Když jsem v souvislosti se zařizováním odloučené domácnosti v Rožnově pod Radhoštěm třídila a dokupovala nádobí, musela jsem se přece jen pořádně zamyslet, protože, řečeno firemním slangem, musím čelit novým výzvám:))
Ta výzva je vícevrstvá, a nádobí je vlastně jen součástí řešení. Zkrátka děti definitivně vylétly z hnízda, Martin přes týden není doma a o víkendu jsme buď dva, nebo je plný Dům – to podle toho, zda dorazí nájezdníci. Vařit pro smečku se stalo mojí přirozeností už dávno a moje nádobí tomu odpovídalo. Jenže teď se učím nakupovat a vařit v malém. Zjistila jsem, že je to vlastně věda sama o sobě!
Třeba chleba. Kolik ho koupit, aby se mi nekazil a aspoň sem tam jsem si užila čerstvý, když ty malé půlkilové bochníčky se nepůlí? S pečivem je to snazší, ale jednak mám chleba radši a jednak nejezdím do města každý den – a starší pečivo mi nechutná.
Nebo umět uvařit polévky tolik, aby byla pro dva maximálně na dva dny – to je vám taky kumšt! Obzvlášť, když jsem byla celý život zvyklá vařit polévku málem v kotlích. Hustá polévka, z hlediska kluků ideálně s nějakým masem, totiž obvykle zachraňovala hladovou mládež. Ohřát polévku v mikrovlnce a ukrojit si chleba obvykle zvládne nejen lenivý teenager, ale i zaměstnaný muž 😛 Jenže já nechci jíst víkendovou polévku ještě ve středu!:))
Já vím, je tu mrazák a jsou tu krabičky. Mrazím a krabičkuju už roky kvůli taťkovi, sem tam i kvůli nám. Vždy mám v mrazáku chleba – to je nutností, když žijete na vesnici, která nemá obchod. Jenže… jenže já mám ráda čerstvé potraviny, i když toho v součtu zase tolik nesním. S tím potom souvisí nádobí.
Těžko se vaří malé množství čehokoliv ve velkých hrncích! Tedy fyzikálně je to obvykle možné, potíž bývá spíš v kuchařčině hlavě. A tak jsem si přikoupila pár menších kastrůlků, malou pánvičku jsem už měla, a teď se pomalu učím odhadovat malá množství.
Jde to kapku ztuha a víte proč? Protože když jsem sama, tak mi přijde, že úplně nejlepší je nevařit vůbec:))
A tak se dnes ptám: Zvládáte vaření v malém? Dokázali byste dát nějaké ty rady, jak to s množstvím vařeného jídla nepřehnat?:))
Já vařím plánovitě větší množství jídla než se sní na posezení, takže většinou sobotní oběd máme ještě v pondělí a nedělní v úterý. Nebo zamrazím do krabičky a má jídlo páník, když já jsem někde ve firmě a najím se mimo domov (bez oběda bych nevydržela). Krabičky jsou popsané a odatované, sice se stane, že se občas nějaký exemplář staršího data najde, ale to je výjimka. Mraznička je můj přítel, s ní za zády nemusím stát každý den u plotny. 🙂
Když byli doma kluci, měli jsme zavedený systém střídání teplých a studených večeří (těšili se vždy na ty teplé). MLP naštěstí teplou večeři nevyžaduje, oběma nám stačí jedno teplé jídlo denně, mně pak večer třeba jen hrnek kefíru nebo ovocný salát. Fakt nevím, jestli bych se dokázala přesvědčit, kdybych měla vařit jen pro sebe. Asi bych střídala knedlíky s vajíčkem se špagetami a prokládala to polívkou. Anebo bych přešla na syrovou stravu – prý je to úžasně zdravé! 🙂
Taky vařím na dvakrát, no někdy zbyde ještě jedna porce. Nějak mě to vaření přestalo bavit.
Ivo, mě to baví jen výběrově – při nějakých příležitostech. Den za dnem… ne 🙂
Jo, nějak to byla větší pohoda, když byl chlap ve světě a my si s Honzou navařili omáčku na boloňské špagety a jedli ji tři dny (na oběd chodil do menzy). Teď, když musím denně vařit, mě to ubíjí, co pořád vymýšlet chlapovi, kterej nejí polívky, omáčky, šklebí se na těstoviny a navíc je jak bečka.
… no já bych ti poradila ale jistě to víš sama dobře. 🙂
Ohřívám hotovky. Jídlo, které se hodinu vaří a za pět minut sní pro mne nemá půvab. A ještě se ušetří nádobí a energie. (jeden talíř a pár minut v mikrovlnce) A sortiment je už i u nás celkem slušný, i když na Německo nemáme.
Hančo, večer jen hrnek kefíru? Jsi neuvěřitelná – to by se mi taky líbilo 🙂
Jj, znám. Fakt to chce maoobjemové nádobí. U mne nejlepší kousek je tzv. dortíčková formička o průměru 16 cm a stejně velká bábovková, ale teda stejně většinou použiju velikou litinovou po babičce a doufám, že přebytky rozdám).
Zano, už mám taky malou formu na koláč… koláček:)) Ale zatím jsem ji použila jen jednou… 🙂
vařit pro dva je docela umění – a vařit pro jednoho je naprt :@
a souhlasím s Dede, že pečivo z mrazáku prostě už není dobrý – leckdy se hodí, ale dobrý už prostě není… miluju ořechovej chleba z Kauflandu, je to takovej prťavej bochníček (je to vůbec ještě bochníček????) za pajcku, rostě hrůza, ale neskutečně dobrá, bohužel ho sežeru celej najednou, naštěstí Kaufland vůbec nemám po ruce… no a jednou jsem teda koupila dva (hele dvě prťavý cosi za stovku, no nekup to) a ten druhej dala na půlky do mrazáku – nene, už nebyl dobrej ;( ;(
Vařit pro jednoho znamená, že se tomu vyhýbám a toužím, aby vařil někdo jiný (wasntme) Jak už je to aspoň pro dva, tak to jde – takže souhlasím:))
Vařím pro dva a většinou beze zbytků. Když něco zbyde, bývám z toho nešťastná, protože řeším dilema, vyhodit hned či uchovat. No nevyhodím, strčím zbytek do ledničky, už s vědomím, že to vyhodím za týden. To ale s pocitem, že je vše v pořádku, je to staré. Když vařím pro více lidí, mám toho málo nebo moc. Pak je na řadě mrazák, kam zbytky s nevolí strčím, protože vím, že tam zůstanou pohřbeny navždy. Jak už přede mnou psala ri. Včera jsem se ale pochlapila a s pocitem osvobození jsem hrdě vyhodila jeden a půl kolečka zbylého knedlíku od veceře.
No každej máme něco 🙂 .
Taky už vařím jen pro sebe, ale vařívala jem pro 6 – 8 lidí běžně. Protože jsem znala své strávníky, málokdy něco zbylo. A když náhodou ano, druhý den to bylo přijato s povděkem.
Chvilku jsem si na vaření pro jednoho musela zvykat, ale díky menšímu nádobí to šlo docela dobře. Navíc mi nevadí, když si to jídlo druhý den ohřeju a dojím. Mrazák to nejistí moc dobře, to na ten zbytek většinou zapomenu a pak to vyhazuju. Tam ukládám spíš maso, naporcované tak, aby mi jeden balíček stačil. A taky si tam ukládám vývary, které momentálně nepotřebuju a pak je používám třeba do gulášú.
Polévky jsou kapitolou samy pro sebe. Kdysi jsem tu psala o maminčině systému „psích kastrůlků“. No a ten systém používám dodnes, polévky miluju a mám je jako jedno plnohodnotné jídlo.
Bílé pečivo moc nemusím, ale u Ječmínka si vždycky koupím pár housek, které mi po rozmrazení nevadí a ty beru, když se k nějaké polévce hodí líp, než chleba. A chleba mám ráda spíš starší a tužší, tak ho obvykle stačím dojíst tak akorát, než si koupím nový. Z mrazáku mi fakt nechutná, hlavně, když jsem si tam dala půlku. Teď kupuju ty malé šišky nebo bochníčkyy, a je to tak akorát.
Ale přiznávám, že ty začátky vaření pro jednoho nebyly úplně lehké, i díky okolnostem, které mě k tomu přinutily.
A jdu krájet nudle, neb na vařiči od včera táhnu vývar z hovězí oháňky.
Počítám, že se to snad taky naučím – nějakej čas to ale potrvá. řekla bych 🙂 Jen se bojím, že pak třeba zase nebudu mít odvahu vařit pro hodně lidí! Člověk prostě umí být divnej 😛
Recept pana Čecha: „Polévka po-pa (pondělí až pátek) vzniká tak, že se vezme patřičně velký kastrol a udělá se třeba kuřecí polévka. Druhý den se do ní přidají nudle, pak česnek, potom karí, no a když už je tam to indické pálivé karí, pomalu se přejde na gulášovou a v sobotu to klidně už může být i čočková. To se děje v jednom kastrolu, který se nemeje, pouze se dolévá voda a dodávají ingredience. Možná, že nějaký gurmet by při takové polévce zesinal a potupně vrhnul, ale děláme ji nejméně patnáct let a stále má úspěch.“
http://neviditelnypes.lidovky.cz/tiskni.aspx?r=p_spolecnost&c=A110627_000113_p_spolecnost_wag
Eh, zajímavý koncept 🙂 Jen nevím, jestli by mi takový „Přemyslův guláš“ (viz povídka od Františka Nepila:)) pomohl, když hledám možnost, jak jíst pokud možno čerstvé jídlo (inlove)
Naučila jsem se neodhadovat. 🙂 Mám malé nádobí a kontroluju množství surovin, ze kterého začínám vařit. Dvě porce, čtyři porce. Ráda si vezmu krabičku do práce, ale nenávidím, když Páník odjede a já druhý, třetí, nedejbože čtvrtý den dojídám stejné zbytky. Mrazák u nás nefunguje. Co tam dám hotového, zůstane tam navěky. Včetně pečiva. Nakonec to vždycky vyhrály slepice. Takže jsem se naučila vařit pro dva, co mi zbývalo 🙂
Hm, to s tím mrazákem cítím podobně 🙂 Ale díky tomu, že pravidelně zásobuju taťku, tak mi to tam nezbývá:))
Asi opravdu pomáhá to malé nádobí – pomalu zvládám umění uvařit polévku v litrovém hrnci (hrnečku 😛 )
Hm, já nemám obědy a máme rádi teplé večeře, takže jsem ráda, když o víkendu navařím trochu víc. Nemám potíž vařit tři-čtyři porce ani šestnáct a víc, takže to zvládám… a jinak mrazák to jistí, občas jsme ráda, že si do práce vytáhnu hotové jídlo a nemusím na to myslet večer. Nerada jím v práci celý den chleba.
Jo, taky mám ráda teplé večeře a když je Martin doma, tak to funguje. Pro jednoho mi to zatím moc nefunguje…
Teoreticky, opravdu teoreticky, bych měla umět vařit malé porce, protože jsme odjakživa tři, ale prakticky vlastně dva (Terčiny stravovací návyky byly vždy nestandartní) …
Jenže, co se v mládí naučíš, to děláš furt. A nás bylo doma šest a to se vařilo denně a ve velikých hrncích. Tři knedle, veliký kotchan masa a hrnčisko polívky a máčky.
Ale za těch téměř třicet roků jsem se přece jenom naučila aspoň ty večeře dělat přiměřené. Sobotní obědy jsou ale vždy objemnější, ale to zas tak nevadí. Už roky vozí obědy Jeník tchyňovům. Navíc, pokud je na návštěvě Terka, ráda si vezme pár krabic jídla s sebou (rofl) … no a když nesníme v sobotu, holt je opakovačka v neděli … malé hrnce jsem zatím nekupovala.
Jo, děti bývají vděční přijemci krabiček 🙂 Akorát ty krabičky… jaksi se mi obtížně vrací! Třeba s Andym jsme se dohodli, že pokud jim s sebou něco dávám, používám „nevratné“ obaly – jako jsou třeba zavařovačky. Je to lepší než potom pátrat po osudu krabiček… 😀
Jo, krabičky, ty se nám taky jaksi ztrácejí, resp. ztrácely, takže jsme taky najeli na nevratné obaly.
Krabičky ztrácí Jeník a jeho rodiče (respektive se mi vrací buď vršky nebo spodky). Z Terky se stala úžasná hospodyňka (tak to nemá ani po mně ani po Jeníkovi), ta vrací spořádaně (nod) .
funguje malé nádobí,to máš pravdu…umění je nekoupit toho už v krámě por regiment…uvědomit si,že když jsi single nebo jste dva,že upečeš sice celé kuře, ale víš, ž ekosti z něj půjdou na polívku, obrané maso se přidá k osmažené cibulce s paprikou a zaleje se smetanou, něco se sní teplé k obědu,omáčka je na druhej den a studený kousek zbyde do krabičky k zelenině do práce k obědu… ale josu věci,které v malém prostě neuvařím, vývar ano,ale čočkovou,bramborovou a jiné husté polévky ne…no jo,tak je jím klidně tejden k večeři nebo mám namraženo…u špenátu si taky musím rozmyslet, kolik ho sním, jestli si dám další den polévku z něj nebo přistrouhám brambory a udělám špenátové placičky…ale osvědčilo s emi,když mám chuť na guláš nebo zmojmo, předdělat si víc masa s cibulí,oddělit si jen na 2 porce a zbytek si po vychladnutí namrazit jako polotovar. Ono je to fajn, ta příprava se později zkrátí. Ale když si chci zavařit,tak se holt vyřádím na Beaveru….teď jsem tam tak ydělal 6 španělů, udělat si doma dva, by mne nebavilo….
Máš pravdu s těmi nákupy. To už celkem zvládám, jen jsem zatím nenašla recept na tech chleba 🙂 Copak teď, když topím v kamnech, tak to zachraňují topinky, ale jinak je to potíž. Hlavně proto, že ten rozmrazený je takový… mrtvý, či co (blush)
ideální je nakrájet čerstvý na krajíce a vložit do mrazáku. pak je dobrý i rozmražený, mám zkušenost. ještě lepší je rozpéct ho pak v toustovači, stačí, aby byl jen lehce povolený. a hned sníst 🙂 housky od pekaře, zamražené za čerstva, jsou úplně bez problému, když opět rozmrznou – ale na vzduchu, ne v MW 🙂
ano, rozmrazovat pečivo na vzduchu, MW je jak uvařené. Já musím mít pečivo v mrazáku ale jak říká Eva, chleba nakrájet.
Chleba peču. Pro sebe půlkilový v pekárně. Nebo větší ve formě, když jsme dva. Vydrží dva nebo tři dny, pak peču další. Už jsme si zvykli a když ho máme koupit, těžko si vybíráme. Je to dost o zvyku
Já když si koupím celé kuře, tak ho rozporcuju, vykostím a nechám jen to, které zrovna potřebuju, pak je to jako když to najdu. A kddyž přijedou nečekaní strávníci, tak se to hodí.
Chce to trochu cviku, ale jde to. A s těmi omáčkami to dělám podobně, to je moc šikovný nápad. A když mám třeba dost velký kus hovězího, tak to obírání strčím do krabičky, zaleju vývarem a když mám chuť na rajskou, tak se to hodí.
Zatím sice vařím pro dva, ale minimálně čtyři porce. Bimbovi zlatíčkovi nevadí jíst jedno jídlo k večeři a vzít si druhou porci další den s sebou do práce na oběd. Jestliže zbyde porce pátá, dám do mrazáku, ale to se moc často nestává. Vlastně když tak o tom přemýšlím, mám asi nějaký smysl pro odhadování množství jídla, protože ať jsem vařila pro sedmdesát, čtyřicet, dvacet či dva, neměli jsme nikdy zbytky, které by se musely vyhazovat. Na táboře nám prakticky nezbývalo nic, když náhodou nějaké vlče chtělo něco nedojíst, roveři to, hlídajíce stav ešusů na východu z jídelny, promptně sežrali…
Inko, máš neuvěřitelný vařicí rozsah – podobně jako Sharka. Myslím, že jsem zatím vařila maximálně pro patnáct a stačilo mi to 🙂
(Ale hrnce na to stále mám, jen ty největší jsem přesunula do přístavku, jsou potřeba jen málokdy:))
No, začali jsme na puťácích, to nás bylo maximálně 24. Měli jsme pláty a každý večer kluci stavěli ohniště. Potom jsme poporostli a měli jsme svařovanou kozu -asi tři, postupně jsme je topili. První rok jsme vařili na poklopu od kanálu a asi v polovině jsme objevili v jedné zídce pláty. Takže jsme přeskládali zídku, vysvobodili pláty a to už bylo o mnoho lepší. Na stálé tábořiště nám jeden tatínek vyrobil šestipláťáky, bohužel bez trouby. Ale uvařilo a usmažilo se na nich všechno.
Jo a hrnce – na vodě jsme vařili ve vojenské polní kuchyni, to byl vlastně jakýsi batoh se třemi obdélníkovými hliníkovými hrnci, bylo to snad pro četu. My měli dvě a super
jj, vařit bezezbytků je dar…a u vaření pro větší počet strávníků od 20 nahoru, je důležitý si rozpočítat suroviny, určit si postup a nenechat si do toho kecat…. 😉
tak to už je vyloženě profi přístup, což ty lehce zvládáš – ovšem vsadila bych se , že na Beaveru se vůbec nikdo nezlobí, když zbyde porce/dvě/tři/šest 😀
Poslednú vetu podpisujem, pre jedného je najpohodlnejšie nevariť vôbec. Ale nie je to optimálne riešenie, lebo tých „studených“ vecí zje človek spravidla ďaleko viac a ďaleko nezdravších, než keby si niečo uvaril. A studené večere typu chleba s niečím (a ešte niečo malého, a možno ďalší kúštik ešte niečoho…) sa potom, aspoň u mňa, slušne odrazia na váhe. Tak to už radšej ten kotol zeleninovej polievky, ktorú jem týždeň, mám večer niečo teplé, po čom sa mi už nežiada vymýšľať. Cez víkendy najčastejšie varím veci typu všetko nahádžeme do jedného plechu a strčíme na neurčito do trúby 😀 . A mrazím hojne a všetko čo sa dá.
Jejda, to som si dnes ale privstala! (rofl) Len pre poriadok, je 11:38…
S tím také DEDE zápasím.
Vařila jsem pro 4 lidi, teď jsme 3.
A na chatě jen 2.
Doma mi většinou něco zbyde, tak to dám do krabičky a manžel si to ohřeje v týdnu.
Ale on vaří rád a dobře a v týdnu si uvaří raději čerstvé jídlo. Ale i ta krabička s jídlem se občas hodí, když je moc práce nebo běhání po městě.
Na chatě vařím většinou pro 2 a je to kumšt odhadnout. Nějaké nádobí jsme tam měli a přikoupila jsem malý papiňák. Jsem zvyklá v něm vařit polévky i omáčky.
Z opačné strany úhlu pohledu jsem tuhle na Štěpána vařila vídeňskou roštěnou s rýží pro 6 lidí.
Podařilo se mi uvařit přiměřené množství a byla jsem chválená, že je moc dobrá.
tak můj rekord je asi pro 100 lidí oběd: čočková polévka a kuře na paprice s těstovinama…bylo toho víc,ale lidi si chodili oboje přidávat,jak jim chutnalo…a zvládla jsem to na obyčejným domácím sporáku…..
Sharko… viz výše… to bych nedala 🙂
Míšo, vídeňská roštěná se musí umět – a pak je to mňamka k pohledání (inlove)
Já to moc nezvládám, tedy vaření vyloženě jedné porce jídla. Taky by se mi nechtělo. Ale vcelku mi nevadí mít několik porcí, protože mám ráda něco do práce, co si můžu rychle ohřát o přestávce a stihnout sníst a v tom případě je mi jedno jestli je to stejné jídlo měla den předtím, hlavně že to nejsou pořád sandwiče. A mám ráda polévku v lednici, abych si mohla misku obřát po návratu z práce když jsem hladová. Takže zase moc malé porce vařit ani nechci
No vařit jednu porci… to taky nedělám, aspoň ty dvě. Potíž je v tom, že jsem zvyklá jich vařit tak šest… (wasntme)
Ja s malymi porci moc neporadim, byla jsem zvykla varit pro pet a ted varim poise pro tri a jde mi to tezko. Ale pripomnela jsi mi, Dede, historku moji kamaradky, ktera ma dve dospele deti a je dlouho vdova. Kdyz nadesla doba, ze se i jeji mladsi syn chystal na univerzitu mimo Vancouver, ptala isem se ji, zda si bude sama pro sebe varit. Ona pravila, ze urcite. Byly prazdniny obe deti doma, ale mely plan na vecer. Ona prisla utahana domu, varit se ji nechtelo, ale pri vzpomince, co mi tvrdila o vareni pro sebe, sla zapalit barbecue. Udelala si steak a prilohy, zapalila na stole svicky a hrde zasedla. Kdyz byla uprostred vecere, domu se vratila necekane jeji dcera, ktera kdyz videla svoji matku sedet samotnou nad steakem u jidelniho stolu s horicimi svickami, pochybovala v te chvili o jejim mentalnim zdravi.
coby, udělala si pěkný večer s dobrou večeří – námitky jsou irelevantní 😀
jeden se prostě nezavděčí 😀
Šikovná! 🙂
Canivo, rozumím tvé kamarádce. Myslím, že i při „změně počtu“ blízkých v domácnosti je fajn dělat si doma prostě pohodu 🙂 Mám to podobně a moje děti z toho mají naopak radost.
Dede, u mne zafungoval nákup malých kastrůlků. Chleba z mrazáku mi nevadí, ale chápu tě … dobrý čerstvý chleba :*
Ano, chleba je problém – mám ráda čerstvý, křupavý (resp. jiný nejím 😛 ). Ještě že mám Frantu, ten je chlebový a spase všechno (rofl) .