Ne, tentokrát nebudu psát o rychlosti aut na dálnicích, byť tam jsem zjistila, jak barvitá slova dokážu používat, když jsem v autě sama – taková, co by dáma neměla v životě vypustit z pusy.
Celé naše životy jsou zrychlené. Všimli jste si, jak bleskově vám pokladní markuje zboží? I když to není příjemné ani pro vás, ani pro ni? Jak rychle s vámi probere lékař v nemocnici váš úraz, kdy vlastně ani pořádně neposlouchá, co mu říkáte?
A to nemluvím o rychlé módě – něčem, co mě vždycky zajímalo a až po náhledu do zákulisí očima někoho jiného pořádně vyděsilo. Dvakrát týdně brzy ráno přijde zboží, které ještě ten den musí viset v prodejně na nejokatějším místě. Kvůli tomu prodavačky přehází půl prodejny, aby se to tam vešlo a co nejvíc se prodalo.
Ženy tahají stavebnice stěn, na které se musí „fast fashion“ nainstalovat, aby se to prodalo, teď, hned a co nejvíc! O kvalitě zboží vyráběného v takovém množství a tempu není třeba mluvit, hlavně že je to levné a hned. Zacíleno především na mládež, protože ta se ani nezamyslí a všechno zbaští, hlavně že je to nové. Nový mobil, nová počítačová hra, nové tričko. Hned, hned.
Před rokem a půl jsem žila život „proboha, za tři minuty tam musím být a jsem v koloně“, až mě to hned, hned dohonilo. Možná mi i pomohlo to, že žiju na dědině, kde se na spěch hraje o něco méně. Samozřejmě je to něčím vykoupeno. Když nestihnete zavíračku obchodu, který nemá otevřeno do sedmi, musíte sednout do auta a zajet někam, kde nakoupíte. Ale jde to. Sice se stejně budete snažit dojít do toho „svého“ vesnického obchodu, kde vás prodavačky s úsměvem zdraví, protože vás znají, ale je tu ta možnost, a i bez štvanice.
Možná je to věkem, možná je to zimou, možná je to tmou. Prostě mě život ve cvalu přestal naplňovat a usilovně se snažím zpomalit.
Hm, že čas zrychluje, si všímám už dlouho. Ale to bude asi spíš věkem než čím jiným, u mne tedy. Snažím se užívat si maličkostí, neřeším poslední módu a hlavně se čím dál tím víc vyhýbám davovým akcím, prostě raděj se couráme ve dvou po lese než jít na rozsvěcení adventního stromu nebo trávit čas na velkých akcích. V práci ještě musím pár let vydržet a vzhledem k tomu, že už jsem dávno zjistila, že práce není zajíc a neuteče, a taky to, že nikdo není nenahraditelný, se už netresuju. Zavřu dveře od kanceláře a přestávám řešit pracovní problémy. Na druhou stranu, pokud nutně potřebuju něco vyřešit přes den – soukromého v práci – musím si dát do mobilu připomínku. Naučila jsem se bez výčitek si prostě třeba odpoledne na chvíli lehnout, když jsem unavená, nebo se prostě v neděli celý den courat venku a místo oběda si dát na vyhřáté pasece chleba s máslem… Samozřejmě, že jsou chvíle, kdy to nejde a člověk dělá, co může, ale pak je nutné zas na chvíli vypřáhnout. To se snažíme udělat teď, po tom šíleném roku, co právě naštěstí skončil…
Ach ano, vypřáhnout je ten správný výraz. A ten chleba s máslem na vyhřáté pasece bych si dala….
Toro dodatečně moc chválím tvé povídky!!! Nestihla jsem je číst „v danném čase“ až později. Máš talent a moc ti přeji veškeré jeho uznání v literárních kruzích.
Matyldo, hezký článek. Já (vlastně my oba) jsme se tu už dávno naučili nespěchat a popravdě nás k tomu v současném životě nic moc nenutí (samozřjemě jsou vyjímečné dny, ale ty se dají zvládnout). Ale slyším o tom spěchu z jiných stran a takový život bych už asi nezvládla. Tak ti to zpomalení moc přeji a užívej si ho.
Před téměř dvěma lety mne kolega a manžel vezli z práce na Valentýna do špitálu, úplně jsem se rozložila. Kupodivu veškeré výsledky vyšetření vyšly IA, takže asi stres. Od té doby jsem alespoň trochu zpomalila, ale čílila jsem se i nadále. Dnes vidím, že moje patnáctiletá mravenčí práce a rozčilování může jít za půl roku do kopru a už to se mnou tolik nedělá, před rokem by to se mnou švihlo.
Inko, stres opravdu umí zabíjet a nejhorší je případ pomalu vařené žáby… když přijde blesková krize, tak člověk to vzedmutí adrenalinu dá, protože si odfrkne, když se krize přežene. (Když ho to nesejme, samozřejmě)
A tak Inko, nakonec to dobře dopadlo 🙂 A neboj, všechno do kopru nepůjde.
A i kdyby, tak co? Hlavně, že jsme zdraví a chutná nám! 99% toho, co jsem kdysi postavil a rozchodil, je ve šrotu a svět se nezbořil. Nic netrvá v světě věčně, (ani láska k jedný slečně). Důležité je, že je hotova a na účet přišla výplata. 😀
Už mnoho let se neštvu a nežiju ve stresu. Už je to patnáct let, co jsem přišla o práci, která mě tenkrát bavila, a tak jsem byla hodně naštvaná. S odstupem let ale vidím, že to bylo možná to nejlepší, co se mi tenkrát mohlo stát. Ta práce byla spojená s vysokou mírou stresu a s neustálým chvatem, což bych stejně asi dlouhodobě neustála ve zdraví. Místo toho jsem se zařídila podle sebe a od té doby mám svatý pokoj, nemusím být ráno nervózní, že nestihnu píchačky, a nemusím se stresovat, co stihnu nebo nestihnu ještě večer po práci. Svou práci a svůj ostatní čas si přizpůsobím tak, abych v pohodě udělala všechno, co chci a co potřebuju, a nešílela z toho.
O „rychlé módě“ jako „technickém pojmu“ slyším poprvé, zajisté to bude pěkné šmejdstvo. Samoobslužné pokladny používám jen zcela výjimečně, a když už, tak v jiných obchodech, než v potravinářských super/hypermarketech. To, že některé/někteří pokladní jedou jak kulomet, mi nevadí, já si to zpátky do vozíku házím takovým tempem, jak mi vyhovuje, rychlým, ale ne šíleným. Zatím si nikdy nikdo za mnou nestěžoval, že bych ho zdržovala. No a možná nejsem dost empatická, ale ti/ty pokladní se mi nezdají být nějak uštvaní/uštvané, je to jejich práce, každý máme nějakou.
Jo, a žiju v Praze, takže ani ve velkém městě se nemusíte štvát, podle mě je to mýtus. Naopak, tím, že mám všechny obchody, služby, úřady i zábavu blízko nebo alespoň v rozumném dosahu, můžu naopak ušetřit spoustu času, který bych jinak trávila na cestách.
Fast fashion je už oficiální název a máš pravdu,nijak lichotivý není. Stačí trošku zagooglit.
Uštvat se k smrti není žádné umění, to dokáže každý senochrup. Umění je, umět včas přestat a umět odpočívat tak, aby se organismus skutečně zregeneroval a užívat si života.
Víš Matyldo, také to tak s přibývajícím věkem pociťuju.
My budeme asi tak stejně staré.
Já sice bydlím v docela velkém městě, ale toho zpomalení si užívám na naší chatě v Plasích.
Ráda tam nakupuju, prodavačky jsou tam milé a rády poradí a výběr zboží je docela veliký. Líbí se mi, že se tam lidé mezi sebou zdraví.
To u nás v baráku vás v poslední době skoro nikdo nepozdraví. A to jsme se tam před 30-ti lety všichni znali a zdravili.
A já už fakt nespěchám. Raději si ráno přivstanu, ale hlavně už vše v klidu a pohodě.
Úplně chápu, že si na chatě dovolíš zpomalit. Ve městě to jde hůř. A s tím zdravením- no ano. V paneláku, kde bydlí moji rodiče a kde jsem bydlela jako dítě, se znali všichni. Dneska se skoro neznají lidi na patře a nikdo nikoho nezdraví, až na pár veteránů 🙂
Už jsi několikátý člověk, který řekl KONEC tomu neustálému spěchu, kterého znám. Nejdokonaleji to zvládli naši jedni mladí, ti jsou trochu jako květinové děti, ale jak je tak sleduju, je to asi pro ně ten nejsprávnější způsob života. Madla má kolem sebe dva pečující nestresované rodiče, rodiče jsou spokojení a šťastní, miminko je spokojené.
Já jsem 25.12. spustila odpočítávání k důchodu a začínám silně zpomalovat.
Já vím, že asi nebudu jediná. Ale mě to fakt ničí. Pro děti to určitě není dobré.
No, zdá se, že náš Honza začal intenzivně o zpomalení přemýšlet. Je doma z Francie na tři týdny, ještě bude muset dokončit stáž do konce února. A už začal přemýšlet, co dál, až dodělá doktorát. Nějak se mu začalo zajídat to, že v akademické sféře mají nadřízení pocit, že jim patří jeho veškerý čas, že bude dělat jak brok i o víkendech, řešit úkoly i o dovolené, brát telefony nebo vyřizovat po nocích maily, protože šéfa něco geniálního napadlo zrovna teď, o půlnoci… Možná mu ta stáž nakonec pomůže ujasnit si, co vlastně od života chce.
Nedivím se, pokud dělá PhD na vysoké – tam je doktorand špatně placený člověk pro všechno…
V akademické sféře? Nevím, nemohu posoudit, ale řekla bych, že to, co jsi popsala, je naprosto typické pro podnikatelskou sféru. (chuckle)
Hani, dělá si doktorát na UP. Jo, je to jako v podnikatelské sféře, jen o chlup horší – děláš za nesrovnatelně nižší plat a je nad tebou nějaký šéf.
Nějaký šéf je nade mnou i v podnikatelské sféře, ale plat může být lepší. Když si vzpomenu, kolik mi nabídli před rokem a půl na státním úřadu, mám osypky ještě dnes.
Tak takového šéfa bych chtěl mít! Jednou jedenkrát by to zkusil a poslal bych ho do zadele tak rychle, že by se z toho hnedtak nevzpamatoval. Také jsem kdysi pokusy o něco takového zažíval, ale měl jsem na to dvě věty: 1/ až to bude, tak to bude a 2/ Jestli se vám moje výkony nelíbí, tak se rozloučíme, já půjdu prodávat do stánku zeleninu, nebo k popelářům a vydělám si víc, než tady. A perfektně to fungovalo. A dělám to i dnes. (Šéfe, zítra si dám pauzu, jsem nějaký líný. Dobře, večer brnkni, jak to bude pozítří).
Vloudila se chyba: O kvalitě zboží VYRÁBĚNÉHO v takovém množství…
Je to tam 🙂
Jejda.
Rychlost má v životě své místo, ale nesmí se stát všeobjímající normou. Samozřejmě, že se rychlost líbí některým zaměstnavatelům, hlavně těm, kdo nepotřebují, aby jejich zaměstnanci mysleli. Nebo ti, kteří své lidi použijí a za krátko jako nepotřebné odhodí. Když na vás někdo naléhá „dělejte rychle, rychle, rychleji a nejde o útěk před požárem nebo velkou vodou, pravděpodobně se vám snaží něco zastřít – třeba, máte-li podepsat nějakou smlouvu, že… Časový tlak vytváří stres a ve stresu lidé dělají chyby a nedávají pozor – to je dobré mít na paměti!
Pokud jde o mě a tlak na rychlost, snažím se bránit, protože vím, že v extra rychlém režimu funguju, ale s chybami, které mě pak mohou vyjít draho. Protože mám utkvělou představu, že na jakoukoliv schůzku MUSÍM dojít včas, byť by šlo o blbost, snažím se si dobře plánovat čas na cestu. Už kolikrát jsem se přistihla, že mám tendenci zrychlovat v autě nad rozumnou mez, pokud mám pocit, že nestíhám. Pak se virtuálně pohlavkuju a říkám si – chceš někoho zabít kvůli…. třeba schůzce v pojišťovaně? Jsi normální? A zvolním… 🙂
Běžná obrana proti stresu je řízené nakupování. Buď malé obchody, kde je mi příjemno pobýt, nebo Tesco s automatickými pokladnami, kde si nákup vyřídím sama a nedívám se do očí uštvané pokladní, která jede jak kulomet a já (pokud mám větší nákup a jsem na to sama) nestíhám. Nejsem pomalá (zatím:)), ale nevidím důvod, proč se mám nechat uštvat.
O rychlé módě ani nemluvím – o tom jsi už kolikrát psala a já s tebou naprosto souhlasím.
Řízené nakupování- to zní dobře 🙂 já tedy preferuji malé obchody- u nás mají lepší sortiment, jako je chutný chleba, dobré maso a uzeniny, galanterie s obrovským sortimentem atd. Občas jezdím i do těch velkých,ale vybraných-například nejbližší Tesco je v tak šílené kvalitě,že tam jen v nouzi nejvyšší a že makám na tom,aby nebyla….
No u nás je to snadné – máme Penny (na něco dobré, na jiné ne), Kaufland (tam nechodím, mám alergii spojenou s fóbií:)) a Tesco… u nás slušné (pokud to jde, tak tam nikdy nekupuju maso a uzeniny)
Vím, že jednička je Globus, ale nejbližší mám až v Pardubicích, což je sice necelá, ale stejně hodina cesty autem. takový nadšenec zase nejsem… 😛
Já mám Globus na opačné straně Brna, což znamená cestu přes celé město a takový fanda taky nejsem 🙂 Prostě jsem se naučila využívat místní zdroje 🙂
Přesně. U nás je to farmařská prodejna, jedno slušné řeznictví, jedny lahůdky, zdravá výživa, pár pekáren a jedna zelenina. Moc velký výběr toho dobrého není, tak člověk snadno trefí 😛
Tedy u nás myslím ve Dvoře Králové – u nás jako na vsi není nic
U nás na vsi jo- ale my jsme větší ves 🙂 Do vedlejších Židlochovic se pro kvalitní věci jezdí z daleka.
Já jedu zítra opět do Drážďan. Ceny stejné, nebo nižší, kvalita i výběr úplně jinde. Takže nakoupím za cca 100€ zásoby hotovek na měsíc, (záruka 1 rok) a tady jen občas pár rohlíků. Pro mláďata máslo, mléko a mletou kávu a Maruška si také něco vybere, takže celkem to hodí kolem 160€ a bonus výletu k tomu. Od baráku k baráku to mám rovných 150 km, čili něco málo přes hodinu, (v Německu polochtám plyn a tachometr líže dvoustovku), průměrná spotřeba 8l/100 km a litr E-85 stojí 23,50 Kč, takže náklady na cestu 564 Kč a nákup na měsíc pro tři rodiny. A cestou zpátky ještě oběd v motorestu ve Velemíně, kde mají výbornou mangovou zmrzlinu. Prostě výlet, spojený s pohodlným nákupem kvalitního zboží bez front, chvátání a stresů; nějaké nervózní blbnutí, jako u nás, tam nezažijete. A ta modrá orchidej, co jsem si přivezl začátkem prosince, pořád kvete.
Nepojedu 6 hodin na nákup do Německa ani náhodou. Hotovky vůbec nejím. Takže je pro mě výhodnější nakoupit slušné suroviny na jižní Moravě a uvařit si to, co mi chutná.