To se člověk po Vánocích tak trochu protáhne, zrovna začne opatrně přemýšlet o tom, jestli a jak vyběhat hříšné mlsání, kterého se dopustil během svátků lásky, pokoje a dobrého jídla, a už na něj mává Nový rok: „Nezapomeň, zase začínáme! Co s tím letos uděláš?“

No právě, co s tím udělám?

Znám dobře teorii o tom, že vhodný okamžik k zahájení jakékoliv aktivity je právě teď – netřeba čekat na druhý den ráno, na pondělí, na prvního nebo dokonce na ten slavný Nový rok! Jenže také vím, že v praxi je to… řekněme… složitější. Nepochybuju, že tato teorie skvěle funguje v případě vytoužených činností, na jaké si s jistotou troufáme. Jakmile ale něco z toho neplatí, začne to skřípat.

Člověk totiž může toužit po věcech, na jaké si ve skutečnosti moc netroufá. Třeba… uplést svetr. Začít běhat. Namalovat obraz. Jenže samotná touha nestačí, něco málo člověk musí umět už i pro samý začátek. Třeba jak držet jehlice nebo rozdělat barvy. Nu a pokud chybí víra ve vlastní schopnosti, tak nastupuje váhání… a berlička umělých začátků. Věřte, že někdy to chce pořádný kus odhodlání pustit se do věcí, které jsou určeny jen a jen pro vaše potěšení!

Podstatně častější je však případ, kdy musíme dělat věci, o kterých víme, že jsou správné a potřebné, ale prostě se nám do nich z nějakého důvodu nechce. Je celkem jedno, jestli za tím stojí objektivní problém, vlastní lenost nebo obojí. Panečku, jak se v takovém případě hodí nějaké to pondělí nebo prvního! Vždyť odklad nechtěného je přece tak sladký! Byť zbytečný:))

O tom totiž něco vím. Však vidím, jak se na mě Nový rok vědoucně usmívá a říká: „Tak co, dáme si to jako obvykle?“ Sama na sebe se zamračím, protože ono „jako obvykle“ bohužel platí. Ach jo. Tady aspoň vidíte, jak moc mi jde hubnutí a jak často uklízím svoji pracovnu…:))

Tak, milí čtenáři – na zdraví! (inlove)