Tento článek měl vyjít až ve čtvrtek 25. října, ale kvůli akcelerovanému vývoji kolem vraždy novináře Džamála Chášukdžího vychází už dnes. Říjen byl bohatý na blízkovýchodní události. Daly by se dělit na podstatné a mediálně přitažlivé – podívejme se ale na obě skupiny. Nejpodstatnější události, pokud jde o strategický vývoj, jsou následující:

• Odříznutí jemenského hlavního města Saná, toho času v držení Íránem podporovaných šíitských rebelů z organizace Ansar Alláh (tzv. Hútíů) od přístavu Hudajda
• Dodávka satelitní navigace pro rakety Hizballáhu, která podstatně zhoršuje izraelskou pozici vůči tomuto radikálnímu šíitskému hnutí
• Dodávka ruského protiletadlového systému S-300 Asadovu režimu v Sýrii
• Eskalace konfliktu mezi Izraelem a Gazou po zasažení rodinného domu z Gazy vypálenou raketou v Beer Ševě
• Neprodloužení pronájmu jordánského území u řeky Arava izraelským zěmědělcům
• Vražda saúdského novináře Džamála Chášukdžího

Nejpodstatnější informací je hrozící humanitární katastrofa v Jemenu, proti které stávající, už tak beznadějná situace, nesnese srovnání. Spojená vojska Saúdské Arábie a jemenské mezinárodně uznané vlády dobyla silnici na východ od přístavu Al Hudajda (ležícího na břehu Rudého moře), který je, stejně jako hlavní město Saná, v držení šíitských, Íránem podporovaných, Hútíů. Přístav Al Hudajda je jediným místem, odkud může být jemenské hlavní město zásobováno, a dosavadní způsob vedení války v Jemenu, kdy obě strany používaly odříznutí od humanitárních pomoci jako formu nátlaku na nepřítele – tedy záměrné vyhladovění jeho civilní populace – bez větších skrupulí, znamená potenciál pro katastrofu nebývalých rozměrů. Samotné město Al Hudajda je prakticky vylidněné; v očekávání jeho pádu mnoho civilních obyvatel odešlo do vnitrozemí území drženého rebely. Organizace spojených národů varuje, že odříznutí hlavního města od přístavu může způsobit hladomor, který se může dotknout až osmi milionů lidí; počet obětí tak může jít bezprecedentně vysoko.

Říjen nepřinesl mnoho pozitivních zpráv ani Izraeli. První eskalace přišla už v druhé polovině září (17. 9.), kdy syrská protivzdušná obrana mířila na izraelské stíhačky F-16, ale omylem místo toho sestřelila ruský transportní letoun Iljušin Il-20, který se raketám protivzdušné obrany připletl do cesty. Třebaže se Izraeli podařilo krizi, v níž jej Rusko vinilo za sestřelení svého letounu, zažehnat, netrvalo dlouho a přišly strategické důsledky: Rusko dodalo Asadovi velmi pokročilý systém protiletadlové obrany S-300, který představuje pro izraelské stíhačky daleko větší bariéru, než dosavadní syrská výzbroj.

Na severní hranici Izraele nebyl klid ani z libanonské strany. V polovině října dodal Írán v Libanonu působícímu šíitskému hnutí Hizballáh satelitní naváděcí systém pro rakety, které dosud Hizballáh na Izrael mířil naslepo; jejich počty se odhadují na 130-150 tisíc. Potenciál je osadit naváděcím systémem by pro Izrael znamenal, zejména ve světle relativně nerušeného íránského přístupu do Libanonu přes Irák a Sýrii, velmi podstatný problém. Tyto rakety má Hizballáh rozmístěn ve vesnicích v jižním Libanonu tak, aby používal místní civilní populaci jako živé štíty, což způsobuje, že je není možné jen tak zničit v preventivním útoku, který by byl z mezinárodního hlediska ospravedlnitelný. Izrael je přesvědčen, že zásilka satelitní navigace pro rakety vyžaduje výrobu naváděných střel v íránské továrně umístěné přímo v Libanonu a hrozí její likvidací, což může konflikt s Hizballáhem ještě dále eskalovat. Příprava války proti Hizballáhu je nicméně v plném proudu a počítá se s ní jako velmi reálnou hrozbou.

Eskalace se nevyhnula ani Gaze. Zatím není potvrzené, kdo přesně vypálil raketu, která zasáhla obytný dům v Beer Ševě, hnutí Hamás odmítá odpovědnost (mohl to tedy být, pokud Hamás nelže, Íránem podporovaný Islámský džihád, na který nemá Hamás vliv a který je v Gaze vůči Hamásu v konkurenčním postavení; žádný komentář ovšem nepřišel ani ze strany Islámského džihádu), ale po odvetném útoku izraelského letectva (IAF) na objekty Hamásu a Islámského džihádu v Gaze je jasné, že situace bude dále eskalovat, zejména vezmeme-li v úvahu, že premiér Benjamin Netanjahu a ministr obrany Avigdor Liberman jsou v situaci, ve které se od voličů i od armády množí volání po rozsáhlé akci v Gaze.

Jordánský král Abdulláh II. vyhověl parlamentu a rozhodl se neprodloužit pronájem jordánského území Izraeli, na kterém izraelští zemědělci obdělávají území u řeky Arava (řeka tekoucí do Mrtvého moře z jihu). Tento pronájem byl součástí mírové dohody mezi Jordánskem a Izraelem z roku 1994 a revize některých jejich bodů, byť by to mělo znamenat neprodloužení platnosti takového bodu, jinak vcelku stabilní vztahy s Jordánskem moc nepodporuje.

Mediálně nejviditelnější ovšem byla vražda saúdského novináře deníku Washington Post Džamála Chášukdžího na půdě saúdského konzulátu v Istanbulu, kterou se, podle tureckých zdrojů, podařilo nahrát na jeho chytré hodinky Apple Watch. Vyvolala obrovské – a pro Saúdy nečekané – rozhořčení napříč celým světem; nečekané proto, že to není ani zdaleka poprvé, kdy k něčemu podobnému došlo.

Když pomineme, že tento způsob likvidace jakékoliv opozice uplatňoval za své vlády současný (leč nevládnoucí) král Salmán bin Abdulazíz, takže rozhodně nejde o žádnou novinku, válečné zločiny, kterých se ve vší tichosti saúdská armáda dopouští v Jemenu na statisících až milionech lidí, jsou o tolik větší, než vražda jednoho novináře, že se nelze saúdskému údivu nad rozhořčením až příliš divit. Ostatně de facto vládnoucí korunní princ Mohammed bin Salmán už mnohokrát prokázal, že je proti svým kritikům schopen a ochoten použít čehokoliv, a vzhledem k velmi pravděpodobnému pokusu o atentát na něj se nedá říct, že by šlo o úplně asymetrický boj. Jakkoliv je to pro západní veřejnost těžko pochopitelné, toto jsou reálie saúdské moci, která je feudální, která nemá absolutně nic společného s tlakem zdola, respektive od poddaných.

Mediální haló, které se kolem vraždy Chášukdžího rozpoutalo, rozdmýchaly zejména turecké úřady, kterým jde o boj o dominanci v rámci sunnitského světa, a oslabení Saúdské Arábie přivítají kdykoliv a v jakémkoliv množství. Je jen těžko pochopitelné, jak západní politici a novináři mají krátkou paměť, když turecké rozhořčení tak nekriticky akceptují: samo Turecko má velmi bohatou historii vraždění vlastních novinářů (vážně se podívejte na tento seznam, stojí to za to) a chování Recepa Tayyipa Erdoğana vůči nim je takové, že si se Saúdy příliš nezadá. Není to jenom whataboutismus – je v tom daleko víc.

Proprat Saúdskou Arábii v globálních médiích se Turecku hodilo jednak k odklonění pozornosti od svého chování k novinářům a pak zejména kvůli oslabení Saúdské Arábie, která Turecku, podporou generála Sísího, „vyfoukla“ Egypt, který se s Mohammedem Mursím a jeho Muslimským Bratrstvem pomalu ale jistě stával tureckým satelitem, s čímž je dnes pochopitelně konec. Tento saúdský zisk zařízl expanzi tureckého vlivu na jih, a situace, v níž Mohamed bin Salmán konsoliduje svou moc uvnitř, získává si pozitivní pozornost západních médií díky svým reformám a spolupracuje s Egyptem a Izraelem odsouvá Turecko na vedlejší kolej.

Podle saúdského prince Chálida bin Farhana (který žije pro neshody s režimem v německém exilu) vraždu zadal přímo král Salmán, který vykonáním pověřit svého syna Mohameda. Osobně to považuji za velmi pravděpodobné vzhledem ke způsobům nemocného krále (má Alzheimerovu chorobu), který nechal ještě brutálnějším způsobem zabít šíitského duchovního Nimra al-Nimra. Mohamed bin Salmán pak měl vraždu nechat vykonat. Tato teorie je hodně pravděpodobná, protože chce-li princ vládnout, nemůže riskovat, že ho jeho otec zbaví moci: ostatně je jediný, kdo to může legitimně udělat.

Mnoho lidí na Západě si představuje, že se země, jako je Saúdská Arábie, dá reformovat „evropsky“, civilizovaně, že násilí jednou skončí. Čtenářům tohoto seriálu musí být jasné, že takhle Saúdská Arábie nefunguje. Jakékoliv reformy společnosti – včetně očekávaného zrušení mužského poručnictví žen – se v KSA mohou uskutečnit pouze shora a v současné době není v zemi nikdo jiný, kdo by měl potenciál je provést, než je korunní princ, ať si můžeme myslet o vraždě novináře Chášukdžího nebo krvavé válce v Jemenu, kde má princ na svědomí daleko větší množství životů, cokoliv. Mír přinese Blízkému východu pouze a jenom deeskalace mezi Saúdskou Arábií, Íránem a potažmo Tureckem a v Saúdské Arábii, na rozdíl od Turecka a Íránu, není žádná občanská společnost, která by toho byla schopna dosáhnout.

Aby se vytvořila, musejí se pro to nejprve nachystat podmínky, a ty právě zatím korunní princ dobře připravoval. Možná to zní krutě, ale i když je kritika království zcela na místě, neměla by se přehánět. Oslabíme-li totiž pozici Mohameda bin Salmána, přijde na jeho místo naprosto jistě někdo daleko horší, kdo nejenže bude vraždit novináře a další opozici, ale kdo bude, na rozdíl od MBS, podporovat export wahhábismu/saláfismu do světa se všemi důsledky z toho plynoucími.

Na dnešní den svolal prezident Erdoğan tiskovou konferenci, kde chce ukázat světu všechno, co okolo vraždy má, osobně. Tento bezprecedentní krok, kdy prezident regionální velmoci spojí své vlastní jméno s takovouto akcí je v Turecku nevídaný; o to více posiluje závěry výše uvedené analýzy, že mediální hype, který Erdoğan vytvořil, má daleko hlubší pozadí, než jednoho mrtvého saúdského novináře.

A bohužel západní politici a novináři teď neskutečným způsobem Erdoğanovi hrají do karet imperiálnímu projektu, o němž jsem v posledních pěti dílech blízkovýchodního seriálu psal.