jsem kdysi napsal, že naši žoldáci umřeli v Afghánistánu zcela zbytečně! 😀 Teď se to potvrzuje. Amíci konečně dostali rozum a zjistili, že nemají šanci vyhrát a teď už jen řeší, jak utéct, aby to jako útěk nevypadalo. Holt Vietnamský syndrom jich má ještě hodně v živé paměti.

  2. Vypadá to, že Izrael čekají opravdu významné volby a je otázkou, jak moc jejich význam voliči pochopí. Držím jim palce, aby to dopadlo pro Izrael co nejlépe. Tak dlouho bojují za své přežití… tak ať jim to vychází dál. Když vezmu opět narůstající antisemitismus v Evropě, obchází mě hrůza.
    Tam je diplomacie vskutku špičková disciplína – pochybuju, že by se tam na diplomatické posty odkládali nepoužitelní politici nebo jejich manželky.

  3. Další zajímavý článek, děkuji Čím to je, že se američtí Židé v poslední době odvrscejí od Izraele?

    1. Jo, to je opravdu zajímavá otázka… přidávám se 🙂
      Poznámka: Andy je teď v Norsku, počítám, že se ozve až bude moct.

    2. Kombinace několika faktorů. Američtí Židé byli posledních 20-30 let v pozici, kdy antisemitismus prakticky nezažívali a žili v bezpečí. Vyrostla takhle celá generace, která si neumí představit, co to je, žít v nebezpečném místě a která si neumí představit tíhu voleb, které to obnáší. Mívají tak často hraběcí rady. Další věc je ta, že mládež v USA je poslední dobou výrazně doleva a to se nevyhnulo ani židovské mládeži, no a moderní americká levice Izrael dost nesnáší a tepe do něj, kudy chodí.

      1. Hm. Jen aby se ta mládež nepoučila tou tvrdou cestou… Jako jejich prarodiče a jejich rodiče.

        1. To se také může dost dobře stát. Rychlost, s jakou eskalují útoky proti židovským komunitám v USA, je dost zarážející a už jsem v některých izraelských novinách četl článek na to téma, že mladí židovští Američané se dopouštějí podobné naivity, jako Židé v Německu ve 30. letech, kteří si říkali, že horší už to být nemůže a že se to brzy odrazí ode dna.

          1. Koho je v USA víc: židovských Američanů, nebo amerických Židů? Myslím tím, do jaké míry si udržují „víru otců“ a pocit přináležitosti k národu.

  4. Už jsem četla spíš, takže se budu opakovat – velice jasně a srozumitelně napsané. Díky Andy

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN