JJ je neobyčejná autorka – nejenže píše vědecká dobrodružství ve sto slovech na zadaná témata v rámci akce Duben měsíc drabble, ale je ochotná je napsat i na přání čtenářů. Takže když si Matylda přála příběh o Amélii Earhart a Míša o Boženě Němcové, napsala je. Takže dnes tu máme čistě dámské hrdinky:)) Dede
Slovanská holubičí povaha
drabble pro Míšu
1845, Praha
„Mami, chtěli bychom pohádku!“ vbíhá do salónu osmiletý Hynek. Na tvářích dospělých se rozestírají chápavé úsměvy. Paní Božena odchází do dětské ložnice, dveře do salónu nechává pootevřené. Pohladí čtyři zvědavé hlavičky a začne.
„Byl jeden chudobný otec a měl dvě děti, Honzíčka a Marušku. On chodíval do lesa dříví porážet a nemohl na děti pozor dávat…“
„…Kdopak to na mé střeše loupe perníček?“ Ozývá se hihňání fistulkami i basem. Takhle to v Kinder- und Hausmärchen není, pokukují po sobě dospělí. Ježibaba se péci nebude a děti jsou na útěku. Jenže jak se zbavit ježidědka?
„…Osobo, neviděla jste tudy jít děti?“
Závěrečná poznámka:
Kinder- und Hausmärchen, pohádky bratří Grimmů, začaly vycházet v roce 1812, motiv pohádky O Perníkové chaloupce je ale starší. Dodneška miluji verzi paní Němcové pro neotřelý nápad udolat záporáka přednáškou o textilním průmyslu.
Šestnáctá letkyně Spojených států
Drabblík pro Matyldu.
Úvodní poznámka:
- května 1932, Newfoundland až 21. května 1932, Derry, Severní Irsko
Drabble:
Amélie dýchá na prokřehlé prsty. Do kabiny jednomotorového Lockheed Vega 5B neproniká vítr plnou silou, ale stejně citelně profukuje. Viditelnost klesá, vrtuli bičují krystalky ledu. Amelie je unavená. Při prvním přeletu přes Atlantik seděla v kabině jen jako pasažér, zodpovědnost byla na pilotovi a kopilotovi. Tenkrát si umínila, že příště přeletí Atlantik sama. Jako Lindberg. Copak si z ní nedělají legraci, že je mu podobná? Nepřezdívají jí Lady Lindy? On by to nevzdal!
…
Dva muži běží k červenému letadýlku. Z kokpitu se souká ven žena. „Letíte zdaleka, madam?“ ptají se. „Z Ameriky.“
Je první ženou, která sólově přeletěla Atlantik.
Závěrečná poznámka: Amelie Earhart přeletěla Atlantik pět let po Charlesovi Lindbergovi jako první pilotka v historii. Let trval téměř patnáct hodin. Byl to již její druhý přelet přes Atlantik, ale při prvním, z roku 1928, se víceméně vezla (a připadala si, podle vlastních slov, jako pytel brambor). Amelie byla šestnáctou ženou, která v USA získala pilotní licenci, ale zřejmě tou nejslavnější.
Dede: dnes mám jednoduchou otázku – co byste toužili dokázat vy? Na koho byste si jako prvního vzpomněli, kdyby se vás někdo ptal na váš vzor – profesionální či lidský?:))
A jednu ke každé dámě:
Máte rádi knížky Boženy Němcové? Co vás na nich oslovuje?
Toužili jste někdy pilotovat letadlo? Lhostejno jak velké?:))
Díky, milá JJ, za tvé psaní – že jsi nám na Dedeník poskytla své texty. Užili jsme si je! (inlove)
Jinak děkuji všem za moc milé komentáře, doběhla jsem až teď. Přeji dobrou noc a pěkné sny. 🙂
Nápodobně a velké díky za další připomenutí nevšedních žen.
Od Boženy Němcové jsem měla nejraději její povídky, některé mi přišly docela moderní – Divá Bára, Karla, V zámku a podzámčí. Pátrání po jejím původu z pera Miroslava Ivanova bylo taky velice zajímavé – už už to vypadalo, že přišel záhadě na kloub, ale nakonec tajemství jejích rodičů zůstalo dodnes neodhaleno.
O Amélii jsem četla nedávno poprvé, odvážná žena, klobouk dolů! Do pilotování bych se já nepouštěla, raději se držím při zemi. 🙂
Díky za drabble o Amélii! Pro mě je to trochu nepochopitelná osoba- mě totiž nic takového nepohání, tak jsem úplně průměrný jedinec 🙂 A pilotovat letadlo jsme nikdy netoužila. Mně stačí ke štěstí, že jsem se po čtyřicítce naučila jakežtakež řídit auto 🙂
Knížky Boženy Němcové jsme v pubertě přečetla snad všechny. Měly zvláštní poetiku. Ale stejně mám nejradši pohádky- a nejvíc jsem milovala o Popelce, protože tam byly úplně boží popisy šatů z oříšku 🙂
Matyldo, ty jsi taky třída, protože umíš JEZDIT A PARKOVAT PO BRNĚ! (Doufám, že si to občas ještě procvičuješ. 🙂 )
Pohádka o Popelce je taky moje oblíbená, ale kluci milují spíš tu předělávku od Hurvínka. Přiznám se, že já radši Noční hlídku – mrtvý mlynář, čerti, pan učitel, kterému se nechce kalousovat po hřbitově (tohle slovo miluju), přece jen se radši (mírně :D) bojím.
To víš, že to procvičuju- i když s tím množstvím uzavírek mě to přestává bavit…
Co jsem toužila dokázat.
Chtěla jsem být herečkou.
Ale nejsem hezká a mluvím moc rychle.
A neměla jsem tu odvahu to zkusit.
Míšo, podívej se na moji kamarádku Danu, která začala s divadlem v podstatě až v důchodu – nikdy není pozdě:)) Pokud jde o tu řeč, tak Dana zase – jako velmi úspěšná fyzioterapeutka – měla ve zvyku mluvit tichým uklidňujícím hlasem. To rozhodně funguje na pacienty, ale méně na jevišti, ne? Ale zvládla to a jak dobře! 🙂
JJ moc děkuji za drabble O Boženě Němcové.
Mám jí moc ráda, přečetla jsem skoro její všechny knihy včetně pohádek.
Dokonce jsem jí měla za maturitní otázku z češtiny z literatury.
Ona měla moc smutný život, jako 17-ti letou je provdaná za staršího Němce. A on jí vzal všechny ideály. Ale abychom byli spravedliví k oběma, tak ani Božena nebyla vždy dobrá hospodyňka.
Ale ona se měla narodit, jak sama napsala, o 100 let déle.
A ten její tajemný původ. Asi se nikdy nedozvíme pravdu. Ale já si myslím, že nemohla být dcerou chudé pradleny a štolby.
Vždycky když jsem na Vyšehradě položím jí na hrob růži.
Není zač, Míšo, bylo mi ctí. Jinak o původu Boženy Němcové se vyrojilo hodně teorií, jedna z nich je, že její matka byla vlastně její teta (a otec neznámý). No, nejspíš se to už nedovíme. Rozhodně napsala spoustu krásných knížek, díky za ně.
Jo a ještě k otázkám:)) Ne, nikdy jsem netoužila pilotovat cokoliv. jednak to bylo mimo moje možnosti (ani jsem o tom nesnila), a v době, kdy si Martin dělal pilotní průkaz na větroň jsem věděla, že mám tendenci zvracet, jen se na letadlo toho typu podívám:)) Navíc, jak jsem zjistila poté, co jsem začala často lítat dopravními letadly, musela bych lítat jen pomalu a nízko, abych se beznadějně neztratila 😛
A můj vzor? Edith Pargeterová. Vynikala mezi těmi stovkami mých oblíbených autorů a vždy toužila umět psát jako ona 🙂 Byla jediná, které jsem toužila napsat a zdržovalo mě, že neumím anglicky. Než jsem zjistila, že byla vlastně bohemistka a dalo se jí napsat česky, tak jsem vyrostla z touhy jí osobně napsat – přišlo mi to nepatřičné. No a než se mi to znovu převrátilo v hlavě, Edith Pargeterová umřela (blush)
,,Pilotoval“ jsem rychlíky. Bylo to krásné, ale po dvou letech mne to přestalo bavit, takže jsem si šel vydělávat na chléb svůj vezdejší méně náročným způsobem. A, řečeno slovy klasika: Vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Když mne to přestalo bavit, šel jsem dělat něco jiného někam jinam a dnes se bavím tím, že si vozím zadek v autě po středočeském kraji při rozvážení balíčků. Jde o pravdu o zábavu, když se mi nechce, zvednu telefon a oznámím šéfovi, že zítra nepojedu, neb jsem jaksi líný. Když líný nejsem a jedu, mám za ten den tisícovku čistého. 😀 No, ono když vzpomenu na léta na montážích, tak jsem to dělal podobně, jen šéfovi jsem nechuť k práci nehlásil.
přemýšlela jsem nad tím, co napsala Inka – že se Božena Němcová narodila do doby, která jí nepřála. V tom má Inka rozhodně pravdu – a o to obdivuhodnější mi připadá, jak se s tím dokázala BN poprat. Psát, podporovat obrozenecké hnutí, dokonce být múzou 🙂 a to vše se čtyřmi dětmi… klobouk dolů před její vnitřní silou. Řekla bych, že vlastně celý život bojovala, až příliš často marně – za živobytí, za své děti, s neradostným manželstvím. Tak si říkám, že žít ve svobodnější společnosti, nejspíš by si Němce v prvé řadě nevzala:))
Amélie byla prostě odvážná silná žena, která měla prostředky na to, aby mohla své sny realizovat. Narodila se necelých 80 let po Boženě Němcové – a ty možnosti pro ženy už tehdy byly jinde, byť do rovnoprávných měly ještě daleko. 🙂
Já myslím, že jsem asi žádný vzor neměla a nemám. I když znám spoustu lidí, které obdivuji.
Pohádky miluji a na rozdíl od jiných dospělců jsem si je opravdu jako dospělá četla pro sebe. Paní Němcovou mám moc ráda a vždycky mi jí bylo líto – narodila se do jiné doby
Podle mne byla paní Němcová hodně smutná žena, které byla přistřižena křídla a proto utekla k pohádkám a psaní….miluju její vysněnou a přikrášlenou Babičku a i ty pohádky…jakoby ty pohádkové postavy,měly české charaktery…
Vzor? Já ani nevim, jen jsem chtěla,aby se za mne rodiče nikdy nemuseli stydět…..
Pilot…hm..kdysi,když jsem četla Sloužím vlasti o Ivanu Kožedubovi, jsme chtěl abýt stihací letec…no,to byl takovej dětskej sen..to mi ještě nebylo blbě na kolotoči a centrifuze….
S tím vzorem máš Sharko pravdu, to je moc pěkné heslo.
Jo, taky ze mne pilot nebude a nic s tím nenadělám. Motali jste se někdy v Cardanově závěsu (https://media.novinky.cz/457/484572-top_foto2-2hye7.jpg)? Tak do toho jsem vlezla, abych zachovala stavovskou čest učitele fyziky. Ty tři minuty jsem vydržela (s prosbou, ať se mnou motá jen mírňoučce), ale další tři jsem seděla v křesle a prosila, ať mne neodvazují dřív, než se zeměkoule přestane kolem mne motat 😀 ).
Ale jeden můj spolužák chtěl pilotem být a stal se jím. Doučovala jsem ho po maturitě matematiku a fyziku a on pronášel dnes už v naší třídě okřídlené: „Já vím, že jsem na to blbej, ale já to ze sebe vymlátím.“ Narozdíl ode mne vymlátil. 😀
Ježišmarja, to vypadá už od pohledu hrozně, do toho bych asi nevlezla.
Jinak k těm snům – MLP si jako malý přál být kosmonaut (ale taky i popelář, asi jako každý malý kluk), tak aspoň dělal leteckou modelařinu a pak vystudoval stavbu (konstrukci) letadel, ale celý život dělá něco jiného. Náš kluk si přál něco podobného jako tatínek (jeho velký vzor), takže ta letadla taky vystudoval a teď dělá v kosmickém výzkumu a je moc spokojený (až na ty peníze, s platem v AV ČR se moc rodina zakládat nedá). No a já si přála být překladatelka, a tak jsem překladatelka, jen holt s tou kapku delší oklikou přes veterinu, no. 😉 Ale dělám veterinární překlady, tož se mi to strašlivé studium (vřele nedoporučuju vůbec nikomu, obě děti jsem od něj naštěstí a díky Bohu odradila) hodí.
aido, proč strašlivé studium????? já si občas říkám, že kdybych se znovu narodila, docela ráda bych byla veterinářem (h) (h)
Ono není vet jako vet. Něco jiného je léčit domácí mazlíčky ve městě a něco jiného pracovat na venkově u krav, ovcí a dalších velkých a občas dost nebezpečných zvířat. Kdo přečetl něco od Jamese Herriota, ví, o čem je řeč.
Bedo, tím strašlivé myslím velmi obtížné, asi i obtížnější než humánní medicína.
Cardanův závěs – v tom trénují i adepti na kosmonauty, nee? No nevím, jestli bych to dala.
bych blila,jen to vidím…..
Já bych to stopro nedala, bliju i když jen VIDÍM retízkový kolotoč 😀
Tak je zajímavé, že jako dítě jsem nesnášela jízdu autobusem, přešlo mě to někdy kolem osmnácti. No muselo, protože jsem jezdila přes sto kiláků do školy, a ničím jiným se nedalo. Ale na řetízkáči mi šoufl nebylo.
Jsem v rodině proslulá tím, že vláčím děti na kolotoč, abych tam sama nevypadala tak blbě. Děti to obvykle snáší hůř než já…. 🙂
Nó, my momentálně nemáme v rodině děti vhodného věku (rofl) , vnoučata v nedohlednu…. Podobně jsem to měla i se stavěním hradů na pískovišti, byla jsem jediná matka na sídlišti, která s děckem seděla v písku 😉
Ivo, už první přemet zády napřed mi fakt neudělal dobře. Dala jsem to jenom proto, že u mne stáli ti moji dva malí a tvrdili, že to dát musím, když to učím 🙂 (a chlap to na mně viděl a točil jen zlehýnka). Jsem prostě poslušná (a taky vím, že se zavřenýma očima se tyhle příšernosti líp snáší).
Já to nezpochybňuju, já bych měla nejspíš problém taky