Jistě si mnozí pravidelní čtenáři tohoto seriálu už kolikrát říkali něco ve smyslu „chudáci lidi“, když četli o trpkém údělu těch, kteří musejí žít s blízkovýchodní imperiální přetahovanou. Hlavním důvodem, proč se totéž neděje u nás, je naše členství v Evropské unii – EU totiž sama o sobě takovým impériem je. Podíváme-li se ovšem na evropské země, které v EU nejsou, zjistíme, že se o ně hraje stejná hra, jíž jsme věnovali už posledních čtyřiadvacet dílů seriálu. A hrají ji stejní hráči.

Pomineme-li Norsko, Island a Lichtenštejnsko (EEA), Švýcarsko (bilaterální smlouvy s EU zajišťující přístup na Jednotný trh a suverenitu garantovanou přátelským okolím a tím, že je v zájmu každého gaunera, který má v jeho bankách své bohatství, aby zůstalo stabilní) a mikrostáty jako Andorra nebo San Marino, všechny evropské země, které nejsou v EU, trpí tímtéž problémem: velmoci se snaží si z nich udělat své satelity. Jistě leckterý euroskeptik nadhodí, že my jsme „podřízeni“ Bruselu, ale není to pravda – máme, coby občané, per capita, větší vliv na evropskou politiku, než občané Německa a naše skutečná moc v evropské politice závisí na tom, jak jsme schopni hledat mezi členskými státy spojence.

Jsme součástí moderního impéria, které se, kvůli své koloniální a válečné minulosti, ještě neumí své imperiální role pořádně zhostit a neumí, respektive často nechce, Hru o trůny pořádně hrát – což je něco, čím trpí celé její okolí. V Evropě, a týká se to zejména západní Evropy, totiž žijeme ve falešné iluzi, že „svět už je dál“, že reálpolitika skončila a že idealistický pohled na mezinárodní spolupráci vše vyřeší. Potíž je, že je v tomto pohledu Evropa značně osamocena. Mnoho zemí v našem okolí, na čele s Ukrajinou, chce být EU co nejblíže, protože pro ně představujeme prosperitu, a jak mnozí Ukrajinci říkají, „normalitu“, kterou doma nemají. Protože ale mnozí Evropané, zejména pak ti, kteří tvoří společenskou debatu, na geopolitiku, impéria, satelity a honbu za mocí – tedy všechno, co jsme si popsali v tomto seriálu – nevěří a považují to za překonané. O země v našem okolí tedy nebojujeme.

Ty jsou v důsledku naší nečinnosti v tak mizerné pozici, že se snadno stávají kořistí Ruska, Číny, Saúdské Arábie nebo Turecka – a my, kteří bychom z toho vycházeli nejlépe, o tuto imperiální politiku nestojíme. Když se totiž rozhodnou jít k nám, my je jednak moc nevítáme (ještě jim stavíme obtížně splnitelné podmínky), a hlavně se neumíme postavit proti tlaku těch, kteří by si z nich chtěli satelity udělat jinak: od tzv. „měkké síly“ přes korupci po vojenskou okupaci nebo instalaci zamrzlého konfliktu uvnitř jejich hranic. To je mechanismus, kterým se země jako Bosna a Hercegovina, Srbsko, Albánie, Moldávie nebo Ukrajina stávají kořistí ambiciózních impérií, které si neberou servítky, popřípadě maximálně žijí na prahu toho, aby se jejich kořistí staly.

Některé z nich už jsou pevně v rukou takových impérií (Srbsko), o jiné se bojuje (Bosna, Albánie, Kosovo, Moldávie, Ukrajina, Černá Hora, Makedonie). Tohle je proces, který trvá už od 90. let, ale Evropská unie ho naprosto ignorovala; první hlasitější, leč stále ještě osamocené varování přišlo až loni z úst rakouského spolkového kancléře Sebastiana Kurze, který varoval před turecko-saúdskou rivalitou, kdy se obě impéria přetahují o Bosnu, Albánii a Kosovo. Evropská politika je jasná: všechny tyto země (kromě Bosny, u níž se očekává, že se přidá) jsou v různých stádiích přístupových jednání, o nichž si ale nikdo nedělá iluze, že k něčemu povedou. Stejně jako „přístupová jednání“ o vstupu Turecka do EU, je jasné, že nikdo tyto země vlastně do EU ani přijmout nechce. Je to příliš námahy, naše daňové poplatníky to stojí moc peněz, je to příliš nejisté a tak od toho dáváme ruce pryč. Opíráme se totiž o naivní pocit, že tyto země nemají jiné možnosti. Jenže ono to tak docela není.

Zájem o naše sousedství je velký, a to zejména ze strany Ruska, Číny, Turecka a Saúdské Arábie. Evropská unie se laxně snaží udržovat vliv ve všech zmíněných zemích; to ovšem nestačí na to, aby se tyto země dokázaly emancipovat od dalších vlivů, které k nim směřují. Proberme si to nejprve zemi po zemi:

Bosna a Hercegovina je pod intenzivním vlivem Turecka, Saúdské Arábie a Ruska. Země je administrativně rozdělena do dvou částí: Republika Srpska (Republika srbská) a Federacija Bosne i Hercegovine (Federace Bosny a Hercegoviny). Zatímco RS je obývaná dominantně etnickými Srby, FBiH je obývaná dominantně Chorvaty a muslimskými Bosňáky (také zvanými Muslimy). Ruský prezident Vladimir Putin má eminentní zájem o srbské kulturní oblasti na Balkáně, protože Srbové jsou tradičními spojenci Ruska. Potíž je v tom, že samo Srbsko, jak si řekneme níže, má v hrsti Čína. Rusko tak využívá srbské oblasti v Bosně, Kosovu a Černé Hoře (kde se srbská a černohorská identita tradičně mísí) k vyplnění vakua, které tam Evropská unie nechává. Na rozdíl od Kosova se mu ovšem v bosenské Republice srbské zatím moc nedaří; zkouší proti jít na věc podporou srbských separatistů. Jak informoval v létě list Foreign Policy, Rusko v Republice srbské dává dohromady polovojenské jednotky mající za cíl posílit snahy srbských nacionalistů se oddělit od zbytku Bosny a Hercegoviny. Vzhledem k tomu, co přítomnost podobných jednotek na Balkáně znamená, můžeme mluvit o velmi znepokojivém trendu.

To turecká a saúdská infiltrace má jiný charakter – je zpravidla finanční a ideologická. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se osobně snaží do země šířit osmanský revisionismus; spolupracuje pro tento účel s bosenským zástupcem v bosenském tripartitním prezidiu (hlava státu celého státu je rozdělena mezi tři – Srba, Chorvata a Bosňáka, navenek je hlavou státu vždy jeden z nich, prezidentura má rotační charakter) Bakirem Izetbegovićem. Turecko zároveň letos začalo pro tyto účely s výukou bosenského jazyka mezi Turky bosenského původu žijícími kolem Izmiru. Erdoğan se dokonce nechal slyšet, že když umíral bosenskomuslimský vůdce Alija Izetbegović, nechal mu osobně ve své poslední vůli Bosnu jako osmanské dědictví. Turecko samozřejmě výše uvedené kombinuje s finanční podporou – která ovšem nemůže podporovat finanční podpoře, jakou do země sype Saúdská Arábie.

Saúdové nemají na Bosnu ideologický vliv; donedávna se snažili o export saláfismu, ale protože se nechytl a protože se momentálně korunní princ Mohamed bin Salmán snaží vypadat vůči Západu smířlivě, podpora saláfismu byla nahrazena kulturní expanzí a hlavně penězi. Saúdská Arábie se snaží Bosnu koupit hned několika způsoby: Bosnu prezentuje jako přátelskou, muslimskou evropskou zemi, která je tím ideálním místem pro saúdské turisty, takže jich tam hodně přijíždí a na jejich penězích závisí čím dál větší část bosenské ekonomiky; a také pomocí přímých investic, které ovšem jsou čistě halal – příkladem je sarajevská nákupní galerie Sarajevo City Center, kterou celou financovali Saúdové a nechali postavit místní firmy, ovšem kde se nesmí prodávat alkohol. Saúdové se snaží také zemi ovládnout skrze developerské projekty, které nechávají kompletně místním firmám – tedy skrze zaměstnanost. S turistikou ovšem souvisí i kulturní expanze: Saúdové financují školy arabštiny a prosazování arabštiny jako populárního druhého jazyka v zemi.

Bosna je zatím schopná tyto vlivy vyvažovat, ale otázka je, jak dlouho, zejména s ohledem na aktuální otevřený konflikt mezi Tureckem a Saúdskou Arábií kvůli turecké podpoře Muslimského bratrstva a saúdské vraždě novináře Džamála Chášukdžího.

Albánie je na tom o něco lépe díky členství v NATO a vazbám na USA; saúdskému i tureckému vlivu tak lépe odolává. Stejně jako v Bosně, ještě na začátku 90. let byl místní islám velmi evropský a velmi vlažný, ovšem na rozdíl od Bosny byla v Albánii kvůli striktně ateistickému charakteru režimu Envera Hodži zlikvidována prakticky veškerá infrastruktura pro muslimské věřící. Toho se chopila velmi nadšeně Saúdská Arábie, která začala financovat stavbu mešit a madrás (islámských škol), což vedlo k tomu, že se v Albánii, podobně, jako v Bosně, objevila sporadická ohniska organizací jako je Islámský stát. Třebaže saúdská podpora saláfismu v Albánii také utichla, škoda už je napáchána. Dnes se Saúdská Arábie snaží, opět jako v případě Bosny, o ovládnutí země skrze peníze – ať už v podobě přímých investic nebo turistiky. Turecký vliv pokračuje tam, kde saúdský skončil – Albánie stále ještě potřebuje nové mešity a když se Saúdská Arábie rozhodla prosazovat své zájmy jinak, Turecko rádo vyplnilo vakuum. V Tiraně tak stojí v příštím roce otevřená Velká mešita postavená čistě z tureckých peněz, která nápadně připomíná Modrou mešitu v Istanbulu (nepřekvapivě). Kromě náboženského vlivu se snaží Albánii Turecko také koupit skrze rozsáhlé investice, a to nejen do infrastruktury, ale i do školství. Podobně jako Bosna, Albánie stále ještě má evropský charakter, ale otázkou je, jak dlouho si ho udrží.

Již jsme zmínili výše, že Srbsko si de facto podmanila Čína. Rusko, které se tradičně snažilo o udržení Srbska jako svého satelitu, šlo na vedlejší kolej kvůli čínskému odhodlání vybudovat v Srbsku své předpolí pro expanzi vlivu dále do Evropy. Jen letos Čína schválila investice do Srbska ve výši tří miliard dolarů; Srbsko se přitom stává navíc ještě silně závislé na dovozu z Číny.

Černá Hora, členský stát NATO, zatím těsně unikla ruskému pokusu o převrat, k němuž došlo v březnu tohoto roku, podléhá ale škodlivému čínskému ekonomickému vlivu, který si k sobě zemi poutá skrze půjčku na stavbu dálnice, jejíž smysl je diskutabilní. Je tak velmi pravděpodobné, že ačkoliv se – díky černohorskému členství v NATO – nepodaří udělat z Černé Hory čínský satelit po srbském vzoru, čínský vliv vzroste natolik, že umožní spojení mezi přístavem v Baru a podmaněným Srbskem, odkud se dá čínský vliv šířit dále do EU. O Černou Horu má ovšem zájem i Turecko, které se zemí prohlubuje vojenskou spolupráci.

Makedonie je pod silným ruským tlakem, které se snaží stůj co stůj sabotovat dohodu s Řeckem o názvu státu. Řecko totiž blokuje makedonské členství v EU a NATO kvůli názvu, který Řecko neuznává – místo názvu Republika Makedonie používá název Bývalá jugoslávská republika Makedonie (FYROM). Letos už se podařilo uzavřít dohodu o názvu Severní Makedonie, který je pro obě vlády přijatelný, musela však projít parlamenty v obou zemích a v Makedonii navíc i referendem, které se konalo na konci září a které neprošlo – 90 % hlasujících bylo pro, ale účast byla jen 36 % místo povinných 50 %. Rusko po zemi před referendem šířilo velké množství protiřeckých dezinformací; s tím, že v téže době šířilo protimakedonské dezinformace mezi Řeky. O Makedonii má také velký zájem turecký prezident Erdoğan, který podněcuje albánskou menšinu (třetina populace) v zemi k příklonu k Turecku a zároveň se snaží o posilování vlivu v zemi skrze vlastnictví médií, politickou stranu Besa, která se už dostala do makedonského parlamentu a samozřejmě skrze značné finanční investice.

Asi není potřeba českému čtenáři představovat problém, jemuž čelí Ukrajina, o níž má eminentní zájem ruský prezident Vladimir Putin, ale méně známá je situace, jíž čelí Moldávie, další země, o níž Evropská unie jeví natolik laxní zájem, že se stává rychle kořistí impérií, která se za své imperiální snahy nijak nestydí. Moldávie čelí už od devadesátých let zamrzlému konfliktu s Ruskem kvůli Ruskem podporované separatistické Podněsterské lidové republice, ale v posledních letech se dostala do centra pozornosti Turecka a zejména jeho prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Turecko má v Moldávii želízko v ohni v podobě Gagauzů; etnické mešiny žijící na jihu země, která se dá charakterizovat jako etničtí Turci pravoslavného vyznání. To byl pro Erdoğana odrazový můstek pro expanzi do Moldávie, ale ten pravý čas přišel až letos v létě. Moldávie je v geopoliticky složité situaci. Moldavané jsou etnicky de facto Rumuni, což je něco, co Rumunsko uznává, takže rozdává Moldavanům rumunské pasy, pokud si o ně požádají. Ti pak ze země emigrují do EU, kde se usazují a pracují, čímž přispívají k demografickým problémům země doma; ti, kdo zůstávají a o rumunské pasy nežádají, bývají lidé tak či onak naklonění Moskvě, která navíc drží kus moldavského území násilím (východní břeh řeky Dněstru; úzký pás území mezi Dněstrem a Ukrajinou). Vláda je proevropská, prezident proruský. Protože ale Rusko není schopno – zatím – svůj vliv rozšířit na zbytek Moldávie, ze které skrze loutkovou vládu Podněsterské lidové republiky ovládá jen malý kousek, a prezident Igor Dodon tak není schopen si zajistit ruskou podporu, obrátil se v létě tohoto roku k prezidentu Erdoğanovi, který zemi navštívil a podepsal pět bilaterálních dohod, mezi něž patří dohoda o možnosti cestování mezi oběma zeměmi pouze na občanský průkaz, vojenská spolupráce či vliv na moldavské školství. Od té doby se nejen prezident Dodon, ale i vláda, začínají víc a víc inspirovat v Turecku, pokud jde o styl vlády. Dá se očekávat, že Moldávie může, zejména po odchodu mnoha evropsky orientovaných Moldavanů do EU, stát místo evropského či ruského satelitu kořistí Turecka.

Jak vidíme na výše uvedených příkladech, evropské okolí je podobně divoké jako Blízký Východ, ale časová osa vypadá jinak. Všimněme si, že naprostá většina přelomových událostí se tam stala v letošním roce, a to ať už jde o turecký, saúdský, čínský nebo ruský vliv. Sebastian Kurz před tím reagoval loni – a do té doby bylo v zásadě ticho po pěšině. Evropská unie si momentálně za svou nečinnost zaslouží veškerou kritiku, protože nepochopila, že se geopolitická situace změnila; stále ještě jede v logice programu rozšiřování, jaký byl v devadesátých a nultých letech, kdy se země snaží plnit evropské podmínky pro to, aby mohly být přijaty; s tím je ale konec. Impéria, která jsou vůči tomu našemu (kterým si navíc ještě pořádně nejsme jistí) nepřátelská nebo minimálně konkurenční, totiž vědí velmi dobře, co dělají – na rozdíl od nás. To nejhorší na tom je, že ztrácíme pás bezpečných, nám nakloněných zemí, z něhož zůstala už jen Ukrajina a do jisté míry pak Makedonie a Albánie, které nám mohou sloužit jako strategické předpolí. Jakmile padnou – jestli padnou – bude bezpečnost členských států na východní hranici EU záležet více než kdy jindy na odhodlání ostatních členů EU a NATO tuto východní hranici držet. A udrží? Snad ano. Alternativa totiž není hezká: kromě Polska, Chorvatska a Slovinska mají Rusko, Čína a Turecko zálusk na každou jednu členskou zemi EU z rozšíření, která přišla v a po roce 2004; způsoby, jakými destabilizují výše uvedené země, by se tak brzy mohly týkat i nás.