MATYLDOVINY: Vlna a co s ní

V sobotu jsem byla pozvána do Prahy na prodejní výstavu „Vlna a co s ní“. Prodávala se vlna ve „skupenstvích“ mně neznámých – taková trochu zacuchaná, pak jemné vlněné česance – představte si to, co měly tři přadleny nahoře na kolovratu a táhly z toho nitku – i hotová přadena, ručně předená a barvená.

 

 

Nejdřív jsem byla trochu na rozpacích – moje obvyklá zkušenost s vlnou je taková, že mě kouše, až málem sežere 🙂 Přadena s příměsí vlny kupuju tak, že s nimi přejedu po tváři – buď kouše, nebo nekouše…

Už se mi podařilo najít i nekousavé kusy, například směs merina a hedvábí… jsem prostě skromná 🙂 Ale tady se nikdo nepohoršoval nad tím, že si šmudlám přadenem o obličej a pak vybírám podle barvy. Naopak, všichni byli nápomocní a ničemu se nedivili.

Vybrala jsem si. Dokonce i v pro mne přijatelných uřvaných barvách. Dovezla jsem si dvě klubíčka z merina, z jednoho bude šála a z druhého šátek, pokud se posnažím a pochopím nějaký jednoduchý vzor, protože pokud jde o pletení, nebyla jsem obdařena velkou inteligencí.

Proč vlastně spousta vlněných věcí kouše? Protože jsou z méně kvalitní vlny? Pamatuju se, že mamka měla vlněný svetr – kousal. Pak jsem si kdysi koupila vlnu Valaška nebo tak nějak – ta mě málem snědla. Dlouho jsem pak pletla z akrylu, jenže ty věci se ožmolkovaly a udělaly kde co – a nemyslete si, že jsem upletla hodně, mám dodací lhůty jak státní podnik.

Takže objev současných kvalitních přízí je pro mě jako zjevení. Nekouše to, hřeje to… jen tu věc nesmíte strčit do sušičky 🙂

 

Dede: Předete? Pletete? Nosíte vlněné věci nebo vás vlna kouše? Pojďme si udělat středeční diskuzi jemně vlněnou!:))

 

Aktualizováno: 26.11.2018 — 18:48

72 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Takový krásný článek a já jsem diskusi k němu úplně prošvihla (včera jsem byla v Praze na semináři, dneska jsem měla moc práce). Ale – synchronicita asi funguje – den předtím, než tenhle pěkný článek vyšel, mi píše dcéra, že si s kamarádkami udělaly pletací odpoledne a zkoušely se naučit plést – podle poslaných fotek to děvčatům i celkem jde. A že prý mi zabaví mou nejoblíbenější pletací knížku, tj. Dokonalé pletení, znáte ji někdo? Už jsem ji zde několikrát propagovala. Knížku nedám ani za nic, jenže je beznadějně vyprodaná, vyšla už dávno, takže jsem hledala a našla bezvadnou věc, jmenuje se to Trh knih: https://www.trhknih.cz/ – tam tu knížku měli, hned (tj. v úterý večer) jsem ji objednala a už dneska přišla. Úplně jako nová, snad ani neotevřená. Takže mám pěkný dárek k Vánocům a tip na zdroj dárků i pro vás ostatní.

    1. Znám, tam jsem např. sehnala tu knížku o kočkách pro Karolínu. Občas tam zabrousím, když něco sháním.

    2. Jj, sehnala jsem tam Velkou knihu o klimatu zemí Koruny české od Cílka. Ale poptávku jsem tam měla cca tři roky.
      Je dobré, když se shání nesehnatelné, se zaregistrovat a oni se ozvou, pokud někdo nabízí.

        1. Jinak o vlastním pletení bych mohla psát ságy, oplétala jsem nejdřív sebe a pak i rodinu, většinou to byly celkem podařené kousky, první nositelný svetr jsem si upletla snad ve dvanácti. Ale od té doby, co nemáme televizi, už nepletu. A asi jsem to už zapomněla. Jak jsem tak nějak nezručná, pletení mi kupodivu fakt šlo, napletla jsem desítky svetrů, na konci 80. let i na kšeft, ale to už asi není pravda, je to dávno. I tu dvoudílnou „motačku“ na přízi mám, fakt jsem kdysi pletla masivně, kdeže loňské sněhy jsou.
          Ale jinak, Matyldo, povedl se Ti pěkný článek, ostatně jako obvykle.

  2. Hodně jsem pletla před revolucí, materiál jsem kupovala v Tuzexu, kde se vyskytovaly příze s různými efekty – vícebarevné, s uzlíčky… Na lyžařský kurz v Tatrách jsme jeli vlakem. Cestou jsem dopletla celý chybějící rukáv svetru a celý svetr sesadila, ten byl z nějaké tuzemské příze a nosila jsem ho mnoho let.
    Pak se v Praze objevil obchod, kde se prodávaly krásné svetry z angory s nějakou příměsí. Byly drahé jako čert, ale měla jsem tři různé a užila jsem je vrchovatě.
    A z Norska jsem si přivezla krásný vlněný svetr s norským vzorem, který se v obchodě tvářil, že vůbec nekouše. Sotva přeletěl českou státní hranici, narostly mu zuby a málem mě sežral 🙂
    A znáte pohádku Miloše Macourka O Kateřince a tlustém červeném svetru? Moje oblíbená 🙂
    http://inkluze.ujep.cz/files/ka01/nemzak/o-katerince-tlustem-d.pdf

  3. Jak dokážu během pár minut zešílet z kousajícího lístečku na prádle, vlna mi vadí až od valašky nahoru. A i na tu mi obvykle stačí tričko. Ale s pletením je to bída. Mám doma pár svetrů, kterým chybí druhý rukáv. Nějaké prokletí to bude. Asi 😉

    1. Ri, dej to dohromady. Na dodělání jednoho svetru použij rukáv z jiného „jednorukého“ a tvrď, že takový je módní trend. A rázem budeš mít jeden kompletní svetr a nádavkem ještě pletenou vestu bez rukávů 😀 .

  4. Během života jsem měla několik pletacích období, nejintenzivnější v době, kdy se rozprodávala přeloučská Tesla, kde jsem pracovala ve skladu. Fabrika už byla téměř prázdná a nárazově jsme vydávaly prodávané již nepotřebné zásoby. Jinak nebylo do čeho klobnout, takže jsme pletly.
    To už jsem ale měla za sebou přinejmenším (už přesně nepamatuji) dvaapůlmetrovou podélně pruhovanou šálu a prstové rukavice, obé pletené z tenké Glorie. U té šály dokázala jedna řada taky trvat dvě odpoledne. Nikdy jsem však nedokázala vyplétané vícebarevné vzory, protože hodně stahuju.

      1. Vidíš, a já z ní pletla takovou tu plizovanou sukni, ten střih byl myslím z Praktické ženy. Měla jsem jednu tmavomodrou a jednu šedou. Na dvojce kulaté jehlici. Táta mi jednou z legrace spočítal, kolik že mám ok na jednu řadu. Vyšlo mu přes 1100, a to jsem zdaleka nebyla u konce. A Gloria držela dobře.

  5. Nemám ráda roláky. Včera jsem měla čtrvthodinový výpadek mozku a vrátila se domů s rolákem. Béžovým. Nesluší mi béžová barva. Nasoukaná do roláku jsem se skepticky prohlížela a po chvíli zdivočela, béžový rolák začal jemne štípat. Je již zasunutý do pytlíku, který čeká na odnesení do Armády Spásy a teď se obávám kletby nešťastnice, která se nasouká do béžového roláku po mně.
    Takže ano, vlněné věci mě kousají a myslím, že proto ani nic takového nemám. Svůj vztah k ručním pracim jsem tu již sdělovala, nic se nezměnilo, dále nic neumím. Jo, řetízek!, pokud se mi podaří háčkem zachytit vlákno.

  6. Plietla som, a to celkom dosť, aj celkom dobre, zhruba do nástupu do prvého zamestnania. S dochádzaním do práce som na to stratila chuť aj kapacitu. S kamoškou sme zháňali rakúske Vereny a Burdy a plietli podľa nich ako zdivené. Nezdá sa to, ale vedela som vrkočové vzory, dierkové vzory, nórsky dvojitý, nórsky podpletaný, dnes už netuším, ako som to dokázala. Zostal mi z tých čias jeden nedokončený sveter zo zvyškov práve s tým nórskym vzorom, nedokážem ho dokončiť, lebo si to už nepamätám (chuckle) . O tom, prečo vlna pichá, som videla dokument a čo si spomínam, tak na vine je hrúbka chĺpkov ovčej vlny. Čím sú tenšie, tým menej pichá, čím hrubšie, tým viacej. Najjemnejšie vlásky majú merino ovce, hlavne z Austrálie a Nového Zélandu. Z tejto vlny sa robia tie drahé obleky. Už som tu možno spomínala môj najpichľavejší sveter – v Bulharsku v pozdných rokoch 80tych som naletela trhovníkovi na vlnu krásnej, morsky modrej farby. Tá by ale v kúsaní asi zlomila rekord, navyše nebola moc čistá, bola spradená aj bodľačím, trieskami, a tak. Sveter som dokončila a nikdy ho nikto nemal na sebe dlhšie ako 5 sekúnd, kúsal aj cez hrubé tričko 😀

    1. Než jsem se pustila do šití(podle Burdy, jak jinak), pletla jsem na sebe skoro všechno. Svetry, svetříky, šaty, kostýmky, kostýmové šaty. A začala jsem vlastně až v práci, naučily mě to dvě kolegyně, dvojčata, které pletly ze stejného důvodu jako já. Ale ony byly tak o 3 třídy výš, troufly si i na kabáty, vypodšívkované stříhaným plyšem. Já si aspoň kalhoty a bundy mohla koupit v dětském. Měly jsme snad všechny pletení v šuplíku a využívaly jsme každou volnou chvíli (čekání na stroják, profylaxe, porucha). Doma jsem pletla ty jednodušší vzory při televizi, bylo mi divné sedět jen tak. Taky jsem kupovala Verenu, hodily se mi ty přesné rastrové rozpisy, já si to mohla podle toho přizpůsobit, a používala jsem je i při pletení podle vlastního nápadu.
      To už je dáááávno 🙂

      1. Když tak dobré pletařky jsme kolem sebe asi nikdy neměla… ale na gymplu jsme pletly všechny a vzpomínám si, že z jedné černé příze jsem měla postupně asi tři svetry 🙂

  7. Jedna z babiččiných sester byla téměř profesionální pletařka,ručně pletených věcí. I babička přeslicová krásně pletla a háčkovala. Chodívala jsem oděna v bílé sukýnce s naznačenými sklady, svetřících a halenkách, rostly tak nějak se mnou. Později mně opletla tetička do módní dlouhé vesty, sukýnky i dlouhých kalhot. Když se to všechno pralo, potřebovala jsem skoro jeřáb na vytažení máchaných vln. 🙂 Ani nevím, kde to všechno skončilo, asi rozpárané ,opět do klubíček smotané a někde znovu použité.Tak se totiž vlna vždy zužitkovala. Byla taky doba, kdy se rozplétaly teplé vlněné ponožky a z toho se pak pletly svetry ,vlna nebyla k dostání.
    Teď už mám jen jeden vlněný svetr z pašmíny, nežere, hřeje a je lehoučký a pěkně drahý avšak neskonale využitelný.

    1. Ponožky jsme nerozplítali, ale staré svetry ano… někdy se až divím té trpělivosti, co jsme měli s praním kudrnatých přadýnek…

  8. Neumím plést a háčkuju jen v sebeobraně! Jak si tak matně vzpomínám, naposledy jsem uháčkovala šaty na minipanenku a to bylo Terce tak osm roků – takže ano, to už bude dvacet let (rofl) . Ale tuhle jsem ji ve sklepě vyhrabala a šaty furt drží.

    A pokud se týká kousání vlněných přízí – čím méně kvalitní a kratší vlna, tím více kouše. Chlup ostříhaného rouna musí být co nejdelší – teda aspoň tak jsem to vyčetla v nějaké knížce.

    Já teda taky nerada kousavé svetry, ale kdysi mi Jeník koupil vlněný svetr norské provenience a ten kouše jenom málo, takže mi to vlastně ani nevadí a nosím ho moc ráda.

    A ještě, jak vidím ta přadýnka – vzpomínáte na ty úžasné přístroje na namotávání vlny? Byly to takové dva bazmeky, které se přidělaly naproti sobě na stůl – na odvíječ, jenž vypadal jako kolotoč, se navleklo přadeno a klubíčko se vytvořilo na navíječi – takový kulatý harapák se špulkou a klučkou. Jo, tak to byl už pokrok (předtím se vlna navíjela ručně a přadena se většinou zavěsila na nohy obrácené židle) a namotávání klubek byl můj vklad k pletení. O výrobu se už postarala mamka (která po nocách eště pleskala tihle).

    Ten zázračný přístroj jsem našla tady:
    https://www.prirodnizahradniceni.cz/tag/navijec-a-odvijec-prize/

    1. Ygo, vlna a obrácená židle! sama bych si na to nikdy nevzpomněla, ale vím! Zažila jsem a když jsem se snažila, směla jsem i klubko motat (no, ne moc často), spíš kdysi pro prababičku, která byla shovívavější než netrpělivá perfekcionalistka babička 😀

    2. ygto, tyhle bazmeky oba mám doma.moje maminka byla geniální pletařka a kdysi v Mostě prodávali celá a dosti veliká přadena pletacích přízí nejrůznějších barev.Byl to materiál na strojové pletení, ale takové barvy, jaké měla tahle příze nebyly k sehnání niákdše. má maminnka smotala těmihle bazmeky všechnu přízi a pletla a pletla jako divá. nejen oba synovcové, ale i m obě mé dcerky měli nádherné a složitými vzory vyplétané svatry, vesty i kamaše. Zkrátka má mami bbyla štrikovací kouzelnice. Dnes lituju, že jsem všechnu tu krásu poslala dál( vnoučatům své kolegyně(, jakmile holky vyrostly. B Bohužel nemám už žádný svetříék ani vestičku. Nějak jsem pozapomněla na fakt, že mám dvě dcery, které mohou mít taky děti. Jak by se mi dnes hodily maminčiny výrobky pro obě mé vnučky, to si asi lehce představíte.

      1. No Lenko, neplač. Myslím, že teď by už vnučky svetříčky po mamince nechtěly … ani já nechtěla oblíkat Terezce kamaše po Jeníkovi (takto svém otci), byť mi je tchyně nutila horem dolem.

    3. Ygo, moje maminka celkem často pletla a já příležitostně taky, když už jsem byla větší. Vlna se u nás do klubíček smotávala tradičním způsobem, bez nějakých bazmeků. Přadeno se opatrně roztáhlo, aby se nepřekroutilo, vytáhl se konec, já jsem si ho navlékla na ruce a máma motala klubíčko. Dělala jsem to ráda, bavilo mě sledovat, jak ta nit lítá sem a tam a přadeno na mých rukou se zmenšuje. Jen když se svinovalo naráz víc vřeten, tak mě pak řádně bolely ruce.

  9. Valaška byla čistá ovčí vlna, vždycky v přírodní barvě + přetkaná barevná nitka: černá, červená apod. ještě mám schovaný svetr, z ní pletený 🙂 takže se vůbec nediv, že tě kousala jak divá 🙂

    1. přitkaná samozřejmě 😀 ruční práce ráda, jen nějak není čas.. velký tmavě fialový svetr/kabát, dlouhý jak drak, plánuji už nejméně dva roky a mám jen tu vybranou vlnu 🙂 no, až se do toho opravdu pustím, bude i zajímavě melírovaný – kočky nenechají tvorbu bez povšimnutí.

      1. Na Valašku nedám dopustit. Mám z ní maxisvetr,mám ho asi z minulé doby. Na holé tělo ho samozřejmě nenosím ale když se ještě netopí tak večer u televize nebo u knížky slouží pořád. Možná, že přestal kousat stářím. Od té doby mám povícero rozpletených svetrů ale už mě pletení nebaví.

  10. DEDE mě bohužel nebylo dáno umět plést nebo háčkovat. Zkoušela jsem obé, ale není to můj šálek kávy.

    Ale moje maminka mě celé moje dětství oplétala.
    Měla pletací stroj i jehlice. A pamatuji se, že mi jedny Vánoce upletla na panenku, kterou jsem našla po stromkem, svetřík a baret.

    Pletla i moje děti. Chlapečci měli do porodnice pletený kabátek s čepičkou. Tenkrát se to nosilo.
    Protože mladší syn Pája měl atopický ekzém, pletla mu z bavlněné příze.

  11. předu jen když spím..učím se plést na kroužcích ponožky, umím hačkovat…ale moc času není…

        1. Spíš myslela kruhové jehlice – takové krátké jehlice spojené bužírkou dohromady – myslím že na nich mamka taky jeden čas ponožky pletla.

        1. Ahááá – něco takového jsem měla v ruce v nemocnici, když jsem tam ležela s chronickým zánětem ledvin – ale to mi bylo osm roků (rofl) .

          1. jo,já to doma měla taky,jen to bylo rovný a dělala jsem na tom šály…pak se to asi zlomilo nebo co…a zmizelo….

    1. Než na kroužcích uplácám špičku nebo patu, mám na jehlicích celou ponožku. Ale občas to zkouším, jestli jsem se nestala trpělivější. Zatím se zdá že ne 😀

  12. Nepředu, to u nás obstarají kočky 😀 .
    Jako mladá holka jsem pletla, poradila jsem si s všelijakými vzory i tvary, upletla jsem si i několik svetrů a vest. Pak mě to nějak přestalo bavit, takže teď už dávno nepletu. Před pár lety jsem háčkovala myši pro kočičí útulek, to byla docela zábava. Vyhrála jsem si s tím, háčkovala jsem myšky všelijakých barev, dělala jim kontrastní očička a fousky, do některých jsem dávala i chřestící náplň. Pak jsem na to nějak pod tíhou okolností přestala mít čas a už jsem se do toho znovu nepustila.
    Vlna mě štípe, ať je sebelepší a sebelíp zpracovaná. Poctivě jsem to zkoušela s různými svetry, i kašmírovými, zdánlivě heboučkými. Měla jsem i krásný vlněný kabát a docela luxusní vlněný kalhotový kostým. Oboje krásné tmavomodré, na pohled i na omak kvalitní látky, výborně ušité a opravdu slušivé, ale marná snaha. Štípalo to i skrz podšívku a halenku. I ty kalhoty měly podšívku, shora až ke kolenům, to jsem viděla poprvé. Vydržela jsem v tom vždycky jen chvíli, škoda toho, ale všechno to šlo pryč.
    S vlnou mám ještě jinou veselou příhodičku. Jako studentka jsem dostala takovou vlněnou tašku, něco v tom stylu, čemu se dnes říká etno, pletenou, vzorovanou a ještě na ní byly na ozdobu přišité takové chomáče vlny. Tenkrát se mi takové věci líbily, tak jsem měla radost a hodně jsem ji nosila. Potíž nastala, když pršelo a taška zvlhla. Začala tak zapáchat, to byl smrad jak kombinace mokrého psa s kozím chlívkem, hrůza 😀 . A když uschla, smrad se zmírnil, ale už nikdy úplně nezmizel. Časem jsem uznala, že je to neúnosné, a zbavila se jí.
    Jediná vlněná věc, kterou dnes doma mám, je už jen ozdobný kobereček – malý íránský gabbeh. U toho štípání neřeším, a co by udělal za vlhka, nevím, je v suchu 😀 .

    1. tapuz, podšívka do kalhot z vlněné látky je tradiční stará krejčovina – chrání látku před opotřebováním a někdy i citlivějšího nositele před štípáním 🙂 taktéž drží tvar kalhoty. bohužel, v konfekci jsem to za poslední dobu viděla tak jednou, a to u Blažka. kamarádka, co mi občas šije, se drží původních postupů, takže ve všech vlněných kalhotách podšívku mám 😀

      1. No v zásadě to bylo fajn, máš pravdu, že ty nohavice držely tvar, nevytahovala se kolena (ta podšívka tak akorát překrývala právě kolena). Jenže mě ta vlna vadila i přes tu podšívku, i když ta látka byla fakt kvalitní, hladká, pevná. Byl to ještě OP Prostějov, nějaká luxusní kolekce, ušité to bylo skvěle, žádný asijský šmejd.
        Je fakt pozoruhodné, že můžeš nosit vlněné kalhoty 😀 .

        1. v OP Prostějov byly švadleny vyučené ještě tradičně – stejně to bylo tady u nás v Pragoděvu. co vím, učily se i kreslit střihy a další návazné dovednosti. jojo, vlna mě nějak moc nekouše, můžu nosit i tvíd, u toho už tedy cítím, že je hrubší struktury, ale ještě pořád nekouše 😀 to je prostě tak – buď vlnu můžeš nosit nebo nemůžeš, nic mezi tím 😀 budeš se smát, ale taky mám od kamarádky ušitý kostým se širokými kalhotami, tmavě modrý a kabát, dlouhý jako drak, též tmavě modrý 🙂 asi tři roky zpátky mi šila obé 🙂

          1. To se tedy směju, protože ten můj kabát byl taky dlouhý, měla jsem ho až po paty. A byl to takový ten slušivý střih, v pase projmutý a dolů se rozšiřoval jako sukně do zvonu. Tenkrát jsem takového oblečení měla víc, několik kalhotových i sukňových kostýmů, šaty se sáčkem, ještě jeden dlouhý kabát, který sice nebyl tak hezký, ale nebyl vlněný, takže mi nedělal problémy, nosívala jsem i dlouhé baloňáky, ty byly moc pěkné, to už se teď ani nenosí. Popravdě, teď už bych ani neměla kam takové oblečení nosit. Tenkrát to byla moje pracovní „uniforma“, neexistovalo, abych přišla do práce třeba v tričku, o džínách ani nemluvím. Taky jsem si nikdy nezvykla je nosit, nesměla jsem v nich dokonce ani cestovat 😀 .

            1. Nemluvte mi o takových modelech, to bych chtěla…. i když nevím, kam bych v nich chodila, moje současná práce je o stálém převlékání z všedního do pracovního bílého a s tím se nedá nic dělat….

              1. ty máš, Matyldo, za povinnost uplést si pro sebe ten pruhatý pestrý dlouhý svetr / dlouhý jako papírový drak 😀 a ten můžeš klidně nosit do práce 🙂 celé to tam rozzáříš.

            2. já mám kostým ušitý podle obrázku z italského módního časopisu, co Hanička kupuje pro inspiraci 🙂 kabát je s velkým oválným lámcem a raglánové rukávy k tomu, rovný, lehce rozšířený. vysloveně se mnou pluje jako ten dlouhý dráček… jsem statečná holka, nosím ho do práce, kamž cestuji autobusem nebo vlakem + MHD. dost švanda v něm nastupovat a vystupovat 😀 kostým s tričkem místo halenky nebo černé úzké kalhoty-top-tvídové sako nosím běžně, jsme víceméně stavební firma 🙂 ale obléknout si k černým kalhotám a saku tričko „Punk/Love is not dead“ to jsem si ještě netroufla 😀

              1. Já jsem tenkrát pracovala nejdřív v bance a později v letecké společnosti. Zvlášť v bance se na oblékání dbalo, byl na to i vnitřní předpis, muži v oblecích a s kravatou, ženy v kostýmech nebo v šatech, v pátek mohli muži nosit méně formální oblečení, tzn. nemuseli mít oblek, ale mohli mít prostě samostatné kalhoty (ne sportovní) a samostatné sako, pokud ovšem nešli na nějaké významné jednání. Ale u aerolinky vlastně taky. Neexistovalo přijít někam na jednání v nějakém sportovním outfitu, o nějakých děravých džínách nebo tričku s obrázkem/nápisem ani nemluvím. Často jsem jezdila na služební cesty. Byl to takový dost složitý a hlavně adrenalinový způsob, ale stručně řečeno, pokud jsem měla štěstí a vzali mě do Business Class/First Class – což bylo většinou, musela jsem bezpodmínečně mít společenské oblečení, a to i na dlouhé lety, žádné uválené tepláky. A na to se nekompromisně dbalo, nevím, jak je to dnes, snad pořád stejně.

                1. no,my chodíme v práci neformálně, ale když máme mít jednání,jdeme do naší šatní skříně, kde máme všichni společenské oblečení pro tyto příležitosti…

                2. před cca 8 lety to bylo podobné – kamarádka pracovala v zahraniční společnosti a měli též dress code + casual pátky. ale ona je založením lady, takže jí to spíš těšilo. Hanička jí tenkrát šila prakticky celý šatník elegantních kousků 🙂 já se oblékám víceméně formálně s ulítlými detaily, ale tak, abych mohla vystřelit na nečekané jednání za dámu 🙂 případně to jistí rezervní oblečení+ černé lodičky ve skříni v kanceláři 🙂

  13. Matyldo, tvé příze se mi moc líbí – hlavně ta strakatá! (Ta druhá má v sobě oranžovou, to není moje barva:))
    Máš představu, co z nich vytvoříš? (inlove)

  14. Nepletu a neháčkuju, protože mi tyto činnosti místo klidu přinášejí vztek a frustraci – jemná motorika ruky u mě nejspíš nikdy nebyla na příslušné výši:))
    Jinak vlněné věci mám ráda, což momentálně mohu dokumentovat dím, že sedím v pracovně ve vestě podšité beránkem a na nohách mám kožíškové… no, papuče? Prostě v mé podkrovní pracovně není topení (je maličká, topení by mi sebralo místo a kromě mrazivých dní mi stačí mít otevřené dveře do zbytku domu:)), tak tvořím v doprovodu oveček 🙂

      1. dede, Jenny a ostatní, já sice umím plést i háčkovat, avšak jen proto, že mne to už jako dítě naučila moje babička.ona totiž s mým neumětelstvím měla přímo božskou trpělivost.háčkuju teď pouze nejrůznější čepičky,rukavice a ponožky na vnučky, ale pro sebe jsem stále ještě nedokázala dokončit dávno rozpletené teploučké palčáky. Vypadá to však, že se budu muset konečně k jejich dopletení dokopat. Bez teplých rukavic se moc špatně v mrazu fungovat, protože chodím buď o dvou fr. holích nebo musím držet chodítko. Bohužel mi bývá v prstových, i sebezateplenějších , rukavicích silná zima,což bohužel působí moje neuropatie. Nedokážu sehnat teplé pletené palčáky,protože ty jsou k dostání jen málokdy a jen v dětských velikostech, které jaksi na ruce nedobléknu.

          1. díky, ivo za odkazy. lyžařské palčáky jsou příliš tvrdé a neohebné, hole se v nich nedají dobře držet, ale jistě jsou příjemně teplé. Mám diabetickou neuropatii bohužel i v horních končetinách, které se velmi špatně zahřívají, i když se hýbu.Zkusím úproštudovat odkazy, ale myslím, že nepořídím moc dobře. kožené palčáky jsou sice teplé, ale zas časem ztráxcwejí ohebnost. je to opravdu problém, vybrat něco vhodného. Mám jesdiné pletené palčáky, ve kterých mi nikdy zima nebyla. jsou upletené z nějakého staršího typu vlny, nekoušou a vážně báječně hřejí.je zajímavé, že ani neprofouknou. tyhle palčáky mi upletla moje maminka a já si jich fakt velice vážím. bohužel už odcházejí, a vlne se už poroučí. ZAŠÍVALA JSEM JE, ALE NĚJAK MI STÁLE UTÍKALA OČKA PLETENINY, TAKŽE TO NEVYPADÁ PĚKNĚ. ALE COŽ NA TOM, HLAVNĚ KDYŽ PALČÁKY SLOUŽÍ A HŘEJÍ. na těch rozpletených zbývají doplést už jen palce. moje srdcařka se však na moje pletací snahy tváří velice odmítavě a zakazuje mi plést. no, asi posušná nebudu, protože dnes se kolem 22.Vypadá to, že zima dorazila a bude fakt tuhá.

            1. Lenko, kožešinové rukavice neztvrdnou, tedy pokud je nerozmáčíš a pak nedáš schnout na topení. Měla jsem je kolik let. Lyžařské rukavice – co myslíš, že lyžaři v těch rukavicích drží? Nečekaně hole 😉

            2. Mně se osvědčilo přes jakékoliv rukavice (dle teploty), natáhnout šusťákové palčáky. Jen musí být trochu větší. Ne upnté.Palčáky jsem si spíchla ze zbytků nebo staré bundy. Paráda to moc není, ale dobře funguje.

            3. nemáte tam vietnamce? Mívají flísový prstový rukavice, ty si kup a přes ně dej palčáky, klidně pletené nebo kožené… já mám indiánské palčáky, kožešinové,jsou úžasné, teplé a jde v nich sekat i dříví….

          2. asi tak… nechci být štváčem, ale zadala jsem teplé palčáky do Googlu a vykouklo na mě asi dvacet obrázků včetně odkazů na e-shopy. srdcařům opravdu lékaři zakazují pletení, háčkování není tak náročné ( zkušenost babičky přeslicové, která také skvěle pletla a po infarktu toho musela zcela zanechat).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN