Jak to tak na Blízkém východě chodí, událostí je vždy víc, než dost. A události z přelomu roku se týkaly všech hlavních blízkovýchodních mocností: Saúdské Arábie, Íránu, Izraele i Turecka.

Saúdská Arábie stále ještě žije uklízením po vraždě novináře deníku Washington Post Džamála Chášukdžího na saúdském konzulátu v Istanbulu. Znamená to pro ni ze strategického hlediska tři věci:

• Musí si vylepšit reputaci natolik, aby to neohrožovalo obchodní styky, které království se světem má;
• Musí se vynasnažit, aby si zlepšila PR, protože k saúdským krvelačnostem dlouho mlčící západní novináři v reakci na vraždu svého kolegy mlčet přestali a jsou ochotni Saúdům tahat kostlivce ze skříní s nebývalým úsilím;
• Ačkoliv se často mluví o závislosti světa na saúdské ropě, opak je pravdou: jak jsme si řekli v minulém díle seriálu, závislost zejména Spojených států na saúdské ropě je dnes zanedbatelná a KSA tak potřebuje Západ, a především Ameriku, více než kdy jindy. To je pro zemi nevýhodná pozice, proto se bude snažit o náhradu této závislosti za jiné vztahy, které království pomohou v pokračování dosavadního kurzu bez rizika, že ho ohrozí Západ.

Pokud jde o vylepšování reputace vůči západním státům, Saúdům se podařilo přečkat bouři. Německo obnovilo, a ještě zesílilo vývoz zbraní do Saúdské Arábie. Ztráta Německa jako dodavatele v listopadu 2018 byla pro Saúdskou Arábii bolestivá, ovšem radost z obnovení dodávek komplikuje Saúdům fakt, že Německo posílilo vyzbrojování jejich druhého největšího konkurenta: Turecka.

Saúdská Arábie se snažila o zlepšení PR i mezi médii, ale tam se to moc nedařilo. Rahaf Mohammed, mladá Saúdka, která utekla od rodiny, která ji týrala, přes Bahrajn do Thajska, odkud jí azyl poskytla Kanada, vrhla tolik potřebné světlo na otázku ženských práv v zemi. Západní novináři, kteří otázku lidských práv v Saúdské Arábii dlouho otvírali jen velmi neochotně, si popis jejích zkušeností, a tedy i poměrů v zemi vyloženě užívají. To je z hlediska tlaku na KSA v otázce další liberalizace, zejména zrušení ostudného systému poručnictví žen, jedině pozitivní vývoj; ovšem dost to brání saúdským snahám se vrátit do dob, kdy západní novináři o poměrech v zemi jen taktně mlčeli.

Pokud jde o zbavení se závislosti na Západu, tady Saúdská Arábie nelení a za poslední dva měsíce se vynasnažila v diplomatickém úsilí o průběžné sbližování svých satelitů s Izraelem, kterého vidí jako hlavního partnera v regionu ve spolupráci proti Íránu a Turecku, a zároveň takového, který začíná na spolupráci se Saúdy být čím dál tím závislejší. Súdánský prezident (v zásadě diktátor) Omar al-Bašír ovšem z tohoto tlaku není úplně nadšen, takže i když se uskutečnila začátkem prosince izraelsko-súdanská schůzka, dává Saúdům najevo, že tahle aliance je pro Súdán značně problematická. To projevil tím, že osobně zablokoval přelet civilního letadla z Keni do Tel Avivu přes súdánský vzdušný prostor navzdory saúdským snahám Súdán přinutit ke spolupráci s židovským státem. Zde je nutno podotknout, že Omar al-Bašír, který se osobně jako vrchní velitel súdánských vojsk účastnil jomkipurské války v roce 1973 i potupy, kterou Súdánu učinil Mossad, když skrze Súdán evakuoval etiopské Židy leteckým mostem rovnou ze súdánského území, má osobní antipatie, které se budou Mohammedu bin Salmánovi překonávat jen velmi těžko.

Írán na přelomu roku sklízel výsledky amatérismu, který v roce 2018 zasel. Nepodařená akce íránských tajných služeb v Kodani, kdy byly vyslané, aby v Kodani zabily vedení arabských separatistů (ASMLA) z území na jihozápadě Íránu, kteří žijí v dánském exilu, spolu s několika dalšími akcemi v Evropě, které vyšly najevo, vyústily v lednu k zavedení evropských sankcí proti Íránu. To je pro zemi, na níž sankce po vypovězení jaderné dohody znovu naložil americký prezident Donald Trump, vážná rána. Oslabení Íránu využívá průběžně Izrael, který vybombardoval několik íránských skladů zbraní v Sýrii, jakož i zničení útočných tunelů pod libanonsko-izraelskou hranicí, které vybudovalo Íránem podporované šíitské militantní hnutí Hizballáh.

Velký přelom zažívá Izrael. Jak bylo zmíněno v minulých, listopadových aktualitách, Izrael zažil masivní ostřelování ze strany hnutí Hamás. Pod vedením Benjamina Netanjahua vyjednal Izrael příměří, které mnozí Izraelci, včetně tehdejšího ministra obrany Avigdora Liebermana, považovali za příliš vstřícné vůči Hamásu. Na protest proti němu ministr odstoupil, a s ním i celá jeho strana Jisrael Bejtejnu (Izrael, náš domov) vystoupila z vládní koalice. Jeho místo chtěl zastoupit ministr školství za stranu HaBejt HaJehudi (Židovský domov) Naftali Bennett, ale Benjamin Netanjahu to nedovolil. Poté, co Naftali Bennett pohrozil, že rozloží koalici svým výstupem z ní, premiér svolal předčasné parlamentní volby, které se odbydou v dubnu.

Pro Izrael to znamená ze strategického hlediska zejména otázku, zda přežije Netanjahuova snaha o spolupráci se Saúdskou Arábií, kterou země čím dál víc potřebuje. Hlavní důvod je paradoxně tentýž, jako v případě Saúdské Arábie: Izrael se už nemůže bezvýhradně spoléhat na americkou pomoc a musí si v regionu pomoct sám, zejména proti Íránu, ale stále více i proti ambicióznímu Turecku, jehož prezident Recep Tayyip Erdoğan nepokrytě podporuje hnutí Hamás. To znamená spojenectví zejména se Saúdy a Egyptem. Důvodem nedůvěry v americkou pomoc do budoucna je skutečnost, kterou židovské komunity nerady připouštějí: mezi Izraelci a progresivními americkými Židy existuje rozkol, který se už jen těžko zahojí. A v moment, kdy se americká podpora Izraeli stane podporou jen jedné ze dvou hlavních politických stran – té republikánské – nedá se s ní dlouhodobě počítat.

Z tohoto hlediska bylo důležité prohlášení egyptského prezidenta Abdula Fattáha al-Sísího z počátku ledna, který naprosto veřejně chválil spolupráci s Izraelem ve věci boje proti Islámskému státu, který se usadil na severu Sinajského poloostrova, jakož i čerstvá informace z počátku tohoto týdne o kontraktu mezi Izraelem a Egyptem o prodeji izraelského plynu Egyptu. Otázkou tedy je, zda bude mít tato ultrapragmatická politika po dubnových volbách svého pokračovatele.

Přelom roku byl nesmírně zajímavý i pro Turecko, a mohl za to zejména americký prezident Donald Trump. Ten počátkem ledna nařídil stažení amerických vojsk ze Sýrie, a to zcela evidentně navzdory nesouhlasu Pentagonu i jeho klíčových poradců. Američtí vojáci jsou přitom to jediné, co brání kurdskou autonomii v Rojavě na severovýchodě Sýrie, před Tureckem, které by jí nejradši po způsobu, jaký jsme viděli v Afrínu, zničilo, a které v reakci na Trumpovo prohlášení okamžitě mobilizovalo armádu pro útok na Syrské demokratické síly (SDF) v Rojavě. Trump, evidentně pod tlakem svého okolí, se pokusil napravit, co způsobil, takže nejprve prohlásil, že stahování bude probíhat pomalu a pak také minulý víkend prohlásil, že pokud Turecko Rojavu napadne, uvalí na něj ekonomické sankce, které, cituji, „zničí jeho ekonomiku“, čemuž se turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu v pondělí naprosto otevřeně vysmál. Nemyslím si ale, že může Turecko úplně klidně spát, protože americký protekcionismus může Turecko bolet a Donald Trump je v tomto ohledu, jak prokázal v případě obchodní války s Čínou, dost nevypočitatelný.

Jak vidíme z nejnovějších událostí, opět se potvrzuje, že to, co na první pohled vypadá jako chaos, je ve skutečnosti doslova jako na lékárnických vahách odměřená pragmatická politika, v níž jsou si účastníci vzájemně vědomi svých předností i slabostí a budou je využívat natolik, nakolik to jen lze. Člověk se nemůže ubránit pocitu, že evropská politika proti tomu připomíná spíše dětskou hru.