Když myslím na lívance pro tento příspěvek, tak vidím lívance kynuté, pečené jako za starých časů. Mám totiž na mysli obyčejné a poctivé lívance, které se pekly v lívanečníku posazeném na žhavém tálu dobře vyhřátých kamen. Když se na talíři pocukrovaly a nesly se na stůl, vonělo to v celé chalupě.
Moje babička nám je často připravovala, proto znám skoro zpaměti každý její pohyb. Moje maminka lívance také dělávala, ale už se u toho obešla bez kamen na dřevo a časem klasický lívanečník vyměnila za moderní teflonový. Ani já jsem na lívance nezanevřela. Jen z teflonového lívanečníku jsem zase nostalgicky zběhla k samotnému prazákladu a pořídila si poctivou litinu. Tepelné zdroje i pánve se sice měnily, ale klasický recept neztratil nic ze svých půvabů.
Měla jsem radost, když mi moje dcera Simonka poslala pár fotek z prázdnin na Šumavě. Trávila je s kamarádkou Klárkou v krásné stylové chalupě, kde se půvabně zastavil čas. Klárka nechala kuchyňku běhu 21. století zcela zavřenou. A dobře udělala. Je těžké zastavit čas, ale tady se to povedlo. A jak s tím souvisí lívance? Klárka a Simonka jsou matky. Jakmile děti dostaly chuť na lívance, nemusel je nikdo přemlouvat, aby jim takové přání splnily. Do díla se pustily všichni společně. Děti tak mohly vidět, zač jsou pravé a poctivé lívance.
Čím recept na lívance začíná? Nejprve se musí kamna rozpálit, ale dřevo se samo nenaseká ani nenanosí. Zapálit v kamnech také vyžaduje trochu cviku, to všichni zasvěcení víme. Teprve potom přijde na řadu těsto na lívance. Aby dobře nakynuly, mělo by být v chalupě přinejmenším vlaho a na kraji kamen teploučko. To mají kvasnice rády. A jakmile to všechno pěkně vykyne, tak se vezme pořádný lívanečník, ten se vymaže mastí a posadí na horkou plotnu.
Jakmile se rozpálí, tak se do něj může naběračkou nalévat lívancové lité těsto. A potom už to nechce nikam běhat, protože lívance se musí hlídat. Jakmile se opeče jedna strana, rychle a obratně se musí otočit. Po upečení se horké skládají na mísu. Jde to ráz na ráz, jeden za druhým na míse přibývá. Každý tu něčím přispěl, aby se společné dílo povedlo. A že se povedlo náramně!
Na první pohled to celé mohla být trochu větší dřina, než by děti vychované v moderních kuchyních na samém počátku připustily, ale nakonec odměna byla sladká. Holt bez práce nejsou ani lívance! Ovšem takové lívance, jako se pekly v šumavské chaloupce, v těch je to opravdové kouzlo domácího útulna. Věřím tomu, že si to děti budou pamatovat zrovna tak, jako si to pamatuji já 🙂
V tomto směru k obavám o budoucnost není důvod. A zapomínat na staré věci pro nové by byla pošetilost. Vždyť tolik propagovaný americký pancakes, často k dostání na každém městském rohu, bude mít vždycky hodně daleko k našemu starému dobrému lívanci. Česká kuchyně, to je náš domov. Vše, co je s ním spojeno vyvolává pocit známého a tím pádem jisté bezpečí.
Jídlo je záležitostí okamžiku, neboť chuť z úst odezní, vůně se rozplyne, nakonec odejdou z našich životů i ti, co nám jídlo s láskou vařili, přesto zůstane silná vzpomínka. Kult domácí kuchyně je ale svým způsobem věčný a z našich životů nevytěsnitelný. Kdykoli se nám zachce, můžeme si vzpomínku zhmotnit a takové jídlo doma připravit. Pokud víme jak.
Lívance
Aby kouzlo domova fungovalo, pečte podle svého domácího receptu!
Potřebujeme:
- 30 g čerstvých kvasnic
- 350 g polohrubé mouky
- 1 vejce
- 600 ml mléka
- 70 g másla
- špetka soli
- sádlo nebo přepuštěné máslo na smažení
Postup přípravy:
Z dávky mléka odlijeme 100 ml, mírně zahřejeme a do vlahého mléka rozdrobíme čerstvé kvasnice, přidáme lžičku mouky a trochu cukru. Na teplém místě necháme vzejít kvásek.
Ve zbytku mléka rozšleháme vejce, přidáme rozpuštěné máslo, po částech prosátou mouku a vypracujeme společně s vykynutým kváskem těsto na lívance. Do rozpáleného lívanečníku, předem vymazaného sádlem lijeme malou naběračkou těsto, které smažíme po obou stranách. S čím budeme lívanečky podávat je jen na nás. Někdo dává přednost povidlům, tvarohu, smetaně, já se spokojím i se skořicovou posýpkou.
Pečete doma lívance? Na čem nejraději? Máte lívanečník a popřípadě někde i útulnou chaloupku se starými kamny na dřevo?
Přeji všem dobrou chuť a ať nám staré recepty na obyčejné dobroty z dětství nikdy nezevšední!
PS: Přimlouvám se, abychom příliš rychle neměnily staré recepty za nové 🙂
Šárka Škachová / www.gurmanka.cz / Kuchařka ze vsi
Pozdě ale přece… nikdy jsem neměla takový lívanečník, i když na chalupě byl. Babička i maminka nám lívance dělávaly, myslím, že to byly tyhle kynuté – u babičky. mamina později přešla k nekynutým, to byly nějaké s kefírem? Už nevím přesně. U nás se podávaly většinou s marmeládou a často zdobené ještě našlehaným sladkým tvarohem – maminka věřila v bílkoviny 😛
Musí se těsto nechat kynout? Pokud ano, jak asi dlouho?
Musí, až je asi dvojnásobné.
Lívance se v mém dětství a mládí dělaly často, především na chatě. Nejvíce nám chutnaly s rozmačkanými oslazenými jahodami, nebo s borůvkami či malinami. A když nebylo ovoce, tak se skořicí¨s cukrem. Na talíři ani nestačily vychladnout, protože jsme je mamince brali sotva je z lívanečníku dala vedle na talíř. Pekla je na kamnech na dřevo v litinovém lívanečníku jako je na obrázku. Je po babičce a mám ho tu teď já. Jeden čas, když se mi po „poctivých lívancích“ zastesklo, tak jsem je v něm udělala. Ale holt jsem časem zlenivěla, protože americké „pancakes“ jsou raz-dva a na jejich chuť jsem si už také zvykla i když pravé lívance to fakt nejsou. Tedy ono je stejné těsto na waffle jako na pancakes a já dělám hlavně waffle. Ale když jsem někdy líná vyndavat „waffláč“ (či jak tomu česky říkáte – angl. „Waffle Iron“ nebo „Waffle Maker“), tak dělám pancakes na obyčejné pánvičce. Jéé, jak to čtu, hned bych si teplý lívanec dala. Tyhle litinové formy – na lívance nebo bábovku co mám po babičce, chtějí mít docela silné ruce. Třeba kdybych tím lívanečníkem někoho bacila po hlavě, tak to pěkně křupne a chudák by už nevstal 🙂 Však také v různých scénkách „z venkova“ nazlobená panímáma někoho honí ne s lívančníkem, ale s dřevěným válečkem 🙂
lívance se u nás taky dělaly kynuté!!!! asi nejraději je mám s poctivými povidly… mnohem později jsem od jedné kamarádky získala recept na lívance z kefíru, musím uznat že se s nimi moc dobře pracuje, nepřipalují se a jsou taky dobré
lívanečník mám samozřejmě ten starej litinovej (y)
OTéčko – říjen je k nám doposud milostivý – slunečný a barevný – tady jsou fotky, jak to nyní u nás vypadá.
http://yga.rajce.net/2018_Prvni_tretina_rijna
Milá Ygo, všechno nejlepší k narozeninám ti přeju! Ať jsi zdravá a šťastná a každý den najdeš něco pro radost, třeba i na Dedeníku (inlove)
(party) (f) (party)
Děkuju uctivě – a Dedeník je opravdu jednou z mých denních drobných radostí (nod) .
Také přeji všechno nej – štěstí, zdraví, dlouhá léta a zítra držím palce !!
Děkuju – za přání i za palce.
A co hnátka? Kdy ti sundají sádru?
Jo to nevím – pan doktor se mile usmíval a pravil „Ale, dyť to ani není vidět, že máte sádru, za čtrnáct dnů sem dopajdete zase!“ Takže devatenáctého bude pokus číslo dva!
YGo, take přeji všechno nejlepší a zdravíčko do dalších let (tedy hlavně brzky zcela funkční nožku!)
Fotky jsou moc hezké, dcérce to moc sluší, jsem ráda, že je zcela zahojená. Brook na dece vypadá velice vznešeně, zato Ernest na rozhožce mě skoro dojal (fakt), jak tam tiše a oddaně sedí a čeká, kdo, zda a kdy mu otevře.
A zapomněla jsem pochválit zrzavého krasavce Zikmunda, tomu to ve výšině stromu nááramně slušíí, je fakt fešá 🙂
Maričko, nedojímej se nad Ernestem – je to šašek počmáraný a věř, že na té rohožce déle než pět minut neleží. Navíc včera zase našel mršinu a nedbaje mého volání se v ní vyrochnil – no, už je opět hedvábný, neb první cesta byla do sprcháču. Brooke je opravdu dáma (rofl) – ta si řekne, že potřebuje potáhnout dečku, neb sluníčko už svítí jinde. Pak se na ni ladně složí a bedlivě kontroluje, jestli za plotem neobjeví sousedka, aby ji mohla seřvat, že ji stíní. Zikmund je taky kvítko z čertovy zahrádky – ač má přes sklep neomezený přístup do domu (kočičí dvířka), tak zásadně využívá lidského dveřníka – tak dlouho nám brnká na nervy tím, že brnká buď na žaluzie (je-li doma) nebo škrábe na okno (je-li venku), že mu radši otevřeme. Ale jinak jsou to zlatíčka.
A děkuju za přání.
Jé, tady jsem zase něco prošvihla!
Ygo, tak aspoň dodatečně přeju všechno nejlepší!!! (f)
Děkuju (h)
Ygo, já jsem to taky prošvihla. A tak ti opožděně ale ze srdce přeji hodně zdraví, pohody, ať se ti vyhýbají nehody a k tomu plnou náruč štěstíčka. (h) (d) (rose)a (rain) i (sun)
Taky moc děkuju. Snad už jsem si nehody pro letošek vybrala
YGO, já ten soucit v žádném případě nevztáhla na Ernesta !!! Jasně, že vím, že je to roztomilý rošťák, který na rohožce dlouho nepobyl. Jen mě ten obrázek celkově dojal, vyvolal mi představu opuštěného pejska, který doufá, že když si „tady“ lehne, třeba mu nekdo otevře. Vlastně nevím proč, povedla se ti velmi sugestivní fotka 🙂 Možná to zůsobit Ernestův posed a pohled a k tomu na rohožce před domem, fakt nevím, ale na vašeho šaška počmáranýho to rozhodně myšleno nebylo 🙂
Lívance se u nàs nedělaly, jen vdolky s nějakou marmoškou ze zahrady (tvaroh i smetana by se musely koupit a moravské hospodyně…. však víte). Nejlepší vdolkyy dělala babička, od jiných nebyly ono.
Moje babička dělávala kynuté lívance, které se omastili rozpuštěným máslem a posypali cukrem se skořicí. Nebo je dělávala k rozmačkaným jahodám se šlehačkou.
Já je také vnoučkovi dělávám. Zrovna letos na chatě jsem mu je upekla. Snědl 4 a moc mu chutnali.
Moje babička dělávala vaječný koňak, asi když měla svátek nebo narozeniny, to se slezly s kamarádkami a udělaly si oslavu. A vedlejším produktem z bílků byl buď bílkový ořechový korpus nebo lívance s borůvkovou sněhovou pěnou. To nám pak donesla mísu lívanců a tu báječnou borůvkovou pěnu. Bohužel jsem se nikdy babičky nezeptala, jak ji dělá, umřela dřív, než mě takové věci začaly zajímat (bylo mi patnáct). Máti nám takové věci nedělala, ji to pečení (i jiné vaření) moc nebralo, vrcholem jejího umění byla dusivá piškotová bublanina, hrnkový koláč a občas štrůdl. Kynuté těsto na koláče až do smrti dělala podle receptu, odvažovala suroviny, že by to šlo udělat by voko, ji ani nenapadlo. Vánočku a mazanec nám upekla babička, po její smrti je pekla teta.
No jo, lívance. Tak ty se u nás nedělávali. Co se u nás dělávalo (a dělám dodnes), byli líťáky. Těsto velice jednoduché – vajíčko, mlíko, hladká mouka – konzistence trochu hustější než na palačinky. Těsto se lilo ve vyšší vrstvě na plechovou panvicu vymaštěnou sádlem (vidím ji před očima, byla hodně plochá, černá a díky času a naší nešikovnosti už taky trochu zprohýbaná). Tyto nekynuté líťáky se běžně mazaly meruňkovou marmeládou (té bylo domy vždy dostatek) – taťka aj stařeček je přikusovali k fazulové polívce (dělaly se vždy v pátek, kdy byl půst).
My už jsme rozmazlení, a tak já dělám taky kynuté (jsou takové lehčí), ovšem ne na lívanečníku, ale na palačinkové pánvi. Asi je zase usmažím … těmi se vždycky zavděčím.
A poznámka – v neděli jsem dělala mufiny dle receptu, který zde minule dala v plen zana – výborné!! Lehoučké, vláčné a chutné. Ty zařadím do běžného repertoáru …
Ještě k těstu na líťáky – nezapomenout na špetku soli!
Všechny mufiny jsou skvělé, je to fakt z jedné vody na plot…
Navíc jak jsme doma jen dva, tak toho člověk nenadělá nesmyslně moc. Tobě by se asi hodily i meruňkové 🙂
Gurmánko, lité přímo na tál,jsou nejlepší 😀 přímo na tále je děláme na akcích k nedělní snídani,tál je horký na lívancovou teplotu, potře se kůží od špeku a leje se těsto…vejde se jich tam deset, nejsou kulaté,ale oválné a každej si j epo stažení z tálu potře mašlovačkou namočenou v másle a zasype cukrem se skořicí nebo si je potře marmeládou , někteří jedinci vozí nutelu,někdo zase zakape smetanovým jogurtem s medem a ořechy…vůně lívanců a horkýho kafe z konciv,probere i největší spáče, zadělávají se klidně ze tří kil mouky….a někdy je to málo…dík, vybavil ajsm esi tu u ranní kancelářský kávy tu vůni i chuť a slintám, mám sice domácí štrůdl, plnej žaludek, ale vívance-jak říkával Kája Mařík, ty by sjely rovnou do ledvin…
Úplně nejradši máme lívance tak, jak mi je dělávala moje babička. Jahody rozmačkáme s trochou cukru a s mlékem a do téhle majdy se natrhají ještě horké lívance. Na podzim pak se skořicovým cukrem.
Lívanečníky mám dva a shodou okolností jsem oba našla. V Praze mám těžký litinový s modrým smaltem, ten na mě čekal na popelnici. Nad Dalmatinovem mám smaltovaný šestimístný, ten pro změnu čekal u každoročního kontejneru na objemný odpad. Ten šestimístný je určený na kamna s tálem, která už na chalupě nemám. Tak peču jen na čtyřech místech, která mi vyhřeje plynový hořák s přidanou plotýnkou.