Napadlo mě to přes svátky, kdy si Marek pravidelně půjčoval mé auto, aby mohl psice vyvážet na jejich rozličné vycházkové trasy. Kdykoliv jsem si po něm sedla na sedadlo řidiče, musela jsem přenastavit snad všechno!
Nemám totiž jen jednu vyhovující kombinaci nastavení – třeba vzdálenost od palubní desky se liší podle toho, jak vysoko sedím (probůh, ty tu sedíš jako ve vejtřasce… říká Marek, když si sedadlo snižuje:)), jak mám sklopené opěradlo a někdy dokonce i podle toho, jaké mám zrovna na sobě boty. Jinými slovy, kdykoliv si musím sedadlo znovu nastavit, dojdu k trochu jinému výsledku – a možná i proto to nerada dělám:))
Podobné to bylo s telefonem. Můj Samsung začal vykazovat chorobu, která se s používáním zhoršovala. Když už to začalo opravdu obtěžovat, tak jsem si povzdechla a zkusila to vyřešit tím, že jsem ho převedla do továrního nastavení – tedy vymazala jsem naprosto vše, co v něm bylo a začala znovu. Chyby jsem se nezbavila (to se ale projevilo až později), zato jsem měla na pěknou chvilku o zábavu postaráno. Byť jsem měla data uložená v cloudu, pořád jsem toho musela nastavit moc moc.
Potom mi nezbylo než dát mobil do záruční opravy. To sice ze strany servisu proběhlo skvěle, ale nějakou dobu to trvalo. Což znamenalo nastavit si půjčený Martinův telefon (všechno!!!) a po skončení procesu opravy opět plně nastavit ten svůj. Což je v případě chytrého telefonu podobné, jako když si musíte komplet nastavit počítač.
A co mají oba tyto případy – auto a mobil – společné? V průběhu všeho toho přenastavování si, ať už chci nebo ne, měním zažité stereotypy:)) Kdybych nemusela se sedadlem hýbat, tak to patrně neudělám, i kdyby se mi aktuálně (jiné boty) moc pohodlně nesedělo. Na telefonu jsem taky měla spoustu zbytečných aplikací, které jsem kdysi vyzkoušela a pak nechala být – a neměla jiné potřebné věci, na které jsem přišla jen díky přenastavování.
Zkrátka někdy je fajn, když nás občas něco donutí se ve vysezeném důlku trochu jinak pohnout, protože je tu vždy možnost, že ta změna bude k lepšímu. A pokud náhodou nebude, tak si představte tu radost, když to dokážeme zase vrátit zpátky!:))
A tak se dnes ptám – jestlipak jste si někdy poslední dobou přenastavovali nějakou oblasti svého života? A jak to dopadlo? Našli jste cestu za lepším nebo se radši vraceli zpátky k původní konfiguraci?:))
Poznámka: přenastavení se může týkat v podstatě čehokoliv – od mobilu, přes nábytek, práci až třeba k životnímu stylu… Tak co?:))
Já vás s tím přenastavováním trumfnu: dneska jsem jela nakoupit a asi jsem si chtěla přenastavit frňák neboli nos nebo co. Na chodníku jsem sebou práskla, v rukách kabelku, tašku a 2 balíky toaleťáku. Čili bez obrany. Mám natlučené čelo,/ bouli zvící domácího vejce L/, nos, hústa, ruku a obě kolena. Ošetřili mě v lékárně, blízko které jsem se zřítila /zřídila/. Ještě jsem autem dojela těch sedm kiláků domů autem, zakrvácená a sedřená. A pilně jsem ledovala. Zaplať pánbůh, že jsem si v těch mých letech nic nezlomila. Ale asi pár dní nevylezu z baráku aby si někdo nemyslel, že jsme se na stará kolena porvali.
Jejdamane, to je mi líto, doufám, že jsi v pořádku.
Já osobně momentálně přenastavuju mobil – z hloupého na chytrý, který jsem dostala k Vánocům, dneska jsem byla aktivovat simku. Jde to ztuha, ale doufám, že to zvládnu.
Když jsem, před mnoha lety, měnil notebook, nainstaloval jsem si do něj W7, protože to tehdy byl zbrusu nový systém a HW pro něj byl optimalizován. No a od té doby v něm W7 jedou pořád a pojedou, dokud stářím nechcípne, jenže vzhledem k tomu, že byl dělaný na zakázku, jako stavebnice a také vzhledem k ceně, to vypadá, že mne přežije, včetně W7, které mají vlastní aktivátor, takže je budu moci v případě nutnosti přeinstalovat i když jim skončí podpora a aktivační servery budou vypnuty. (stejně jsem si ošetřil i Photoshop 6 CS). Mobil mám ,,blbý“, tlačítkový, protože jakmile shnu na cokoli šmatlacího, jde to za chvíli do kopru a nevidím důvod, proč platit za mobilní data, když doma mám 100 Mb internet zdarma. Takže přenastavovat nemusím a nedělám to. Když něco funguje, nehrab se v tom, bude to rozbitý. A auto řídím jenom já, Maruška nemá řidičák a proč by se namáhala, když ji rád udělám zadarmo taxikáře? (rofl)
na čí chodníku to bylo? tohle by stálo za žalobu….
Když mne náhle přede dvěma lety dostihlo onemocnění páteře a projevilo se naplno bolestmi a omezením jakéhokoliv pohybu, přenastavila jsem si myšlení a začala chodit pravidelně cvičit. Každý týden se chodím zrasovat do malé tělocvičny na jedné brněnské rehabilitaci, kde pod bedlivým okem paní rehabilitační, v malé skupině udržujeme své tělesné schránky v pohybu. Ano stále to bolí, ale říkám si, jak bych se asi pohybovala dnes, kdybych necvičila. Onemocnění je inoperabilní, pouze léky proti bolestem (ty se snažím omezovat na minimum) a cvičit, cvičit, cvičit do smrti smrťoucí, jak pravil můj praktický lékař (sweat) .
Alex, tak to je drsné přenastavení! A jsi skvělá, že ses nevzdala, že bojuješ (inlove)
Já jezdím od r. 1984 dvakrát ročně na týden do termálek a nikde nic nebolí, klouby nevržou a žádná zásadní omezení pohybu, pokud pominu hypoxii, vznikající při námaze v důsledku porouchané pumpy, která po uvedení do klidu velmi rychle odezní, nemám žádné problémy.
Jelikož měřím pouhopouhých 160 cm, tak skoro každý, kdo si sedne do mého auta, si to musí přeštelovat, i kdyby s tím měl popojet jen pár metrů po parkovišti nebo třeba v servisu, protože jinak má kolena u brady a prsama je napasovaný na volantu 😀 . Takže na štelování zpátky jsem zvyklá, zabere to chviličku. Pravda je, že zrcátko pak ještě nějakou dobu dolaďuju při každém zastavení na křižovatce.
V životě jsem nastavení zásadně změnila před třemi lety, když jsem se přestěhovala. I když jsem se vrátila do bytu, v němž jsem vyrostla, po téměř třiceti letech to bylo jako do nového – byt jsem rekonstruovala, celý nově zařídila, ze starého tu nezůstalo nic a s sebou jsem si vzala jen pár kousků nábytku. A celá čtvrť se za ta dlouhá léta zásadně změnila. Bylo to pro mě všechno jak nové. Po opuštění starého domu na druhém konci Prahy chodím pochopitelně jinam nakupovat, jinam cvičit, jinam do banky, jinam ke kadeřníkovi, jinam k lékaři, jezdím jinými autobusy, potkávám jiné lidi. Byt jsem s konečnou platností dozařídila vloni na podzim kompletně novým vybavením posledního pokoje. Taky jsem vyměnila celý šatník a nakonec jsem si na podzim splnila něco, co jsem chtěla dlouhá léta, ale nikdy jsem se k tomu nějak neodhodlala. Ze starého života mi zůstaly kočky, práce a sbírka parfémů.
Vlastně to byla dobrá změna, jako bych omládla.
Změna k omládnutí? 🙂 Kdo by to nebral! Jen by mě zajímalo, jestli jsi věřila, že to tak dopadne, nebo jestli tě to nakonec trochu nepřekvapilo, jak prima to vyšlo (inlove)
No, celou tu změnu odstartovala bohužel jedna z nejhorších věcí, která se člověku v životě přihodí, a tou byla smrt mojí maminky. Přiznám se, že v první chvíli jsem vůbec nevěděla, co dělat. Chtělo to trochu času, abych se rozmyslela. A pak už to šlo ráz na ráz, neměla jsem moc času přemýšlet, řešila jsem jednu věc za druhou a neměla jsem moc času na pocity. Byla jsem na to sama a tak jsem měla pořádnou honičku. Až když to bylo všechno hotové a já byla i s kožichama v novém, tak jsem si celé to období tak probrala znovu a přišlo mi to zpětně dost neuvěřitelné, tím spíš, že se to vlastně nikde nezadrhlo. Ač to možná zní trochu samolibě, byla jsem na sebe hrdá. Ale znovu už bych to absolvovat nechtěla 😀 .
A s tím „omládnutím“ – připadalo mi, jako bych se vyhrabala ze starého tmavého domu ve staré čtvrti do nového světlého bytu, změnila jsem dlouholeté zajeté zvyklosti, ustřihla neupravené vlasy, nově se oblékla. Trochu jak z hrobu. Člověk se v takovou chvíli skutečně cítí, jako kdyby omládl a získal nový elán 😀 .
Jak já nesnáším, když mi někdo přenastaví auto..zrcátka,sedačku atd…štelovat to zpátky zabere dost času…
V poslední době jsem přenastavovala „osobní třecí plochy“, je mi líp…
Sharko, máš pravdu s tím štělováním! 🙂 Když si mi sednou do auta Martin nebo Andy, tak si jen posunou sedadlo daleko dozadu, ale Marek s tím hýbe ve všech rozměrech:))
Jinak moc se mi líbí termín „přenastavování osobních třecích ploch“ – přemýšlím nad tím a mám dojem, že jsi udělala něco velmi důležitého (inlove)
Já si myslím, že to přenastavení by člověk měl udělat častěji, takový ten restart. Za poslední dobu jsem prošla několika a myslím, že se to pozitivně ukázalo na mém dalším fungování
Inko, já mám dojem, že je to maličko vidět i z tvých komentářů (inlove) Pokračuj – a mysli při tom víc na sebe… 🙂
No, on ten první vlastně nebyl tak radostný – předávala jsem oddíl, se kterým jsem dlouhá léta žila a uvědomila jsem si, že věk se nedá zastavit. A potom jsem si řekla, že člověk musí vydolovat ze života všechno, co mu nabízí a nastavila jsem se na jiný modus. Velkou část toho času dnes spotřebovává Bimbo, vlastně jsem ho o něj celá léta „okrádala“. Jo a tím taky vlastně nastal náš partnerský restart… Myslím, že on by ještě vyčlenil z našeho spolužití kočky, ale to by si moc nepomohl
😀 Myslím, že on by ještě vyčlenil z našeho spolužití kočky, ale to by si moc nepomohl 😀 Inko, ty víš, co napsat… 🙂 Tak ať to klape dál (wave)
Nastavení auta je zajímavé u služebního, kde se střídají lidi 🙂 Otázka- jak můžeš mít sedadlo tak daleko, když jsi stejně vysoká jako já? Můžu, mám dlouhé nohy 🙂
Nastavení v životě… nedávno jsem se stala matkou, které se děti odstěhovaly z domu celkem zároveň. Než bych dopustila „syndrom prázdného hnízda“, přeštelovala jsem si náplň svého času více směrem ke koníčkům…. 🙂
Šteluješ se správně 😀 Jen tak dál…
Ad dlouhé nohy – no jo, to jsou ti, které měla příroda ráda 😀 Nikdy jsem neřídila služební auto, kde se střídají řidiči, takže si vlastně nemám na co stěžovat 😛
Ad dlouhé nohy – já mám neteř, která má opravdu dlouhé nohy (teď jsem napsala noty!), ač celkově měří 148 cm (např. u ní nikdy nepoznám, zda sedí nebo stojí za stolem (rofl) ). Kdyby měla stejně krátké nohy, jak její matka (moje sestra), tak měří metr třicet! Ovšem kdyby její matka měla tak dlouhé nohy jak Jitka, tak Maruš měří metr sedmdesát – otázka: kolik měří maminka Maruška? … Odpověď: stejně jako dcerka Jituška (rofl) (rofl)
No, dlouhé nohy při výšce 148 cm jsou asi dost relativní pojem 😉 . Adriana Sklenaříková má prý nohy dlouhé 126 cm…
Jo, to je možný, ale ta asi neměří 160 cm.
180 +
Tak kdyby Jitka měřila 180, tak má nohy aspoň 135 cm (rofl) … kam se hrabe Adriana.
Ygo, to jsou tedy matematické příklady ze života :D.
Dlouhé nohy jsou hezké, horší je dlouhý trup a krátké nohy – člověk jednak dost divně vypadá, jednak si furt stěžuje, že je mu každé triko, košile, svetr… krátké a táhne mu na cemr. A gatě si musí v jednom kuse zkracovat… no je to problém, nebýt konfekční typ. 🙁
Já se naštěstí s výškou a délkou končetin vejdu do normálu. Problém mám s horními kousky – ne že bych byla tak obdařená, to ani náhodou, ale mám poněkud širší ramena a u psů by se řeklo prostorný hrudník (rofl), takže horní díly kupuji o číslo větší než spodní.
Ivo, nesouvisí s tím potíž u hezkých ženských oděvů s šířkou ramen a rukávů? Já si kolikrát zkouším něco, co mi báječně padne, než předpažím… 😛 A to je obecně šířka saka nebo kabátku v pořádku, pohodlně to zapnu, ale zadrhne se to v ramenou a na pažích…
Nechceš se mnou měnit? Já si kupuji širší spodní. A – jak píše Dede níže – musí se nejen předpažit, ale i dřepnout. Prodavačky ze mne mívají – jak hezky říkával kolega – gaudium.
Nó, mám dobrou storku na toto téma. Byli jsme u známých a byl mi nabídnut nádherný kožich, paleto se slovy – tchýně byla podobné postavy jako jseš ty, zkus ho, mně je velký. No, navlíkla jsem jednu ruku a s druhou jsem zůstala za zády, ruce svázané kožichem jak padouch, když mu strhnou sako, aby se nemohl bránit (rofl). Tchýně asi byla kus baby, ale ramena a hrudník měla asi z vrabce.
Co se týče přenastavení mého života, tak jsem začala vloni od září chodit na italštinu.
Říkala jsem si, že je třeba trénovat moje mozkové závity, aby úplně nezakrněly.
Naivně jsem si myslila, že italština je lehká.
No to opravdu není.
Navíc způsob výuky se od mého mládí rapidně změnil.
A pochopit, co právě probíráme je pro mě docela těžké.
Také jsem se musela smířit s tím, že mi do té hlavy neleze tak, jako zamlada.
Musím makat a doma se učit.
Naštěstí nám paní profesorka na Quizletu nastavila různá cvičení na procvičování.
Ale já to nechci vzdát.
Chci vydržet, minimálně do konce školního roku.
Míšo, jsi fakt dobrá! (party)
Učení se cizímu jazyku je pro mě peklo, protože si prostě nepamatuju slovíčka. Zkrátka si je musím opakovat tisíckrát a pak snad… tedy spíš pasivně se je ještě naučit dokážu, ale když mám mluvit, tak jsou obvykle někde v mé hlavě, kam nedosáhnu 😀
Ráda se učím – a chápu – mluvnici, strukturu jazyka, tvorbu vět a tak. jenže bez znalosti slovíček je to k ničemu.
Takže pokračuj a začni si italsky zpívat! Aspoň mě zpěv v cizím jazyce pomáhá (tedy, musím u toho být sama:)))
Míšo, musím říci, že Tě obdivuji. S angličtinou válčím povinně a musím říci, že to nejde tak dobře jako kdysi na škole ruština a němčina. Na druhou stranu, my déle mladé jsme vychovávány k systematické práci a drilu, takže by Ti Matylda určitě potvrdila, že déle mladé dámy nezaostávají za aktuálně mladými.
Dede mne přivedla na myšlenku, že by sis mohla zpívat toto: Vaccai, Nicola
Metodo pratico di canto italiano per camera. Je to úvod od bel canto, čili se naučíš jak italsky, tak správně intonovat. Na Youtube to začíná tady: https://www.youtube.com/results?search_query=vaccai+lesson+1, ale nejhezčí je stejně lekce na kvarty: Vaccai , lesson 4 , Lassia_il lido (dva odkazy by mi asi neprošly).
Potvrzuji 🙂
Mně strašně moc pomohlo (s angličtinou) vytrvalé čtení. Jen se člověk musí aspoň dohrabat na tu základní úroveň, aby rozuměl víc než jen spojkám a předložkám 😀
V práci jsem chodila na angličtinu. Vystřídalo se nám několik vyučujících a musím uznat, že s námi měli dost těžkou práci. I když jsem se kdysi anglicky učila ve škole, tak teď mi do hlavy slovíčka nelezla.
Ještě asi nejlepší metodu na nás uplatňoval jeden rodilý mluvčí (česky ale uměl dobře): Vybrali jsme si každý nějakou anglickou knížku, doma si vždy kus přečetli a pak spolužákům ten kousek vyprávěli.
Jinak má pravdu pořekadlo, že v mládí je učení rytí do skály a ve stáří kreslení do písku. Na mě to s tou angličtinou platilo beze zbytku.
To byla mnou hojně používaná metoda 🙂
Také jsem na ni kdysi chodil. Jen tak dlouho, než jsem v USA zjistil, že sice dokážu celkem slušně přeložit psaný text, ale s mluvením nemám absolutně šanci. (oni nerozuměli mě a já jim). A dnes říkám, když jsem občas nucen komunikovat s nějakým cizincem: Já jsem tady doma, takže když se se mnou chceš bavit, nauč se česky! Víte, co je zajímavé? Že Vietnamci, Číňané, Rusové, Ukrajinci a další, (každý den na několik narazím), se česky naučí a i když podle přízvuku je poznat, že jsou cizinci, lze se s nimi domluvit. Angličané, Němci a Francouzi, i když tu bydlí i několik let, se s češtinou neobtěžují a jsou dotčeni, Když se s nimi odmítnu bavit. O čempak to asi svědčí?!?
Na jazyk jsou nejlepší dětské písničky. Vyhledej si „il puccino Pío“ :))
Ježišmarjajosef.
To patřilo jinam, nevím, proč se to objevilo tu.