Minulý týden jsem jela vyhodit tříděný odpad a když jsem otevřela kontejner na plast, maličko jsem zalapala po dechu: vypadalo to v něm jako pozůstatek opravdu ošklivé dopravní nehody:)) Ne, dělám si legraci, nebyly tam mrtvoly – jen vyhozené panenky.

Zadívala jsem se kontejneru a najednou mě napadlo: „Hele, vždyť tohle je Babeta!“ Ta gumová panenka s gumovými vlasy a jasně modrýma očima. Byla to jedna z mých čtyř panenek – nepamatuju si, že bych jich měla o moc víc. Ne proto, že by na mě naši škudlili, ale já jsem nějak o panenky nestála. Takže jsem měla velké mrkací mimino, gumovou Babetu, modrookou dlouhovlasou (ach) blonďatou Mariku a takovou tu maličkou plastovou panenku s hýbacími končetinami. Ta moje byla, bůhvíproč, černoušek a já jsem ji podle nějaké knížky pojmenovala Wabi. Jméno si pamatuju, legendu nikoliv – ale měl to být, v mých očích, indián:))

Tyhle vzpomínky mi potom připomněly jednu debatu na FB. Už vůbec nevím proč, ale zmínila jsem se, že jsem jako malá nebyla moc holčičí holčička. Důvod pro takové tvrzení jsem podle svého uvážení měla – panenky mě nebavily, plyšáky jsem obvykle měla dva nebo tři (ale v srdci mám pořád zapsaného bleděmodrého psa Bolka:)) a kočárek mě zajímal především jako technická záležitost – o dětech jsem v souvislosti s ním nijak nepřemýšlela a vozila v něm hlavně toho plyšového psa. Když člověk vyrůstá v těsném kontaktu s bratrem a bratrancem, tak se to (asi) projeví.

No a v té debatě se do mě poměrně ostře pustila jedna mladší žena, která se z rozčilovala, že prý co je to za módu, že kdejaká žena/ celebrita dnes prohlašuje, že nebyla holčičí holčička. To se za to jako stydíme, nebo co? To mě přimělo k zamyšlení. Ve dvou oblastech. Takže za prvé: Nečtu lifestylové časopisy a nekoukám na telku, takže mi hodně ujde – klidně to může být pravda. Samozřejmě nedokážu posoudit, jestli to ty ženy myslí doopravdy, nebo je to jen póza. Pokud by to póza byla, tak proč? To by bylo zajímavé zamyšlení!:))

No a za druhé jsem se znovu poctivě zahloubala nad svým tvrzením, že jsem nebyla holčičí holčička. Je pravda, že jsem si často hrála s klukama, v jistém věku se i dost prala, a v prvních ročnících ve škole zlobila (čti nevydržela v klidu a vyrušovala) a tak nosila poznámky. Když jsem si hrála na něco „jako“, tak jsem se mnohem častěji ztotožňovala s hrdiny než s hrdinkami. Třeba by mě nikdy nenapadlo být Nšoči, vždycky jsem byla Vinnetou! I s Hatátitlou:)) Mojí nejoblíbenější barvou byla a zůstala modrá.

Je pravda, že jsem moc nestála o panenky a pokud ano, tak jen proto, že jsem je toužila stříhat:)) Plyšáky jsem taky nesbírala – co jsem tuším v pěti letech dostala Bolka (to byl ten bleděmodrobílý pes), vystačila jsem si s ním (a mám ho doteď). Ale byla jsem blázen do koní – a to skoro doslova. Typicky dívčí posedlost, ne?

Neustále jsem četla. Skoro cokoliv, nejradši však dobrodružné romány a přírodopisné knihy. A říká se, že holky čtou víc než kluci… Dejme tomu. Také jsem kreslila. Pořád – v podstatě jsem měla pokreslená ještě i vysokoškolská skripta (ta, která jsem si musela koupit:)) a sešity. Tematicky jsem se zaměřovala hlavně na koně, baletky a kočky. V životě jsem ale nenakreslila dům, který by nepadal, můj pravý úhel vždy kulhal a rovnoběžky měly tendenci se k sobě něžně přichylovat. Navzdory tomu jsem na gymnáziu vynikala v deskriptivní geometrii. Bylo to dívčí?

Nevím. Byla jsem to prostě já, namíchaná tak, jak se přírodě a mým rodičům povedlo. Naštěstí mi do života a mých preferencí nikdo důležitý nemluvil a ty ostatní jsem mohla ignorovat. Takže jsem se rozhodla tuto záhadu neřešit. Jen si dám pozor, abych se na FB zase do něčeho nepřimíchala – dnes umějí být otázky pohlaví a sebe-identifikace výbušným tématem!:))