Dnes se v našem putování prvně podíváme na zvláštní věže v Bologni a nakoukneme k rižské pevnosti. Na závěr se dvakrát dostaneme do Číny v drabblatech, popisujících události, vzdálené od sebe cca dva tisíce let.
Due torri
Téma: Sedm osmin
Bologna, 12. století
„Pane, jestli něco neuděláme, ta stavba se zřítí celá!“
„Jak je to možné? Vždyť základy jsou založeny stejně jako u vedlejší věže, proč se naše hroutí?“
„Má špatně špici, pane. Sundejme ji – je to přibližně deset metrů. Pak by se měl stav stabilizovat.“
„Ale to zbyde sotva sedm osmin původně zamýšlené výšky! Podívejte vedle – na věž Asignelliů – už nyní jsou o kus výš než my! A nemusí ubírat špici! Zatracený stavitel, peníze brát, hrdlem prolévat… a když nastane problém, zmizet! Najděte ho, vlastnoručně ho zaškrtím!“
„Pane…“
„Rozeberte to. Nechci, aby se po Bologni říkalo, že Garisendové svou věží způsobili neštěstí.“
Závěrečná poznámka:
Ve 12. století začaly vyrůstat v lidnatém, ostře politicky rozděleném městě zvláštní stavby – rodinné pevnosti. Ve strachu o život svůj i své rodiny začali bohatí své domy opevňovat. Vzhledem k nedostatku místa se pevnosti začaly šplhat do výšek. Tyto středověké pevnostní věže umožnily svým majitelům přežívat neklidné časy i relativně dlouhá obléhání. Spor mezi dvěma politickými frakcemi (guelfů a ghibellinů) měl zajedno politický rámec – gelfové upřednostňovali světského panovníka – císaře, ghibellini byli stoupenci papeže jako zástupce svatého Petra na zemi, zadruhé se nemohli shodnout ohledně obchodních cest – guelfové se orientovali na Německo, zatímco ghibellinové na vlámské a francouzské trhy. Největší rozmach stavby a využívání věží byl ve dvanáctém a třináctém století – v městě jich mělo stát až 180.
Do současnosti jich přetrvalo jen zlomek – zhruba dvě desítky.
Nejznámější z nich jsou „dvojčata“ – devadesát sedm metrů vysoká Torre degli Asinelli a její nerozlučné dvojče Garisenda, mající poloviční výšku. Těsně po dokončení se její špice tyčila do výšky šedesáti metrů, ale brzy se začala nebezpečně naklánět na jednu stranu, a nejvyšší část proto musela být urychleně rozebrána. Torre degli Asinelli naopak nejdříve sahala do výšky sedmdesáti metrů a teprve později byla vztyčena její vrcholová přístavba. Místní je nazývají Due torri, tedy dvě věže. Menší z věží, Torre Garisenda, má vrcholové partie vychýlené oproti patě více než tři metry. Obě věže připomíná ve své Božské komedii i sám Dante Alighieri.
Foto: věže
Taková malá nenápadná špionáž…
Téma: Překovat meče v pluhy
Riga (toho času ve švédském držení), 1697
Vojáci hledí zamračeně z věží rižské pevnosti. Pod hradbami chodí nějací lidé s podivnými přístroji. „Zavolejte velitele! Nemají tu co dělat. Ať rozhodne, co s nimi!“
„Nechte nás na pokoji!“ Švédští vojáci nerozumí, co jim Rusové říkají, ale vědí jedno. Velitel si nepřeje, aby někdo přeměřoval pevnostní opevnění, příkopy a přístav. Taková drzá očividná špionáž! „Pochytejte je, půjdou s námi!“
Než se strhne boj, prodere se dopředu impozantní muž.
„Ustupte! Jsme tu v míru! Jsem Petr Veliký, car vší Rusi.“
Druhý den je car i s doprovodem za asistence švédské posádky naloděn na loď. Musí odjet.
V Rize není vítán.
Závěrečná poznámka:
Po bojích proti Osmanské říši, Krymskému chanátu a Tatarům obývajícím stepi při severním pobřeží Kaspického moře vyrazil car Petr Veliký na velkou cestu po Evropě. Poselstvo mělo šířit slávu Ruska a šířit zvěsti o carově velikosti. Vedlejším (i když spíše možná hlavním) důvodem byla špionáž, kterou provádělo poselstvo cestou, a dále získávání kvalifikovaných řemeslníků a učenců, kterých bylo v Rusku nedostatek.
Petr Veliký (opravdu byl veliký, měřil přes dva metry, nicméně přízvisko Veliký obdržel ne pro svou výšku, ale proto, že pro Rusko dosáhnul přístupu k Baltskému moři, stejně jako Kateřina Veliká za anexi Krymu a tím přístupu k moři Černému) plánoval jet anonymně s nimi. Anonymita mu však dlouho nevydržela. Už v Rize, kde byli členové výpravy málem zajati švédskou posádkou, se musel car prohlásit a jen díky tomu nebyla expedice vsazena do vězení pro špionáž.
Celkem trvala cesta poselstva dva roky. Získali řadu řemeslníků (např. vzdělanců, kteří projektovali Petrohrad), dovezli do Ruska evropské vynálezy (např. kolovrat) a díky francouzským inženýrům se v Rusku začaly stavět cesty a chodníky.
Sám car byl novými technologiemi nadšen. Naučil se rozebírat hodinové stroje. V pruském Královci absolvoval kurs dělostřelectva. V Nizozemsku se vyučil tesařem, v Anglii kormidelníkem a všude sbíral diplomy nebo výuční listy, které si po návratu hrdě vyvěsil v Kremlu.
Foto: Petr Veliký
Smrtelná vina
Téma: Jen ať ti to nezůstane‘
Severní čínská hranice, kolem roku 100 př. n. l.
Císař Wu zuřil.
„Vyplatit? Nechali jste ho vyplatit se? Měknete! Postarám se, ať vám to nezůstane!“
Soudci se vkleče třásli hrůzou. Proč jen nechali generála Li Kunga naživu? Takové provinění… měli být tvrdší. Li Kung byl sice při boji proti mongolským nájezdníkům těžce zraněn a padl do zajetí, ale věrohodně předstíral smrt, načež uloupil koně a vrátil se zpět ke svým vojákům. Pozabíjel pronásledovatele, shromáždil rozprášenou jednotku a dovedl většinu mužů zpět do pevnosti, ale… co na tom? Padl do zajetí a přitom je stále živý! Jaký prohřešek proti trůnu!
Výkupné od Li Kunga naštěstí uspokojilo i císaře.
Tentokrát vyvázli.
Závěrečná poznámka:
Císař Wu, sedmý císař dynastie Chan vládl dlouhých 54 let. Jako první vytvořil fungující úřednický aparát, čímž nahradil moc šlechtických rodů a pevně sevřel vládu ve svých rukou. Dynastie Chan také vybudovala více než deset tisíc kilometrů slavné Velké zdi (podle posledních výzkumů měla tato nejen bránit Čínu proti nájezdům tatarských hord, ale také zabránit čínskému obyvatelstvu útěku do oblastí za ní, čímž by vláda přišla o daně a pracovní síly. Severní čínská hranice byla drsné území, kde sjednocené mongolské kmeny na čínské obránce těžce dotíraly. Hraniční posádky žily v ubíjející osamělosti, vzdálené stovky kilometrů od útěchy jejich civilizace.
Úryvek ze soudobé poezie:
Bojujeme na jih od zdi, umíráme na sever od zdi,
zemřeme-li, stanou se naše nepohřbené mrtvoly v divočině potravou vran.
Vody hluboké jsou a vířivé, rákosí temné je a ponuré,
jezdci bojují na život a smrt, jejich vyčerpaní oři kráčejí sem a tam,
slyšet je ržání.
Poblíž mostu kdysi stával dům, dnes už nikdo neví,
zda byl víc na sever, či na jih.
Nesklidí-li se rýže, co budeš jíst?
Jsme sice ochotni věrně sloužit, leč jak můžeme takhle dál žít?
Neupadnete v zapomnění, vy udatní a čestní vojáci,
Za úsvitu vyrážíme vpřed, za soumraku se však nevracíme.
Pramen: Julia Lovellová, Velká čínská zeď
Foto: císař Wu
… jedno jediné klopýtnutí způsobí tisíc let smutku…
Téma: Emoční kolika
Čína, 1969 – 1971, kulturní revoluce
Musel jsem plnit příkazy… Nechtěl jsem přijít o své postavení. Místo mne by přišel někdo jiný. Co by pak bylo se mnou a mými dětmi? Nejspíš bychom pomřeli hlady. Vedoucí výrobní jednotky je jen malá ryba, ale aspoň zemře hlady až jako poslední.
Museli jsme plnit normy. Když přišel Velký skok vpřed, musel jsem zajistit, aby odevzdali pánve a hrnce, potřebovali jsme i pláty z kamen! Jinak bychom nepředehnali Západ ve výrobě oceli, jak si velký Mao přál. Možná jsem jim měl ponechat aspoň něco, i to hlášení o sklizni jsem nemusel tolik přehánět, ale … já jen plnil rozkazy!
Závěrečná poznámka:
Čínská kulturní revoluce byla politická kampaň vedená Mao Ce-tungem. Způsobila obrovský rozvrat čínské společnosti, přivodila smrt stovkám tisícům lidí. Obrovské přesuny lidí, pronásledování inteligence, snaha dostat zemi mezi světové velmoce a vybudovat komunismus, to vše obsahoval tzv. Velký skok vpřed. Ten rozdělil obyvatelstvo do komun, zpřetrhal bývalé tradiční vazby a ekonomické vztahy. Například v průmyslové politice dostaly komuny za úkol vybudovat vlastní vysoké pece a odevzdávat předepsané množství oceli. Nedostaly však už ani palivo, ani železnou rudu, takže obyvatelstvu byly zabavovány železné hrnce, kamna, nářadí, také dřevěné a spalitelné věci, byly vykáceny posvátné háje, veškeré lesy v okolí… spolu s dalšími vlivy byl výsledkem hladomor, který v některých oblastech vyhubil až 40 % obyvatelstva.
Velký skok vpřed přispěl k tomu, že místo posunu kupředu přišel obrovský ekonomický propad. I díky němu Čína dlouhá léta zaostávala za ostatními velmocemi a nedokázala ve světové politice zaujmout postavení, které by jí díky rozloze a počtu obyvatelstva náleželo.
Velký skok vpřed i nadále v Číně patří mezi tabuizovaná témata a vládnoucí síla se snaží potlačit jakékoliv jeho připomínání.
Pokud by někoho toto téma opravdu zajímalo, velmi doporučuji knihu Jung Chang Divoké labutě (z které je čerpáno). Autobiografická kniha popisuje osudy žen tří generací, od roku 1909 až do roku 1978. A je to drsné čtení.
Foto 7: čínská kulturní revoluce
Další zajímavá stoslůvka. Přizávám, že Číně jsem na chuť ještě nepřišla – kromě soudce Ti, kterého beztak napsal Holanďan (rofl) . Obávám se, že Divoké labutě číst nebudu, neb je mi jasné, že to není žádné lehké čtení na dobrou noc a mně už tyto drastické knihy nedělají dobře. O opevněných domech v Itálii jsem se také dozvěděla až od tebe – jo, středověk, natož v Itálii, nebyl procházka růžovou zahradou. Takže z dnešních stoslůvek mne asi nejvíce oslovilo to s Petrem Velikým – velmi interesantní osobnost a navíc fešák (jéé – při sousloví Je to fešák! mi vytane krásná scénka Důchodci na poště, kde je vyslovuje Uršula Kluková).
Díky, Ygo. Na tu scénku jsem si vzpomněla, pobavilas mě.
mám to taky tak….
Opravdu mě baví, milá Toro, jak dokážeš střídat období, místa, zajímavé osobnosti a pokaždé zaujmout, navíc ve sto slovech! (y)
Petr Veliký byl nepochybně osvícený panovník a velmi zajímavý člověk a zároveň despota a krutovládce, svými reformami a založením Petrohradu se ovšem do dějin zapsal nesmazatelně. A k nám jezdil na léčení do Karlových Varů.
Pokud jde o novodobé dějiny Číny, pamatuji si, že v 60. letech byl Mao populární mezi mládeží na Západě a dokonce ojediněle i u nás – naštěstí z toho pak jeho fanoušci vyrostli! 🙂
Hančo, ano, letos při návštěvě Petrohradu jsem si uvědomila, jaké nádherné město vydupal v podstatě z bažin. Zapsal se nesmazatelně, to ano. A abych to propojila s těmi Číňany, těch tam tedy bylo… nepočítaně. Teď myslím v tom Petrohradu letos v září 🙂
Toro, pěkné, jako vždy.
Petr Veliký má moje velké sympatie. Bezpochyby to byl despota, absolutistický monarcha, ale hodně znal a uměl, nebál se a měl pevnou vůli. Rozhodl se, že vytáhne Rusko ze středověku do současnosti, a to se mu v zásadě povedlo, i když to jistě vyžadovalo mimořádné úsilí. Kdyby to byl nějaký nedomrlý přikyvovač bez vlastního názoru a neschopný akce, nedokázal by nic a nejspíš by ho byl ještě někdo odpravil. V Petěrburgu jsem se chodila každý den alespoň na chvilku podívat na tu jeho krásnou sochu Медный всадник a trochu pomeditovat o veliké Rusi 😀 .
Italské věže jsou zajímavé, taky způsob, jak se vzájemně trumfovat. Jen to tenkrát určitě neměřili na metry, ale kdybys mě zabila, nevím, jaké míry tehdy v Bologni používali.
Divoké labutě si určitě přečtu, i když to určitě nebudou příjemné chvíle. Čína, to je úplně jiný svět v každé době. Znám toho bohužel tak málo, kdysi jsem četla Dobrou zemi od Pearl S. Buckové, ale další díly už ne, nějaké čínské pohádky a samozřejmě Zpěvy staré a nové Číny, a to je asi všechno.
tapus, za ty metry se omlouvám, přiznám se, že mi vůbec nenapadlo hledat, v jakých mírách tehdy stavěli. Je fakt, že metry asi neměli. Snad mě omluví, že na napsání jsem měla jen 24 hodin, k tomu běžně do práce, napsat ještě kočičí drabble a dohledat podklady a zrovna heslo Sedm osmin mi moc nadějně zprvu nepřipadalo, než jsem si vzpomněla na tyto dvě věže 🙂 které víceméně do toho pasovaly. Tož se omlouvám, chybička se vloudila 🙂 A děkuji. Měděného jezdce jsem taky viděla, krásná socha. A krásné město. Táhl je do Evropy, táhl, co mohl, Petr Veliký, to je pravda.
Toro, já to nekritizuju. Jen mě to tak napadlo, jak jsem to četla, že metr jako míra je vysloveně novodobá věc. Ale zjistit, jaké míry používali stavitelé ve středověké Bologni, by určitě byla pěkná fuška a hledání nadlouho.
já vím 🙂 tak fuška by to určitě byla. Na to fakt nebyl čas. Ale asi by se to dohledat dalo, kdoví. Nezkoušela jsem ani dodatečně.
k těm mírám: http://www.labo.cz/mft/zvlastni.htm
Gustav Albert Lortzing – Car a tesař : komická opera o carových učňovských letech v Nizozemí 🙂
🙂 ano, to je pravda
Toro,díky! Opět hutné a velmi, velmi zajímavé.Musela jsi toho hodně prostudovat! A ještě vystihnou ve stoslůvcích tu dobu!
Dvě věže, impozantní a brrr, tam bych tedy nechtěla bydlet. Petr Veliký,no ano, Rusku asi musí vždy vládnout despota,jinak by se jim to zase rozsypalo ale byl vzdělaný a chytrý a dělal to pro Rusko. A anektování asi mají v národních genech.
Čína,jednou jsem četla o čínské vyslankyni, jak jim kážou všichni o lidských právech, no hodně toho je pravda ale zase uřídit tu různorodost a to kvantum lidí nemůže být jednoduché a popustit uzdu je sice dobrá rada ale jenom rada. Báseň krásná ale mně více oslovuje Li-Po. 🙂 Za mně díky! Jsi výborná!
Jenny, děkuji moc, jsem ráda, že se ti stoslůvka líbila. Někdy je to opravdu fuška, co ti budu povídat. O to víc mě těší, když se pak líbí.
Díky, milá Toro, zase jsem se pobavila i poučila. 🙂 Obdivuju šlechtice, který dokázal ve jménu bezpečí a zdravého rozumu potlačit své ego – to se nestává často! 😛
Petr Veliký byl sympaťák s tím, jak se učil – chápal, co je (taky) důležité. Nevěděla jsem to a budu si to pamatovat:))
Čínský svět je krutý svět a je takový doteď – stačí se podívat jen na jejich „experiment“ s převýchovou Ujgurů. (devil)
Tak on to neměl lehké, a dokázal být taky pěkný despota, o tom žádná. Ale snažil se Rusko vytáhnout na vyšší úroveň, i když jeho praktiky by se nám asi zdály drsné. Inu, car vší Rusi…
Vždyť on měl despotu v popisu práce:)) Ale aspoň byl chytrý a znal cenu učení – o kolika vládcích to můžeš říct? najdou se, samozřejmě, dokonce i u nás 😛 , ale rozhodně to není pravidlem
No po dobrém by toho asi moc nepořídil, to je fakt. Nicméně když jsem letos v Rusku viděla tu pompéznost a nádheru, říkala jsem si, na jakých základech stojí… Ono je tam opravdu vsjo bolšojo.
když Sověti převychovávali „eskymáky“ , bylo to podobné….
Toro opět krásné čtení.
V Bologni jsem byla a zmíněné věže jsem viděla.
Jsou zvláštní a rozhodně impozantní.
Vůbec jsem nevěděla, že Car Petr Veliký se na svých cestách vyučil několika řemeslům. Ale vím o něm, že zaváděl do Rusi pokrok.
Čínská historie je velice zajímavá ale dosti drsná.
Knihu Jung Chang Divoké labutě mám namluvenou na CD. A je to opravdu drsné čtení. Byl to velmi těžký život.
Z Petra Velikého by si měli vzít příklad všichni naši politici a nejvíc ti, kteří prohlašují, že manuální práce je pod jejich důstojnost. Jinak to za chvíli dopadne tak, že na řemeslníky se budou stát kilometrové fronty a budou placeni lépe, než pos(r)anci. (rofl)
Děkuji Míšo. Petr Veliký dokázal hodně, byl opravdu hoden svého jména. A jsem ráda, že znáš Divoké labutě. Syrová knížka, popisuje těžké doby.
Tak dneska jsi mě, Toro, potěšila tou básničkou. Starou čínskou poezii mám ráda.
Ale jinak zajímavé jako vždy. Car Petr Veliký mě vždycky zajímal, musela to být zajímavá persóna. Historie Itálie je historií malých válek. a pokud jde o novodobé čínské dějiny, tak musím přiznat, že mě někdy dost děsí.
Díky, Matyldo. Stará čínská poezie je opravdu hodně zajímavá. Je zvláštní, přijde mi taková zpěvná, a hodně vypovídá o době, kdy vznikala.