Slunce klonící se k západu příjemně hřálo, vzduch voněl jarem a jásavě barevné maringotky se sunuly po prašné cestě. Město v dálce rozverně blýskalo věžemi a zvalo poutníky do svých bran. „To už dneska nedojedeme,“ vzdychl principál. „Škoda. Ale co, zítra tam budeme brzo po ránu. Stihneme první představení ještě dopoledne, lidi budou čerství a určitě nějaký ten peníz kápne.“

 

Vtom uslyšel ránu, jeden z vozů se zakymácel a místo kola se objevil velký bílý čtverec s namalovaným rozjásaným obličejem.

„Já se na to… Kdo jim krucinál zas dal peníze na ty cingrtské krámy? Cvočku, Cvičko, okamžitě sem! Ať už je to kolo zpátky!“

Dvojčata se přišourala. Hůlka v Cvočkově ruce měla temně modrou barvu.

„Chceš mi říct, že je vybitá? Můžeš mi prozradit, jak tě tohle napadlo? Naval další!“

„Nemám, tati, opravdu ne, to byl omyl, to nemělo být kolo, chtěl jsem nám vykouzlit zmrzlinu, ale zrovna jsem zakopl o kámen, já opravdu nechtěl,“ drmolil Cvoček a ustupoval před rozezleným otcem.

„Hej, nemáte někdo cingrtskou hůlku?“ hulákal principál na ostatní členy souboru. Bez úspěchu.

„Co kouzelník?“ napadlo Cvičku.

„Prosím tě, náš kouzelník kolem magie ani nešel, natož aby dokázal změnit kolo,“ odfrkl si pohrdlivě principál. „A náhradní nemáme. Nezbude, než někoho poslat do města pro další pitomou hůlku. Do té doby máme utrum. A ty mazej do vozu! Dneska myješ nádobí za celej soubor, je ti to jasný?“ utrhl se na Cvočka.

„Stejně bychom už o moc dál nejeli,“ obrátil se k principálovi tragéd. „Támhle nedaleko je pěkný plac, zajedeme tam. Sundáme to kolo – teda ten čtverec – a ten kousek zvládneme popojet i bez něj.“

Za chvíli už v kruhu maringotek hořel oheň.

Nádobím ten večer nikdo nešetřil.

 

Než se druhý den vrátil Cvoček s novou hůlkou, uplynulo tolik hodin, že do města vjeli až v poledne.

„To budeš koukat,“ šeptal Cvoček sestře. „Maj tu úžasný náměstí a tolik krámků! A těch cingrtských kouzel!“

„Jenže my na ně nemáme,“ připomněla Cvička. „Za poslední peníze jsme museli koupit novou hůlku. A tu nám táta zabavil, hned jak jsi udělal zpátky ze čtverce kolo. Přitom je vybitá jen asi z pětiny, já se dívala. A byla červená! Ta toho umí víc než modrá. Jenže je na první pohled nerozpoznáš. To je stejně skoro podvod, když nevíš, co kupuješ. Kouzelníci a vědmy to prej poznaj hned. Ale ti je zas nekupujou, na co by jim byly? Mají vlastní hůlky. A vlastní kouzla. Tyhle jsou jen pro obyčejný lidi…“

 

 

 

 

***

 

U stolu v hospodě seděli principál, tragéd, autor a kulisák.

„Večer budeme hrát komédyji,“ rozhodl principál.

„První den je komedie nejlepší,“ potvrdil autor. „Poznáš publikum a zjistíš, jestli je na úrovni. Jestli snese i lepší kousky. A my míváme letos nabito, jako už dlouho ne!“

„Kterou?“ zeptal se kulisák. „Abych se zas nepřehmátl v kufrech,“ zasmál se.

Hovor se okamžitě stočil na představení, ve kterém herci hráli v kulisách jiné hry, ale díky hospodské, která dodávala pivo rychlostí blesku, nakonec nikomu nevadilo, že vodník sedí na suchu a lípa je ve skutečnosti kovový altán.

„Ty a ty tvoje kouzlící kufry,“ povzdechl si nakonec principál. „Jestli nebylo lepší, když jsme stavěli kulisy ručně. Jenže od doby, co se rozmohly tyhle cingrtský krámy, se nikomu nechce pracovat.“

V té chvíli přistoupil ke stolu mladý muž.

„Dobrý den, prosím, není mezi vámi náhodou pan principál  slavného divadla TIRIK?“ zeptal se opatrně a těkal očima z jednoho na druhého.

„To jsem já. A ty budeš ten mladej, co k nám má na týhle štaci přistoupit, že jo?“ podal principál mladíkovi ruku. „Představuju vám… ehm… našeho novýho mladýho,“ vybruslil z potíží s pamětí. „Pojede s náma. Chlapec pro všechno. Bude nosit kufry, napovídat, jezdit s maringotkama, štípat dřevo, prostě co bude zrovna potřeba.“

„Ale maminka mi slíbila…“ snažil se ho přerušit nováček, „… že bych mohl zpívat…“

Ale to se ztratilo ve všeobecném hlaholu.

 

Zítra už musíme jet dál, přemýšlel principál. Ve městě je nepřeberně příležitostí k zábavě a malý soubor na pomezí divadla a cirkusu nikoho dlouho nezaujme. Lidi se přijdou podívat jednou, dvakrát, ale pak se vrhnou jinam. To venkov, tam je to jiné. Každé vytržení z nudy běžných dní je vítané. Stačí, aby lidi zahlédli barevné maringotky, a už se sbíhají. Pravda, výtěžek nic moc, ale na uživení to stačí. A na zazimování, připomněl si. Letos už se opravdu nechce trakat s maringotkami ve sněhu. Na venkově se taky nemusí používat cingrtská protikouzla. Ve městech publikum na herce běžně zkouší hůlky. Než zjistili, jak se tomu bránit, bylo jim párkrát dost krušno. Stejně je to nespravedlivé, přemítal dál. Jak rád by také vládl magií! Jenže někomu stačí lusknout prsty a má vše, ale jiný se může přetrhnout a nezapálí ani oheň. Opravdových kouzelníků je jen pár. Ten, kdo vymyslel a vyrábí ty cingrtské věcičky musí být v balíku. Je to jediná možnost, jak může k magii přičichnout i obyčejný člověk.

Samosebou jsou možnosti cingrtek omezené, živému tvoru s nimi ublížit nejde. Naštěstí. Ale co dokážou! Když poprvé uviděl principálku, jak stojí nad škopkem a prádlo se pere samo, nevěřil vlastním očím. Chlapa by takové využití nenapadlo ani náhodou. Jenže příští týden už zase prala ručně, protože  „Cingrtská pradlenka“ stála tolik, že by z toho vyžili celý týden.

Doufal, že třeba Cvoček nebo Cvička v sobě nadání najdou. Ale kde nic není, ani čert nebere.

„Principále, končíme, děkovačka!“ vytrhl ho z přemýšlení volání kolegů. Vyskočil a utíkal se uklonit spolu s ostatními herci.

„Zítra odjíždíme,“ pošeptal tragédovi, když přejel očima řídké řady diváků. „Tady nám už pšenka nepokvete.“

 

 

***

 

„Od chvíle, co je s náma ten mladej, se dějou divný věci, člověče,“ rozumoval kulisák, zatímco kráčeli s kouzelníkem vedle vozu. „Ten kluk má fakt patent na průšvihy nebo co. Hele – Praskolesy – tam spadla kulisa na divu. V Jemništi se zas propadlo propadlo i s prvním milovníkem. A ty kufry v Brankovištích – prý je určitě nakládal. Cha. Teda to je dřevo, to ti povím. A prej bude hrát, jsem zvědavej, jak tohle dopadne. To by mě fakt zajímalo, kerej čert nám ho sem poslal. To budou známostě, rozumíš, známostě, jinak to nejde. Jeden tady tahá kulisy už roky a myslíš, že mu někdy řekli – hele, pojď na jeviště, doneseš tam paní psaní? Kdepak. Přidrž, podej, udělej. Ale smetánku, tu si lížou voni. Známostě, pcha!“ Odplivl si.

Kouzelník jen kýval hlavou. Taky mu nováček nebyl po chuti. Mladý chlap je vždycky nebezpečný. Co kdyby náhodou o něj zavadila očkem diva? A to s ním teď bude ještě na jevišti. Zasmušil se. Škoda, že je kouzelník jen podle jména. Mít tak on tu moc, to by mladý koukal! To by to tu lítalo! Jenže nelítá. Ale stejně si ho ohlídá. Kolem divy se mu nikdo točit nebude!

 

Diváci se prohýbali smíchy. Na jevišti se motal nešťastný mladík a snažil se divě předat dopis. Zavadil pozadím o zrcadlo, to se zřítilo do portálu. Seshora spadlo lano a vyrazilo mu dopis z ruky. Hledal ho po zemi a další kulisu tak tak zachytila diva, která si od určité chvíle okolí setsakra hlídala. Za portálem stáli všichni členové souboru a nevěděli, zda se mají smát, nebo brečet.

„Kdo ho tam pustil, to snad není možný,“ lámal se tragéd v pase.

„To jsem ve scénáři neměl, to tam musím dopsat,“ hýkal smíchy autor.

Kouzelník metal očima blesky. Lidi se smáli! Ale komu!?! To nemožný dřevo úplně zastínilo jeho divu! Vzteky nevěděl, co dělat. Popadl cingrtskou hůlku, kterou měl připravenou na další číslo, a na pódiu byla rázem tma jak v ranci. Než spadla opona, bylo slyšet ještě několik tupých úderů a zakvílení nešťastného mladíka, který se nedokázal na jevišti zorientovat ani za světla, natož v naprosté tmě.

Když rozesmátí diváci zmizeli z hlediště, sešli se v principálské maringotce k poradě starší členové souboru. Principál v barevných šlích seděl v čele stolu, vedle něj tragéd, naproti autor a první milovník.

„Kdyby to byl schopnej zahrát denně, já mu takovou scénu do té hříčky připíšu,“ nadhodil autor. „Lidi se bavili, slyšels, jak řvali smíchy?“

„Jenže on to nikdy nezopakuje stejně. Dneska nás to stálo zrcadlo. Co příště? Kdepak. Na jeviště už nevkročí.“

„Jenže ani kulisák ho nechce. Je k ničemu. Dřevo. Jo, Dřevo, to jméno se k němu hodí. Vyhoď ho, je jen přítěž!“

Principál se smutně usmál: „Nemůžu, chlapi. Prostě jsem to slíbil. A já sliby plním. Domluvili jsme se na jednom roce, a pokud to nepůjde, Dřevo se pak vrátí pěkně šupem domů. Takže musíme vydržet. Už se nám to krátí!“

„Jo, krátí,“ vzdychl první milovník. „Už jen deset měsíců a dva týdny. To je vlastně cobydup,“ ušklíbl se.

 

 

 

 

 

***

 

VELECTĚNÝ PUDLIKUM!

PŘÍTE SE PODÍVAT! UVYDÍTE, CO STE EŠTĚ NEVYDĚLI!

USLIŠÍTE NESLÍCHANÉ!

MODRÝ KRÁLÍCÍ! PŘÍMO Z KLOBOUCÍ!

AGROBATI!

CVIČENCI A CVIČENKY NA TYČÁCH!

SVJETOVÝ UNIKUM – HADOVA ŽE

Dřevo seděl, špičku jazyka vystrčenou mezi zuby. Papír hrál všemi barvami a Dřevo si blaženě pískal. Od kulisáka dostal za úkol vymyslet a namalovat plakát. Bral to jako velkou poctu a vůbec ho nenapadlo, že se ho kulisák snaží na co nejdelší dobu zbavit. Proto si vypůjčil zabavenou hůlku, vykouzlil dostatečně velký papír a barevné tužky (mohl mít rovnou celý plakát, ale to by se Dřeva nezbavil) a poslal mladíka ke stolu za maringotku. Dřevo celý šťastný psal, maloval a soustředěně kroužil písmenka. Barvy se pod jeho rukama měnily a písmenka proplétala jako živá.

Od maringotky zazněly kroky. Přestal si pískat a zvedl hlavu.

„Kluku nešťastná, co to tady vyvádíš, proboha?“ vyvalil principál oči.

„To je plakát,“ řekl pyšně Dřevo. „Pan kulisák chtěl, abych ho napsal, prý je to důležitý úkol,“ podíval se s hrdostí na principála. „Už je skoro hotový, ještě musím dopsat poslední písmenka a může viset!“

 

„Prosím tě, sedni si a uklidni se,“ konejšila principálka muže. „On to myslel dobře. Je takový velký dítě, no. Podívej, jak si rozumí s Cvičkou a s Cvočkem. Co je tady, je s nima mnohem míň práce.“

„O to víc je průšvihů se Dřevem,“ procedil skrz zuby principál. „Hadova žena! Modrý králící! A pudlikum! Kam na to chodí, proboha! A ty barvy, no vidělas to?“

„Viděla. Právě že viděla,“ pokývala principálka hlavou. „Ty barvy…“

 

„Nesmí se přiblížit k divě ani na deset metrů!“ křičel kouzelník. „Včera ji zabarikádoval v maringotce! Prý šel jenom kolem! Lže! A pořád provokativně píská! Dělá si z nás jen srandu! Je k ničemu, vyhoďte ho už konečně!“

 

„Já už ho k ruce nechci! Včera mu upadl kufr s Julií a Romeem a od té doby je balkonová scéna jak z Pisy, ta věž se prostě zkřivila a nejde narovnat. Nehledě na to, že jakmile vyleze na jeviště, vždycky něco dalšího rozbije. U kulis ho nechci ani vidět!“

 

„Může se třebas starat o zvířata,“ nadhodila principálka.

„Blázníš? Koně jsou drahý a my si nemůžem dovolit o ně přijít,“ vyděsil se principál. „Bude ti pomáhat. S prádlem. S kuchyní. S vařením. S dvojčatama. Prostě takový pomocník v domácnosti. Když ho ráno včas pošleš někam daleko, třeba pro byliny nebo pro dříví, tak nemůže nadělat moc škody, co říkáš?“

„Chybí nám agitátor, co by chodil po vesnicích a lákal lidi na představení,“ snažila se jeho rozhodnutí zvrátit principálka. „Když mu vysvětlíš jak…“ tichl její hlas při pohledu na muže. „Dobrá,“ vzdychla. „Tak já budu mít pomocníka. Třebas to nakonec k něčemu bude…“

 

Cvoček zamával na Cvičku, lehce se ohlédl. Nikdo se nedíval. Matka stála u plotny a míchala polévku. Děti se potichu vytratily. Chvilku šly proti proudu potoka. Když uslyšely pískání, zvolnily krok a vnořily se hlouběji do lesa. Na kraji potoka seděl Dřevo. U nohou měl okrouhlý koš s vypraným prádlem. Další se pohybovalo sem a tam ve vodě, přesně do taktu Dřevova hvízdání. Když měl mladík pocit, že už je prádlo dostatečně vymáchané, jedním dlouhým hvizdem prádlo zvedl do vzduchu, dalším ho zkroutil a vyždímal, aby jej pak se švitořivým pískáním poslal do koše.

 

„Ten se má,“ zašeptal Cvoček Cvičce. „Zajímalo by mě, kde na to bere. Vidíš to? Pradlenka. Pamatuješ, jak ji dostala mamka? Jak byla ráda?

„Taky bych chtěla ty jeho hračičky mít,“ zasnila se Cvička.

„Jenže on se jen směje a tvrdí, že nic nemá. Lakomej je. Ale jinak je s ním sranda.“ Cvoček kývl na sestru a za chvíli se obě děti vyřítily s hurónským řevem z lesa, aby přepadly nic netušícího Dřeva.

„Ukáá, ukáá, kde máš Pradlenku? Nebo máš hůlku? Určitě tu červenou, že jo,“ povykovala dvojčata. Dřevo se tak lekl, že přestal hvízdat a prádlo sebou okamžitě pláclo na zem.

„Teda vy jste ale!“ Vyčítavě se podíval po dětech, sebral prádlo, ručně ho promáchl ve vodě, vyždímal a hodil do koše. „Hotovo, přišly jste akorát, abyste mi pomohly s košem.“ Loudal se pomalu za nimi, slabě si pískal a děti si vůbec neuvědomily, že mokré prádlo, ztěžklé vodou, nesou jakoby nic. Odevzdali ho v maringotce a všichni tři se vytratili do lesa.

 

***

 

Principál, tragéd, kulisák a autor seděli v zakouřené hospodě.

„Hercegóvina, lautr róvina,“ hulákali jeden přes druhého.

„Konečně zas chvíli v civilizaci,“ pronesl do toho principál.

„A na to se napijem!“ provolal autor.

„Popojedém,“ přidal se tragéd.

„Tak už si to tak neber,“ plácl principál kulisáka po zádech. „Nebudu ti to strk… strah… strhávat z platu!“

„No eště to tak,“ vztyčil se vztekle kulisák, až zarachotila překocená židle.

Tragéd a autor, kteří mezitím dopili další pivo, ho usadili zpět.

„Seď,“ mírnil ho tragéd. „My víme, že jsi tu mísu tak blbě nepoložil ty. Proč jsi sem toho kluka zval, to mi teda vysvětli,“ obrátil se na principála. „Sou s ním jen starosti, copak to nevidíš?“

Principál zanaříkal: „No jo, chlapi, když kdybyste vy tak věděli. Ale… Proč bych se s tím měl trápit jen já, třeba mi pomůžete.“  Zhluboka se napil. „Pamatujete si, jak jsme tehdy kdysi dávno měli tu dlouhou štaci na letních slavnostech? Jak se vdávala královna Juhlana? Jelena? É, Jolana?“

Všichni horlivě přikyvovali.

„Tehdy tam v hospodě sloužila taková hezounká dívenka, Marjánka,“ pokračoval principál. „Ženatý jsem tehdy ještě nebyl a Marjánka se mi moc líbila. Já jsem se jí taky líbil, slovo dalo slovo, a pak…“ Před očima mu vyvstal obraz mladého, pružného těla a téměř ucítil vůni rozpálené noci. Vytrhl se ze vzpomínek a podíval se na své kolegy. Strnul. Jeden vedle druhého měli na tváři zasněný výraz a přihlouple přikyvovali.

„Hej!“ probral je ze snění. „Chcete říct, že Marjánka…“

„No jo,“ pokýval hlavou autor. „Mně se líbila taky moc. Ale já jí asi ne, dlouho to nevydrželo.“

„Marjánka,“ vzdychl kulisák. „Já ji ukecal jen jednou, ale stálo to za to!“

„A ty?“ otočil se principál na tragéda.

„No tak znáš to,“ vykrucoval se tragéd. „Hezká holka, příležitost… Ale i mně pak utekla. Prý za lepším. Což jsi asi teda měl být ty. Nějak se to nevyvedlo, jak se zdá,“ ušklíbl se.

„Nevyvedlo,“ zrozpačitěl principál. „Jenže jestli je to pravda, pánové, tak jsme v kolektivním průšvihu. Protože Dřevo je syn mojí – teda naší – Marjánky.“

Kdyby hospodskému bouchl sud, nevyvolalo by to větší šok.

„… osmnáct, devatenáct, dvacet,“ počítal kulisák. „No jo,“ vyděšeně vzhlédl. „To vychází. Dřevo má letos dvacet, říkal mi, že bude mít zanedlouho narozeniny…  Páni… A je teda tvůj, principále?“

„Jo, pánové, to mi Marjánka v tom dopise vlastně nenapsala,“ vzdychnul principál. „Možná to ani sama neví.“ Probodnul očima své kolegy. „Ale aspoň už víte, proč je Dřevo u nás. Marjánka napsala jen to, že ho nezvládá živit. Prý se teď má zas postarat otec. No, tak který z nás se postará?“

Odpovědí mu bylo zaražené ticho.

 

***

 

Na jevišti stál principál s autorem a dohadovali se o další hře. Principál už dlouho prosazoval muzikus, novou formu představení, kdy je část textu zpívaná. Ansámbl by na to měl, diva zpívá dobře a ráda. Horší je to s prvním milovníkem, ten občas neudrží melodii a ta jeho intonace… Bude muset cvičit. Cvoček a Cvička uzpívají sbor, principálka jim pomůže, jsou sezpívaní z kuchyně, kde si notují každou chvilku. Sám si taky hlasově nevede špatně, takže v podstatě nějaký menší muzikus by měli zvládnout. Kulisák opráší starý klavifon, těch pár kousků se na něj naučí a hnedle bude čím publikum zaujmout. Jeden aby pořád vymýšlel nový věci, jinak se za chvíli na ně nepřijdou kouknout ani obecní kozy. V duchu se uchichtl. Velectěný pudlikum. Ten termín mu uvízl v hlavě, kdykoliv z jeviště kouknul, viděl ho před sebou. Pudlikum!

 

Autor vraštil obočí. Usilovně přemýšlel, kterou hru by mohl do muzikusu převést nejjednodušeji. Kde by nevadilo, že hlavnímu hrdinovi občas ujede nota. Kdysi dávno napsal takovou polopohádkovou hru o kočkách. Už dlouho ji nehráli. Aby se dala znovu uvést, musel by pár postav vyškrtat a hlavně musí některé části zhudebnit. To by mohl udělat jeho kamarád skladatel, stejně mají v plánu se na příští štaci potkat. Odcházel z jeviště a v duchu už přepisoval věty a skládal rýmy.

 

Diva se radovala. Konečně kus, který ji vyzvedne, na kterém si udělá jméno. Jako hlavní kočka má nejvíce zpěvných partů, stráví nejvíce času na pódiu a konečně bude mít možnost ukázat, jak velký talent má. Dřela své písně denně, a když kouzelník uviděl připravený kostým, málem upadl do mdlob.

„Kde to má sukni?“ vrčel výhružně.

„Ale jdi ty, už jsi viděl kočku v sukních?“ vrkala diva a otáčela se před zrcadlem v bílém vypasovaném oblečku, drátem napružený ocásek se jí pohupoval za levým ramenem, bílá maska zářila zeleně orámovanými prostřihy oček a u růžového nosíku se vesele ježil houf černých vousků. „Chtělo by to ještě mašli na ocásek,“ rozhlížela se po maringotce. „Červenou!“

„Chtělo by to minimálně sukni! Nebo radši plášť,“ drtil mezi zuby žárlivý kouzelník. „Takhle se nikde předvádět nebudeš, to ti povídám!“

„Ty jsi ale! Podívej, jak mi ta bílá sluší,“ rozverně pohupovala boky. „Jestli se chceme z téhle šmíry dostat, tak musím zářit jako hvězda! Ne, že by to bylo mezi těma šumařema těžký, ale zatím jsem neměla prostor! A teď mi ho konečně dali! Díky tomu se snad konečně prosadím do nějakého kamenného divadla a nebudeme se muset dál ploužit s touhle společností,“ odfrkla pohrdavě. „Konečně šance, tak mi ji, čumáčku, nezkaž! Jestli se ten muzikus chytí, určitě se přijdou podívat i od konkurence, třeba i z kamenných divadel.“

Pověsila se kouzelníkovi na krk. Čumáček se ještě chvíli durdil, ale v duchu už se viděl s divou v hlavním městě. Hlavně se těšil, jak principálovi povýšeně sdělí, aby s nimi v příští sezóně nepočítal. Diva má pravdu, už nebudou paběrkovat. Nastává čas sklizně.

 

 

***

 

Barevné plakáty, poutavě líčící nový, neznámý druh jevištního umění, nahnaly do hlediště spoustu diváků. Pronajatý sálek jen hučel. Do začátku představení muzikusu „Kočky z Madison Square“ už zbývaly jen chvilky. První milovník se potil. Dobře věděl, že jeho zpěv není zrovna nejlepší, a když viděl ty davy v hledišti, zmocnila se ho tréma, jako už dlouho ne. Přecházel v portálu sem a tam a opakoval si slova první písně. Jsou noci dlouhé a noci krátké, jsou noci zázračné a noci hravé, čas daný kočkám na pospas, čas, co miluje každá z nás… Lalala, nahoru, dolů, krk stažený trémou. Čeho se ještě nedočká! Šel k divadlu proto, že se tam nezpívá, a teď tohle. Jsou noci krátké noci dlouhé ale ne, špatně, jsou noci dlouhé a noci krátké… Kdyby chtěl zpívat, šel by kruci rovnou k opeře. Uff, kulisák už sedá ke klavifonu, principál zapíná cintgrtské protikouzlo a Cvička a Cvoček začínají roztahovat oponu. Je zle.

 

Na jeviště vyběhla bílá kočka, za ní poskakovala dvě koťata a společně zpívaly rozvernou písničku o myších, schovávačkách a střechách. Od první minuty byli diváci ztraceni. Propadli kouzlu nablýskané šmíry, smáli se a radovali s kočkami.

Scéna s komíny potemněla, přišla divadelní noc a s ní na jeviště vkročil i potem zbrocený první milovník. V černém kostýmu mu bylo vedro a krk měl pořád ještě stažený, ale kulisák už nasadil první tóny jeho táhlé, zadumané písně. Herec otevřel ústa – a nevydal ani hlásku. Kulisák nezaváhal, zkušeně dokončil sloku tak, aby předěl nebyl poznat, a začal předehru ke kocourově písni znovu. Herec nešťastně lapl po dechu a otočil se do portálu, kde ostatní s hrůzou sledovali jeho trápení. Klavifon opět zapreludoval, ale v hledišti už nastal šum, lidé poznali, že kára představení klopýtla a zadrhla se, a s napětím očekávali věci příští. Nešťastný první milovník se odvrátil od portálu, znovu se nadechl, otevřel ústa a…

Jsou noci dlouhé a noci krátké, jsou noci zázračné a noci hravé, čas daný kočkám na pospas, čas, co miluje každá z nás…

Hlediště ohromeně ztichlo. Hlas, linoucí se z jeviště, je zaskočil. Sladký tenor, který se lehce přehoupl přes výšiny, hbitě se přenesl přes polekané zadrhnutí klavifonu, hlas omamný, hlas, který vábil a volal. Když píseň skončila, publikum jako by zešílelo. Diváci vyskočili, volali: „Ještě, ještě!“  Tleskali a dupali, až sál duněl. Nešťastná diva se svým jemným hláskem s další písní vůbec nedokázala prosadit. Až hravá koťata – Cvoček s Cvičkou –, která rychle zaimprovizovala a začala po jevišti metat kozelce a honit se mezi komíny, posadila dav zpátky na lavice a přiměla jej znovu se zaposlouchat do hudby.

 

První milovník se odpotácel do portálu a tam se sesunul za první kulisu, kterou uviděl. Principál s ním nevěřícně zatřásl.

„Co to bylo, člověče? Kde ses tak naučil zpívat?“

První milovník na ně jen vytřeštěně zíral.

„Aaaaale,“ vydralo se mu ze staženého hrdla, „to jsem nezpíval já! Já jen otvíral pusu! To… to samo.“ Roztřásl se.

„Kocour na scénu, kocour na scénu,“ ozval se v zákulisí hlasitý šepot a první milovník se v šoku znovu odpotácel na jeviště, kde jen otvíral pusu. Přesto se z jeviště linula jedna jeho árie za druhou, přesně tak, jak měly znít. Herec se za chvíli přece jen vzpamatoval a zbytek představení díky letité praxi jakžtakž odehrál. Přecházel podle naučeného scénáře mechanicky doleva či doprava, při písních jen otevíral ústa a připadal si jak ve snu. Hlas, který nevydával, se v duetech proplétal s hlasem divy, part kocoura odzpíval s nadpozemskou čistotou a pozvedl představení do nepředstavitelných výšin.

Diváci seděli jak přibití. Hltali každé slůvko, každý tón, a když představení skončilo, rozhostilo se v hledišti hrobové ticho. Pak se naráz zdvihla ohromná vlna nadšení, herci byli vyvoláváni znovu a znovu před oponu. Kocour musel zopakovat svou Árii pro noc a měsíc ještě dvakrát, než ho nadšený dav propustil.

Tak ohromný sukces nečekal vůbec nikdo.

 

„Ne a ne a ne,“ zuřila a dupala diva ve své maringotce. „Co to sakra bylo, tohleto? To mělo být moje představení! Moje! Ne toho pitomýho černýho kocoura! Zatracený první milovník! Ukradl mi moje představení! Můj úspěch! Moji děkovačku!“ Vztekle mrštila maskou kočky na postel, nepřestávala však zasypávat kouzelníka hromy a blesky.

„Půjdeš a zjistíš, co se to s ním stalo, rozumíš? Vždyť on nikdy zpívat neuměl! To jsou zas nějaký ty cingrtský kouzla nebo co! To mi udělal schválně! Jen aby mě pokořil! Zítřejší noviny budou psát jen o něm a po mně ani nevzdechnou! Taková potupa!“ Zuřila dál a dál a sama sebe vytáčela čím dál tím víc. Kouzelník nenápadně ustupoval před jejím vztekem, už už sahal po klice, když v tom někdo zaklepal a ze zuřící fúrie se jakoby mávnutím proutku stala zase jemná diva.

„Vstupte,“ zvolala pompézně. Že by už někdo od kamenného divadla?

„Jen se jdu ujistit, že je všechno v pořádku,“ zahlaholil od dveří principál. „Diváci mají ohromný zájem o to nové představení, zvládla byste tři denně?“

To už bylo na divu opravdu příliš. Dramaticky zaúpěla a sesunula se k zemi. Kouzelník měl co dělat, aby ji včas zachytil.

 

„Ne a ne a ne,“ oponoval principálovi první milovník. „Já už na scénu nevylezu! Vždyť to je snad nějaké kouzlo či co! Někdo si ze mě dělá legraci! Já neodzpíval ani tón, opravdu, věřte mi, to nebyl můj hlas…“ Nešťastný herec si držel hlavu v dlaních. Vůbec si nedovedl vysvětlit, co se mu na jevišti vlastně přihodilo.

Autor s tragédem jen vrtěli hlavami. Takový sukces! Takovou sháňku po lístcích ještě nezažili! A první milovník si postaví hlavu a ne a ne a ne!

„Chceš přidat na gáži?“ optal se opatrně principál.

„Nebo chceš lepší maringotku?“ přidal se s nadějí tragéd.

„Né, proboha, né,“ kvílel ubohý umělec. „Vy to vůbec nechápete! Já chci jen jediné – nemuset už nikdy zpívat!“

Dveře práskly a první milovník byl pryč.

„Tati?“ ozval se Cvoček, který se s Cvičkou krčil celou dobu v rohu.

„Co vy tady děláte?“ obořil se na ně navztekaný principál. „Copak nevíte, že nemáte co poslouchat, když se baví dospělí? Mazejte ven, ať už vás tady nevidím!“

„Ale tati,“ bránil se Cvoček. „Já jsem ti chtěl říct…“

„Ven!“ zahřměl nesmlouvavě principál a rozrazil dokořán dveře. „A hned!“

„… jak to všechno bylo,“ dokončil Cvoček už na schodech.

„To nemá cenu, Cvočku,“ táhla Cvička bratra pryč od maringotky. „Pojď, půjdeme za mamkou. Ta nám poradí. Tak pojď už!“

 

„Co teď?“ ozval se tragéd. Maringotka ještě vibrovala, jak principál za Cvočkem rázně zabouchl.

„Máme prodané lístky na večer, sál bude nacpaný k prasknutí, a první milovník prostě zpívat nechce! A nikoho jiného za něj nemáme! I kdybychom měli, tak lidi jdou na něj, chtějí slyšet jeho hlas, každýho jinýho vypískají! Co to do něj proboha vjelo, proč si tak málo věří?“ lamentoval principál.

Chvíli seděli v tichém zadumání.

„Stejně mi není jasný, jak je možný, že najednou zpívá takhle. Pamatujete si, jak jsme vloni hráli tu vánoční hru? Vždyť pořádně nedal ani Ježíšku, panáčku! A teď vystřihne takový výkon! Kde se to v něm vzalo, proboha?“ mudroval autor.

„To už je asi jedno,“ bědoval principál. „A nemůžeme ani utýct, lidi nadšeně přešlapujou v předsálí už teď, a to máme do večerního představení ještě nejmíň tři hodiny čas!“

 

„Být tebou, poslechla bych si tady děcka,“ nakoukla dovnitř principálka. „Počkej,“ zarazila manžela, který už už otvíral ústa, aby na děti znovu houkl. „Prvně je vyslechni a pak můžeš křičet, jak chceš,“ postrčila Cvočka dovnitř.

„Tak povídej,“ rezignoval principál. „Co závažného se děje? Viděli jste pod vozem kunu? Nebo vám snad uplaval míč? Či došla poslední cingrtská hůlka?“

Cvoček na něj vytřeštěně zíral. „Kunu? Míč? Ne, tati, to ne… Já jen chtěl říct, my jsme ho viděli, víš, když první milovník zpíval, teda když nezpíval, tak my jsme ho viděli zpívat, a on to umí fakt úžasně, zpívá tak lehce, stál vzadu za kulisama úplně v rohu, jen tak, opřený o zeď, a umí všechny ty písničky z toho muzikusu a umí určitě zazpívat úplně všechno na světě a vůbec s tím nemá problém a…“

„O čem to proboha meleš?“ zahřměl principál.

Principálka se sladce usmála a dovolila si vstoupit do dění. „Ptáš se špatně, drahý. Ne o čem, ale o kom to mele. Ještě pořád nevíš, kdo to tak krásně zpíval? Přece Dřevo!“

 

Mladík stál před nasupeným principálem, žmoulal v ruce čepici a tvářil se zarmouceně. „Ale já jsem vám to říkal, hned v té hospodě tehdy, že bych chtěl zpívat… A ještě párkrát jsem vám to připomínal, a vy jste říkal, že na to není čas, mě něco učit. Jenže já se nepotřebuju učit, já zpívat umím! To mi řekl i maestro Cordoni, že nemá smysl, abych se šel kamkoliv učil zpívat, že víc, než umím, mě stejně nikdo nenaučí. Proto mi doporučil, abych zkusil přímo operu,“ pletl páté přes deváté. „Jenže já mám obrovskou trému. Nemůžu vystupovat. Na jevišti je mi strašně špatně. Tak mi poradil, abych se šel otrkat někam na venkovskou scénu, kde bych se třeba postupně té trémy dokázal zbavit. Ale vy jste mě k tomu nepustili… a já když viděl, jak prvního milovníka neposlechly hlasivky, tak mi to najednou naskočilo a já začal zpívat za něj, a pak nešlo jinak, než že jsem to dozpíval celé. Nechtěl jsem mu ublížit. Ale na jeviště mě nedostanete!“ Dřevo přešlapoval jak hromádka neštěstí a čekal, co za hromobití se na něj snese.

Principál se zhrouceně posadil za stůl. Pěkné nadělení! Takže tu má jednoho herce, co neumí zpívat, a jednoho zpěváka, co nedokáže vylézt na scénu. Proboha, co s tím?

„Vždyť je to úplně jednoduché,“ plácl se do čela tragéd. „Tak ať to dělají stejně, jako to udělali prve! První milovník bude na scéně mluvit a místo zpěvu bude jen otvírat pusu. A Dřevo bude zpívat za kulisami. Nikdo to nepozná a všichni budou spokojení. Co?“ Usmál se zeširoka na principála.

Ten zvedl hlavu a poprvé za celý den začal vidět svět zas v barvách. „Poslouchej, tys na to kápl!“ zaradoval se. „Jen to ještě musíme vysvětlit prvnímu milovníkovi. Víš, jak je ješitný! Snad nás s tím nevyhodí!“

„Toho bych se nebál,“ řekl po chvíli přemýšlení tragéd. „Vždyť pokud to Dřevo odzpívá zezadu, může po jevišti běhat kdokoliv, klidně třeba i kulisák. Kdepak. Však on první milovník dobře ví, že slízne smetanu. Ten si to ujít nenechá, na to vsadím poslední košili.“

 

***

 

„Jen si ještě přidej,“ mrkla na Dřeva principálka a nalila mu další talíř výborné bramboračky. Stůl stál ve stínu velkého dubu, kolem vonělo léto a vzduchem bzučely mouchy. Dřevo se nenechal dlouho pobízet a pustil se do další porce.

Principál se zvedl. „Půjdu si lehnout, to vedro mi nedělá dobře.“

Principálka chvilku počkala, a když naznala, že je její muž bezpečně z doslechu, přisedla si vedle mladíka.

„Podívej, Petře,“ promluvila na Dřeva potichu, „přede mnou nemusíš nic tajit. Ty máš nadání, viď. Umíš kouzlit, že jo? Nebo bys uměl, kdybys chtěl…“

Mladík se na ni vyděšeně podíval. Už si tak zvykl na přezdívku, že ho oslovení jeho vlastním jménem opravdu překvapilo.

„No… já… jak to víte?“ zakoktal se.

„Pískání, víš. To tě prozradilo. A ty věci, co se dějí, když pískáš. Kolikrát si to možná ani neuvědomuješ. Ale řekni mi, proč jsi proboha nešel na školy? Dobře víš, jaká je po lidech s nadáním sháňka! A jak se kouzelníci mají dobře! Vždyť už bys v životě nemusel takhle dřít! Tak proč proboha jezdíš s námi? My nic jiného neumíme, ale ty…“ nedopověděla.

„Když já chci zpívat! A kdybych musel kouzlit, tak bych nemohl zpívat… Maminka mi to vysvětlila. Znala se s jedním starým kouzelníkem. Musel bych do kouzelnické školy a pak k nějakému kouzelníkovi a musel bych dělat to, co si přeje on, dlouhé roky, než bych dostal vlastní praxi. A i v ní bych musel kouzlit podle toho, jak zrovna nejvyšší kouzelník píská. Ten starý pán třeba musel pořád vyrábět hůlky. Modré. Taky ho to nebavilo…“ Mladík se zasmušil. „Ale já nechci vyrábět hůlky nebo Pradlenky nebo cokoli jen proto, aby kouzelnický cech bohatnul! Já chci zpívat! Doufal jsem, že se tady k tomu zpěvu dostanu, jenže se to nějak zvrtlo… Ale neví to nikdo jiný, že ne?“ zadíval se zděšeně na principálku.

„Ne, neví,“ uklidnila ho. „A já to nikomu povídat nebudu. Ani principálovi. Jen kdyby se přímo zeptal. Ale to on neudělá, neboj se. Má spoustu jiných starostí. Jak se nám teď rozjelo tolik představení, neví, kam dřív skočit.“ Principálka se na mladíka usmála a odolala nutkání pohladit ho po hlavě. „Jen by sis měl dát na to pískání pozor. Občas ti to docela ujede. A pak dolujeme divu z maringotky a herce z propadla.“

„Já vím,“ zasmušil se Dřevo. „Když ono si to občas dělá, co chce…“

„No kvůli tomu jsou asi právě ty školy,“ poznamenala principálka. Když ale uviděla zděšení v mladíkových očích, rychle dodala: „Neboj, já tě opravdu neprozradím. Jen si prosím tě začni dávat větší pozor!“

Dřevo si ulehčeně vydechl. Odstrčil prázdný talíř, rozverně mrknul na principálku a jen tak lehce si na odchodu písknul. Principálka se usmála, posbírala perfektně čisté nádobí a odnesla je rovnou do kredence. Bylo jasné, že jí ode dneška ubude spousta domácí dřiny. Jen musí dávat pozor, aby se neprozradili. No ale nakonec, kdo jí dal Dřeva k ruce na domácí práce? Sundala z velkého, perfektně čistého hrnce poklici a chtěla ho zastrčit do skříňky. Z hrnce vyskočila myška s korálkovýma očima a s pištěním zmizela ve dveřích. Principálka si povzdychla. Dřevo. On je fakt Dřevo. Milý, pracovitý, ale Dřevo…

 

***

 

„A na to se napijem! Vyprodáno až do soboty!“

Tlumený hukot malé hospody přehlušil třesk půllitrů.

„Už bychom měli popojet, principále. Dřepět měsíc na jednom místě je nuda. Nic mě už v týhle díře nebaví,“ pronesl autor. „Léto za chvíli uteče a my ještě ani nespali v seně.“

„Mně teda seno vůbec nechybí,“ oponoval tragéd. „Já mám svou postel v hostinci rád. Ta v maringotce je úzká a nepohodlná. Nevím, co se ti nelíbí. Já bych tu vydržel klidně celou sezónu.“

„Se ví,“ přidal se kulisák. „Nemusím tahat kufry, ani překládat vozy. Sem pro tady zůstat navěky věkův a nikdy jináč!“  Svůj výrok zapil bohatýrským lokem.

„Ale že nám to ten můj synáček pěkně zařídil,“ liboval si principál. „Na jeho zpěv letí diváci jak můry na světlo! Takhle dlouho narváno jsme neměli, ani nepamatuju!“

„Takhle dlouho narváno jsme neměli nikdy,“ sarkasticky podotkl autor. „Jen by mě zajímalo, jak to, že je najednou tvůj synáček. Co to, co to? Ještě nedávno jsi nevěděl, komu bys ho strčil, a teď…“

„Že jo,“ přidal se notně opilý kulisák. „Třeba je Dřevo můj kuk! Kluk! Voči by po mně měl!“

„Oči má hnědý a ty máš oči modrý!“

„Zato ty máš voči hnědý, že jo? Sem myslel tvar, sem myslel! Koukej!“

„Ale po mně je dlouhej!“

„A po mně je zas dlouhovlasatej!“

„A po mně…“

„Nechte toho,“ zasáhl autor. „Jste jak malí. Vždyť je to jedno, ne? Důležitý je, že je tady a že zpívá. To jsou jiný vobraty, tohleto. Tenhle tejden jsme už měli třikrát maso!“

„A na to se napijem! Že si můžem dát pivo skoro každej večír! A jedéééém!“

 

„To byl výbuch, panebože, to jsme dopadli,“ bědoval principál, kráčející za vozem. „Já bych tu babu přetrh, fakt že jo,“ drtil mezi zuby.

„Jak sedláci u Chlumce,“ přitakával tragéd. „Co to vůbec bylo?!

„Ále,“ mávl rukou principál. „Závist! Nepřejícnost! Ubohost!“

„No jo, prosím tě, ale jak to dokázala? Já u toho zrovna nebyl… Co se vlastně stalo? Vždyť jste mi málem ujeli, a to jsme měli vyprodáno až do soboty!“

„Zpěvandule!“

„Cože?“

„No ta káča se naládovala Zpěvandulema. Víš, takovýma těma cingrtskýma pastilkama, co z tebe na pár hodin udělají zpěváka. Jako jsou třeba ty Mazandule, co po nich pak umíš chvíli malovat, nebo po Tančulíně skvěle tancovat… tak naše madam si usmyslela, že musí prvního milovníka přezpívat. Teda Dřeva, ale ona furt ještě neví, že všechno zpívá on. Ale to je fuk. Poslala kouzelníka, ať jí sežene Zpěvanduli. Ty dobře víš, co je to za drek, taky jsme to kdysi zkoušeli. No a ten pitomec neudělal nic lepšího, než že obešel všechny krámy v okolí a nakoupil jich plný hrstě. A co udělala naše inteligentní hérečka? Ne, že si je nechala, aby postupně brala jednu po druhé, že by jí to líp zpívalo. Ne. Ona ho musí zastínit. Tak se narvala těma pilulema až po nosní dírky a pak vylezla na jeviště.“

„Fakt? Nekecej! Teda to musel být pohled!“

„To jsi o hodně přišel, žes to neviděl.“ Principál zamžoural do sluníčka a posunul si klobouk víc do čela. „To ti byl tanec. Kočka se vyřítila na scénu – už to mi bylo divný, dvojčata ji vůbec nestíhala. Stoupla si na kraj pódia, vůbec nečekala, až si kulisák sedne za klavifon, a spustila. Ono totiž, jakmile ten prášek spolkneš, tak za chvíli tě zaplaví hladina talentu, a ten musí ven.“

„To vím,“ popoháněl ho netrpělivě tragéd. „Co bylo dál?“

„Jednu chvíli jsem myslel, že normálně pukne. Začala zpívat, a to ti teda řeknu, zezačátku to byl hlas fakt parádní. Jenže pak se v ní nějak rozležely ty zbylý Zpěvandule a přebytek talentu ji začal tlačit na bránici či kam a ona se ani nestačila nadechovat, jak potřebovala ten zpěv dostat ven. A tak brala čím dál tím vyšší tóny, až nejdřív začaly praskat sklenice vedle v lokále, potom popraskaly všechny okna v  hospodě a nakonec začly rupat i ty u domů v okolí, o pouličním osvětlení ani nemluvím… no, a už jsme zdrhali.“

„Jo ták…“ zasmál se tragéd. „Takže jsme zdrhli nejen s penězma za představení až do soboty, ale ještě i před tím, abysme nemuseli platit okna půlce města, jo? No páni, takovejhle kousek se nám už dlouho nepovedl! Sem se už vrátit fakt nemůžem. Tak proto jsem divu už asi týden neviděl! Už splaskla?“

„Jsou zalezlý v maringotce, oba,“ řekl principál. „Kdoví, co tam kujou. Vůbec nevím, jestli ještě někdy bude moct vůbec zpívat. On i jeden ten dryják s člověkem zamává. Kdoví, kolik jich spolykala ona, nechce se přiznat. Ale včera už prej snad dokázala i promluvit, tak doufejme, že aspoň nějakou činohru budeme moct na příští štaci dát. Jinak zas půjdeš do ženských šatů, jako než k nám diva přišla! Víš, že máme spoustu ženských rolí!“

„Prosím tě, nestraš! Myslím, že po těch letech už bych se do těch hadrů fakt nevešel!“

 

***

 

Můj milovaný Petříčku, slabikoval s námahou Dřevo. Vím, že jsme byli domluvení, že u divadla zůstaneš celý rok. Teď se ale situace změnila a já bych byla moc ráda, kdybys přijel domů. Chtěla bych ti představit jednoho úžasného člověka. Budu se totiž vdávat! A moc by mě potěšilo, kdybys mi na svatbě zazpíval, protože tvůj zpěv je to nejkrásnější, co jsem kdy v životě slyšela. A třeba bys pak už dokázal zpívat i na jevišti. On totiž můj budoucí manžel je im- impr- (Dřevo se u složitého slova zadrhl) impresário v jedné slavné opeře, víš, tak by ti třeba dokázal nějak pomoci s tou nešťastnou trémou. Už jsme o tom mluvili a on má jeden nápad… tak prosím, přijeď, jak jen budeš moci, ano, broučku? Líbá tě tvá milující matka.

Dřevo strnule zíral do umolousaného dopisu a usilovně přemýšlel. Tak dlouho toužil utéct zpět domů. Jenže teď konečně našel v souboru své místo. Při představě odchodu se mu najednou začalo stýskat, a přitom ještě pořád seděl v drkotající maringotce. Jenže maminka si přeje, aby přijel na její svatbu, a to jí nemůže udělat, aby její přání nevyslyšel. Bude se muset vrátit, ať se mu chce, nebo ne. Hm. Imprasário? Copak asi tak v opeře dělá, takový imprasário? Asi zvedá oponu, nebo něco takového. Nejdůležitější ale je, aby měl maminku rád, minimálně tak, jako ji má rád on, její jediný syn. Všechno ostatní už nějak dopadne, ale mamince nesmí nikdo ublížit. Ani žádný imprasário nebo kdo. Na to už dohlídne!

 

„Tak to jsem fakt nečekal,“ zuřil principál. „Jak já k tomu přijdu? Konečně se nám začne dařit, konečně máme sukces, a teď… do kbelíku s horkou vodou, to je pech! Sotva přijdem na to, k čemu je ten kluk dobrej, tak on práskne do bot! Prý matinka se vdává! No to mě podrž, matinka se vdává a my co? My jsme bez zpěváka. Krucinál himlhergot, to je pech! Do pekla s celou matinkou! Co se má co vdávat? Kruci, ten mě ale nadzvedl!“

„Ale no tak,“ konejšila ho jeho žena. „Podívej se na to z druhé strany. Máme už vyděláno na celou zimu, před pár týdny by se nám o tom ani nezdálo. Uživili jsme se před Dřevem, uživíme se i teď.“

Nalila do misky pořádnou porci guláše, přidala čerstvě vonící chleba a kývnutím hlavy poslala dvojčata do nejbližší hospody pro džbán piva. Na takové šoky je nejlepší dobré jídlo. S plným žaludkem vypadá svět veseleji a i ty špatné zprávy se lépe stráví.

 

***

 

„Letošní závěrečná štace. Odehrajeme tu posledních pár představení a pak šupito do zimoviště.“

„Jsem rád, že se letos nebudeme muset vláčet v závějích,“ radoval se tragéd. „To víš, nemládnem a sil ubývá. Kde jsou ty doby, kdy bych víc než dva týdny na jednom místě nevydržel!“

„Tak, tak,“ přikyvoval principál. „Naštěstí byla letos dobrá sezóna. I bez Dřeva jsme si nakonec vedli dobře. Tady ve městě snad taky ještě nějaký ten peníz vyděláme a než se začne sypat sníh, budeme za pecí. Už se těším, až si pořádně odpočinu. A víte co? Dneska večer si dáme voraz a někam vyrazíme. Ať vidíme, jak to dělá konkurence, ne?“

 

„Tenhle plakát je fakt na každém rohu – Una voce misteriosa. Co to znamená?“ obrátil se kulisák na autora.

„To je italsky, to bude asi nějaký italský herec,“ zkoumal plakát autor. „Una voce, kruci, nemůžu si vzpomenout… hlas?  Neznámý hlas? Ne… tajemný. Tajemný hlas!“

„A hrajou to na nejlepší scéně, koukej,“ dodal principál. „Tam asi lístky neseženem, hoši.“

„Tak ale zkusit to můžem, ne? Jsem opravdu zvědavý, co to je za hru.“ Autor je táhl nedočkavě za sebou. „Chtěli jsme vidět, jak to dělá konkurence? Chtěli. Tak to teď třeba uvidí- “ Zmlkl v půlce slova.

 

Dlouhá fronta se stáčela až za roh. Na velké tabuli nad pokladnou divadla se žlutě třepotal nápis:  Do konce měsíce vyprodáno!

„No páni, vidíte to? Tak představení asi hned tak neuvidíme,“ zesmutněl autor. „To mě mrzí, to musí být opravdu asi pořádný špek, když lidi kupujou lístky takhle dopředu!“

„Hele, a přitom opera, chápete to? Kdo kdy viděl, že by lidi takhle šíleli po operách?“ kroutil hlavou principál.

„Kdybyste chtěli, pár volňásků bych sehnal,“ ozval se najednou za nimi známý hlas.

„Dřevo!“ otočili se s radostí.

„Kde ty se tady bereš?“

„Volňásky? Ty tam někoho znáš?“

Dřevo se zubil na celé kolo: „Já vás tak rád vidím! Pojďte, dáme si někde pivo, povíte mi všechny novinky a pak se podíváte, jak se vám bude líbit mé představení. Těch pár míst určitě někde vyštrachám.“

Všichni ztuhli.

„To myslíš…“ začal opatrně principál.

„Jo, to myslím tu operu,“ potvrdil radostně Dřevo.

 

Vrtěli se na židlích přidaných do sálu, divadlo bylo naplněné k prasknutí.

„To mi vysvětli, jak je možný, že je Dřevo schopný zpívat před takhle narvaným hledištěm? Pamatuješ, jak to zkoušel v Krahulovicích? A v Mistříně? Vylezl před pár sedláků a nevydal ani hlásku. Tréma jak bič. Z jeviště jsme ho skoro museli odnést. Přitom je tady lidí jak psů, a on bude před nimi zpívat? Co to s ním proboha udělali?“

Opona se pomalu roztáhla, na jevišti se objevil rokokový salón a dámy ve vysokých bílých parukách začaly zpívat. Italsky, takže jejich sdělení zůstalo divákům na přístavcích utajeno. Ale ti se nenudili.

„Hele, vidíš to?“ strčil principál do tragéda. „Mají na šatech našitá zrcátka! Takže i když jsou vzadu, kde je docela tma, je vidět, kde stojí, odráží se jim tam světla z rampy! To je nápad! To taky zavedem! A budem moct přidávat představení i večer!“

„Ty kulisy nejsou z cingtrtských kufrů,“ mudroval kulisák. „Jsou pravý. Z překližek a plátna. Vypadaj mnohem líp. No jo, ale ta práce s nima. Toho tahání. A hlídat to, aby to nezmoklo a nerozlepilo se! Nebo nechytlo!“

Nestačili si ještě ani pořádně prohlédnout všechny zázraky kamenného divadla, když vtom je zamrazilo. Ten hlas! To je přece Dřevo! Kde je? Opravdu vylezl na jeviště a dokázal přitom zpívat? Před takhle nabitým sálem?

 

„Tak takhle je to,“ vydechl principál. „My pitomci, že nás to taky nenapadlo! Taková kravina, a ono to funguje!“

 

Na jevišti zpíval svou árii muž s pevně přiléhající černou atlasovou maskou, která mu zakrývala téměř celý obličej, volná byla jen ústa. Působilo to záhadně, tajemně, a lidi ten zpěvák neuvěřitelně přitahoval. Jeho hlas byl sám o sobě úžasný a stál za návštěvu divadla, ale ta maska! Kdo se pod ní ukrývá? Proč ji vůbec má? Je ošklivý? Je krásný? Je to někdo známý, kdo se za masku schovává? Není to královský levoboček? To určitě nebude jen tak, bez té masky ho ještě nikdo na jevišti neviděl! Jednoduchý nápad impresária způsobil, že o muži s maskou se ve městě hovořilo již týdny. A přitahoval diváky do hlediště jak magnet.

 

***

 

Autor s prvním milovníkem seděli v hospodě nad řídkým pivem.

„Zima utekla, ani nevíme jak,“ promluvil autor.

„To je fakt. Bylo to ale divný. Nejsem zvyklý prospat celou zimu za kamnama. Jsem rád, že už trochu vyschly cesty a můžeme vyrazit. Asi jsem blázen, ale už se na tu novou štreku těším,“ přiznával první milovník.

„Víš, že já taky?“ zablýsklo se v očích autorovi. „Myslel jsem si, co přes zimu napíšu her a muzikusů. A? Nic. Ani ťuk. Mě prostě bere inspirace jen tam venku. Potřebuju vítr ve vlasech a asi i v kapse. Jak mám plnej břich, nevymyslím ani čárku.“

„Co diva a kouzelník? Jedou taky, nebo dostala angažmá v tom divadle? Všiml sis, jak se na Dřeva a toho jeho papínka celou zimu lepila? Vždyť on, chudák, kam se hnul, tam za chvíli byla i ona! A kouzelník jí ho ještě naháněl! Bylo mi Dřeva chvílemi až líto, kluka našeho ušatýho. To si nezasloužil.“

„Vidíš, ani nevím. Principál nic neříkal. Uvidíme zítra, jestli vyjedou taky. Ale nevypadá to, že by se někam chystali. Jindy už diva snášela do jejich maringotky kde co. Tak možná, že se opravdu zadrápla. Jen si nějak holka nevšimla, že takových jako ona tam stojí za každou kulisou dvacet. To už nebude hvězda jako venku, kde na ni zíraly vesnický holky jak na zjevení minimálně z Paříže. Ale jestli letos nejede, tak bude sranda. Pamatuješ, kdo hrál kromě principálky ženský role, když s náma diva ještě nejezdila?“

Smáli se hodně dlouho.

 

Principál se otočil, obhlédl skrovnou karavanu maringotek a zavelel k odjezdu. Biče práskly, koně zabrali do postranic a vozy sebou trhly. Rozkolébaně se vydaly na cestu do další sezóny.

Cvoček s Cvičkou seděli v poslední maringotce, nohy prostrčené žebrovím na plošině. Vůz minul poslední domy, když v tom z malé uličky vyběhl mladík. Pomalu jedoucí vozy lehce doběhl, hodil na plošinu nevelký uzlík, přitáhl se za zábradlí a už byl nahoře.

Děti jen nevěřícně zíraly, ale za chvíli vybuchly v nadšený povyk: „Dřevo! Dřevo se vrátil! Hurá!“

Jejich křik způsobil, že vozy postupně zastavily a u poslední maringotky se za chvíli srotil chumel lidí.

Dřevo přestal objímat děti a s úsměvem od ucha k uchu se otočil. Pohledem vyhledal principála a seskočil z plošiny.

„Dobrý den, prosím, není mezi vámi náhodou pan principál slavného divadla TIRIK?“ vzpomenul si na svůj loňský příchod.

Principál na něj nevěřícně zíral. „Co ty tu děláš? To snad chceš jet s námi? Ty, hvězda největšího kamenného divadla v království?“

„Jakápak já jsem hvězda,“ rozesmál se Dřevo. „Hvězda je tam teprve teď, a mává celým divadlem. Diva si omotala kolem palce majitele a já se přiznám, že tam s ní nebudu. Ani náhodou. A navíc jste mi chyběli,“ plácl po zádech kulisáka. „Víte, jaká je v tom divadle nuda? A nutili mě cvičit, abych prej měl pěknou figuru! A podpisovat programy nebo zpívat bohatým u večeří! Dokonce jsem jednou musel zpívat i v lázni!  Dyť mě vodili v tý masce jak cvičenýho medvěda. Tak jsem jim utekl. Chci si užít parádní léto! Navíc,“ otočil se k principálce, „takovou bramboračku, jako umíte vy, tu mi tam nedokázal udělat ani šéfkuchař od Postřelené husy. A to je nějakej lokál, pánové!“

Znovu se rozhlédl po strnulých postavách.

„Popojedem, ne? Večer si uděláme takový oheň, že na něj nikdo z nás do smrti nezapomene! Tak pojďte, ať jsme tam co nejdřív. Kam máme namířeno na první štaci?“ otočil se na principála.

„Teda takové překvapení jsem nečekal ani ve snu,“ řekl principál. „Do Brusnic jedem, jako každým rokem.“ Zasmál se a už tam stál zas šéf divadla, ostřílený chlap, kterého hned tak nic nepřekvapí.

„Tak do vozů a hněte sebou! Takhle bychom se tam nedohrabali ani za týden, chásko líná!“

Vozy se opět rozjely.

Už téměř nebyly z města vidět, když se z plošiny poslední maringotky najednou vyrojil houf barevných bublin. Vyletěly vysoko do nebe a tam se rozprskly ve víru duhových střípků.

Dřevo byl konečně doma.