Kdo si chce dlouhodobě udržet moc a prosperitu, musí se umět dělit a zároveň najít hranici, za kterou už dělení se o moc a majetek další stabilizaci nepomůže, ale bude znamenat pro aktuálně mocného ztrátu. Mistry v této disciplíně jsou rodiny vládnoucí Spojeným arabským emirátům.

Pro Evropany jsou Spojené arabské emiráty zejména Dubaj a Abú Dhabí, ale jednak málo Evropanů těmto emirátům nahlédne pod pokličku, a jednak jsou Emiráty (s velkým E jde o synonymum s názvem Spojené arabské emiráty; SAE) daleko víc než jen tato dvě místa. Emiráty jsou konstitučně postavenou federací absolutistických monarchií, v níž se moc mimo jednotlivé vladařské rody a vládce (emíry) jednotlivých emirátů dělí pouze natolik, aby se udržela stabilita dané společnosti. Jistá míra participace občanů/poddaných tam je, ale moc zůstává pevně v rukou emírů a federální vlády, kterou mají emíři jednotlivých emirátů pod kontrolou podle míry jejich důležitosti.

Emiráty jsou tak jedním velkým kompromisem: mezi emíry a občany/poddanými, místními a cizinci, emíry mezi sebou i vztahy navenek, a to s jediným cílem: aby to dohromady fungovalo. Fungování se pak definuje jako stabilita, finanční ziskovost a snaha o co největší diverzifikaci příjmů a snižování závislosti na ropě (kterou těží zejména emirát Abú Dhabí).

Historie Emirátů je v podstatě čistě novodobou záležitostí, zejména vzhledem k nehostinnosti tamních přírodních podmínek. Na rozdíl od Bahrajnu, Ománu nebo Kuvajtu nebyly na jejich území žádné silné městské státy, nic, z čeho by se mohla vyvinout samostatná státnost. Bylo to předpolí pro arabské chalífy určené pro výpady proti Íránu, území, kde žily roztroušené kmeny a zejména piráti. Území dnešních Emirátů se od dob evropských zámořských objevů říkalo „Pirátské pobřeží“ právě kvůli množství pirátské aktivity a obtížnosti ochrany obchodních lodí, které tudy pluly.

První formální státní útvar, který tam byl vytvořen, vznikl mírovou smlouvou mezi Velkou Británií a místními šejky v roce 1820, a česky se nazývalo Smluvní Omán. Šlo o volnou konfederaci mezi šejky z Abú Dhabí, Adžmánu, Dubaje, Fudžajry, Kalby, Rás al-Chajmá, Šardžá a Umm al Kuvajnu, která měla smlouvu s Velkou Británií, která uznávala jejich suverenitu kvůli potřebě ochránit britský obchod v oblasti. Ne všem ale Británie suverenitu uznala rovnou: Kalba byla uznána v roce 1936 a Fudžajra byla uznána až v roce 1952, navzdory tomu, že tyto šejcháty – z nichž se později staly emiráty – byly smluvními partnery. Šejkové ze Smluvního Ománu podepsali následně několik podstatných dohod:

• V roce 1847 o zrušení otroctví
• V roce 1853 o zákazu útoků na moři (čímž se de facto zakázalo pirátství)
• V roce 1892 s Velkou Británií o britské ochraně území proti třetím stranám

Pirátství se podařilo ukončit kromě výše zmíněné smlouvy také díky intenzivnímu lovu perel, kterému se věnoval Katar a Bahrajn – ten přinášel do území Smluvního Ománu dostatečně lukrativní obchod. Bohužel trh s perlami se díky vynálezu umělého pěstování v Japonsku ve dvacátých letech dvacátého století zhroutil, což místní ekonomiku výrazně poškodilo. Perly ovšem záhy – ve 30. letech – nahradila ropa, na jejíž těžbu získaly výsadní práva britské firmy, ale komerční těžba začala až v roce 1962.

Britové se ovšem z těžby netěšili dlouho – jejich firmy velmi rychle vytlačily firmy americké a Británie se tak musela z oblasti stáhnout, protože nebyla z to finančně utáhnout své závazky vůči šejchátům, které Smluvní Omán tvořily. V roce 1966 se tak britský parlament rozhodl smlouvu s nimi vypovědět; k čemu došlo nakonec v roce 1968. Mezi lety 1968-1971 byla snaha o vytvoření federace mezi Bahrajnem, Katarem a jednotlivými šejcháty ze Smluvního Ománu, ale protože se Bahrajn a Katar obávaly dominance ostatních států, z federace sešlo – Bahrajn a Katar vyhlásily v roce 1971 nezávislost. S vypršením smlouvy o britské ochraně (1971) se z šejchátů Smluvního Ománu staly plně samostatné státy, které v prosinci téhož roku založily útvar, který známe dnes: Spojené arabské emiráty.

Ty se s postupem času staly satelity Saúdské Arábie, a jako takové se podílely velmi podstatně i na financování teroristické sítě Al Káida, na což mezinárodní společenství přišlo po útocích na New York a Washington 11. září 2001. Emiráty tehdy reagovaly okamžitým zmrazením všech podezřelých účtů a plně se podřídily: věděly totiž, že jejich hlavním zájmem bylo vytvořit finanční centrum natolik soběstačné, aby si poradilo bez těžby ropy, a s hrozícími sankcemi by něco takového nebylo možné.

Politicky jsou Emiráty, jak už bylo řečeno v úvodu, jeden velký kompromis mezi emiráty, které tento státní útvar tvoří. Každý emirát je absolutistická monarchie, kde má plnou svrchovanost místní vládce (emír). Jednotlivé emiráty se mezi sebou, pokud jde o vnitřní strukturu, dost liší a mají také plnou kontrolu nad svým nerostným bohatstvím. Na čele SAE je prezident, kterým je vždy emír Abú Dhabí a premiér, který je vždy emír Dubaje. Výkonnou moc reprezentuje Federální nejvyšší rada (sestává se ze všech emírů jednotlivých emirátů) a Rada ministrů. Federální nejvyšší rada má reálnou moc, pokud jde o formulování politiky celé federace a směřování země jako takové, Rada ministrů pak má funkci vykonavatele vůle Federální nejvyšší rady.

Emiráty mají také čtyřicetičlenný parlament, do kterého dvacet poslanců jmenují jednotliví emírové a kde je dalších dvacet poslanců voleno speciálně vybranými 6 689 voliteli. Parlament, zvaný Federální národní rada, nemá žádné pravomoci kromě vyjadřování se k legislativě, kterou vytváří Rada ministrů. Do budoucna se počítá s velmi pozvolnou demokratizací, ale nedá se určit, s jakým časovým plánem.

Pokud jde o spojenectví, drží Emiráty do značné míry saúdskou linii. Přerušily vztahy s Katarem, navazují vztahy s Izraelem, ale zároveň udržují dobré ekonomické vztahy s Íránem; v Dubaji žije mnoho Íránců, je tam registrováno na osm tisíc íránských firem. Politicky spolupráce ovšem trochu vázne, Írán obviňuje Emiráty z toho, že se ho spolu se Saúdskou Arábií snaží destabilizovat, ale nedělá nic, co by ohrozilo obchod: Emiráty jsou pro Írán důležitou spojnicí se světem.

Vzhledem ke smluvní povaze Emirátů, která je za posledních dvě stě let pečlivě vyladěná, jakož i nesmírnému bohatství zejména emirátů Dubaje a Abú Dhabí se dá očekávat, že výhled do budoucna bude spíše stabilní; země na rozdíl od Ománu neřeší problém s nástupnictvím a na rozdíl od Bahrajnu není závislá na saúdské vojenské pomoci a – nakolik se to v regionu dá – má se svým okolím s výjimkou Kataru v zásadě dobré vztahy.