Když má přijet Marek, jsou psí holky vždycky natěšené. S „malým“ pánečkem to sice není nikdy moc jednoduché, protože je rád mate, ale zato je s ním vždycky zábava. Minule však jejich potěšení dosáhlo nebetyčných výšin – Marek přivezl krysy!

To je tak. Už nějaký čas byla naše domácnost bezkrysí. Ty poslední skončily roztrhané v popelnici, zatímco jsem ještě týden sbírala bílou vycpávku po celé zahradě. Když jsem v listopadu byla v IKEA, tak k mému zklamání krysy neměli. Ano, měli spoustu jiných hraček, ale žádná z nich neměla krysí propsí kvality.

Jiné plyšáky jim už totiž nekupuju – pokud má plyšová pískací kachna rozkousnuté pískátko zhruba do hodiny a sama skončí v cárech nejpozději do týdne, je to jen marnotratné plýtvání. Mají míčky, hračky z juty a silného lana, což jim musí v bezkrysí době stačit. Já za to nemůžu, že s jejich přístupem by potřebovaly plyšáky z ocelové vlny! Tedy pokud to není kouzelná krysa z Ikey.

A ty dostaly po dlouhých měsících krysího půstu minulý týden. Jejich nadšení neznalo mezí. Zajímavost tomu dodal fakt, že Marek koupil černou a bílou krysu a psicím je dal takříkajíc inverzně. Nastal tanec radosti, přetahování, nadhazování a nošení a plivání, aby se po nějakých deseti minutách chaos uklidnil a každá ze psic si držela krysu ve své vlastní barvě:)) Což samozřejmě v následujících dnech znamenalo, že si je snažily navzájem ukrást.

No a pak jsem našla první chuchvalec bílé výplně a bylo mi jasné, že jsou tady zranění. A také ano – obě krysy měly načaté dvě nohy – holky je rády žužlají. Jenže žužlání s jejich dvojsetem ostrých zubů je poměrně zničující. Takže se nedalo nic dělat, bylo třeba naplánovat operaci – tedy přišít zpola amputované končetiny. Jenže! Jenže logicky nemůžete vyprat děravého plyšáka a zašívat láskyplně proslintanou krysu… fuj. To já zase odmítám. Musela jsem tedy krysy schovat někam, kde by mohly uschnout.

Našla jsem jim místo vzadu, na samém konci kuchyně, na skříňce, kde uchovávám věci jídla se netýkající, jako je třeba moje kabelka. A co za chvíli nevidím? Ari stojí na zadních nohách, přední opřené o hranu skříňky a natahuje krk jako žirafa. „Co to je???“ povídám hromovým hlasem. Holky vědí, že všechny skříňky v kuchyni jsou tabu a taky nikdy nic nekradou. Otočila ke mně svoji výmluvnou vlčí tvář: „Ale paničko! Tam jsou krysy! Naše krysy!!!“ „To ano, ale jsou v karanténě,“ sdělila jsem jí nesmlouvavě a ona zklamaně odešla. Až mi jí bylo líto… holky jsou skutečně ukázněné.

Druhý den proběhla operace krysa. Seděla jsem v křesle a zašívala. Psice seděly proti mně a s úpěnlivými pohledy sledovaly každý pohyb jehly. Prostě příbuzní před operačním sálem… 🙂 Naštěstí jsem kousance zachytila včas, nožky krysám zůstaly a AriBerry dostaly své milované plyšáky zpátky.

Zase s nimi pohazují, zase si je kradou, zase je olizují a s nimi spí. Ale jak je přistihnu, že mají v očích nepřítomný pohled, mezi tlapami krysu a žužlají… okřiknu je. A vždycky vědí, co přesně mám na mysli a žužlat přestanou. Já vím, že krysy nakonec nevydrží. Ale s trochou dobré vůle to bude trvat měsíce a ne dny, jako u jiných plyšáků. 🙂

A tak se dnes ptám – co vše zvířata a hračky? Co vaše děti a hračky? Jak jim to vydrží?