Někdy se nevydaří den, někdy to vypadá, jako by se nedařil ani život. Sem tam je člověk jen unavený, jindy má strach a pocit, že ho svět drží v šachu. V takovém případě je nejlepší, když má po ruce ACD. Sice za něj nic nevyřeší, ale člověk tak nějak snáz sebere síly, aby se svým potížím postavil.
Řekla bych, že už se mnou pomalu ztrácíte trpělivost, že? Co je to, sakra, to ACD? Tak jo, už vám to řeknu. Je to zkratka výrazu, který jsem našla v jedné anglické knížce a moc se mi líbil. V originále to je Automatic Comforting Device a v onom příběhu to označovalo psa. Přeložit by se to dalo jako automatické uklidňující zařízení, či, trošku mileji, automatické těšidlo:))
Malé černé ACD s typickým pohledem:))
Ten výraz se mi opravdu zalíbil – už jen automatika toho zařízení! Ať jde o psa, kočku nebo třeba papouška, tak pokud vás to zvíře (pták:)) miluje, snadno pozná, že nejste ve své kůži a věru netřeba mu říkat „Pojď sem, jsem nešťastná, potřebuju tě pomazlit, obejmout!“ Protože oni to vědí a přijdou sami. I kdyby obvykle bůhvíjak mazliví nebyli.
Zjistila jsem, že moje ACD, hlavně to bílé, reaguje dokonce i na moje špatné sny. Protože se mi nejednou stalo, že jsem se probudila z nějaké ošklivosti až hrůzy, abych zírala přímo do tlamy starostlivému bílému stínu… a následně byla olízána. Věřte, že po takové operaci se noční můry nevracejí!:))
Bílé ACD – lízátko:))
Foto – Matylda
Černé ACD je obecně rezervovanější, hlavně není žádné lízátko. Útěchu nejčastěji nacházím v jeho očích. Hlava položená na koleně, starostlivý pohled vzhůru podložený bílými srpečky a v něm celé psí srdce. „Potřebuješ něco, paničko? Jsem tady…“
Samozřejmě i lidé mohou fungovat a fungují jako ACD. I když podle mé zkušenosti tam občas drhne to A… zkrátka ne vždy reagují tak pohotově, jako zvířecí mazlíčci:))
Velké černé ACD:)) Foto – Matylda
A tak se vás dnes ptám – máte svoje ACD? A jak obvykle fungují? 🙂
ACD – moc hezké! A pravdivé! (h) Ať už se Denis připomene lehkým dotekem vlhkého čumáku anebo tím, že mi polovinou těla zalehne do klína, je to vždy potěšující! (inlove)
Mimochodem, Ari huňatá oháňka mě také velmi upoutala! Ta by mohla za sebou zametat stopy, jak liška v pohádce! 🙂
Dobrá zkratka. Moje boxerky byly utěšitelky všechny. A Čita, tak ta byla velmi empatická holčička kočiči. Miuška spíš utěšení vyžadovala. Moje černé kalamitky mi hodně často kladou hlavu buď na kolena nebo k hlavě, hlavně, když mohou být přimáčknutý ke mně. Jakmile jen trošku nahlas zastonu, hned jdou utěšit. Další uvidím od zítřka ale to bude chvíli trvat. Takže mi držte palce ať přežijeme, Damián a Melíšek budou zítra cestovat k nám. (h)
Jenny – držím, ale vy to dáte (h) (h)
Jé, tak to už kocourkům předem blahopřeju k novému domovu. Určitě to vyjde, musí! To bude fajn 😀 .
Jenny, ty to zvládneš!
Krásný čtení, Dede 🙂
ACD je krásná zkratka.
Dede, moc krásná zkratka, ukládám do paměti 🙂 A potvrzuji, že není nad „chlupaté ACD“ jakékoliv velikosti 🙂 Nejskvělejší ACD pro mne v začátcích byla naše první kočka Kotě která navždy bude moje osudová. Ovšem ty současné + Trixie dokáží zahnat chmury jen tím, že tu prostě jsou, otrou se o nohu, mile přitulí, nebo třeba jen legračně (jako Beruška na fotce). To, jak svojí přítomností dokáží obohatit můj život si určitě vůbec neuvědomují. Zato já (i manžel) ano.
Ó, jak dobře Dede znám a miluji ten tebou popsaný pohled: „starostlivý pohled vzhůru podložený bílými srpečky a v něm celé psí srdce“.
ALE ten Arin ocas tedy je mohutný chvost! Nevyčesala jsi jí ho náhodou „za účelem fotení“:D Nějak si nevzpomínám, že bych ho kdy viděla takhle v plné kráse na nějaké dřívější fotce. A Berry jako štěně je prostě slaďoučká (inlove)
Ujišťuju tě, že jsem Ari fotila ve chvíli, kdy Dede vůbec nevěděla, že jsem foťák vytáhla 🙂 neb právě telefonovala a já jsem se poflakovala po zahradě- a zodpovědně házela aporty 🙂
Jéé Matyldo, já si ani nevšimla, že fotka není od Dede, zírala jsem hlavně na ten ohon. Tak se omlouvám, dobře že ses „o autorství“ přihlásila. Hihi, věřím ti, žes nenačechrávala a gratuluji k tak skvělému portrétu téhle bílé krasavice, co navíc koketně vystrčila jazýček (lízátko) 🙂
Mám hnedka čtyři těšidla, mňoukací, a fungujou. Když se na mě svět mračí, stačí pohladit kterýkoli z těch heboučkých teplých kožíšků, a hned je to o poznání lepší. Když umřela máma, byli se mnou, doslova mě hlídali.
Nemůžu nevzpomenout příchod Matýska, prvního z nich. Měla jsem tenkrát takové hnusné období, v krátkém sledu mě postihly tři skutečně těžké rány – smrt dvou nejbližších a jako třešnička na dortu přišel vyhazov z práce. Večer jsem často skutečně toužívala po tom, abych se ráno už nevzbudila. A do toho jsem dostala Matýska, tříměsíčního pruhovaného rošťáka a divočáka a heboučkého kamaráda. Nekecám, ale ze dne na den vyšlo slunce a černé myšlenky byly pryč. Nikdy mu to nezapomenu (h) .
Ale i oni si chodí pro útěchu. Filípek, divoké dítě ulice, se kterým jsem minulé Vánoce strávila po veterinárních ordinacích, čekárnách a ve veterinární nemocnici a kterého jsem pak doma hýčkala po dost závažné operaci, na mě od té doby čekává večer u postele. Jakmile lehnu, uvelebí se mi u hlavy, chytí mě packou za rameno a spustí hluboké předení. A tak ho hladím a hladím a hladím. Ani neví, jakou mám tichou radost z toho, že tenhle drsný kocour, který měl párkrát v životě hroznou smůlu a vůbec to neměl lehké, je tak spokojený.
(h)
Tapuz, ano, není nad to, když se kočky přitulí. Moc hezky napsané.
Jdou to krasavice ty tvoje ACD. Moc se mi líbí Ari s tím krásným ocasem a jazykem (h) Berrynka je pořád taková rošťanda
Jakmile si sednu, tak mám hned nějakou ACD na klíně,
někdy i dvě, takže chmury nemají moc šancí.
OTéčko – tak dneska se na mne svět taky mračí. Tedy ne na mou duši, ale je venku zataženo (chuckle) a ráno dokonce mrholilo. Tak tady je třicet fotek ze září, jak se mi je podařilo nafotit i přes můj hendikep nohy v sádře – což znamená, že nejvíc je jich ze začátku měsíce, kdy jsem byla ještě redy (rofl) . Jo a na těch fotkách se svět a sluníčko ještě směje 😉
https://yga.rajce.idnes.cz/2018_zari/
Nejempatičtějším zvířátkem byla Toya – ona věděla a já věděla a dokázaly jsme se utěšit navzájem.
Erník je radovan. Ten vás utěší, jen se na něj podíváte – stačí, když se naráz vysune ta jeho střapatá hlava a oblízne ksicht od brady až po čelo. Brooke naopak je ta, co potřebuje ACD a vyžaduje utěšování sama – je to jemná dáma a hypochondr v jednom. Zikmund je přenosný utěšovatel (rofl) – je totiž jediný, kterého můžu přenášet z místa na místo, aniž by se mi podlamovala kolena – na druhou stranu ne vždy je po ruce, protože má své zástoje i mimo barák.
Každopádně fudláci jsou obecně považováni za plemeno velmi empatické a tím, že psi s námi žijí intenzivně, okamžitě poznají jakoukoli změnu. Takže zejména Mimi se svým metrákem lásky bylo občas dost problematické. O Majdě raději nemluvím, ta silně vnímá veškeré emoce v naší rodině. A i když si stále myslím, že jsem člověk psí, s většinou koček jsem měla a mám velmi intenzivní vztah. Princezna poznala okamžitě, že mne něco bolí a léčila cílevědomě v místě potřeby. A stejně tak mi přišla říct, když ona měla nějaký problém.
Inko, nejspíš jsi na vlastní kůži poznala, co to znamená být zavalena láskou (inlove) Sto kilo! Šiš, mě někdy přijde velká i pětatřicetikilová Berry 🙂
No, občas lezl na klín a občas do postele. To většinou opatrně spočinul mezi námi, zádama se obrátil ke mě a nohama vystrkoval Bimba z postele. Ale spával s Kačkou – ona stočená na polštáři a zbytek postele pes, který ji něžně objímal
Já musím vzpomenou na naší kočičku Hepinku.
Ta prakticky utěšovala mého syna autistu aspergera od svého příchodu k nám.
Zažila jsem zabořenou tvář autisty ( kterého bolela duše) do hebkého kožíšku kočičky.
Nebo syn ležel a nereagoval a kočička přišla a vlezla si na něj a zahřívala a utěšovala.
Vyvinulo se mezi nima krásné pouto. Ona ho milovala a on jí říkal lásko.
A to Hepinka byla kočička spíše se nemazlicí, ale byla léčivá.
Když vloni odcházela a věděli jsme, že už není pomoci, tak přijel Peta se rozloučit.
Na to nezapomenu. Hodinu mu ležela na klíně. Nemluvili, jen se na sebe dívali. V těch pohledech bylo všechno. Když odcházel, ač už nemohla takřka chodit, zvedla se a chtěla za ním jít.
Ona byla vůbec kočička léčivá. I mě pomohla.
Kluci kočičí také uměli a umí potěšit, ale Hepinka v tomhle byla vyjímečná.
Hepinka byla výjimečná a věřím, že Petovi moc pomohla. Kontakt se zvířaty pomáhá lidem, kteří mají problémy s lidským světem, ať jsou skoro jakkoliv handicapovaní (inlove)
ACD bohužel nemám, jsem bezzvířecí a vlastně i hodně „sama ve velkém městě“ :o)
Chmury mívám jen zřídka a jelikož jimi nechci zatěžovat rodinu (mají dost svých starostí), tak jdu do přírody. Zhluboka dýchat, soustředit se jen na to, co tam vidím, slyším a cítím… to jsou potom všechny starosti menší a problémy se líp řeší.
A ta první fotka ve mně vyvolala klamný dojem, že sis pořídila další ACD – tři princezny by Ti slušely… :o))))
Nestraš! Už teď přejíždím pravidelně republiku s autokufrem plným psů – třetí by se nevešel 😀 Však já vám zase zamávám z Beskyd (wave)
Je mi líto, že jsi takhle sama… já bývám často, ale tady u nás na vsi člověk tak nějak není nikdy úplně sám 🙂
Moje strakatá ACD doplnila řady o jedno pruhaté, zvané makrelová kočka (stačí se podívat na kresbu hřbetu a název je jasnej). Karamelína utěšuje za dne s rozběhem a výskokem. Světluška přijde jako dáma a starostlivě si sedne vedle mě, případně si stoupne na zadní a s packou na koleni si mě zaujatě prohlíží. Makrelová kočka Adelína dře na tom, aby mi vylezla do náruče nebo kamkoliv, ale drápy u toho nepoužije. Zato v noci… starosti nebo noční můry zahání Karamel tak, že mi vleze pod duchnu a olizuje kotníky nebo lýtka (velmi účinné). Světluška sedí vedle mě na polštáři a cituplně na mě zírá, pak se stačí do klubíčka a snaží se vyzařovat konejšivé vlny. Adelína se po mně proběhne, zkusí mi ožvýkat prsty u nohy a pak se mi stočí na břiše. Pak se cítím úplně utěšená 🙂
Matyldo, tos mi připomněla jeden zážitek – byli jsme u kamarádů na návštěvě, hlídali mladým chlupatou čivavu. Jakmile jsem usedla do křesílka, vrhla se na moje nohy a jala se je olizovat. Byl to hodně zvláštní pocit a navíc jsem se cítila silně nepatřičně, i přes odhánění se pejska stále vracela. Ještě jsem se s tím osobně nesetkala – proč to dělala, nevíš?
Moje psice to dělají návštěvám, které přijdou natřené třeba voňavým pleťovým mlékem nebo něčím podobným- prostě na sobě mají intenzivní pach jiný, než je jejich vlastní 🙂
Alčo, to někdy dělával náš jezevčík Max, ale taky nevím proč, proč jen někdy a někomu 🙂 Mně to nevadilo, lechtalo to příjemně, jen jsem si pak musela jít ty nohy umýt 😛
Tohle dělá náš Lux. Je to příšerné. Lže a okusuje nám chodidla a prsty na nohou. Pak je mám tak ocintané a ulepené, že si je musím umýt. Legýsek to nedělá ale ten zase je hladítko. Má v sobě něco kočičího.
Maruško, předpokládám, že Lux leží a nelže? 😀
Máš prostě mazlivé pejsky… (inlove)
Omlouvám se vám i Luxovi za překlep, LÍŽE! Psi nelžou
Nedostatek soli v potravě. Pot je slaný a zvířátka to vědí. Čertík zase žvýká držadla plastových tašek, ale jen těch, které jsou použité vícenásobně. Momentálně je v hotýlku, já v termálkách a včera mne cestou do bazénů chtělo adaptovat moc hezké bíločerné kotě. A, Verenko, můžete opět hádat, ve kterých jsem. (rofl) kolik tref vedle to bude tentokrát.
jsi mu chutnala, pokud se ti potí nohy (nezaměňovat se slovem smrdí), rádi to olizují jak psi,tak kočky….jen to vydržet,mezi prstama je to fakt jak bušení na vrata od Nirvány…
Sharko, nepotí, to dělá od malička a strašně slintá.
potí- neznamená,že ti z nich kape pot nebo jsou mokré…prostě mají třecí plošky a ty se „potí“ …vem si,že kozlík lékařský ,když si čichneš – to je něco..jako 14 dní nošený ponožky v holinkách..a kočky i psi se v kozlíkovejch kapkách dokáží dlouhý minuty povalovat,nasávat a olizovat je a tu vůni si zapracovávat do kožichů,jako chanel….a podobně reagují na ty nohy…
Ale proč to dělá jeden a jen mě a Janě a proč to nedělá druhý? Nebo Don vždycky Janě lízal oči, hlavně když je měla nalíčené… mají všelijaké nápady.
asi nemá ten druhej potřebu, já si jednou nandavala čočky a pozorovala mě Noriska a když jsme si dávala do oka tu druhou čočku,tak mě mlátila packou, ať to nedělám. dost blbě se jednou rukou odhání kočka a zárověň k nasazení potřebuješ obě..no a tak jsme čočku dlaa do krabičky s roztokem,šla odnést kočku z koupelny a zavřít dveře,abych měla klid..no a když jsme se na čočku vyndanou z roztoku podívala,zjistila jsme,že je naprasklá, takže by mi dráždila oko…taky do dneška nevím,jak to mohla Noriska vědět…..
Děkuji všem za odpovědi a přeji hezký zbytek dne se zvířátky…
Matyldo, ty umíš být skvěle utěšená! Jen žasnu, že se mezi tím ještě i vyspíš 😀
tak si to představ s devíti kočkama…jsem utěšená a ubezdušená zároveň….
Sharko, některé věci si člověk nepředstaví, to se musí zkusit 😀
a jsi tak odvážná Dede?? 😀
Nejsem! (rofl)
Od té doby, co se Čertík naučil spát se mnou, nepotřebuji budíka. Nějakým záhadným způsobem pozná, kdy je čas vstávat a začne hladit tlapkou, olizovat nos a vrnět do ucha. Když to nestačí,stoupne si na mne a začne ťapkat.
Ale jo- tohle předvedou, jen když se v noci probudím. Jinak spí jako malé barevné hromádky chlupů 🙂