Takřka kdykoliv se mluví o blízkovýchodní politice a blízkovýchodních reáliích, neobejde se to bez zmínek o ropě a plynu. Tyto dvě strategické suroviny, a zejména pak ropa, stojí v pozadí bohatství mnoha blízkovýchodních zemí a je, spíš než cílem, jedním z hlavních prostředků k prosazování velkých imperiálních projektů – a někde i k prostému (byť bohatému) přežití, kde žádný jiný konkurenční zdroj peněz není.

To hlavní dělení, pokud jde o tyto strategické suroviny, jde po linii „je země na vývozu ropy a plynu závislá, nebo není?“ Až do nedávného objevení velkého ložiska zemního plynu pod celým východním Středomořím, o nějž se dělí Turecko, Kypr, Libanon, Izrael a Egypt, měly tyto suroviny zanedbatelný vliv pro Izrael, Turecko, Egypt, Libanon, Jordánsko a Jemen. Poslední dvě zmiňované země, zejména pak Jordánsko, na ropu či plyn bohaté nejsou téměř vůbec.

Velké naleziště ropy či zemního plynu je spíše prokletí, než dar; zejména v situaci, kdy před těmito surovinami byla ekonomika výrazně menší, než po jejich objevu. Tam, kde existuje vyspělá průmyslová civilizace (Nizozemí, Velká Británie, USA, Kanada) je to pro ekonomiku příjemný bonus, ale tam, kde se tyto suroviny podílejí na transformaci chudé společnosti v bohatou, je velmi těžké udržet na uzdě všechny negativní jevy. Kolikrát to dopadá tak, že si místní radši přejí, aby tu ropu nebo plyn nikdy nenašli. Ropa a plyn jsou totiž něco jako heroin hospodářské politiky; pokud člověk nemá nic jiného, k čemu by se upnul, skončí to krátkodobou slastí, vykoupenou pořádnými problémy.

Asi nejlépe se s náhlým ropným zbohatnutím na světě vypořádalo Norsko, které objevilo ropu až relativně pozdě – na konci 60. let – a mělo tak možnost důkladně studovat vliv, jaký její těžba měla právě na blízkovýchodní země, které s její těžbou začaly už ve dvacátých až třicátých letech dvacátého století. Norové si velmi dobře všimli závislosti, kterou si na ropě zejména Saúdská Arábie a Kuvajt vytvořily a udělali prakticky pravý opak: až na cca 4 % objemu zisků z prodeje ropy jde celý zbytek na státní penzijní fond, který investuje všude po světě a kam se peníze odkládají na budoucnost. Norská ekonomika tak není přímo závislá na ropných penězích jako takových, ale je závislá na strojírenství, logistice a všem ostatním, co těžbu ropy umožňuje. Přesto se nedokázala vyhnout tomu, že ropné společnosti „dobře platí“ a i když se ekonomika nestala závislá na surovině samé, stala se závislá na dodávkách pro průmysl, který ji těží, a to ať už jde o dodavatele materiálu nebo služeb. A když se ten průmysl dostane do potíží, zatřese to celou ekonomikou. Ekonomice samozřejmě nepomáhá ani to, že export ropy masivně zvyšuje hodnotu místní měny, což způsobí, že jakýkoliv jiný průmysl se pro export do světa stane nekonkurenceschopným; aby mu zaměstnance ropný průmysl nepřetáhl, musí je platit, v místní měně, za peníze výrazně vyšší, než jaké dostávají zaměstnanci v jiných zemích. Takové firmy pak hodně rychle končí. Nemluvě o tom, že rychlé zbohatnutí společnosti vede k tomu, že lidé přestanou být ochotní tvrdě pracovat.

Výše uvedený scénář se týká země, která se s Faustovou dohodou ropné těžby vypořádala po všech stránkách nejlépe na světě. Co s tolika penězi dělají blízkovýchodní země, které mají na těchto surovinách postavenou ekonomiku? I ony jsou si vědomé toho, jaký průšvih velký objem peněz ve vlastní ekonomice je, případně jak zrádná je závislost na nich. Některé, jako třeba emirát Abú Dabí, Kuvajt nebo Saúdská Arábie, jdou norskou cestou; dávají peníze do fondu budoucnosti, z něhož podle vlastní potřeby investují po celém světě. Jiné, jako třeba Sýrie, Irák, Írán nebo Bahrajn, příjmy z ropy nahrazují ztráty, které jim způsobuje neefektivní ekonomika. V Evropě se to málo ví, ale Írán má v podstatě socialistickou ekonomiku, která je z 60 % centrálně plánovaná. Tento „dvoutřetinový komunismus“ generuje podobnou systémovou neefektivitu, jako československý normalizační režim, takže není pro našince těžké si představit, jakým nedostatkem peněz ekonomika trpí; Íránu tedy rozhodně nehrozí, že by mu hrozily problémy z přemíry peněz. Bahrajn ropné peníze prakticky bezostyšně projídá, Irák má podobně neefektivní ekonomiku jako Írán.

Bohužel ropné peníze z oblasti nejdou jen do opulentního životního stylu nebo stavby převysokých mrakodrapů; například Saúdská Arábie je dlouhodobě investovala do exportu saláfismu po světě, ale se změnou, kterou přinesl korunní princ Mohammed bin Salmán, se změnil i tok peněz: nově jde velké množství saúdských peněz do budování impéria, tedy válčení a kupování si vlivu. V Sýrii slouží peníze z ropy podle toho, kdo kontroluje její těžbu: aktuálně Kurdové a režim Bašára al-Asada, dříve Islámský stát. Do budování impéria vkládá ropné peníze rovněž Írán; sociální nepokoje v letech 2017 a 2018 ovšem režimu ukázaly hranice takového utrácení; peníze utrácené na válčení začaly povážlivě chybět centrálně řízené ekonomice.

Obecně vzato platí, že země, které na ropě sedí, mají více problémů s rozumným utrácením peněz, které z ní jsou, než aby potřebovaly dobývat jiné země. Ropa tak není cílem blízkovýchodních válek, jak se mnozí domnívají, ale vítaným prostředkem pro uskutečnění cílů, o nichž jsme v našem seriálu dosud psali. Spory o ropu nebo plyn se tak týkají jen nových nalezišť jako těch ve východním Středomoří, kde se o plyn přetahují země, které navíc ze surovin tohoto druhu neprofitovaly; nejviditelnější konflikt je mezi Kyperskou republikou a Tureckem, respektive jeho chráněncem, mezinárodně neuznanou Severokyperskou tureckou republikou.

S tím souvisí i nepochopení kritiků americké války v Iráku; válka v Iráku by se dala kritizovat za spoustu věcí, ale ne za to, že by Spojeným státům a jejich spojencům „šlo o ropu“. Největší podíl irácké ropy mezi ropou, kterou Spojené státy importovaly, byl v roce 2004, a sice 5,42 % (v průměru 656 tisíc barelů za den z celkového importu 12,1 milionu barelů za den). Jen tak pro srovnání, jen ze Saúdské Arábie, která je až pátý největší importér ropy do USA, činil roční průměr za rok 2004 1,556 milionu barelů za den, tedy 2,3x tolik. Rozhodně tedy nešlo o nějaký velký zisk, který Spojené státy z ropy v Iráku měly, tím spíš, že jen výdaje amerického Ministerstva obrany v Iráku za celou dobu americké přítomnosti tam byly 757,8 miliard dolarů, což bylo zhruba šestkrát tolik, kolik Spojené státy zaplatily za celou dobu za iráckou ropu.

Primárně o nerostné suroviny v oblasti nejde ani dalším globálním hráčům; rozhodně ne víc než místním, regionálním hráčům, kteří prodej ropy používají pro své účely, jako jsou imperiální ambice, konzumní přístup k životu místní smetánky nebo snaha o vybudování infrastruktury a ekonomiky, která bude soběstačná po konci těžby ropy (toto je případ zejména Dubaje, Kataru a Kuvajtu).

Pokud jde o to, co těžba znamená pro běžné lidi; nemluvíme-li o bohatých státech Perského zálivu, které dávají svým občanům možnost velkorysého materiálního dostatku, je pro ně doslova nevýhodná, protože udržuje při životě režimy, které neprivilegované udržují „dole“ bez možnosti se dostat „nahoru“ (což je zejména případ Íránu).

Mnoho lidí se domnívá, že až dojde ropa, případně až se stane irelevantní, regionální velmoci na Blízkém východě přestanou mít peníze na šíření chaosu v rámci vzájemného boje o dominanci a v rámci snahy o rozšíření svých impérií, ale není tomu úplně tak. Jednak jedinou z regionálních velmocí (Saúdská Arábie, Írán, Turecko, Izrael), která je na ropě závislá, je Saúdská Arábie; Turecko má ekonomiku postavenou na výrobě, Írán částečně také, navíc kvůli mezinárodním sankcím dokázal, že dokáže celkem bez větších problémů vydržet i bez ropných příjmů – ty posloužily jen jako dodatečný bonus, a Izrael donedávna žádné takové suroviny ani neměl a postavil si ekonomiku na start-upech a inovacích. Saúdská Arábie má velké zásoby ve svém státním ropném fondu a budou-li reformy, které začal Mohammed bin Salmán fungovat, může svou závislost na ropě omezit i ta. Všechny ostatní státy v oblasti, které z ropy, popřípadě plynu žijí, nejsou zdrojem regionální nestability a geopolitického soupeření – dá se tedy silně pochybovat, že „konec ropy“ přinese jakékoliv zlepšení v tomto ohledu.

V seriálu jsme si ukázali, o co hlavním aktérům blízkovýchodního dění jde – na ty ostatní se podíváme jindy – ale než se pustíme do analýzy chudých zemí, kde kromě trochy ropy nic není, je potřeba uvést výše uvedené na pravou míru.