„Jestlipak umíš zazpívat Rožnovské hodiny?“ zeptal se mě, zcela typicky, můj otec poté, co jsem mu oznámila, že Martin dostal práci v Rožnově pod Radhoštěm. Jsem poslušná dcera, takže jsem odzpívala žádané a dostali jsme tak otcovské požehnání pro dobrodružství na daleké Moravě:))

Poprvé jsme se byli podívat v Rožnově a okolí v srpnu. Bydleli jsme i se psima v pohodlném penzionu v Trojanovicích u Frenštátu pod Radhoštěm a celý týden v příšerném vedru pilně zkoumali terén. Celé roky jsme Rožnovem pouze projížděli cestou na Slovensko, takže jsme měli co objevovat.

Zjistili jsme, že Rožnov je velmi příjemné hnízdo, živé, pospolité, se spoustou skvělých hospod a obchodů. Vím, jak v podobně velkém Dvoře Králové bojují o přežití obchody prakticky s čímkoliv, takže jsem byla okouzlená počtem živoucích a bohatě zásobených pekáren, řeznictví a vůbec lahůdek všeho druhu. A ty obchody s oblečením a botami – ach! Usoudila jsem, že to nemůže být všechno jen díky turistům, že samo město musí mít dobrý základ; tedy dostatek zaměstnavatelů, kteří nedrží většinu svých zaměstnanců na minimální mzdě (jak se děje ve Dvoře).

Od Tylovic kolem Karlova kopce

Od té doby tam jezdím jednou měsíčně na necelý týden a moc si to užívám. Díky tomu, že mi k práci stačí počítač s připojením na internet, mám potřebnou svobodu pohybu. Martin má podnájem na moc hezkém místě, takže se tam líbí i psinám. Ranní venčení se obvykle odbývá na obrovských loukách v místě, které se podle mapy nazývá Horní Kouty. Na odpolední vycházku obvykle jezdíme objevovat svět – tedy najdu si nějaké místo na mapách.cz a podle něj se pokouším někam dojít. Stálicí je nádherný městský park u Bečvy, hned u skanzenu, a Karlův kopec s Jurkovičovou rozhlednou.

Minule jsem si na mapách našla dvě vycházky. První den jsem šla z horní části Tylovic obejít Karlův kopec z druhé strany než obvykle s tím, že dojdu nebo nedojdu k rozhledně – jak se mi bude chtít. Byla to velmi úspěšná vycházka, potkala jsem tam paní s australskou ovčandou a všechny psice (včetně Berry!:)) si báječně poběhaly na jedné ze zdejších horských luk.

Louky tu jsou velmi krásné

Jen jsem trochu trnula, jestli mi někdo nevynadá za to, že parkuju na takovém plácku, který tam zjevně mají cestáři – kromě jiného tam byla hromada štěrku. Značky nic nezakazovaly, ale vedle byly rodinné domy, takže jsem netušila, jestli někoho nepopudím. Nepopudila… hurá.

Druhý den jsem – opět podle mapy – našla vycházku o kousek dál na protější straně hlavní cesty. Vyjela jsem do Hážovic a odbočila na cestu, která vede zhruba kolem Studeného potoka. Podle mapy to vypadalo skvěle – na konci cesty mělo být stavení, od značené asfaltky se postupně rozbíhaly prašné cesty. Jenže mapy mi nenaznačily, že ta cesta má vjezd dovolen jen dopravní obsluze a když jsem to konečně zjistila, byla jsem už bezpečně na úzké cestě mezi elektrickými ohradníky, kde jsem se opravdu nemohla otočit.

Takhle kvetla louka v listopadu

Tak jsem jela dál, ale ne s dobrým pocitem – nerada porušuju pravidla. A nejednou proti mně traktor. Povzdechla jsem si – to bude řvaní! Měla jsem navíc Martinovo auto, velice bílé, velice městské a ještě s pražskou značkou – těžko si (dle mých zkušeností) představit červenější hadr pro místního traktoristu. Uhnula jsem, jak jsem mohla a byla šokována – řidič mi přátelsky zamával a projel beze stopy nepřátelství. Ach!

Povzbudilo mě to a jakmile jsem dojela na vhodný plácek, zaparkovala jsem tak, abych nevadila místnímu provozu a rozhodla se jít přece jen na plánovanou vycházku. Zjistila jsem, že krajina kypí činností. Na poli nade mnou pracoval traktor, pár lidí bylo u krav, které se pokojně popásaly po obou stranách cesty, kterou jsem právě projela (v Rožnově je tráva! Zelená!!! U nás ne…). Na další louce nade mnou lesáci vozili z lesa klády a skládali je na hromady. Za kopečkem, na který jsme se psinami vylezly, zase něco dělal buldozer – vypadalo to, že tam chystají nové hnojiště.

Nad Studeným potokem – pohled k Rožnovu

Postupně jsem šla v nevelké vzdálenosti od všech zúčastněných a byla mile překvapena, že na mě nikdo neřval. Ať už kvůli autu nebo psům. Ne, že bych dělala něco špatného, Ari jsem u lesa dokonce uvázala na flexi, protože jsem nechtěla riskovat, že něco prožene, ale stejně… Krásně jsme se prošly, vrátily se k autu (kolem šel domorodec, který mě vlídně pozdravil, a dokonce ani nezahlížel, co tam dělám) a já si to konečně uvědomila. Vypadá to, že tady se na cizí hned neřve!

Východ slunce na loukách v Horních Koutech

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám víc radost ze svého štěstí, nebo se mám spíš obávat toho, s jakou odevzdaností už předem řev očekávám. Protože už sám fakt, že chodím světem se psy (byť opravdu vychovanými) bývá důvodem pro preventivní nevlídnost. U nás v lese se na ni mohu skoro spolehnout, v řev naštěstí ústí jen u některých labilnějších jedinců. Nevrlost, která následuje poté, co zaparkuju poblíž lidských sídel (byť se opravdu snažím nepřekážet) bývá taková, že se na cestách na psí vycházky snažím parkovat už jen v pustině.

Přemýšlela jsem o tom, jestli se mi to jen zdá a měla jsem zatím měla jen štěstí? Nebo jsou místní zvyklí na turisty a vědí, že je pro svoji prosperitu potřebují? Jsou snad u nás ty Sudety znát víc, než jsem si doteď myslela? Nebo jsou místní opravdu vlídnější a vyrovnanějších povah? 🙂

Západ slunce nad Rožnovem (z Horních Kourů)

Nevím, ale jsem si jistá, že to časem zjistím. A těším se, jak budu objevovat Beskydy – po rozpáleně letních a barevně podzimních, přijdou (možná:)) bíle zimní. Jen, kdyby nebyly pořád tak strašně do kopce! 😀

Kuk do skanzenu:))