V minulém díle jsme se věnovali předtureckému období Anatolie, která kopíruje většinu území moderního Turecka. Abychom pochopili komplikovaný vztah moderního Turecka k vlastní minulosti i sousedům, je potřeba si blíže představit Osmanskou říši.

Osmanská říše se jmenuje po zakladateli dynastie, prvním sultánovi říše, který se jmenoval Osman I. O jeho původu toho, pokud jde o věrohodné informace, nevíme mnoho, ale počátek jeho říše se dá datovat do druhé poloviny 13. století, kdy vládl jako bey ve městě Söğüt v severozápadní Anatolii. Odtud zaútočil na Byzantskou říši, na jejíž troskách bylo v roce 1453 vybudováno silné impérium. Po pádu Seldžuckého sultanátu (polovina 13. století) se území Anatolie obývané tureckými kmeny rozpadlo do nejprve devíti a posléze pětadvaceti útvarů, kterým se říkalo beylikler (jednotné číslo: beylik, na čele stál bey). Základní rozdíl proti seldžucké době, pokud jde o kulturní vývoj Anatolie, je fakt, že zatímco Seldžukové vzhlíželi k Íránu a prosazovali perštinu jako jazyk elit, v beylicích se prosazovala jako každodenní jazyk, i mezi elitami, turečtina.

Abychom pochopili principiální rozdíl mezi Osmanskou říší a moderním Tureckem, je potřeba si uvědomit, kdo byli Osmané, kteří se přesně takhle označovali, a kdo byli „Turci“. Osmané byli vládnoucí elitou impéria: šlechtici, vysocí státní úředníci, armádní důstojníci a další, kteří svůj původ odvozovali od dynastie založené Osmanem I. Jako Turek se chápal každý turecky mluvící poddaný v říši, který ovšem neměl žádný zvláštní původ; slovo Turek po mnoho století neslo v impériu pejorativní nádech a nebylo úplně salonfähig, pokud byl někdo výše postavený nazván Turkem; impérium ostatně bylo multietnické a multilinguální, na čemž nic neměnil fakt, že administrativa fungovala v turečtině. To vysvětluje, proč moderní Turecko a hlavně Turci, kteří drží odkaz Mustafy Kemala Atatürka, si váží jeho citátu (do roku 2013, než to Recep Tayyip Erdoğan zrušil, byl jako zakončení součástí studentské přísahy) Ne mutlu Türküm diyene, tedy „Jak šťastný může být ten, kdo o sobě může říct, že je Turek“, jakož i to, proč se moderní Turecko mělo, a stále ještě do jisté míry má, tendenci od osmanské minulosti distancovat.

Ačkoliv by člověk měl tendenci mezidobí mezi úpadkem Seldžucké říše a Osmanské říše označovat za „období úpadku“ kvůli pádu centralizovaného impéria, bylo by velmi unáhlené tak učinit. Doba beyliků totiž byla dobou, kdy docházelo k rozvoji umění, architektury a jiných druhů kultury, čímž se vytvořil základ pro vytvoření funkčního a silného budoucího osmanského státu. Ten ke svému prvopočátečnímu růstu využil slabosti Byzance rozložené korupcí a neefektivitou, aby expandoval mimo jiné do Evropy. První zásadní evropskou ztrátou vůči Osmanům bylo obsazení Soluně, do té doby držené Benátčany, v roce 1387 a o dva roky později poražení srbských vojsk v bitvě na Kosově poli (1389). Už na počátku patnáctého století držela Osmanská říše téměř celé bývalé území Východořímského impéria (Byzance), avšak Konstantinopol stále odolávala, čemuž napomohl vpád mongolského vůdce Tamerlána do Osmanské říše v roce 1402 – Osmané nemohli využít sil, které měli, pro dobytí Konstantinopole. Tamerlán zajal v tomto roce v Ankaře sultána Bayezida a vyprovokoval boj o jeho následnictví mezi jeho potomky, čímž spustil v říši rozsáhlou, jedenáct let trvající občanskou válku. Občanské války využily pro své uvolnění osmanské državy na Balkáně (například Soluň, Kosovo a Makedonie), ovšem sultán Murad II. do roku 1450 dobyl všechny tyto državy nazpět, včetně Albánců pod vedením Skanderbega, kteří pod osmanskou vládu padli jako poslední – mimochodem Albánci svým bojem proti Osmanům zamezili rozšíření jejich impéria až do Itálie. Opětovné posílení osmanské moci v Evropě tak znamenalo jen otázku času, než padne Konstantinopol – což uskutečnil v roce 1453 Muradův syn Mehmed II.

Další dění bylo z dnešního pohledu přinejmenším překvapivé. V minulém díle jsme zmínili, že Konstantinopol padla ve velké míře kvůli nezájmu Evropy o ni, respektive kvůli podmínkám, které konstantinopolskému patriarchovi a pravoslavné církvi obecně Vatikán, respektive evropské mocnosti kladly. Osmanská moc tak byla místními pravoslavnými Řeky viděna jako snesitelnější, nežli moc benátská – a jakákoliv „latinská“, jak místní označovali západní mocnosti. Nebyl tak velký problém, aby došlo k dohodě: Konstantinopol přejde do rukou Osmanů a sultán uzná autonomii pravoslavné církve.

Hvězda Osmanské říše pak velmi rychle stoupala. Vznikl efektivně řízený stát, který využíval své geograficky strategické pozice v zahraničním obchodě s hlavním městem (Istanbulem) na důležité obchodní křižovatce. Netrvalo dlouho a impérium začalo expandovat. V květnu 1514 porazilo v bitvě na Čaldiránské rovině Írán, tou dobou pod vládou safíovské dynastie, po níž Osmané získali východní Anatolii a severní Irák; bitva ovšem znamenala začátek dlouhé, čtyřicetileté války, během níž se Osmanská říše snažila od Íránu vybojovat co nejvíce území; válku ukončila až mírová dohoda v roce 1555, která však znamenala zisk Bagdádu, celého dnešního území Iráku a pobřeží Perského zálivu až k Bahrajnu.

Osmané však neexpandovali jen na východ. V roce 1517 připojili Osmané ke svému impériu také Levantu, Egypt a celé západní pobřeží Arabského poloostrova, včetně Mekky a Medíny. Sultán Sulejman I. zvaný Nádherný, pak dobyl v roce 1521 Bělehrad a v srpnu 1526 porazil v bitvě u Moháče Ludvíka Jagellonského, po čemž velká část Uherska přešla pod osmanskou správu, aby byl odražen až v roce 1529 u Vídně, odkud se osmanská vojska stáhla do okupované části Uherska. Opětovný pokus o obsazení Vídně nevyšel v roce 1532. Protože bylo jasné, že další expanze tímto směrem se zatím nekoná, v okupované části Uherska zřídil několik ejáletů (provincií), které nesly jméno po svých správních centrech: Budín, Eger, Temešvár, Varat a Nagykanizsa. Ty v tomto stavu vydržely až do roku 1699, kdy se, po odražení osmanských vojsk v bitvě u Vídně Janem III. Sobieskim (1683), Uhersko od osmanské nadvlády uvolnilo. Nejzajímavější aspekt tohoto období v uherské, a zejména pak maďarské historii bylo rozšíření protestantismu (kalvinismu) po Uhersku, k němuž došlo právě díky osmanské toleranci vůči protestantům, která byla tou dobou větší, než v katolických oblastech v Evropě, a to i po konci třicetileté války (1648). Za vlády Sulejmana Nádherného kontrolovalo osmanské námořnictvo podstatnou část východního Středomoří i obchodní cesty mezi Evropou a Asií.

Sulejman Nádherný vládl až do roku 1566 a jeho vláda se vyznačovala několika klíčovými aspekty: reformou právního systému (zavedení de facto civilního práva, opírajícího se na právu šaríja, ovšem ne vždy důsledně – odstranil právo založené na precedentech), podporou umění a vzdělanosti a náboženskou tolerancí vůči všem kromě katolíků, což byl nejen důvod šíření kalvinismu po okupovaném Uhersku, ale i řecké podpory Osmanské říši v téže době: pravoslavní křesťané požívali od Osmanů větší autonomii, svobodu a respekt, než od katolické části Evropy. Po jeho smrti se ovšem věci začaly ubírat jiným směrem. První výrazná námořní porážka přišla v roce 1571 u Lepanta (latinské jméno pro řecké město Nafpaktos u Korintského zálivu naproti městu Patra), kterou Osmané utržili od Benátské ligy (Benátská republika, Španělsko, Papežský stát, Janov, Malta, Toskánsko, Savojsko, Urbino, Řád svatého Lazara a Řád svatého Štěpána), která vedla k benátsko-osmanské mírové smlouvě jen o dva roky později (1573). Zemi ovšem začala sužovat silná inflace, jakož i územní expanze, kterou už začal být problém financovat (až do Polska, Transylvánie a na území dnešní jižní Ukrajiny), což vedlo právě k porážce u Vídně v roce 1683 i v následující osmansko-habsburské válce, která trvala do roku 1699, kdy došlo k ukončení okupace Uherska.

Počátek osmnáctého století znamenal pro Osmanskou říší problémy s Ruskem. Poté, co v roce 1709 ruská vojska porazila Švédsko (které proti Rusku podporovali Ukrajinci) v bitvě u Poltavy (dnešní Ukrajina), Švédsko uzavřelo s Osmanskou říší spojenectví proti Rusku, coby společnému nebezpečí pro obě země, díky čemuž Osmanská říše zvítězila ve válce u řeky Prutu (dnešní Moldávie) a obnovila tak vládu nad okolím města Azov a přinutila Rusko k nevměšování se do Polska (1711). Mezitím se otevřela další fronta na hranici s Habsburskou monarchií (1716), kde dva roky trvala válka, která skončila ztrátou Banátu, Srbska a části Valašska (1718). Na tyto ztráty Osmané reagovali podstatnou modernizací armády, založením technického vysokého školství a rozšířením knihtisku pro efektivnější správu země. Tyto reformy, jakož i pozdější vojenské reformy, které měly za cíl zefektivnit armádu, ovšem narazily na masivní opozici ze strany kaligrafů, rytců a dalších řemeslníků, kteří přišli o práci, jakož i janičářů, kterým vadilo, že v moderní armádě přicházejí o svá privilegia.

V roce 1768 zaútočilo Rusko na Besarábii (dnešní Moldávie), která byla v osmanském držení a ve válce, která trvala do roku 1774, Osmanská říše ztratila území dnešní Moldávie a dnešního Rumunska (s výjimkou Transylvánie, kterou drželo Uhersko). Důvod byl zřejmý: masivní modernizace ruského impéria rukou Petra Velikého poukázala na zastaralost Osmanů, což přimělo Osmany k ještě další modernizaci armády – tentokrát včetně úplného rozpuštění janičářů, což se podařilo až v roce 1826. Cesta k tomu byla trnitá: janičáři svrhli sultána Selima III., který se o reformu pokoušel, a který byl později zavražděn, a samo zrušení janičářů se také neobešlo bez popravy celého jejich vedení. Teprve poté mohla být vytvořena skutečně efektivní moderní osmanská armáda. Bylo však už pozdě.

Devatenácté století znamenalo pro Osmany jednu ztrátu za druhou. Srbská revoluce (1804-1815) znamenala ztrátu Srbska, Řecko se osamostatnilo v roce 1822 (revoluce začala už o rok dříve), vznikl – Osmany nakonec ještě potlačený – wahhábistický saúdský stát (1811), začal se šířit arabský nacionalismus, Francie odebrala z osmanských rukou Alžírsko (1830), egyptský paša Mohammed Alí (viz díl o Egyptě) zahájil svou revoltu a kampaň proti Osmanům, která se uklidnila až v roce 1833, kdy získal výraznou autonomii výměnou za příslib, že nebude usilovat o to, stát se sultánem, a to jenom díky zásahu Ruska, které Osmanům navzdory předchozímu nepřátelství proti Mohammedu Alímu pomohlo – mělo daleko větší obavy z moderní země s moderní armádou, kterou v Egyptě Mohammed Alí vybudoval, než z unaveného osmanského impéria.

Osmanům bylo jasné, že modernizace je otázkou záchrany všeho už dlouho, ale po těchto událostech bylo jisté, že tempo reforem stále nestačí a je potřeba přidat. Od roku 1840 mělo impérium moderní armádu, začalo industrializovat, nahradilo náboženské právo právem sekulárním, dekriminalizovalo homosexualitu, zavedlo telegraf a moderní poštu. Uvolnily se podmínky pro křesťany – křesťanské školy získaly autonomii, díky níž se mohli žáci rychleji rozvíjet. Impérium si toho všimlo a zjistilo, že hlavním důvodem, proč se turecké muslimské děti nevzdělávají stejně rychle, byl fakt, že se musely učit jim nepříbuznou arabštinu, jakož i nepraktičnost arabského písma pro turečtinu, čímž začala už ve druhé polovině devatenáctého století diskuse o potřebě modernizovat turecké písmo. Mimochodem v téže době se naplno projevily přínosy ze svobodomyslnější turecké společnosti na Kypru, na který byly nepohodlné, politicky činné osoby, během osmanského období, deportovány – což jen podtrhlo nutnost reformovat v tomto duchu celou říši.

Osmanská účast v „nejzbytečnější válce 19. století“, tedy krymské válce (1853-1856) sice skončila pro Osmany díky francouzské a britské pomoci vítězstvím, ale za příliš velkou cenu. Země se velmi silně zadlužila, zejména v Británii za pět milionů liber šterlinků (1854), což v dnešních korunách představuje 18,3 miliardy Kč – a teď si to představte v době, kdy osmanské HDP po zohlednění parity kupní síly na obyvatele bylo v dnešních dolarech per capita zhruba 1600 (srovnejte s Českou republikou, jejíž HDP po zohlednění parity kupní síly na obyvatele je 32 605 USD). Taková zátěž byla pro osmanskou ekonomiku jen těžko udržitelná, tím spíš, když Osmanskou říši stály nemalé výdaje snahy o modernizaci školství, jakož i o postarání se o čerkaské uprchlíky, kteří uprchli před genocidou spáchanou na nich Ruskem (1864). Průběžné ztrácení území zároveň znamenalo výpadek z příjmu od daňových poplatníků. Osmanský dluh se dostal v roce 1881 pod mezinárodní kontrolu (britsko-francouzskou), což byl dobový ekvivalent dnešní kontroly veřejných dluhů skrze Mezinárodní měnový fond, ovšem jeho britsko-francouzský charakter znamenal, že se obě země snažily ze země vyždímat, co se dalo. Moc nepomohlo ani krvavé potlačení bulharského povstání v roce 1876 (sto tisíc mrtvých), ani porážka v rusko-turecké válce (1878), která znamenala „téměř samostatnost“ bulharského státu pod Osmanskou říší, Osmanská říše ztratila další državy na Kavkaze a došlo k definitivnímu osamostatnění Rumunska, Srbska a Černé Hory.

Aby to nebylo málo, zbývající balkánské osmanské državy se začaly také drolit: Rakousko-Uhersko anektovalo v témže roce Bosnu a Hercegovinu a sandžak Novi Pazar, Británie obsadila Kypr a zároveň upevnila moc v Egyptě, který stále ještě Osmanská říše formálně měla, ale ve skutečnosti byl už čistě v britských rukou (viz článek o Egyptě). V první balkánské válce (1912-1913) ztratila říše všechny evropské državy s výjimkou dnešní evropské části Turecka. Všechny tyto územní ztráty znamenaly zároveň příliv muslimských osmanských občanů do její jádrové oblasti, zejména Anatolie.

Tento spektakulární kolaps osmanské moci vedl k vzniku nacionalistického a prodemokratického hnutí Mladých Turků složeného z exulantů, studentů, úředníků a důstojníků osmanské armády. V roce 1908 se jim podařilo provést revoluci, díky níž země dostala ústavu a kdy se konaly první svobodné volby. V jejich důsledku začal další pokus o systematickou modernizaci země, ale neskončil dobře: v roce 1913 tři vládní ministři, ministr vnitra Talat Paša, ministr války Enver Paša a ministr námořnictva Džamal Paša usurpovali veškerou moc pro sebe a vytvořili – i v ústavních podmínkách – faktickou diktaturu, která vedla k zaútočení na Rusko v roce 1914, arménské genocidě v roce 1915 (1,5 milionu zavražděných), asyrské genocidě (až 300 tisíc zavražděných) a genocidě pontských Řeků (až 750 tisíc zavražděných). Mezitím došlo k arabské revoltě proti osmanské vládě (1916, viz díly o Iráku, Sýrii, Jordánsku a Saúdské Arábii) a rozdělení říše v rámci dohody ze Sèvres (1918).

Jaká byla reakce tureckých nacionalistů a jak vypadal nástup moderního Turecka, se dočtete v dalším díle příští čtvrtek (27. září).

Minulý díl najdete zde.