Přátelství je zvláštní věc. Pokud si s někým, koho máte rádi a respektujete ho, dostatečně dlouho vyměňujete názory, klípky a sdílíte příhody ze života, něco z jeho vidění světa skončí i u vás. Já mám minimálně dvě kamarádky zběhlé v ručních pracích, které navíc tyto činnosti opravdu milují. Rády sdílí přesvědčení, že drobné ruční práce uklidňují rozbouřenou duši.
To je něco, co mě míjí. Z prostého důvodu – mám na tyhle věci obě ruce levé, tedy pokud se o něco i pokouším (ano, pokoušela jsem se, dokonce opakovaně:)), tak to rozhodně nevede ke klidu. Spíš k rostoucímu napětí, které skončí výbuchem a ušmudlaná zašmodrchaná věc letí do kouta. A já v duchu – nebo i nahlas – vrčím, protože si opravdu nepotřebuju dokazovat, že jsem nemožná.
Tuhle mě vám však něco popadlo. Po třídění prádla mi zůstaly v ruce tři trička – jedno moje a dvě Martinova. Všechna nesla stopy dlouhého používání a všechna byla zralá na to, aby už opustila dokonce i kategorii „doma a na zahradu“ a přesunula se na poslední cestu pod názvem „hadr, který se může hodit“.
Ta Martinova byla původně velmi kvalitní trička s límečkem, která jsme koupili ještě v Oslo, tedy někdy začátkem roku 2008. Moje byl politováníhodný hadr, neboli tričko, které jsem koupila před rokem a půl v nějakém supermarketu v Kalifornii, když jsme zjistili, že je tam mnohem tepleji, než jsme čekali.
Bylo tenké, ale mělo naprosto správný tvar a barvu, takže jsem si ho zamilovala a nosila ho skoro pořád. Výsledkem bylo, že všechna tři trička se pomalu rozpadala – Martinova jen kolem švů, to moje tak nějak všude možně:))
Poslechla jsem neznámý popud, našla jsem si vhodná hedvábíčka, jehlu, nůžky, sedla si do křesla pod stojací lampu a začala se záchranou. Trpělivě jsem vyhledávala všechny díry a dírky a zašívala. Hrála mi k tomu hudba a bylo mi fajn.
Samozřejmě mě napadlo, proč mi je fajn při práci na hranici zbytečnosti a nikdy mi není fajn, pokud se pokouším o nové věci? Inu odpověď byla jednoduchá – tady se už nedalo nic zkazit:)) Pokud byly mé stehy křivé (a byly), bylo to jedno. Podstatné bylo, že díry mizely a triku se pomalu, ale jistě vracela užitná hodnota – byť šlo pořád ještě o kategorii „doma a na zahradu“.
A tak jsem zjistila, že moje kamarádky měly pravdu – ruční práce skutečně umějí (za jistých okolností:)) přinášet do duše klid a pocit užitečnosti a uspokojení.
PS: Martinova trička spolehlivě drží. To moje se začalo rozpadat hned vedle nových správek. Inu… aspoň je to úspěch 2:1!:))
A já se dnes ptám – podařilo se vám někdy najít uspokojení v činnostech, od kterých jste to nečekali?:))
Když jsem si v dílně prohlížel vaše šaty, na první pohled i na dotek mne zaujaly věci vyrobené z nanomateriálů. Jak jste k nim přišla?
Opět za tím stojí má záliba v technologiích. Snažím se věci dělat co nejlépe a tomu odpovídá i hledání co nejlepšího materiálu. A pro mne je třeba diskutabilní i biobavlna, protože se nepěstuje v Evropě, takže s dopravou to má velkou ekologickou stopu, a pořád mi z té ceny vychází, že to nikdo nemohl zaplatit. Například na vypěstování bavlny pro jedno tričko je třeba 2 700 litrů vody, a to už je nějaká částka, takže konečná cena trička mi pořád nesedí. A při hledání materiálu, za který můžu dát ruku do ohně a který má dohledatelný původ, jsem se snažila najít výrobce, kterému uvidíme pod ruce, jak to dělá, z čeho to dělá a tak dále.
Zdroj: https://ostrava.idnes.cz/nanosaty-rozhovor-navrharka-di8-/ostrava-zpravy.aspx?c=A181015_432936_ostrava-zpravy_woj
Včera jsem nebyla na netu, tak se vyjádřím k tématu až dnes.
Jó ruční práce, když máte babičku švadlenu, maminku zručnou pletařku a tetu, co plete, háčkuje, vyšívá a šije. A do této rodiny se narodíte vy s oběma levýma rukama.
Zkoušela jsem vyšívat, pléts i šít. Ale výsledek nebyl dobrý. Takže mě dokonale minulo. I když se mi to líbí, tak to není opravdu můj šálek kávy.
Co mě uklidňuje. Kupodivu je to hrabání listí na chatě. Musím mít tedy dřevěné hrábě na seno, protože ty kovové ničí moje bolavá záda. Ale baví mě to a hlavně vidím kus práce zasebou. Což je pro člověka, který pracuje na PC, dost důležité.
Tak mě ruční práce vždy bavily, hodně jsem pletla (svetry pro sebe i manžela), šila i háčkovala. Asi proto, že jsem bývala doma hodně sama (manžel v práci já nechodila) a měla jsem na to čas. Teď, co máme dům se zahradou, kočky a psa, nějak mi ruční práce nechybí. Poslední, co jsem dělala bylo obháčkovat ubrus, snad před deseti roky. To mě bavilo, protože člověk to dělal automaticky, mohla jsem sedět venku a pozorovat při tom ptáky i kočky. Koupila jsem si látku, té obšila obvod a pak do toho obšití vháčkovala bile obloučky jako krajku.
Co se triček týče, skoro všechny dříve či později získají malé dirky od koček, jak je zvdám do náruče. Jsou to sice všechno domácí trička, ale kvůli dirkám je nechci hned vyhodit. A – jak kdysi řekla moje kamarádka – z male dirky bude velká dirka – snažila jsem se je dost brzy zašít. Jenže pokud sešití nebylo někdy postraně, na hrudi bylo vždy vidět a přitahovalo víc, než samotná dírečka. Tak teď je zalepuji nažehlovací látkou (odpovídající nebo podobné barvy). Ustříhnu maličké kolečko a na rubu horkou žehličkou „přižehlím“ na dirku. Není to vidět a vydrží to klidně několikeré praní, než kolečko odpadne. Pak je buď z trička hadr, nebo nažehlím nové.
Psala jsem vedle, že jsme tu hurikán Michael přežili bez úhony, jen proto, že se dopad oka nakonec odchýlil trochu východněji. My teď koukáme na blankytně modré nebe, zatímco chudáci u moře mají kolem sebe spoušť a jsou bez proudu.
Maričko, jsem moc ráda, že vás hurikán minul, chudáci ti, kdo to štěstí neměli.
Jinak ten nápad s kolečky na dírky je dobrý 😀 Nevěrou to kočky jako výzvu k dělání dalších? 🙂
Nikdy jsem netoužila po zahradě proto, abych se mohla rýpat v hlíně, pěstovat kytky či ovoce a zeleninu. U řadového domku, kde jsme bydleli, byla malá zahrádka, kde jsem sice založila pár záhonů okrasných i užitkových, asi proto, že to tak dělali všichni, ale když se v nich jako buldozer začal prohánět bulteriér, zase jsem je rychle zrušila, dosela trávu a byl klid. Pak jsme se přestěhovali do domu s velkou zahradou. Moje představa byla, že bude takzvaně bezúdržbová – nějaké hooodně odolné keře a jehličnany, které nebudou vyžadovat zvláštní péči, na kterou nemám čas. No to bych ale nesměla mít kamarádku, které se pod rukama zazelená i násada od rýče. Nejen že mi našeptávala nápady, co by se kde hodilo zasadit, ale navíc mě zásobovala přebytky ze své zahrady. A já jsem měla pocit, že nesmím dopustit, aby ty darované rostliny zahynuly, jak bych to vysvětlila? (chuckle) Tak jsem jim chtě nechtě věnovala zvýšenou péči a časem jsem se přistihla, že sama přemýšlím, že tam by bylo potřeba dosadit tohle a tento keř přesadit zase jinam, kde víc vynikne. Každoroční vybírání hlíz jiřin ze země, uskladňování a opětovné sázení mi přijde jako opruz, ale dělám to, protože jiřinám se daří a jsou nádherné. Loni jsem to dotáhla tak daleko, že mi dokonce úspěšně přezimovaly muškáty v truhlíku. 🙂 Pořád nejsem žádnej velkej zahradník a nikdy nebudu, ale když pak vidím, jak se to kolem zelená a kvete, tak mě ty práce na pozemku i baví. (f)
Hele třeba já mám sice zemědělku, ale obor živočichář a k hlíně mě to nikdy netáhlo a práce na zahradě byla děsnej opruz,a pak kolem třicítky se to nějak zlomilo a teď jsem největší zahradník v rodině, co si z každého výletu přiveze nějaký pěkný řízek k zakořenění ( pravda, někdy i poctivě ukradený z veřejné zeleně:-))a roste mi to, parapety mám plné květináčů přikrytých sklenicemi a mám z toho radost. A nikdy by mě nenapadlo, že budu doma sama vlastnoručně upravovat po dědečkovi zděděnou zahradu, kde byla jenom tráva, betonové pěšinky a na drátěnkách natažené staré neplodné jabloně. A teď máme velké jezírko s rybičkami, skalku s tunou a půl kamene a malým jezírkem s vodopádem, pergolu obrostlou vínem, vřesoviště s rhododendrony a hortenziemi, okrasný květinový záhon, zeleninové záhony a bylinkový záhon a samozřejmě spoustu květináčů a truhlíků okolo, a to celkem na 20×10 metrech ( včetně dvorku a trávníku):-)
Pane jo, to tě zahradničení chytlo pořádně, když jsi to dotáhla až na jezírko s rybičkami, vodopád, pergolu a další! (clap)
My jsme se se ségrou vystřídali. V dávných dobách, kdy jsme byli mladí a krásní, jsem zahradničil a ségra dělal všechno pro to, aby se zahradničení vyhnula a velmi se jí dařilo, Teď, když už jsme jenom krásní, bydlím v paneláku, jsem rád, že trávu sekají TSK a na chatě hospodaří mladší syn. No a ségra si pořídila rodinný domek se zahradou, sice brečí jak želva, že jí bolí celej člověk, ale zahradničí seč může. (A já jí to přeju, ať si také užije). (rofl)
Já nejsem moc trpělivý člověk, spíš lehce vytočitelný cholerik a díky ručním pracím a zdobením perníčků se trpělivosti učím…ale mám to nějak sortýrované – rozmotat klubo zacuchaných bavlnek nebo žároviček ke stromečku nebo roztřídit krabici různých šroubů a matiček podle velikosti – to šílím po pěti minutách a vypadám a chovám se asi jako Marta Issová v té reklamě na dodavatele energie, když jí nechytají sirky 🙂 S kamarádkou kromě svých obvyklých aktivit – ona víc šije, já víc vyšívám,obě pleteme a háčkujeme, já ještě zdobím perníky pro široké okolí, občas dělám pro rodinu a známé dorty zdobené marcipánem s různými figurkami, korálkuju, puzzle už nemám kam dát a je mi líto je složené zase rozhodit do krabice…tak jsme ještě chtěly něco navíc, od jara jsme chodily na kurzy ve vedlejším městě ( pro Inku – v Pečkách). Zkusily jsme pletení z pedigu,košíčky a oplétání lahví, oplétání drátem, malování na sklo, na kameny, na plátěné tašky, je to super, jenom je na to tam strašně málo času a doděláváme to pak doma…a to mě baví, hlavně když je někdo nešikovnější než já a já si pak nepřipadám jako úplný debil…hlavně se tam všichni chválíme jak jsme šikovné a nikdo se tam na nikoho nevytahuje. A doma už mám vystavené co jsme tam všechno udělaly, v bedně nakoupený materiál, až bude zima a nebude co dělat venku, jak budu oplétat demižóny, kocourům jsem slíbila nový vlastnoručně upletený patrový pedigový pelíšek ve třech odstínech, připravené akrylové barvy, jak budu malovat mandaly na mořské kameny a s novou minivrtačkou budu vrtat a brousit madeirové kraslice na velikonoce…jo Pinterest, to je velká inspirace 🙂
To jsem já, Minka…
Minko, jsi neuvěřitelně šikovná a ještě navíc pilňuch! 🙂 Máš pochvalu za rozmazlování sebe sama zajímavými činnostmi (wave)
Dík:-) to víš, když sedíš celej den v kanceláři a vyřizuješ reklamace klientů, tak máš pocit po pracovním dnu, že za tebou nic nezůstalo, kdežto když vidím jak mi roste zahrada, kvetou opečovávaný kytky, jak se rozsvítí vypletá skalka, jak má radost obdarovaný z vlastnoručně ušmodrchaného dárku,tak mám pocit že ten den stál za to, že je prostě výsledek práce vidět…
Že jo? Dneska jsme vyrobila úžasně přehlednou excelovou tabulku o dodávkách do Rumunska a stejně se těším, že budu večer háčkovat, když venčení háravé Karamel je spíš adrenalinová záležitost 🙂
Hmm šití … tuhle jsem měla opravdu velikánskou radost. Po dlouhém přemlouváním svým já jsem ušila z dvojitého flícu kabátek pro Brooke a moc se mi podařil. Bohužel, trošku mé nadšení zkrotilo to, že se neuvěřitelně vytahoval kolem krku, takže za chvíli z něj byla spíš svěrací kazajka. Tento drobný nedostatek jsem sama, vlastní rukou, spravila našitím pevného látkového proužku a mírným nařasením krčního okruží, ale už to nebyla taková paráda, jako když to bylo nové. Je pravda, že Brůča měla taky k výrobku drobné výhrady a tak si ho snažila upravit k svému obrazu – naposledy si venku urvala spodní díl, který jsem našla na louce až za čtrnáct dní (rofl) … ale stále mám velikánskou radost, jak se mi ten kabátek povedl. Hmmm – říkala jsem, že už to bude pět roků, co jsem ho šila (chuckle) (chuckle) ? A myslím, že dalších pět roků se z toho budu radovat.
Ygo, já tě chápu! Kdybych náhodou jednou něco doopravdy ušila, tak na to budu hrdě vzpomínat celý život!:))
Kdepak relax! Vzít do ruky jehlu je pro mne adrenalinová zaležitost, která se rozjede v okamžiku, kdy si koupím třeba nové kalhoty. Holt jsem středoevropanka a do norské délky nohou mi chybí dva centimetry. Vždycky. Tak musím zkracovat. A tady to začíná. Jehlu ne a ne navlíknout, protože se mi podařilo urvat ten drátek, který pomáhá navléknutí. Konečně navléknu, otočím se, zachytím právě navléknutou nit a a zase ji vyvléknu. Během šití se mi to povede jestě někilikrát. Nad uzlíky, které se škodolibě vytvoří uprostřed niti jenom vzdychnu. Buď je prorvu látkou, pokud to jde, nebo přervu nit a vztekle začínám znovu. Taky se mi povedlo projít celým procesem, abych ve výsledku zjistila, že jsem přišila záložku na lícové straně. Kdepak uspokojení!
Z děl zdejších výtvarnic mám husí kůži, mindráky a závist mnou cloumá. A vlastně ani nevím, z čeho mám uspokojení. Výtvarně nadaná nejsem, ale jsem ráda, když můžu zafixovat nalomenou větev, probrat v koupelně potlučenýho ptáka, vyrvat veverku z kocouřích drápů. To by se mohlo taky počítat, ne? 🙂
Jano, o to jde – mít uspokojení z nějaké činnosti a pokud ti náhodou předtím nešla a teď jde, je to ještě kus lepší! 😀
Já jsem strašně ráda vyšívala. Ani nevím, kdy mne to opustilo, protože jsem s tím prošla celou střední a hlavně vejšku, to jsem vyšívala miniaturní ptáčky hedvábíčkem na plátýnko. Ale třeba ještě zase obnovím. Nikdy jsem nepletla ani neháčkovala, jednu dobu jsem dost šila. Moje poslední aktivita se trochu zadrhla, nějak na to není čas. A to mne teda mrzí, protože cínování mne opravdu chytlo. Snad zítra…
Zavři oči před „musím“, které zrovna nehoří (spousta věcí skutečně počká – i když ne třeba krmení, smečky, že jo:)) a daruj si čas pro sebe. (inlove) Potom ti i ty „musy“ půjdou líp od ruky! 🙂
No, musím – že bych si sedla s Andělem k práci to opravdu nehrozí. A vzhledem k tomu, že nás pravidelně navštěvuje víkend co víkend, ob sobotu ještě prababička, není to příliš schůdné. A během týdne, to jsem tak utahaná, že mi mnoho elánu nezbývá. V srpnu jsem si vzala týden dovolené, že budu mít na to čas a Bimbo se dal do malování…….
Inko, mít jediný týden dovolené pro sebe a strávit ho malováním… nevím, ale asi bych měla radši nevymalováno. Mám dojem, že čas sama na sebe prostě nemáš. (h)
tak Bimbo mohl malovat a ty jsi mohla sedět na zahradě a vyšívat nebo cínovat… ( do hlavy ne) 8)
Mně se to podařilo u ryze nepraktické činnosti – skládání puzzle. Dříve mě to zcela míjelo, pak to bylo jen na rozčilování (dlouho to trvá, je z toho nepořádek) a v dnešní době mě už tahle činnost vysloveně uklidňuje a těším se na ni. Můj největší úspěch byl, když se mi do šestitisícového podařilo zapojit i manžela… :o)
Alčo, jsi dobrá, tam jsem ještě nedošla 😀 nejvíc, co jsem dala, bylo nějakých 50 kousků a ještě na počítači 😛
No, já jsem ta s ručními pracemi 🙂 Osobně si myslím, že mě uklidňují proto, že období ušmudlaných výrobků je částečně za mnou a částečně vím, že jde překonat- byť začátek nedávno háčkovaného šátku jsem dělala pětkrát a dokonalý stejně není, ale už jsem si ho nechala. Během pokračování jsem začala háčkovat pravidelně a klidně, i když ze začátku to drhlo, páč jsem háček držela v ruce naposled v dávnověku a navíc jsem polosloupek považovala za dlouhý sloupek, takže jsem se to musela bleskově přeučit 🙂 Ale neumím se to jen tak učit, musí mi vzniknout výrobek (přiměřeně nízké obtížnosti, ale aby nebyl úplně blbej). Prostě jednou se třeba naučím obeplítat ty díry- při pletení jsem dírkované (krajkové) vzory nikdy nezvládla 🙂
Matyldo, ty se tady a teď prostě podceňuješ – resp. dáváš na odiv věci, které neumíš nebo neumíš tak, jak by sis přála. Místo toho, abys řekla, že šít umíš a že tě to baví, tak začneš s pletením! 😀
No jo, ale to taky chci umět! Soustředit se jen na jednu činnost je silně monotónní 🙂
Dobrá, dobrá, jen se to hezky nauč, no… 😛 😀
Našla jsem uspokojení v excelových tabulkách 🙂 Původně jsem je používala jenom v práci, tam to bez nich nešlo. Postupně jsem je začala používat i pro některé soukromé aktivity, jako je třeba Akce. V podstatě bez práce se mi zjevují různé pozoruhodné věci, třeba že úplná blbost se hodnotila X-krát 🙂 Taky je používám při plánování nákupů – vím, že na guláš pro čtyři lidi potřebuju asi tak kilo masa a kilo cibule. Ale když vařím pro třináct na celý víkend, dám si to do tabulky.
Renato, tak to mou uklidňující činností nikdy nebude 🙂
Excelové tabulky- jednoduché- používám v práci a nemůžu říct, že bych je měla ráda, byť uznávám jejich užitečnost a případnou blbuvzdornost…
Občas dělám raději rukama, než hlavou, i když bez zapojení té hlavy to, co dělám, nemá šanci. A není nad to napřed něco vymyslet, na počítadle to otestovat, pak namalovat, vytisknout a převést ty obrázky do reálu, připojit ke zdroji a sledovat na přístrojích, nebo i poslechem, jak to perfektné funguje.
Jo, to je uspokojení, které má svoji cenu.
Zejména, když předem vím, díky chytrým programům v počítadle, že to prostě musí dopadnout dobře. To v práci je jiná zábava. Dnes jsem zavážel Prahu 8 a už od rána mi občas chcípala navigace, takže bylo veselo. Něco po třetí odpoledne prskla a zhasla docela, takže čtyři zásilky zůstaly nedoručené, bohužel, podle reakcí adresátů, byly všechny nejspíš životně důležité a dotyční bez nich víkend nejspíš nepřežijí. Inu, jediné, co na světě funguje opravdu spolehlivě, jsou Murphyho zákony. Klegu včera přitáhla odtahovka s nedoručenými téměř sedmdesáti balíky v devět večer. klekla mu spojka a vytekla kapalina z hydrauliky. Další dva dali výpověď, protože místo zvýšení platů zavedla firma pokuty, ale zato jim zdražili nájemné, takže už si sehnali lépe placenou práci a nakonec to dopadne tak, že to budou dělat jen UKčka a jedinci, kterým stačí si přivydělat k důchodu, jako jsem já. Jenže sklad se začíná pomalu, ale jistě plnit, protože lidí i aut je málo, takže brzy lze očekávat kolaps. Nedávno jsem doručoval balíček, který ležel ve skladu přes týden; byly něm původně živé, rostliny z nějakého zahradnictví. Na místo jsem přivezl seno a majitelku jsme utěšil tím, že si může z bylinek, perfektně usušených, udělat čaj. No, stihl jsem ujet, ale jen tak tak. 😀
Renato, to umím pochopit – sem tam:)) Protože já a excel se stále seznamujeme 😛 Já ho totiž normálně vůbec nepotřebuju. Pak přijde chvíle, kdy ho naopak moc potřebuju, takže se ho naučím. Mám z něj radost, je to fakt dobrej nástroj. A říkám si, že ho už nezapomenu. No a pak uběhne rok… dva… kdy ho zase nepotřebuju a jsem zase tam, kde jsem byla:))
Jo, to chápu. Vyšívání excelových tabulek vazeb a vzorečků je prima. Nejlíp, když mi z jednoho listu a druhého listu něco leze na třetí list a ze čtvrtého se tiskne 😉 Baví mě to 😀