Abychom dokázali dobře pochopit, oč jde tureckému prezidentu Recepu Tayyipu Erdoğanovi a proč, jak zní mediální zkratka, „islamizuje zemi“, je nutné znát tureckou minulost. V minulých dílech jsme se věnovali helénské i osmanské minulosti země, jakož i turbulentním událostem, během nichž došlo k pádu Osmanské říše a zrodu moderního Turecka.

Když Tomáš Garrigue Masaryk prohlásil svou slavnou větu: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“, platilo to o nově založeném Turecku ještě daleko více než o Československu. Mustafa Kemal Atatürk, který se stal jeho prvním prezidentem 29. října 1923, byl velmi schopný reformátor a přesvědčením demokrat, který si byl smyslu věty, kterou vyřkl náš první prezident, vědom. Nejenže moderní, sekulární, občanské, republikánské Turecko nešlo vytvořit bez demokratů; ono nešlo především vytvořit bez občanů.

Osmanská říše začala s konceptem občanství experimentovat až v roce 1908 díky hnutí Mladých Turků, ale ani tehdy se obsah pojmu občanství nijak nerozšířil mezi široké vrstvy, zejména na venkově. Stejně tak byla většině nových tureckých občanů cizí myšlenka vztahu mezi občanem a republikou. Atatürk během své vlády (1923 – 1938) dokázal společnost úspěšně reformovat, ale navzdory jeho snaze podporovat pluralistickou demokracii se to podařilo až po jeho smrti.

Nový stát se totiž potřeboval vyrovnat s několika podstatnými otázkami:

• Kdo je to Turek?
• Co to znamená, že je někdo Turek ve vztahu ke státu?
• Jak modernizovat zemi pro potřeby 20. století?
• Jaká bude zahraniční politika?

První otázka, tedy koho lze považovat za Turka, předznamenala klíčové vnitřní starosti nově založené republiky. Osmanská říše, jak jsme si vysvětlili už v předchozích dílech, byla multikonfesní a multietnická. O to první se postarala řecko-turecká válka a následná „výměna obyvatelstva“, čímž z Turecka vznikl prakticky čistě muslimský stát, ale etnicita zůstala. Atatürk obdivoval v tomto ohledu Francii a její uspořádání, kdy každý, kdo je občanem Republiky, je Francouz bez jakéhokoliv dalšího dodatku. Stejně tak mu imponovala francouzská laïcité, tedy pověstný francouzský sekularismus. Francouzská ústava také byla jedním z hlavních zdrojů inspirace pro moderní Turecko. Ne každý tuhle jeho vizi ovšem sdílel.

Stejně jako ve Francii na konci 19. století, i v Turecku ve dvacátých letech dvacátého století, žily v zemi početné národnostní menšiny, které se nehodlaly jen tak smířit s tím, že mají být od teď Turky bez přívlastků; prominentní roli v této otázce představovali Kurdové. Kurdové jsou indoevropský, konkrétně indoíránský národ, s jazykem příbuzným evropským, nikoliv turkickým jazykům.

V únoru roku 1925 vypuklo v kurdských oblastech povstání pod vedením šejka Saída. Vzhledem k tomu, že povstání se opíralo o důstojníky z Hamidiye, kavalérie založené na konci 19. století po vzoru kozáků, bylo patřičně ideologicky zatížené – tedy požadovalo návrat chalífátu a obnovení práva šaría. Tyto vojenské jednotky založil despotický sultán Abdul Hamíd II., který potřeboval udržet v době ruského tlaku pohraniční oblasti. Využil toho, že Kurdové byli majoritně muslimský národ obklopený křesťanskými poddanými impéria – tedy poddanými, majícími tendenci pomáhat Rusku – a koupil si loajalitu Kurdů tím, že jim umožnil vstoupit do těchto jednotek a dal jim volnou ruku k nejrůznějším zločinům vůči civilní populaci, doma nebo za hranicemi říše, včetně amnestií a legálního přepisu dobytého majetku. Byly to právě tyto jednotky, které pod vedením tří Pašů, provedly spolu s oddíly Výboru jednoty a pokroku (CUP; strana Mladých Turků, které byli tři Pašové členy) genocidu Arménů a Asyřanů.

Právě fakt, že se Kurdové ve svých snahách o sebeurčení a nezávislost opřeli o tyhle lidi, je pro nově založenou tureckou republiku zaškatulkoval do kategorie potížistů, s nimiž je potřeba tvrdě zamést. Atatürk si byl dobře vědom toho, co Hamidiye spáchali a představovali tak doslovně to nejhorší z osmanské doby, co chtěl sám z moderního Turecka vymýtit. Republice se povstání podařilo potlačit během měsíce – a šejk Saíd, jeho vůdce, byl popraven. Zajímavostí v tomto ohledu je, že proti vzbouřeným Kurdům Turecko poprvé ve své historii použilo letectvo, díky němuž také bylo schopno povstání celkem efektivně potlačit. Na špatné kurdsko-turecké vztahy už tak ale bylo zaděláno. Kurdský odpor proti moderní turecké identitě tak byl chápán jako snaha o restauraci osmanských pořádků.

Atatürk potřeboval nutně opozici ke své politické straně CHP (Republikánská lidová strana). Věděl, že bez opozice moderní země fungovat nemůže, ale kde ji vzít, aby to nebyla antisystémová opozice? Aby to byla legitimní opoziční strana, která bude prezentovat jiné ideje, ale nebude se zároveň snažit svrhnout republiku a nastolit chalífát nebo tyranii jiného druhu? Pokusy zde byly. Například Pokroková republikánská strana, která se ale zapletla s šejkem Saídem a byla po potlačení jeho povstání zakázána. V roce 1930 zkusil vysoký diplomat Fethi Okyar založit Liberální republikánskou stranu, ale když zjistil, že se mu do členstva přihlásilo mnoho islámských konzervativců, kteří chtěli zlikvidovat Atatürkovy reformy, sám radši stranu o tři měsíce později zrušil. Atatürk se tak první skutečné opoziční strany, založené v roce 1946, nedožil (zemřel v roce 1938).

Atatürkovy reformy byly fenomenální – politické, společenské, právní, ekonomické, vzdělávací, vojenské; podařilo se mu během patnácti let své vlády změnit Turecko ze zaostalé země bez identity uprostřed chaosu v moderní stát se všeobecným aktivním i pasivním volebním právem pro muže i ženy, občanským zákoníkem a civilním, sekulárním právem, matrikami se jmény a příjmeními, přísnou sekularizací, zákonem danou rovností mužů a žen ve všech oblastech života, pozemkovou reformou a moderním katastrem, bankovním systémem, novým systémem vzdělávání a podobně – mimo jiné změnil používané písmo z arabského na latinku, díky čemuž dosáhl významných pokroků v boji s negramotností. Turecko mělo už ve třicátých letech, v době, kdy mnohé západní země ani neměly hlasovací právo pro ženy, osmnáct ženských poslankyň.

Právě skutečnost, že Atatürk dobře věděl, jak lidé uvažují, a co má smysl v jakém pořadí lidi učit, jakož i to, že měl mezi lidmi autoritu díky své vojenské minulosti, způsobilo, že jeho reformy se, na rozdíl od amatérských reforem íránského šáha Páhlávího, uchytily. Pokud jde o zahraniční orientaci země, řídil se větou, která dodnes zaujímá klíčové místo v tureckých učebnicích i ve veřejném prostoru: „Yurtta sulh, cihanda sulh“, tedy „Mír doma, mír ve světě“. Turecko mělo hodně co dělat samo se sebou, takže se vůči světu okolo nesnažilo vystupovat nijak zvlášť nepřátelsky.

Po Atatürkově smrti nastoupil na jeho místo generál İsmet İnönü, který v roce 1946 vypsal všeobecné volby, v nichž poprvé byla volná účast politických stran. Absence „zkušených demokratů“ ovšem byla znát. Turecká politika se vyznačovala extrémní nestabilitou vlád, snahou islamistů využívat nově povolený multistranický systém k tomu, aby zvrátili Atatürkovy reformy, čemuž v pučích a dalších intervencích (dva otevřené puče, dvě memoranda a jeden palácový převrat) zabránila reformám loajální armáda. V roce 1952 Turecko vstoupilo do Severoatlantické aliance a začalo jeho sbližování se Západem, které ovšem bylo spíše produktem logiky studené války: Západ potřeboval mít Turecko nakloněné na svou stranu, zejména v situaci, kdy Řecko koketovalo s komunistickými myšlenkami a kdy nebylo jisté, kam až může sovětské impérium dosáhnout. Politická nestabilita v Turecku trvala až do nástupu Erdoğanovy strany AKP v roce 2002, a s ní i vysoká inflace.

Během studené války došlo k několika klíčovým událostem: řeckému puči na Kypru a následné turecké okupaci severní třetiny ostrova a sporu o Egejské moře. Kypr, od svého včlenění do Osmanské říše (1571 z rukou Benátčanů) sloužil impériu jako místo, kam se do vyhnanství posílali intelektuálové, politici a klerici, kteří měli příliš moderní myšlenky. Tito lidé tvořili podstatnou část tureckého osídlení Kypru. Kypr přešel po pádu Osmanské říše pod britskou správu, v níž byl až do roku 1960, ale vztahy mezi řeckou a tureckou komunitou byly velmi špatné; obě komunity požadovaly různý způsob řešení situace. Řekové usilovali o tzv. enosis, tedy sjednocení celého ostrova s pevninským Řeckem pod hlavičkou jednoho státu a kyperští Turci požadovali tzv. taksim, tedy rozdělení ostrova, když už ne na dva státy, tak aspoň na dvě geografické sféry vlivu, v nichž by každá komunita měla své. Potíž byla, že osídlení nebylo rovnoměrné – Turci žili zejména po obvodu ostrova, byť ne u pobřeží a Řekové jinde. Řecká představa byla pro kyperské Turky neakceptovatelná, protože Řecko bylo tou dobou pod vládou vojenské junty, a vzhledem k jejímu vyhrocenému vztahu vůči Turecku bylo jasné, jak by dopadli – a turecká představa byla nepředstavitelná pro Řeky, protože by jich relativně mnoho muselo žít na území pod tureckou správou.

Spory eskalovaly až do roku 1974, kdy řecká teroristická organizace EOKA za podpory řeckých vojáků vyhlásila puč, svrhla prezidenta (a arcibiskupa) Makaria III. a vyhlásila Kypr jako součást Řecka. Na to okamžitě zareagovalo Turecko invazí, která skončila okupací severní třetiny ostrova; v tomto stavu se ostrov nachází dodnes (na jeho severní straně byla zřízena nikým, kromě Turecka, neuznaná Severokyperská turecká republika). Během těchto událostí se obě strany dopustily rozsáhlých masakrů na civilistech vyháněných na obě strany, ale vyhnaných Řeků bylo, kvůli tomu, že byli celkově na ostrově většinou, víc.

Spor o Egejské moře trvá od roku 1974 dodnes – jeho základem je dohoda mezi Řeckem a Osmanskou říší z roku 1913, kterou zdědilo po svém zřízení Turecko, podle níž obě strany mají nárok u společné hranice pouze na šest námořních mil pobřežních vod a vzdušného prostoru. Řecko požaduje soustavně rozšíření této hranice na dvanáct námořních mil v případě pobřežních vod a deset v případě vzdušného prostoru v souladu s mezinárodním námořním právem, které ovšem v tomto případě nebylo uplatněno právě kvůli četnosti ostrovů a jejich vzájemné blízkosti. Řecko tak považuje přelety tureckých letadel a vstupy tureckých plavidel do deseti, respektive dvanácti námořních mil od svého pobřeží za narušení svých vod, což vedlo k několika sestřelení tureckých letadel a hrozbám potopení tureckých lodí.

Podstatná vnitřní změna však přišla, jak už bylo zmíněno, s nástupem Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) dříve istanbulského starosty, později premiéra a dnes prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Od té doby až dodnes vládne a svou moc neustále rozšiřuje AKP, respektive sám Erdoğan, kterému se nejprve podařilo nastartovat velmi silný hospodářský růst, a to včetně venkovských oblastí, aby se po roce 2010 začal víc a víc projevovat jako diktátor. Referendum o změně ústavy v roce 2017 mu, změnou systému na prezidentský, dalo do rukou nebývale mnoho moci, což v kombinaci s absolutní většinou v parlamentu a jeho revizí Atatürkových myšlenek vytváří poměrně výbušnou kombinaci.

Legitimitu moderního Turecka a jeho (chybějící) kontinuitu dobře vykresluje spor o arménskou a asyrskoku genocidu. Její pachatelé jsou známi: Výbor jednoty a pokroku (turecká nacionalistická, ovšem nerepublikánská politická strana v rámci Osmanské říše, z níž vzešli Tři Pašové), její ozbrojené jednotky a Hamidiye, kavalérie, která podléhala Osmanské říši a etnicky byla zejména kurdská. Moderní turecký stát byl založen na odmítnutí etnicity jako kritéria pro to, kdo je státotvorným elementem (tím je, podle Atatürka, občan, bez dalších specifik – a takový člověk je pak z definice Turek), byl založený na popření prakticky všeho, co Osmané reprezentovali a s jejich pohrobky Atatürk dokonce vedl válku, takže turecká námitka „jak víc se od toho máme distancovat?“ je docela na místě. Na druhou stranu, výměnou za mezinárodní uznání, muselo Turecko přijmout vůči zahraničí právní kontinuitu po Osmanské říši, čímž převzalo zodpovědnost za turecké vztahy se zahraničím – jenže Arméni i Asyřané tou dobou byli osmanští občané, nikoliv občané Arménie nebo – tehdy ještě neexistujícího – Iráku. Dostáváme se tak do stádia, kdy by se za vyvraždění 1,5 milionu lidí někdo omluvit měl, někdo by to měl vzít na svá bedra, zejména když mnozí z vrahů byli etničtí Turci, ale jak to po republikánských Turcích chtít? Na druhou stranu, Erdoğanovo sbližování s osmanskou minulostí a revize Atatürkových reforem tuto otázku znovu oživují; protože Erdoğan si nemůže myslet, že může vyzobávat rozinky a vzít si z Osmanské říše jen to, co se mu hodí.

Země tak, navzdory všemu, zůstává ve stálém identitárním rozporu: kdo je Turek? Co je turecká minulost? Je daná geograficky, etnicky, ideologicky/republikánsky, postavená na osmanské tradici, nebo jak jinak? A dokud ve věci nebude více jasno, nebude ani turecká politika vůči svému okolí o mnoho stabilnější, než je teď.