Dnes nahlédneme do smolných knih, zjistíme, jak se peníze mění v dým (a někomu dým v peníze), trošku si zabloudíme a nakonec si připomeneme smutný osud jednoho českého hradu.
Téma: Bestiář
Dva za všechny
Dnes pohlédneme do knih smolných neboli „černých“. Soudní knihy zapisovaly skutky lupičské, mordýřské či žhářské do všech podrobností. Do našeho bestiáře jsem vybrala dva muže, jejichž jména každý zná. Možná ale, že podrobnější informace překvapí.
Jan Jiří Grasel 1790 – 1818
Syn rasa. Zlý, krutý. Roku 1814 jeho tlupě napočítali 71 loupeží, dvě vraždy. Roku 1815 se pod falešným jménem (hloupě) ukryje v armádě. Vojenský dril mu nesvědčí, zběhne. Rozbíhá se mašinérie, která jej i jeho 66 kompliců pochytá. Je odsouzen k smrti oběšením, popraven v lednu 1818.
Václav Babinský 1796 – 1879
Zatčen roku 1835. Obviněn z dvanácti trestných činů včetně čtyř vražd. Roku 1841 odsouzen – 20 let těžkého žaláře. Zavřený na Špilberku, posléze ve Valdicích. Po propuštění pracuje v nalezinci jako zahradník. Pod jménem Adam Müller vypráví po hospodách dychtivým posluchačům zkazky o loupežníku Babinském…
Závěrečná poznámka:
Soudní (smolné neboli černé) knihy zachycují sociální prostředí své doby se všemi podrobnostmi. Vedly se cca od 16. století, popisují vybavení domácností, v nichž řádili lupiči (vše pečlivě zaznamenávali písaři v mučírnách), lze v nich najít mnoho informací o zvyklostech a dobových obyčejích. Jsou bezednou studní informací o jazyce, myšlenkovém světě a návycích zejména nižších vrstev.
Co se týče dvou vybraných „exemplářů“ – oba spojuje nízký původ, chudoba. Grasel navíc měl vzor ve svých několikrát trestaných rodičích. Zásluhou romantických spisovatelů byli také občas líčeni jako novodobí „Robinové Hoodové“, ale ani u jednoho z nich se toto líčení nezakládalo na pravdě. Naopak. Zvláště Grasel si vybíral lidi osamělé, žijící v osamocených domech, protože tam mu (a jeho kumpánům) hrozilo menší nebezpečí. Babinský pracoval podobně. Navíc si svoji „pověst“ budoval po propuštění sám – historky, které vykládal po hospodách, přibarvoval a samozřejmě překrucoval ve svůj prospěch.
Byli nejznámější, nebyli však jediní. Ve smolných knihách defilují stovky jmen…
Pramen: Jindřich Francek, Dějiny loupežnictva – Zloději, loupežníci, lupiči pytláci a žháři v českých dějinách.
Foto: Grasel, Babinský
Téma: Co jsi v mládí nestihl ve stáří musíš dohnat
Prostě vám to zatrhnem
Září 1590 – květen 2017 (aneb historie se opakuje…)
Moc se mi líbí citát od Gabriela Lauba:
Dějiny jsou jako moře. Zdálky vypadají monumentálně, ale když jste uprostřed, tak se vám dělá špatně.
„Vsadím se o sto liber, že to nedokážete!“
Sir Walter Raleigh se usmál.
„To bude velmi rychle získaných sto liber, Vaše Veličenstvo!“
„Takže sázku přijímáte?“
Sir Walter se mírně uklonil. „Přijímám.“
„Dobrá. Zvažte tedy dým, který vychází z vaší dýmky! Pokud to nedokážete, je sto liber mých!“
Alžběta I. pečlivě sledovala, jak sir Walter váží tabák, který si posléze nacpal do dýmky. Tu labužnicky vykouřil a posléze zvážil vyklepaný popel. Rozdíl prohlásil jako hmotnost dýmu. Královna se rozesmála.
„Často jsem viděla, jak se peníze jiných mužů mění v dým. Ale změnit dým v peníze, to vidím poprvé! Výhra je vaše!“
Závěrečná poznámka:
První zákaz kouření vyhlásil papež Urban VII. v období mezi 15. a 27. zářím 1590. Zákaz trval stejně dlouho, jako jeho pontifikát, tedy třináct dní.
Dalším odpůrcem tabáku byl Jakub I. Stuart, který prvně kolem roku 1603 sepsal pamflet Protiúder proti tabáku, v němž kritizoval kouření. Vydal jej anonymně a věřil, že své poddané odnaučí kouřit silou rozumu. Jak se dalo čekat, nestalo se. Pamfletu si nikdo nevšiml. Král se proto rozzlobil – nejde-li to po dobrém, půjde to po zlém – a uvalil na tabák clo ve výši 1 libry šterlingů (cca dnešních 220 liber) na tři libry hmotnosti tabáku. Pamflet vydal podruhé, tentokrát již pod svým vlastním jménem. Tabák se na královském dvoře stal nepřijatelným a jeho spotřeba se snížila – hlavně pro jeho skutečně vysoké náklady.
Proti kouření se bojuje dodnes – u nás je posledním rozhodnutím protikuřácký zákon. Norma zakazuje kouření v restauracích nebo na nástupištích, užívání elektronických cigaret v nemocnicích, školách či nákupních centrech či prodej cigaret v automatech, nelze-li vyloučit jejich zakoupení osobami mladšími 18 let.
Foto: sir Walter Raleigh
Téma: Bludný kruh
Praha 1891
„Výborně, mistře! Klub českých turistů bude mít nejzajímavější pavilon! Dovedl jste váš nápad k dokonalosti!“
Architekt Antonín Wiehl se usmál. „Děkuji, pánové výboři. Nechci, aby Praha za Vídní zaostávala. Nicméně, nebýt mistra tesařského, zde přítomného pana Matěje Bílka, nebyli bychom hotovi tak rychle. Ale dost už řečí. Vychutnejte si expozici jako první. Jsem moc zvědav, co na ni řeknete!“
„Tedy… nemám slov! Já jsem se ztratil!“
„Já též! Jak bludný kořen kdybych překročil!“
„Vidět se ze stran, zezadu… kam jsem se podíval, všude jsem stál já!“
Nadšení neznalo mezí.
Zrcadlové bludiště pro Jubilejní zemskou výstavu 1891 výbor KČT jednohlasně schválil.
Závěrečná poznámka:
Zrcadlové bludiště na Petříně bylo původně zbudováno jako pavilon Klubu českých turistů na pražské Jubilejní zemské výstavě 1891.
Postavil jej pražský tesařský mistr Matěj Bílek podle projektu architekta Antonína Wiehla. Inspirací pro stavbu bludiště mu bylo patrně zrcadlové bludiště ve vídeňském Prátru.
Dřevěná budova bludiště stála původně v blízkosti nároží Průmyslového paláce, o dva roky později byla přemístěna na Petřín vedle Petřínské rozhledny. Stavba je pokusem o vytvoření podoby někdejší gotické vyšehradské brány zvané Špička, postavené ve druhé polovině 14. století Karlem IV. Budova bludiště je zároveň dokladem představ o gotickém stavebnictví na konci 19. století.
V roce 1911 byla dodatečně levá místnost objektu vybavena různě vypouklými a vydutými zrcadly (tzv. síň smíchu). Směšná je ovšem jenom podle jména. Několik generálů, prezidentů i docela obyčejných úředníků z ní vyšlo zcela uraženo a jiní se smějí jenom z povinnosti. Jedinými upřímnými obdivovateli vlastních karikatur jsou prý pouze děti a blázni.
Celkem se v bludišti nachází 35 obyčejných a 15 zkreslujících zrcadel.
Foto: Zrcadlové bludiště Petřín
Téma: Loňské sněhy
Čechy, 1411 – 1421
Ta radost, když jsem poprvé svou věží prohlédl!
Pýcha vznosných paláců, klenutá samolibost vstupních bran!
Na rozkaz a pro potěchu krále stavěli mě. Rád se v mých zdech ukrýval.
Zván Václavem IV., pro mne byl tím, kdo o zrod můj se zasloužil.
Můj pán, já jeho hrad.
Netrvala radost naše vzájemná dlouho.
Smutný byl den, kdy král náš ve zdech mých k zemi padl a již nevstal.
Pak rána za ranou sypala se na mne.
Co jsem udělal, že ohně zapálili a zdi mé rozkotali?
Krátký čas mi byl vyměřen. Neužil jsem časů slávy.
Srovnán se zemí, zašlých časů vzpomínám…
Závěrečná poznámka:
Mnoho hradů nepřežilo do naší doby. Část přestavěná v nových slozích, jinde jen ostrý zrak poučeného pozná v reliéfu krajiny místo, kde se kdysi hrdě tyčily kamenné stavby.
Jestlipak někdo poznal, který hrad si to tak stěžoval v dnešní stoslůvce?
Kdo hádal Nový hrad u Kunratic, měl pravdu.
Jen deset let bylo vyměřeno tomuto hradu, v jehož zdech opravdu 16. srpna 1419 zemřel na infarkt (podle dobových kronik se „skácel se k zemi s řevem takřka lvím) král Václav IV. Netrvalo dlouho a pražské husitské vojsko hrad oblehlo, dobylo a 27. ledna 1421 zapálilo.
Zbytky zdiva byly postupně rozebírány na okolní stavby, na konci 19. století byly zdi zbořeny do úrovně sklepů, protože byly nestabilní a nebezpečné pro děti, které si sem chodily hrát.
Z novodobé historie – v letech 2012 až 2013 proběhla sanace zbytků hradu, zdivo bylo částečně doplněno a staticky zajištěno. Byl postaven nový dřevěný most přes šíjový příkop.
A pokud někdo z vás běhá Velkou kunratickou, tak přes místo, kde stával hrad, vede její trasa. Výstup od Kunratického potoka k Hrádku (jak se mezi závodníky a organizátory Nový hrad označuje) je nejtěžší a nejobávanější, ale pro mnohé závodníky i nejlákavější místo celého závodu.
Foto: Nový Hrad u Kunratic
Včerejší výlet se zadařil, počasí přálo a hořečky kvetly. Takže dnes jsem si vyrazil do Harrachova vlakem. Cestou jsem si všiml pověstné zubačky z Tanvaldu do Harrachova, takže jsem si ji dnes projel. Je to naše jediná ozubnicová trať a vede nádhernou krajinou. Z Prahy do Tanvaldu jezdí přímé rychlíky, v Tanvaldu se přestoupí na osobák z Liberce, (jezdí Štádlery), který pak skončí v Harrachově a po cca 10 minutách se vrací do Liberce přes Smržovku. V Harrachově jsem se chtěl zdržet, ale hospoda měla zavřeno a v okolí nádraží nic zajímavého nebylo, takže jsem opět nasedl do vlaku a jel přes Tanvald, Smržovku, (zajímavý půlkruhový kamenný viadukt), do Liberce. Z Liberce jsem se svezl přes Turnov, Semily, Dvůr Králové a Hradec do Pardubic a rychlíkem zpět do Prahy. Všechny ty vlaky jely na čas a některé dokonce občas i rychle, když to měly s kopečka. Krajina nádherná, zejména údolí Jizery, Kamenice a Desné a celá cesta mne vyšla na necelých 140 Kč. A zítra jedu na výlet znovu, ale ten už budu mít placený a kam pojedu, se dozvím až ráno.
Já ti ty výlety přeju a přávidím….
Díky, Toro, k bludišti mám taky vřelý vztah a ten Nový hrad jsme procházeli na jaře.
Ráda jsem si o nich početla, tohle je príma seriál.
Díky. Na tom hradě já nikdy nebyla, ale na podobných místech už víckrát. Zrovna v neděli na hradisku Kyšperk, tam nezůstal ani kámen, vše se použilo na další stavby v podhradí.
Kdyby se psaly nyní smolné knihy, asi by nebyly dopsány ani za 100 let. 🙂
Rozbořené hrady, krásná místa a škoda jich. Znám ale opravený Helfštýn, zásluhou obětavých lidí a především dobrému duchu toho hradu,skvělé Marcelce Klekerové,která již není mezi námi, bohužel.
Budu se ještě těšit , Toro díky! Obdivuji tvé kutání v minulosti a styl.
Děkuji, Jenny, jsem ráda, že líbilo.
Jako vždy – výborné počtení s novými poznatky. Co se týká raubířů, zmiňovaných ve smolných knihách, tak mnohé z nich z nám z docela dobře udělaného televizního seriálu Slavné historky zbojnické – měl tam epizodu jak Grasel tak Babinský. Sir Raleigh byl opravdu fešák a navíc důvtipný. Zrcadlové bludiště ke své hanbě osobně neznám, přece jenom ta Praha nebyla tak častým místem mých návštěv. No a u trosek dobytých či opuštěných hradů si jeden může jen povzdechnout Všecka sláva polní tráva.
Škoda, že letošní torovské drabblení je už u konce – budu se těšit na rok.
Ygo, došlo k šumu ruchu, ještě budou dva díly. A díky za komentář, potěšíl moc.
Milá Toro, děkuju za celý báječný cyklus i tento poslední díl (inlove)
Dnes mě nadchl sir Walter (jo, bylo na něj pěkné podívání:)), jsem ráda, že jsem nepotkala žádného z těch, kdo byli zapsání ve smolných knihách a vděčná za zachované hrady – a že se leckterý z nich zachoval jen díky zápalu místních. Třeba tady u nás, kdyby si občané obce Pecka nevzali pod svá křídla hrad Pecka, tak je tam už také jen zřícenina. 🙂
Ale nejvíc mě potěšil pohled na zrcadlové bludiště! Jako malá jsem ho milovala (Petřín byla oblíbený cíl vycházek o těch víkendech, které jsme trávili doma, tedy v Praze), dokud jsem nezjistila, že když se koukám na podlahu, tak vidím rámy zrcadel… (blush) Nejdřív jsem byla nadšená, že jsem na to přišla a sama 😀 , ale pak mi to bylo líto, protože jsem přišla o tu správnou zábavu, takže mi zbyla jen ta „zesměšňující“ zrcadla… 🙂
Díky, Dede. Já byla na Petříně jen jednou, někdy na základce, a vím, že nás to tam všechny bavilo. Taky jsme přišli na to, že je nutno koukat na podlahu 🙂 ale radosti nám to neubralo.
Toro, omlouvám se, myslela jsem si, že už je to konec a raduju se, že to ještě konec není! (inlove)
to bylo tím zmatkem před dovolenou, jak jsem toho posílala plno najednou, ta informace tam někam zapadla. V pohodě 🙂
Sláva, sláva, jsem moc ráda, že seriál historických drabblat ještě nekončí. Pokaždé se něco dozvím, něco si připomenu, pobavím se a osvěžím na duchu. 🙂 Díky, Toro, dnes opět moc hezké!
Kdo je na první fotce prosím?
Babinský 🙂
O babinském a Graselovi jsem leccos přečetla (dějiny Špilberku), sir Walter Raleigh na té podobizně vypadá jako frajer- a to nádherné okruží! Ach.
V zrcadlovém bludišti jsem byla jako malá a kupodivu si na to vzpomínám. Přišlo mi to legrační 🙂
Osudy hradů- co na to říct. Tolik práce a materiálu se na ně vynaložilo a pak přišla nějaká válka nebo povstání a bylo po nich. I když byly do značné míry z kamene, jakmile shořely dřevěné části, byly neobyvatelné.
Osud hradů je občas opravdu smutný. Natož ve spojení s jejich obyvately. Ono vůbec bychom si měli uvědomit, že žijeme v super době, ač nám to kolikrát tak nepřipadá.
Grasel musel být opravdu zlotřilý lotr, když do dneška pobouřeně používáme jeho jméno jako symbol darebáctví – ty grázle jeden! To lump Babinský dopadl lépe, ale zase ho lidový veršotepec umístil mimo Čechy. …mezi nima Bábinskej, známej lotr mexickej ach ouvej… Dobře jim tak, banditům!
Myslím, že Graesel byl z těch dvou horší. I když asi bych nechtěla potkat ani jednoho.
Údajně po Babinském je pojmenován kopec Babka nad Řevnicemi, (506 m n. m.) Poblíž vrcholu je jeskyňka, kde se prý určitý čas skrýval. Svůj život skočil jako klášterní zahradník v Řepích, kde je i pohřben.
Smolnou knihu Velkobítešskou jsem četla kdysi, moc by mne zajímalo, kde by se dalo něco sehnat k vypůjčení.
Kunratický hrad jsem poznala, teda výjimečně jsem bodovala.
Děkuji jako každé pondělí za nakopnutí do pracovního týdne
vygugli si Pardubické smolné knihy, dají s ezapůjčit v knihovně, pomocí meziknihovní služby…..
Díky, Inko. Jsem ráda, že tě seriálek baví.