Minulý pátek jsme se sešli u Lucky, protože bylo třeba vyzkoušet mnou navržené kulisy, což znamenalo umístit veliký dvojdílný banner na rozkládací konstrukci. Poté, co jsme s pomocí našich mužů úspěšně zvládli nástrahy montáže – a řekli si, jak bychom to příště dělat neměli – jsem si stoupla před hotové dílo a úspěšně zadeklamovala první věty z nové hry.

„Fajn, aspoň něco si pamatuju,“ stačila jsem si pomyslet s mírným uspokojením, když si před kulisy stoupla Lucka a spustila jednu ze svých delších replik. Potom se podívala na mě. Ano, vím, že jsem na to měla něčím navázat, ale proboha, co to má být? Měla jsem před očima jasně předmětnou stránku scénáře – druhé jednání druhá stránka, zhruba v první čtvrtině. Po Lucčině delší řeči následuje moje kratší odpověď (necelý řádek, to jsem věděla:)), na což mi Lucka odpoví něčím ještě kratším a pak je pauza. Ach jo.

Ta moje paměť! Pokud by šlo o tom představit si, jak vypadá scénář, tak to zvládám – a to především díky rozdílným délkám jednotlivých replik, které jsou barevně označené podle postav, které je říkají. Já mám světle modrou, Lucka zelenou, Gábina vínovou a Dana reflexně žlutou. Což je hezké, ale rozhodně to nestačí.

A tak jsem se přes víkend poctivě učila, byť u nás byla mláďata. Četla jsem si text, abych si zas a znovu opakovala pořadí jednotlivých replik a u těch svých delších jsem pak zavírala oči a přeříkávala si je zpaměti. I tak jsem potřebovala zase grafickou pomoc – delší odstavce jsem se pokoušela nějak rozdělit do menších útvarů a většinou to fungovalo. Kromě jedné repliky, kterou jsem prostě špatně napsala. Jako psané to šlo, ale říkalo se to blbě. Tak šup, opravit a učit se, učit se…:))

Přitom vím, že hra bude pro diváky přitažlivá a zajímavá teprve tehdy, až budu nejen vědět co kdy říct, ale až si tím budu tak jistá, že to dokážu říct různými způsoby a třeba udělat i nějakou bezprostřední poznámku vhodnou pro aktuální okamžik. Už mě kolikrát napadlo – proč to musím psát slovo od slova, když to tak jako tak jen málokdy dodržíme? Inu – děvčata to tak chtějí. Potřebují jistotu textu – právě proto, aby mohly improvizovat… až se to naučí.

Já to mám do jisté míry snazší, protože jsem vymyslela děj a vím, co tou hrou chci říct a proč. Což mi ostatně moje herečky občas předhazují: „Ty se máš, tys to napsala! Tobě se to učí!“ No právě… že ne! Měla bych to všechno vědět, jenže jakmile přijde čas něco doopravdy říct, tak prásk a v hlavě je prázdno. Prostě si to musím odpracovat jako ostatní.

V neděli odpoledne, když jsme mládež společně odmávali, tak jsme si s Martinem udělali kafe a já znovu vzala do ruky scénář. Začala jsem si připadat skvěle – vždyť já to už umím! No dobrá, skoro umím! A tak jsem po nějaké hodině udělala, další test svých znalostí. Rozhodla jsem se, že si přeříkám tu obtížně zapamatovatelnou část, kterou jsem se učila většinu o víkendu ukradených chvilek, zatímco budu v rámci přípravy večeře krájet papriku. A dopadlo to jednoznačně – buď jsem krájela, nebo si na něco vzpomněla. Dohromady to nešlo:))

Což je samozřejmě špatně. Během představení, hlavně o premiéře a vůbec, když máme hrát v největším kulturním stánku Dvora Králové (kde jsme nikdy předtím nehrály) bude tolik rušivých momentů, že proti tomu je krájení papriky zanedbatelné. Jinými slovy… koukej se učit, ty kůže líná, nebo to bude příští týden katastrofa!:))