Vždy jsem byla přesvědčená, že mě se to netýká – tedy možná s výjimkou knih. Že umím ovládnout to prastaré puzení, které velí snášet na hnízdo. Že prostě nejsem hromadící typ. Ovšem nedávno jsem zjistila, že existuje oblast, ve které hromadění propadám, a navíc si toho ani nejsem vědomá!
Možná znáte tento mem: Žena stojí před skříní a má dvě utkvělé myšlenky – nemám co na sebe… a nemám kam pověsit to málo, co mám:)) Skříň je totiž plná VĚCÍ: a) do kterých možná zhubnu b) které možná přešiju c) které mi kdysi tak slušely a je škoda je vyhodit:))
Ani já nejsem výjimkou z tohoto pravidla, byť se mi VĚCI nehromadí moc rychle. Takže i já musím občas najít odvahu, ponořit se do hlubin skříně a třídit. Co vyhodit, co pro charitu, co nechat. Vzhledem k tomu, že si už pěkných pár let kupuju kvalitnější věci, není to žádné drama co do počtu VĚCÍ, ale o to hůř se třídí. (Vždyť je to škoda, vyhodit, ještě je to pěkné, co když do toho zhubnu? Jak je to s tím psem a jitrničkou?:))
Až na jednu výjimku a tou jsou… ponožky. Když jsem na podzim hrábla do ponožkové krabice (takový ten IKEA organizér), byla jsem přesvědčená, že uklidit těch pár párů letních podkotníkových ponožek a nahradit je těmi na zimu nemůže být problém. Nemohla jsem se víc splést.
Vytáhla jsem krabici vrchovatě naloženou zamotanými ponožkami a za ní se strhl ponožkopád. Vypadávaly další a další zamotance různých velikostí, a ještě pár se jich krčilo vzadu, odkud je gravitace nestačila přitáhnout. Mrňavé letní ponožky, nízké nadkotníkové, vysoké nadkotníkové, tlusté froté ponožky, pletené ponožky a dvoje chlupaté s půvabnými puntíky. Probůh, kolik mám vlastně nohou???
Začala jsem tu hromadu na zemi třídit. Protože spodní prádlo (kam ponožky patří) do charity nedávám, měla jsem i při střízlivém postupu nakonec igelitku plnou ponožek na vyhození! Přitom mi jich zbylo minimálně stejné množství. Jsem já vůbec normální?
Když jsem nad tím trochu přemýšlela, tak mi to došlo. Ponožky nejsou drahé – aspoň ty obyčejné a mě obvykle obyčejné stačí. Vyskytují se dokonce i v obchodech s potravinami (stojan s pěknými mají dokonce i v sámošce v Miletíně!). Potom existují ta svůdná hromadná balení ponožek, kde jsou vzory a barvy v různých obměnách.
Jsem ujetá na ujeté ponožky – mám mnoho druhů proužků, puntíků, troje s kočkami a na jedněch jsou dokonce rajčata! Obrázky, samozřejmě:)) No, a pak se nemůžu divit, že bych mohla ponožkami zásobovat Armádu spásy.
Žádný závěr do článku nedávám, byť si to zkusím příště rozmyslet, až mě zase popadne touha přihodit si nějaké ty ponožky k nákupu. Některé hříchy jsou relativně neškodné, tak nemá cenu si kvůli nim rvát srdce a svědomí:))
A tak se dnes ptám – taky máte něco, co nakupujete takříkajíc bez záklopky? Máte doma něco, co má tendenci se hromadit? A co třídění VĚCÍ ze skříní – jak vám to jde? Máte na to nějaký fungující recept? 🙂
A ještě jedna speciální: v jaké podobě uklízíte ponožky? Zamotané do sebe? Vsunuté do sebe? Společně přeložené?
Včera jsem viděl něco moc hezkého. Zazvoním u jedné venkovské vilky, (balíček od Avonu), za vrátky se ozvalo takové přátelské poštěkávání a na sloupek vedle vrátek vyskočila mouratá kočička. Vyšla panička a za ní se vybatolila, radostně vrtíc ocáskem, fenka jezevčíka. Paničce jsem předal balířek a fenka na oslovení: Ahoj pséku zareagovala ještě intenzivnějším ocáskovrtěním. Dal jsem jí, jak etiketa velí, očmuchat ruku, načež jsem ji začal hladit. Psék byl naprosto spokojený, ale jen do chvíle, než kočička vrkla,seskočila na zem, pséka odstrčila a ducla s tím, že teď je s hlazením na řadě ona. Fenka o kousek popošla a jala se vyrábět bobo. Panička se vrátila, zapla Adélce vodítko a: jdeme se projít. Adélka se zařadila vedle paničky, číča udělal hop a uvelebila se Adélce na zádech. To byl pohled pro bohy! Na kraji důstojně kráčí panička, vedle ní ťape hladkosrstý černohnědý jezevčík a na zádech veze mouratou číču, která spokojeně sedí a zřejmě se jí velice líbí, že nemusí ťapkat také.
Tak to chtělo fotku 🙂
No Dede, ty si mi teda dala, včera jsem se rozhodla po přečtení Tvého psaní, že se jednou zase podívám jak vypadají mé ponožky. O těch co jsou obě mám přehled, dřepí si v krabici a je jich tam dost. Ovšem, co mne zaskočilo, byla bachratost saku na ty opuštěné partnerkou. Budu muset vysypat a pokusit se o nápravu. Bohužel se mi do toho opravdu ale opravdu vůbec nechce. 🙂 MLP je těžký hromadič, já kompenzuji a vypracovala jsem se k různým utajeným misím, kdy vyhazuji, avšak účelně.
jak píše níže Marska – někde berou i nepárové ponožky, takže se nabízí šalamounské řešení: se sakem vakem pakem do charity 😀
Jenny, já se omlouvám (blush) 😀
Liché ponožky nevlastním. Zatím se mi nestalo, že by si je pračka chtěla nechat. A nejlepší prostředek proti hromadění krámů je opravdu stěhování. Když dojde na lámání chleba a hlavně, když se jde do menšího, tak se rychle zjistí, co všechno je zbytečné.
ponožky zastrčím do sebe a udělám klubko. Ponožky nevyhazuju,dobře se s nimi uklízí nebo se z nich dělají provázky které se dají splétat pro různé účely…Pinterest, náš vzor…..
uchylku s nakupováním zásoby mám- al enení to oblečení,ale toaletní papír, prostě zásoba muší bejt….
zásoba musí být – potvrzuji! tohle mám naučené od našich, kdy za velkou skříní vždycky stál obří pytel s toaletním papírem. taky se nestalo, aby pochybil, i když tenkrát vyhořely papírny 🙂 my vždycky číháme na akce na Zewu a pak je plná police ve špajzu oranžového, zeleného, bílého, levandulového…když už se tam krčí jen jeden „big pack“, je na čase vyrazit zase na lov 😀
Ježíš – tak to jsi asi rodina s Jeníkem. Hele, když jsme si pořídili domeček, tak jsme po nastěhování dělali kolaudaci – i přišly se podívat též mé neteře. „Teto, máte to tady moc hezké, ale nejúchvatnější jsou ty vaše zásoby hajzlpapíru!“
A když jsme svého času rekonstruovali bytové jádro, připadali jsme si jako archeologové – postupně se odkrývaly vrstvy toaleťáků, které propadly skrz potrubí až dolů. Navíc jsme tímto zjistili, jak jsme se postupem času stali rozmazlenější, co se týká zadní části těla. Vrchní vrsta byla až čtyřvrstvá!, kdežto ta nejspodnější byl ten nejobyčejnější jednovrstvý nebělený … :O
Já nepárovýma ponožkama uklízím schody v domě- teda asi půl roku počkám, jestli se nepřiloudí parťačka. Když ne, namočím, navleču na ruku a jedu schod od schodu. Množství chlupů nalepené na fusekli a následně vyhozené i s fuseklí do koše je udivující 🙂
Sharko, co z nich děláš? Ptám se proto, abych se zas nezadrbala na Pinterestu půl dne 🙂
Matyldo, tahle tvoje praxe mě začala zajímat ve chvíli, kdy jsme museli dát na naše hladké dřevěné schody takové ty protiskluzové pásky. Od té doby se hadrem nebo mopem ukrutně blbě myjí, takže ponožka je pro rychlý úklid ideální. Potíž je v tom, že se od nás asi odstěhoval ponožkožrout a liché (sudé:)) ponožky se stávají nedostatkovým zbožím. Myslím Martinovy – svoje staré ponožky bych tak teoreticky použít mohla, jenže jsou moc malé 😛
Jo, také hromadím. Nejvíce právě ty ponožky a pak obyčejná trička. Oboje totiž nosím vlastně celoročně denně. S vyjímkou „parádnějších“ ponožek jsou to všechno bavlněné bílé froté ponožky – pod kotník a nad kotník. V bosích nohách je mi zima i v horku a ve zdejší vlhkosti bych na boso v teniskách měla okamžitě půchýře. No a nová trička dokážu velice rychle něčím v kuchyni potřísnit (většinou mastnotou i přesto, že nosím zástěru), takže kupuji zcela obyčejná, levná a většinou víc najednou. Když už je to ostuda je nosit, putují na hadry do garáže, nebo na nich u okna spí kočky (stejně jako na starých ručníkách). Manžel je na tom stejně, jen jeho ponožky jsou šedé a černé, do půl lýtek. A trička oproti mě nezašpiní v kuchyni, ale propotí na zahradě(nevěřili byste, jak rychle dokáže sůl z potu udělat z pevné balny tenký hadřík). Manžel má hodně drsné paty, takže je dost rychle prodře (já naopak udělám díru na palci protože jsem zdědila tatínkův velký palec). Ale jak jsou ponožky stejné, stačí tu prodranou vyhodit a spárovat s jinou použitelnou. A ponožky dávám na sebe, přehnu a uložím „na placato“.
Pamatujete někdo na „nátepníčky“? Pletené, tak 10-15cm dlouhé pérovací návleky (něco jako dlouhé patenty svetrů), které jsem si oblékala do kabátů s širšími rukávy, aby mi dovnitř nefoukalo (hlavně cetou do tanečních, kdy jsem pod kabátem měla jen tenké šaty). Když jsem neměla rukavice, nátepníček se dal sešoupnout třeba až k palci, takže koukaly jen prsty. Maminka i já jsme si jich upletly několik druhů a barev. No a já jich teď několik mám právě z manželových šedivých a černých ponožek. Ty mají rantl nejen dlouhý, ale krásně pérovací, protože on ponožku prodře dřív, než se rantl stačí vytahat. Tak ho prostě celý odstříhnu, víc netřeba dělat, rantl se nepáře. Když venku fouká, při procházce s Trixie si je natáhnu pod rukáv bundy. Ten ustřižený konec nahoru, takže ustřižený konec není vidět a dole mi kouká pevné vrchní zakončení původní ponožky (prostě jakoby mi koukal rantl šedého svetru). A krásně to hřeje, dokonce se nechal na tyhle ponožkové nátepníčky zlákat i manžel. Určitě by to šlo i z vlněných ponožek, jenže ty já tu nenosím, ale bavlna hřeje též. Doporučuji vyzkoušet!
Maričko, nátepníčky už nepamatuji, respektive vím, co to bylo, ale v mém dětství a mládí už se to nějak nenosilo. Ale měla jsem pár rukávníků, čili štuclů. Samozřejmě nikoli žádné luxusní kožešinové, ale obyčejné látkové, i s dlouhým tkalounem na zavěšení na krk. Nosila jsem je jen tak z rozmaru, protože se mi to líbilo 😀 , jinak je to dost nešikovná věc, i když hřeje. V poslední době jsem si všimla, že se taková obdoba štuclů dělá na kočárky, tam mi to přijde šikovné.
Na ty kočárkové jsem už kolikrát koukala, to je moc dobrý nápad 🙂
potvrzeno zcela aktuálně od Jitči, prý je to skvělé
Maričko, takové nátepníčky pletla svého času Bubu – ještě je někde mám. Ale ne pod kabát, tyhle byly určeny k tomu, aby zahřívaly šlachy s myšitidou 😀 (syndrom karpálního tunelu – bolavé šlachy na rukou)
nátepníky pamatuju…..
V podstatě jsem hromadič, ale velkým poučením pro mě bylo vyklízení bytu po zemřelé mamince, která byla ještě větší hromadič, než já. Tenkrát jsem se zatvrdila a rázně jsem se s tím vypořádala. S mými vlastními krámy mi pak pomohlo stěhování. Velký problém byly knihy, ale nějak jsem to nakonec vyřešila. Jinak jsem s sebou opravdu brala jen to potřebné, ovšem s jednou výjimkou, a tou bylo mé oblečení. To jsem shrnula do krabic a kufrů a v novém bydlení jsem to zase rozvěsila a zabrala tak všechno místo na oblečení. Odstaveček v dnešním článku to přesně vystihuje s výjimkou bodu b), protože neumím šít. Vloni, když už jsem si neměla ani kam pověsit dvoje nové kalhoty, jsem konečně vzala za vlastní myšlenku, že postavu, jakou jsem měla před pětadvaceti a více lety, už mít prostě nebudu, a i kdyby náhodou ano, tak roztomilé pastelové kostýmky, puntíkované halenky, vypasované sukénky, pruhované kalhotové kostýmy a krátké letní šatičky a podobné oblečení už tak jako tak nosit nebudu. Takže jsem vzala veliké pytle, zmužile to do nich všechno začala házet dřív, než mě přemůže nostalgie, a odvážela jsem to do charitativního kontejneru. Z nostalgie jsem si nechala jen pár hedvábných halenek, na které jsem kdysi byla zvlášť vysazená, a je mi hej.
Ponožky skladuji odjakživa zamotané do sebe. Nijak je nehromadím. Úplně nejčastěji nosím takové ty tenoučké punčochové. Sice je obvykle nakupuji ve větším množství najednou, ale ony mají tak velkou úmrtnost, že se mi nikdy nepřemnoží.
Bez záklopky občas nakupuji drogerii nebo kosmetiku, ale ani to mě nijak netrápí, protože to hned začnu používat a další hromadný nákup dělám až tehdy, když ode všeho beru poslední kousek.
Ano, stěhování pomáhá – stěhovala jsem se mockrát:)) A s tím šitím to máme stejné.
Barevné ponožky jsou něco neodolatelného, zvlášť když člověk má na sobě celý den bílé tričko a kalhoty- ponožky jsou povolená barevná odchylka 🙂 Můj poslední úlet jsou ponožky s třešničkami.
No, onehdy jsme tvrdě třídila teplé barevné punčocháče, protože ten šuplík nešel zavřít. Kačka zajásala 🙂
Pokud vím, tak charity nutně potřebují prádlo a ponožky. Já třeba kalhotky rozdávat nemůžu, vyhazuju hlavně ty, co Karamela rozkouše a to by si neoblíkla ani bezdomovkyně 🙂
to jsem nevěděla a jsem ráda, že to vím – takže při příští čistce prádelníku půjde nenošené prádlo, ze kterého jsem „vyrostla“ do charitního kontejneru 🙂 díky za tip, Matyldo 🙂
a jeden tip na kreativitu z tech lichych (sudych :D) ponozek:
https://www.cabaneaidees.com/bonhomme-de-neige-dans-une-chaussette/
No ano, ponožky 🙂 A taky ty.. ehm, spoďáry, v tom obchodě se dvěma písmenky mají obojí takové hezky barevné v balíčkách po čtyřech a více 😀 😀
Třídění ponožek je ostatně za trest – taky proto jsem přesedlala na vesele (zatím jedno-) barevné. Jo a strkám je do sebe, byť mě vychovávali k úhlednému skládání.
Obdobně jsem trpěla na trička pro synka, když byl malej. Pak vyrostl a zatrhnul mi to 😛 .
Hromadím. Tedy ponožky ne. Něco více zbytečného. Zvláště svícny a svícínky, které teď o Vánocích na mne vypadly ze skřínky, tak jsem jich pár z té změti vylovila a statečně, se zavřenýma očima odnesla do Armády spásy. Pak mám také slabost pro slánky a pepřenky. Mám psy, kočky, kachničky, rybičky, servisové, neservisové, stříbrné, cínové, skleněné a – nevím proč. Prostě neodolám a příští selhání vyvažuji tím, že se velmi pokárám. Při všedním stolování pak stejně vezmu špetku soli do prstů, protože tak nejlíp poznám, kolik potřebuji. No, co nadělám. Mohlo by to být horší, kdybych se nadchla třeba pro auta!
Cha – nejen ponožky a cetky! – ale úplně všechno. Teď se stěhujem do menšího bytu, a tak třídím a vyhazuju, třídím a vyhazuju – a pořád mi připadá, že máme všeho zbytečně moc, ačkoliv jsem už vyhodila půlku domácnosti. Nejsmutnější je to u knih – odnesla jsem jich do knihobudky asi tak metrák. No, už to končí – v sobotu se stěhujem!
Jano, to není hromadění, to je sbírka! Vášeň! 🙂
Jo a sbírat auta je nepohodlné, zabírají moc místa. Hned bys je neměla kam dát! 😛
Já patřím mezi ten zvláštní druh lidí, který ponožky nesnáší – tudíž od jara do pozdního podzimu chodím na boso. Proto letních ponožek mám jenom pár – ty si beru v okamžiku, když jdu někam na návštěvu. Ponožky strčím do kapsy a na návštěvě si je natahuji (bylo mi řečeno místní autoritou na etiketu (rofl) – Terkou – že u cizích se bosky nechodí). Takže ponožky mám jen v zimě a to zase mám ráda ty teplé (když už, tak už). Nejraději nakupuju ve švadlence – tam totiž ponožky číslo 4 jsou opravdu 37! Na těch hromadných v hyper super mi vadí číslování od 36 do 38 – vždy jsou mi velké! Tak si tam kupuju dětské od 33 do 35 (chuckle) . Jo, a když ponožky, tak taky barevné.
Ponožkový král je u nás Jeník. Nejraději má takové pracovní, které se taky nakupují po pěti párech. No a protože i u nás se ztrácejí, tak je páruju tak nějak, aby to vyšlo (rofl) – kolikrát je modrá s černou nebo i kratší s delší, barevné proužky už neřeším vůbec.
Mamka ponožky vždycky motala do sebe – a teď mi vyskočil ten kufřík s ponožkami, který čas od času vysypala a bylo na nás je roztřídit – nejčastěji chyběla ponožka do páru u těch nejhezčích a nejzachovalejších :O . Já skládám přeložené, zdá se mi, že se líp skladují.
S ponožkami jsem na tom stejně jako ty, jen jsem to vylepšila, v zimě nosím ty letní, kupodivu drží i v kotníkových botách.
Ivo, ty nízké se ti ve vyšších botách neshrnují? Mně ano… ale zase je fakt, že mi často bývají kvůli intervalu velikostí (viz níže:)) velké…
Neshrnují, chodím tak už aspoň deset let. Ale mám velikost 40, takže jsem uprostřed intervalu.
Ygo, vážně má někdo ponožky č. 4 = 37? 🙂 Jsem na tom stejně jako ty, snažím se hledat ponožky bez intervalu, protože ty intervalové (36-38) jsou mi obvykle velké. Díky tomu jsem měla už i ponožky s medvídky, protože jsem si je kupovala v dětském 😛
V létě chodím naboso jen v sandálech. V botaskách mi to vadí 🙂
taky mne tím velice potěšila…
Máme miliardu černých ponožek tří velikostí. 39-42, 43-46 a 48. A protože jich máme miliardu, párujeme je až v okamžiku, kdy je těch vypraných plná taška. Tedy já je páruji, protože ani při značné váze své osobnosti nejsem schopna k této činnosti donutit ani jedno z dětí.
Zpočátku je to jednoduché – z hromady vytahám ponožky, které nejsou úplně černé. Mají jednořádkový proužeček pod lemem nebo maličký modrý čtvereček nad kotníkem. Leckdy spáruji i modrý čtvereček se šedivým, ba dokonce i s vínovým čtverečkem!
Zbydou černé ponožky. Ty osmačtyřicítky se časem trochu srazily, dvaačtyřicítky trochu vytáhly a šestačtyřicítky kus od kusu. Některé se smrskly a některé vyrostly.
Nastává chvíle pro poslech nějaké dramatické hudby, hodí se třeba „Osudová“, a třídění podle vzhledu pružných lemů. To byste nevěřili, kolika různými způsoby lze zpracovat lem ponožky!
Zbyde čtvrtina tašky fuseklí, které nelze ani při nejlepší vůli spárovat. Část jejich protějšků mají na svědomí Lichožrouti (kteří by se ovšem měli jmenovat Sudožrouti, protože žerou tu DRUHOU ponožku) a část jde na vrub nedokonalému sběru ponožek před praním.
Asi tak za dva týdny opakování ad libitum.
ponožkové království 🙂 vysoce oceňuji, že se vyrábějí černé ponožky se značkou velikosti, vyvedenou v různých barvách – ty vesele páruji za asistence Lichožroutů, převlečených za kočky :-)moje ponožky na doma si nikdo s jinými nesplete, čím barevnější, tím lepší 🙂 mamku jsem též na doma zásobila ponožkami a podkolenkami veselých barev – proč by si dáma devadesátiletá nemohla oblékat zábavné věci, že ano. jinak u nás při práci s ponožkami hraje Rádio Beat 😀
Renato, připomělas mi strašlivou dobu, kdy Martin a dospívající synové měli vlastně všichni stejně velké nohy a mraky černých (v létě bývalo období bílých:)) ponožek. To třídění bývalo pekelné, hlavně při umělém osvětlení. I proto jsem oddaný zastánce černých ponožek s barevnými znaky (ne mrňavými znáčky – pata, špička, chodidlo!:)) i když teď obvykle třídím jen Martinovy 🙂 Když nad tím uvažuju, i to je kladná stránka opuštěného rodinného hnízda 😀
Taky jsem si připomněla dobu, kdy noha staršího syna dorostla do velikosti nohy jeho otce – a pak pravidelně propukaly spory o ponožky. O některé měli zájem oba, nad jinými se paradoxně opět oba tvářili, že je nikdy v životě neviděli. Pak jsem jednou synovi nakoupila větší množství černých ponožek, bez proužků, kostiček, prostě jen černých, a on u nich zůstal velmi dlouho, i když už si je potom kupoval sám. Tak se v otázce ponožek u nás došlo ke smíru. 🙂
sudozrouti 😀 to je skvele, zrouti sudu 😉
vesele je to i s detskymi ponozkami, ktere po sobe deti dedi a tak pak tridit ktere jsou ci, at rano sahnou do sufliku pro svou spravnou velikost a ne pro ty ze kterych uz vyrostly… lahudka (devil)
jiank se nam na me a manzelovy cerne ponozky osvedcily praci sacky, kazdy mame svuj (inspirace ivankou devatou) (y)
Ten prací pytel se mi líbí – ovšem nesmějí se ponožky průběžně dávat do jednoho koše na prádlo. Potom by je člověk třídil stejně a ještě špinavé 😀
Ad ty dětské: už se mi taky podařilo navléknout Katce ty Patrikovy a říkala jsem si, že má hezké podkolenky 😀 když ony jsou ty dětské ponožky tak pružné, že jí opravdu nepadaly…
Myslím že nehromadím nič až tak, že by som potrebovala odvykačku. Noo, pár vecí, do ktorých možno ešte schudnem by sa tiež našlo, ale jak to nemám na sebe 2 roky, popýtam sa po rodine či to niekto ešte nevynosí do záhrady a keď nie, ide to do kontajnera na šatstvo. S ponožkami mám ten problém, že mi nevydržia. Ja teda neviem, pedikúru si robím, ale očká na mňa zízajú po vyzutí snáď aj po 3 vypraniach, fakt tie ponožky už nič nevydržia (zásadne nezašívam, prederaví sa to za chvíľu hneď vedľa). Takže jak kupujem nové, tak staré odchádzajú a žiadne významnejšie množstvo nikdy nestihnem nahromadiť. Pevné športové nosiť nemôžem, musím mať na členku s mäkkým pružným zakončením (soft grip sa tomu na nete hovorí). Členkové nosím len v lete do botasiek, do sandálov ťapky telovej farby (buď pochválen lidl, kde mávajú raz za čas na ne akcie a sú dobré). Inak ponožky párujem hneď po vytiahnutí z práčky a po uschnutí vsúvam do seba, vznikne taký zámotok. Neviem, či sledujete Teóriu veľkého tresku, sa mi odtiaľ vybavila jedna scéna s Penny a Sheldonom v práčovni, kde si Sheldon skladal tričká na takej sklápacej šablóne (mmch, brala by som ju) a pri rozhovore mu Penny bezmyšlienkovite vsunula 2 ponožky do seba … pozrel na to so zdvihnutým obočím, zámotok rozobral, povystieral a rázne poskladal na tej tričkovej šablóne (rofl)
Máš pravdu s tou výdrží ponožek – některé nevydrží skoro nic. Na mnohých jsem prošlapala zespoda díry 😛 A zašívání skutečně obvykle vyřeší problém jen do příštího praní.
Výjimkou jsou (u mě) takové ty drahé sportovní ponožky, ty mám klidně i několik let (ale je fakt, že je nenosím denně:))
DEDE tak na třídění ponožek se už také nějaký ten týden chystám. Mám též ten organizér z IKEY.
Snad se o víkendu donutím.
Jinak také čas od času dělám probírku šatstva.
Mám cenou radu od mojí švagrové :
“ Co jsi neměla rok na sobě, to vyhoď „.
I když se snažím sama sobě namluvit, že se zhubnu, tak vím že se to tak rapidně nepodaří, abych to zase oblékla.
A když mě to popadne, tak třídím až to lítá.
Tak mě tak napadá, že by to zase chtělo.
Jo, tu poučku s rokem také znám:)) Když se podívám na nějaké kousky, kterých si tak cením, že je zcela nenositelné zjevně schraňuju pro příští generace… 😀 není jich moc, tak tři, čtyři… ale tam mi přestávají platit pravidla rozumu a vládnou emoce (blush)
Chm. Rok neměla na sobě. Upozorňuju všechny, kteří vyházeli deštníky, pláštěnky, holínky a letní svetříky, že pranostika v bedím kalendáři předpovídá uch… mokré a studené léto 😛
(rofl)
Trochu odbočím . také dáváme nepotřebné oblečení buď do kontejneru (dámské) a pánské odnášíme do nedalekého azylového domu pro muže. A tam nás přesvědčovali, ať mimo bund, svetrů, kalhot nosíme též prádlo, kterého je nedostatek. Takže by ty ponožky třeba někdo ocenil. Také by nás předtím ani nenapadlo prádlo posílat dále….
To jsem netušila… Díky moc. Příště je dám do tašky a do charitního kontejneru 🙂
Slyšela jsem někde, že berou i nepárové ponožky, neboť zima je zima
Já tak nějak nehromadím nic, snažím se nebýt závislá na nakupování čehokoli. Nepohrdnu ovšem pěkným kouskem masa a jestli je něčeho doma zásoba, tak kočičího žrádla…
Eh, Inko, kdyby nám někdo kouknul do garáže, tak by si myslel, že žijeme na konzervách pro psy… 😀
Jinak jsi dobrá! (inlove)
U nás to taky vypadá jako pobočka kočičího zverimexu.
když jsou pěkné akce na granule a konzervy, také se dobře zásobíme – hluboký suchý chladný špajz to pobere a uchová a už jsme PětiKočičín, takže zásoby jsou potřeba. nechci tady dělat reklamu, ale Cosmy jsou opravdu plné masíčka nebo kousků ryby. není divu, že pak dojde k záměně – viz Zlatý mořan 😀
Ano to si také říkáme, že tak kvalitní jídlo nemáme. A zvláště u Cosmy je to vidět na první pohled.
A to si představte, že ten náš někdy k tomu čuchne a odejde.
třeba nemá rád ryby…
K tomu, že některé kočky nemají rády ryby: naše Činda ryby nemá ráda. Nedávno jsem přinesla čerstvého pstružka který se chytil na česlicích. Asi tak 15 cm. Dala jsem ho na misku, Činda si k tomu stoupla, nejedla ale jakmile se k tomu přiblížil Bubliňák tak mu dala vždy facku. Tak jsem mu ho dala ba jiné místo aby ho mohl sníst. Jemu ryby chutnají.
No a to musím před Bimbem schovávat, on jim to závidí. Některé ty paštiky opravdu voní a zřejmě i chutnají. Když zvířatům krájím maso – které hromadím v mrazáku – většinou páníček pláče
Co se týká kočičího baštění – Jeník vždycky jejich hromadu glosuje slovy: A tady je ještě něco pro toho našeho darmožráče :O !
však on by to přestal říkat v momentě, kdy uražený Zikmund by vyhlásil stávku a přestal prohánět/lovit myši…:-)
Pobočka kočičího zverimexu 😀 , jo, to je trefné! Kapsičky, vaničky, konzervy a konzervičky, do toho nějaké pamlsky – různé plněné polštářky, sýrové kuličky a trojúhelníčky, rybičky, čtverečky, masové tyčinky, pasty. A pytle granulí – u nás se jí čtvery 😀 , kupuji samosebou velká balení. A v mrazáku pytel stehenních řízků a krůtích srdcí a jater. O pytlech se stelivem a flísových dekách ani nemluvím. Jó, čtyři kočky (h) . A ony to berou jako samozřejmost 😀 !
zajisté – je povinností páníčků sloužit svojí kočce/kočkám 😀 ten malý bubáček Eddie pochopil během jediného týdne, proč se při mém příchodu z práce všichni po bouřlivém přivítání nasáčkují k miskám …i když jsou v zásobnících granule v dostatečném množství. odpověď zní „kapsička/maso/šunka“ 🙂
copak pobočka, mě se tuhle někdo ptal,jestli mám kočičí obchod…..