Říkala jsem si, že už budu zticha a přestanu kvílet nad tím, jak je u nás sucho. Co už s tím? Tady ten náš kousek pod Zvičinou prostě někdo v únoru začaroval a od té doby tu skoro nepršelo. Když ano, tak krátce. Nebo hodně slabě – pokud to trvalo déle než 15 minut.

Jenže minule jsem si jich všimla a od té doby je se zájmem pozoruju, jak s nadějí rostou a sílí. Kdo? Inu, malé slivoňky, švestičky… Zkrátka pod naší nejstarší švestkou (slivoní) roste už celý houfek mladých. Mladých stromečků!

Řeknete si – no a? Padají tam švestky, to by bylo, aby z nějaké té pecky nevyrazil semenáček. Určitě to nemůže být poprvé! No… asi není. Ale je to poprvé, co dokázaly doopravdy vyrůst a zesílit tak, že dávají znát své stromové dědictví. Takže se dostáváme k té správné otázce – pročpak asi tak vyrostly?

Inu proto, že od druhé půlky června nebyla na zahradě sekaná tráva, a to už jsou skoro čtyři měsíce. Nepamatuju se, že bychom jindy než v zimě nemuseli čtyři měsíce sekat trávu! Na jaře jsme obvykle museli vyjíždět co týden, aby se později sekačka neudávila, s nástupem horkého počasí se interval obvykle protáhl na týdny dva.

Malá slivoňka – už dřevnatí!

Když jsem se to snažila počítat, tak letos jsme od jara sekali dohromady asi šestkrát. Po sedmé – koncem července – nešlo o sekání trávy, ale spíš úpravu plochy před naší Zahradní slavností s Dedivadlem. Důvod byl prostý – nebylo co sekat. Bylo to poprvé, co jsem něco takového zažila a bojím se, že to budeme zažívat častěji.

Naše zahrada vypadá strašně. Jakási zeleň je jen na místech, kde jsme před třemi lety po úpravách zahrady vyseli novou trávu – odolnou hřišťovou směs. Tam, kde byla původní tráva, nebo spíš směs bylin s převládající trávou, je žluto. Že je to zlé pod růžovou zahrádkou, kde je půda čistý jíl (opravdu, je to cihlová kvalita, cihelna bývala jen kousek pod námi), mě nijak nepřekvapilo.

Že je totálně vyschlo v části po rybízy, tak to mě trochu děsí. Protože tam byla vždy tráva nejvyšší, a to díky podzemnímu pramenu, který kdysi, když jsme pozemek koupili, dokonce až po vrch plnil nespravenou studnu. Vypadá to, že tenhle pramen prostě zmizel. Podle toho dopadla i arónie, která šťastně z jeho vod žila – její plody letos nezajímaly ani ptáky – zaschly přímo na stromku.

Jsou jich celé houfky

Od února nám tu pořádně neprší a déšť není hlášen ani v následujících týdnech – tedy kam až (si myslí, že) vidí meteorologové. Prý možná na začátku listopadu by mohlo trošku zapršet. Kdykoliv přijedu do Rožnova pod Radhoštěm, tak vidím ten ohromný rozdíl – je tam zeleno! Voda je v řece i v potocích. Asi také méně, než jsou místní zvyklí, ale je to tam živé. Letos je lépe než u nás dokonce i na jižní Moravě, a to je už sakra co říct.

Nejhorší je, že zlepšení je stále v nedohlednu, takže jediné, co mi zbývá, je pouhá naděje. Naděje, že se počasí nakonec aspoň trochu umoudří. A že bude – ach Bože, v zimě snad i sníh.

Psice zůstávají, tráva mizí

PS: Nestudoval jste někdo rituály na přivolávání deště? Začínám o nich vážně uvažovat! 😀

PPS: pro milovníky nesekaných luk – po zahradě chodíme, žijeme na ní, tedy sekáme trávu. Kolem nás je plno dvakrát ročně sekaných luk. Hmyz a ptáci mají na zahradě k dispozici mnohé keře všeho druhu a neudržované pozemky v okolí.   

Rozdíl mezi oblastí s původním porostem a dosetou trávou (směs pro hřiště)