Dnes je na řadě už skutečně poslední díl mých historických drabble. Zavítáme do předkolumbovské Ameriky na jedno „sportovní klání“, poté se přesuneme do Evropy a podíváme na lesk a bídu versailleského zámku. Nezapomeneme ani na naši historii – jméno hajného Justa vám asi moc neřekne, ale následky jeho počínání určitě znáte. V posledním příspěvku se zastavíme u příjmení. Chtěli byste se jmenovat třebas Notdurft? Nebo Kanalgeruch?  Asi ne, že… A o tom je právě úplně poslední drabble této série.

Ještě jednou děkuji všem, které tento seriál bavil. Dovolím si připomenout, že jeho základem je hra – vymýšlení příběhů, které se vejdou do sta slov, na zadané téma. Navíc je na ně pouze 24 hodin, ve kterých většinou chodím do práce a píšu ještě další stoslůvko. Také nejsem historik, jen se snažím drobné střípky z historie přiblížit stylem, který není obvyklý. Prosím tedy o shovívavost, pokud se vám některé věci nezdají dost podrobné nebo zcela přesné.

Na závěr mi dovolte poslat velké poděkování Dede, že mi na Dedeníku poskytla tolik prostoru.

Tlachtli

Téma: Eso

Předkolumbovská Amerika, Aztécká říše

„Neuhýbej, pro horoucího boha, hrej!“
Tlanextlican těžko dýchá, tělo obolené.
„Přihrávej pořádně! Na kolena!“
Nemůžu, nemůžu!
„Běž, Tlane, kupředu!“
Mladík se z posledních sil probojuje ke kruhu. Dav v aréně řve, hra se chýlí ke konci.
„Loket! Pozor, vypal!“
Tlanextlican se navzdory bolesti odrazí, přeměří dráhu míče a nastaví mu rameno. Ollin proletí kamenným kruhem bez doteku. Střelec to nevidí, leží na zemi, ruka v jednom ohni. Spoluhráči přibíhají, staví ho na nohy. Jásají, tancují, křičí. Bolest rázem přechází.
Vítězství!
Večer na kamenná lože ulehnou soupeři.
Obětní nože bude třímat Tlanextlicanovo družstvo – poražené obětují bohům.
Jaká to čest, prohrát tlachtli!

Závěrečná poznámka: 

Tlachtli byla rituální míčová hra – součást aztéckého (ale i mayského) náboženství. Cílem hry bylo prohodit míč skrz kruh upevněný na zdi hřiště. Proti sobě hrála dvě družstva, každé mělo svého vlastního kapitána. Jeden z hráčů začínal hru vhozením míče, nazývaného ollin, do pole. Míč se nesměl brát do ruky nebo odkopávat chodidly, odrážet se mohl pouze pomocí loktů, ramen, boků a kolen. V jiné variantě hry se hráči terč pokoušeli zasáhnout holemi. V Ténochtitlánu měli Aztékové posvátné hřiště, kterému říkali Teotlachco. Přesná pravidla hry nejsou známa, lišila se kmen od kmene. Předpokládá se, že hra měla znázorňovat vesmírný pohyb – buď Slunce, nebo Měsíce, a dva kruhové kotouče, jimiž měl míč proletět, měly symbolizovat východ a západ Slunce.
Hra samotná také nebyla určena pro každého, poněvadž každou hrou se znovu přehrávaly příběhy bohů z mýtů. Hráli ji především svobodní muži urozeného původu, z bohatých šlechtických rodin, při různých oslavách a svátcích. Hráči samotní také museli být velice silní a zdatní, aby vůbec mohli hru zvládnout hrát. Míč byl kulatý a těžký, vyrobený buď z velmi tvrdé gumy, nebo kaučuku. Jeho průměr mohl být okolo 8-20 cm a mohl vážit od 170 g po 4 kg. I přes veškeré ochranné vybavení hráčů však bylo časté, že se hráč při hře zranil nebo i zabil.
Vítězové byli velice oslavováni. Po skončení hry byl kapitán nebo i někteří hráči jednoho družstva – ať už vítězného nebo poraženého (záleží na variantě hry) obětováni bohům. O to se postaralo vždy druhé družstvo. Jejich těla pak byla vlečena po dvoře, aby zem nasákla jejich krví. Tento konec provozovali především Aztékové. Ti považovali takovou smrt za velkou čest, poněvadž toto byl jeden z mála způsobů, jak se dostat do jejich „nebe“.

Foto: Tlachtli – kruh na zdi hřiště

Není všechno zlato, co se třpytí

Téma: Poslední klapka

Francie, 17. století

Drahá, nedovolím ti přijet. Děkuj Bohu, že nejsi povolána ke dvoru a dlíš na venkově. Netušíš, čeho jsi ušetřena.
Tvůj manžel

Hrabě Saint-Simon dokončil dopis, zapečetil, předal poslovi. Jak rád by byl s milovanou ženou, ale copak ji může vzít sem, do té hrůzy? Odporný zápach prostupuje celé sídlo, navzdory voňavé vodě, která je vylévána do krbů, za zástěny, závěsy – prostě tam, kde obyvatelé paláce konají svou potřebu.
Už aby nastalo období čištění… škoda, že jen dvakrát do roka služebníci místnosti vymetou. Pak se dá pár dní přece trochu dýchat…
Proklaté Versailles!
Moci tak zabouchnout dveře a ujet!
Král nedovolí…

Závěrečná poznámka: 

Ludvík XIV, chtějící mít svou šlechtu pod kontrolou, trval na jejím bezpodmínečném setrvání u dvora, ve Versailles. Palác však nebyl koncipován pro tolik osob, takže vznikaly problémy nejen s ubytováním (šlechtici obývali kdejakou komůrku), ale projevilo se to i na takových „banalitách“, jako byl například nedostatek toalet. K vykonávání potřeby sloužily paty sloupů, prostory za závěsy, vyhaslé krby, schodiště… ani litry pomerančové či růžové vody ten zápach nepřebily. Vše se uklízelo přibližně dvakrát ročně a vymetení všech „špín“ trvalo přibližně dva týdny.
Hrabě Saint-Simon ve svých pamětech vylíčil dvůr jako jednu velkou bažinu zápachu a intrik.
Další problémy dvořanům přinášela dobová kuchyně – množstvím nezdravých pokrmů se dvořanům zvětšovala játra, ucpávaly cévy, bouřily žlučníky. Aristokratům se zpomaloval metabolismus do té míry, že v té době byly velmi časté úmrtí ve vaně s horkou vodou. Aniž by lékaři odhalili pravé příčiny úmrtí, dovodili, že životu nebezpečné jsou horké lázně, které způsobují srdeční kolapsy, a po jejich doporučení se většina dvořanů raději vůbec nemyla. Hygiena a styl života zkracovaly životy šlechticů natolik, že jejich šance na přežití u dvora nebyla o moc vyšší než za doby revolučního teroru.

Foto: Versailles

Zavinil to hajný Just

Téma: Utečeme z bublin!

„Matěji… kdo se s pány hádá, špatně dopadá…“
Hrdý Chod hledí na svou hubenou, strhanou ženu. Není lehké uživit ji a devět dětí… Domažličtí radní mu mzdu zvýšit odmítli. Pojede! Až do Vídně! K císaři! Nedá se!

Matěj Just se vrací v povznesené náladě. Nejenže císařská kancelář vyslyšela jeho stížnost, ale navíc ještě veze úžasnou novinu!
„Říkal, to!“ vykládá v každé hospodě. „Sám císařský úředník! Ptal se na nás, Chody, že asi máme dobrého pána, když se mu nepřipomínáme se svými privilegii! To bychom měli, to vám povídám!“
Netrvá dlouho a setká se Janem Sladkým Kozinou.
Osud si zamne ruce…

Závěrečná poznámka: 

Celou patálii s chodským povstáním zakončenou popravou Jana Sladkého Koziny v podstatě opravdu „zavinil“ hajný Just. Domažličtí radní mu odmítli zvýšit mzdu, on si na ně šel stěžovat až k císaři a tam císařský úředník prohodil údajně cosi o tom, proč se raději nepřipomenou svými privilegii. Ty Chodové obdrželi už za Jana Lucemburského, v roce 1325.  Mohli na soudech užívat práva města, poté získali chodskou rychtu, soud i potvrzené zvykové právo, na základě něhož mohli provozovat řemesla, dávat děti do učení, byli osvobozeni od cel – to vše za hlídání zemských hranic. V roce 1621, po porážce stavovského povstání však dostal oblast chodských vesnic na Domažlicku Wolf Maxmilián Laminger z Albenreuthu, otec onoho neslavně známého „Lomikara“. Ve chvíli, kdy vesnice právoplatně od císaře Ferdinanda II koupil, padla všechna chodská privilegia. Chodové se odvolali a práv se domáhali, ale v roce 1668 jim císař přikázal „věčné mlčení“ a dal za pravdu Wolfu Maxmiliánovi Lamingerovi. Hajný Just jel se svou stížností do Vídně o dvacet čtyři let později, a když se vrátil s onou senzační zprávou, že se mají připomenout, Chodové okamžitě vyslali do Vídně dvoučlennou deputaci: Jana Sladkého, zvaného Kozinu, a Davida Forsta.
Císař udělal chybu – choval se k deputaci vstřícně a s pochopením. Chodové z toho vyvodili, že jejich práva stále platí a rozhořela se roztržka, která byla, jak je všeobecně známo, ukončena v roce 1695 popravou Jana Sladkého Koziny. A to vše jen pro to, že jeden hajný nedbal varování své ženy.

Pramen: Co se nevešlo do dějepisu, Jan Bauer

Foto: Chodové

Z moci úřední…

Téma: Poslední bílé místo na mapě

Rakousko, 1788

„Zaplať, Abele, prosím, zaplať!“
„Zbláznila ses? Zlodějnu podporovat? Nikdy!“
„Muži, když nezaplatíš, víš, jak dopadneme? Jako Helen… Podívej, Goldovi, Silbersteinovi, Rubinovi… všichni zaplatili! Je to investice do budoucnosti, máš děti, prober se, nemůžeš nezaplatit!“
„Takové krásné jméno máme! Azoulai! Zatracený císař! Samé rány na nás Židy padají!“
„Abele,“ žena v tmavém oblečení hladí svého vousatého muže po hřbetu ruky, „Udělej to pro nás, prosím…“
Muž vzdychne. „Dobře. Obětuju ty velké peníze. Vybírej.“
Manželka se zaraduje. „Ty jsi tak hodný! Klára je Gold, Sára Rubinstein. Co takhle koupit příjmení Diamond? Ne, počkej, hezčí bude Rosenfeld… Ano, Ester Rosenfeld, to zní krásně!“

Závěrečná poznámka: 

Naše příjmení, tak jak je známe nyní, jsou datována až od roku 1786. Do té doby se lidé pojmenovávali, jak jim bylo libo, i si jména měnili dle chuti.

Úsilí osvíceného státu o přesné, ustálené a praktické příjmení vrcholí u nás v roce 1786. Císařským patentem z 1. 11. 1786 JSG (=Sbírky zákonů) č. 591 se poprvé pro celé území tehdejší Rakouské říše stanovila zákonná pravidla pro odvozování rodinných jmen (Familennamen). Tedy příjmení manželky od jejího manžela (III, paragraf 49) a dětí od otce (IV, paragraf 20). Tím se zabraňovalo svévolnému a chaotickému pozměňování jmen.

Zvláštní úsilí bylo věnováno dalšímu patentu, a to patentu týkajícímu se jmen židovského obyvatelstva. Ten byl přijatý 23. 7. 1787, s platností 15. 1. 1788. Jím se nařizovalo přijetí nejen stálých příjmení, ale navíc i rodných jmen (Vorname), a to německých. Příslušný seznam obsahoval 1500 jmen v židovské a křesťanské (německé) výslovnosti. Odvozování příjmení židovských dětí od otce a manželky od manžela bylo totožné s patentem z předchozího roku. Pokud Žid nepřijal tento patent a měl stále své hebrejské jméno bez příjmení, měl být potrestán (od peněžité pokuty až po vysídlení ze všech dědičných zemí monarchie).

I tehdy vládla korupce a bohatí Židé si zaplatili krásná a voňavá příjmení, např. Gold, Rubin, Diamant, Silberstein (stříbrná ruda) Rosenfeld (růžové pole), zatímco chudí kteří neměli na úplatek, byli za trest počastováni příjmeními jako Verbracher (zločinec), Langwilling (nudný), Notdurft (tělesná potřeba), Kanalgeruch (zápach kanálu) či opravdu nezáviděníhodné Regenschirmbestandteil (držák na deštník).

Dlužno dodat, že po vzniku státu Izrael v roce 1948 si spousta Židů, kteří do Izraele odešli, svá příjmení opět změnila tak, aby odstranili zbytky galutu (exilu), který by se jinak i nadále nesl s jejich cizojazyčnými příjmeními. Tomuto jevu se říká hebraizace příjmení a Židi tím nejen prezentovali sounáležitost s novým domovem, ale i obrazně končili s minulostí a začínali nový život s čistým štítem.

Pramen: Tomáš Konečný – Kuriozitami novověké kultury
Michael Krupp – Dějiny státu Izrael

Foto: Zeď nářků, Izrael

A to je už opravdu všechno. Děkuji za přízeň.