Nevím, čím to přesně je, ale jsem přesvědčená, že leden má jiné světlo než prosinec a listopad. Jasnější, optimističtější. Což má v mém případě zajímavý dopad. Zatímco před Vánocemi se k úklidu dokopávám jen ztěžka, v lednu se nutkání uklidit hříchy minulých časů jeví podstatně silnějším. Letošní leden je v tomto ohledu výjimečný – rozhodla jsem se uklidit si pracovnu!:))

Tedy, ne že bych si tam poslední roky neuklízela… přece jen člověku se vedle klávesnice musí vejít aspoň mobil a hrnek s kafem a pokud občas nepřerovnáte hromady papírů, tak mají tendenci se bortit. I prach se musí občas utřít, aspoň tak nějak. Ani podlahu člověk nemůže úplně ignorovat. Jenže to je jen takové… šolíchání. Tentokrát jsem se rozhodla (vydatně eh… podporována svým mužem:)), že je třeba zasáhnout až do diluviálních vrstev.

To je tak. Ta malá, leč nesmírně efektivně a na míru zařízená podkrovní místnost bývala kdysi Markovým pokojem. Přestože už Marek doma dávno nebydlí, jeho přítomnost byla stále velice hmatatelná a nešlo jen o masku Anonymus, která visí nahoře na jednom z trámů držícím poličky. Těch věcí bylo hodně a já se (konečně) rozhodla, že by si to mohl všechno odvézt.

A tak jsem začala vyklízet. Bylo to… peklo a zároveň výlet do historie. Já tam dokonce našla jeden z Markových školních výkresů! Upozorňuju, že nešlo o dokument z barcelonské polytechniky, ale o dílo dítka navštěvujícího základní školu. Zajímavé to začalo být, když se Martin místo mě ponořil pod pracovní stůl, aby prozkoumal obsah prakticky tajných poliček (já tam tedy nelezu:)) umístěných po obou jeho bočních stranách.

Chvilku tam s něčím cloumal, mumlal cosi jako „probůh, to se snad přilepilo“ aby mě potom požádal o šroubovák. Tou dobou jsem už probrala obsah obou hrníčků s tužkami, takže jsem se ho mohla snadno zeptat, jaký by rád – našla jsem jich totiž mezi tužkami osm v různých tvarech a velikostech (převážně malé), plus jednu zkoušečku a svazek imbusů! Podala jsem mu žádané, takže za okamžik se vynořil se sloupcem na sobě naskládaných krabiček s cédéčky a dévédéčky. Historie! Ale ne moje:))

Když jsem se s úspěšným procesem v sobotu večer pochlubila na FB, zeptala se mě Ivka Boxíková, jestli jsem v hlubinných vrstvách náhodou nenašla trilobity! Mohla jsem pravdivě prohlásit, že na trilobity nedošlo, ale byly tam kameny, mušle, šišky sekvojí a tisíciletých borovic z Bílých hor (ty najdete východně od Sierra Nevady v Kalifornii:)) Ach ano, ani za dva roky jsem jim nedokázala najít jiné místo než na vedle svého pracovního stolu. Že se nestydím!

Ale nakonec jsem – vyčerpána na těle i na duchu – slavně vyhrála! Pravda, pod postelí je pořád část našeho divadelního fundusu, ale s tím nic nenadělám, to opravdu není kam jinam dát. Víte, jakou radost a zadostiučinění cítím každý den, když do té uklizené místnosti vstoupím? Zatím (dnes je pátý den nových časů) dokonce rovnou uklízím i každý papír, který u mě přistane. Neuvěřitelné!:))

PS: Bez Martina by to asi jen tak nebylo – nejenže do mě slovně ryl, ale i pomocnou ruku přiložil. Aleluja!:))

A tak se dnes ptám – podařilo se vám někdy v poslední době překonat sami sebe a zlomit nějaký dlouhodobý… řekněme hřích? Něco, se dalo odkládat a odkládat, ale nakonec jste se tomu postavili? Prohrabali jste nějaké ty diluviální vrstvy ve svém okolí nebo dokonce ve své duši? 🙂

Pak jedna speciální – jak se vám daří udržovat pořádek na psacím stole? (wasntme)