Mezi nejzajímavější místa na světě patří společnosti postavené na troskách předchozích civilizací. Jejich noví obyvatelé totiž zpravidla naruší organicky dlouhodobě vytvářenou strukturu místních vazeb, aby ji překryli něčím vlastním, zcela novým. K těmto okamžikům dochází náhle – starý život se zastaví v čase, podlehne zkáze a od té doby zpravidla žijí dál dvě reality: jedna nová a ta stará, pokračující v exilu či diaspoře.

Nabízejí se tak otázky: Co je vlastně čí? Patří památky, které po staré civilizaci zůstaly, těm novým, nebo těm původním obyvatelům? A jaký vliv to má na to, kam se nový stát ubírá? Co to znamená pro identitu místních lidí? To všechno jsou naprosto klíčové otázky, chceme-li porozumět modernímu Turecku.

Ve střední Evropě taková místa dobře známe – polské „Kresy“, tedy území dnes patřící Litvě, Bělorusku a Ukrajině, nebo naopak polské „ziemie odzyskane“, tedy země dříve patřící Německu, které dal Stalin Polákům jako kompenzaci za „Kresy“. České Sudety nejsou úplně ten případ, protože navzdory výměně obyvatelstva tady přeci jen nějaká kontinuita byla, i když je také kolikrát na regionu vidět, že to dost skřípe a že ten vztah místních k tomu, kde žijí, není takový, jako jinde v Čechách.

A pak tu máme samozřejmě ten nejkřiklavější případ: Královec/Königsberg, na jehož troskách byl postaven dnešní Kaliningrad. Vztah dnešního Kaliningradu k pruské minulosti je totiž tou nejvěrnější analogií toho, jaký má vztah k minulosti svého území Turecko. Ovšem stále ještě není analogie dokonalá: zatímco na území bývalého Královce se usadilo Rusko, pevně ukotvené okolo vlastních starobylých měst jako Moskva, Petrohrad nebo Novgorod, Turecko jako celek bylo založeno uměle na troskách říše, která povstala na troskách poražených civilizací. A bylo to právě až budování moderního, Atatürkova Turecka, co znamenalo definitivní konec všeho původního a pokračování téhle historické paměti pouze v exilových vzpomínkách.

Tohle všechno je velmi důležité pro tu skutečně klíčovou otázku: co je Turecko a kdo jsou Turci. Ještě sto let po jeho založení to není otázka úplně přesně zodpovězená a v posledních letech, obzvlášť po nepodařeném puči proti prezidentu Erdoğanovi, je diskuse na tuto otázku v Turecku poměrně hodně nebezpečná. Otázka „kdo je Turek“ byla klíčová už pro Mustafu Kemala Atatürka a právě kvůli relativně slabé turecké kontinuitě vůči území Anatolie s drobným přesahem do Evropy i dále na Blízký Východ je to otázka nesmírně provokující, protože jakákoliv debata na toto téma se vnímá jako debata podrývající samotnou existenci tureckého státu a národa, z čehož plyne například kontroverzní zákon na ochranu turectví.

To je hlavní důvod, proč je pro mnoho Turků, včetně tureckého státu, nepřípustné diskutovat genocidu Arménů, Asyřanů nebo anatolských Řeků. Někdo by mohl říct, že kontinuální existence turecké moci v Anatolii od jedenáctého století dodnes snad musí stačit, ale není to tak jednoduché – Osmanská říše nebyla přímým nástupcem Seldžucké říše a stejně tak moderní Turecká republika byla postavena na troskách Osmanské říše a dodnes si zakládá na zvláštní schizofrenní situaci, kdy na jednu stranu jsou Turci hrdí na svou osmanskou minulost, ale na druhou stranu se od ní distancují, jak jen mohou, ať už kvůli Atatürkovu modernistickému odkazu, nebo kvůli snaze se zbavit zodpovědnosti za genocidy Arménů, Asyřanů a Řeků. A srovnáme-li těchto, nepříliš provázaných, devět set let s kontinuální tradicí sousedních zemí (Írán – osídlen 7000 let a stát nepřetržitě existující 2500 let; Řecko – helénská kultura stará téměř 3000 let), tak z toho Turci nevycházejí tak jednoznačně.

Podívejme se ale na to, jak to všechno začalo. První velkou civilizací na území Anatolie (které je dnes skutečným centrem turecké kultury) byli Chetité, jejichž říše se v oblasti rozkládala od zhruba roku 1600 před naším letopočtem do roku 1178 před naším letopočtem, kdy došlo k jejímu kolapsu pod tíhou nájezdníků. Chetity vystřídaly helénské státní útvary: Lýdie (v jejíchž hranicích byla všechna nejdůležitější řecká města v Malé Asii: Sardy, Trója, Smyrna (dnešní Izmir), Efez nebo Milét a konfederace městských států v Lýkii (na jihozápadě Malé Asie). Území pak bylo sjednoceno nejprve pod Persií (6. století před naším letopočtem), poté pod Alexandrem Makedonským (334 před naším letopočtem), aby se po jeho smrti opět rozdrobilo mezi menší království, posléze znovu sjednocené v rámci římského impéria. V rámci Alexandrovy říše, jakož i v rámci Říma, silně postupovala helenizace Anatolie a v době, kdy císař Konstantin I. Veliký zřídil hlavní město celého římského impéria v Byzanci, do té doby menším řeckém města na Bosporu, už byla Anatolie jazykově prakticky čistě řecká. Město Byzanc bylo později přejmenováno po císaři, který z něj udělal „nový Řím“, Konstantinopol, a stalo se hlavním městem Východořímské říše. Řecký charakter zůstal Východořímské říši (tedy, jak se na Západě tento stát nazývá, Byzanci – sama Byzanc si tak ale nikdy neříkala, protože Byzanc je čistě pouze původní název Konstantinopole) až do jejího úplného zániku v roce 1453.

Během raného středověku (6. století) mezitím došlo k první konsolidaci turkických národů ke společné turecké – takto nazývané – identitě. Zhruba v téže době se začali z oblasti volně nazývané Turkestán (území mezi Kaspickým mořem a dnešním Mongolskem) turkické kmeny stěhovat na západ, mimo jiné právě do Anatolie. První významný turecký zásah do Anatolie byl až vpád seldžuckých Turků do Anatolie (1068), kterou obsadili téměř celou, až po východní břeh Bosporu. Pod jejich vládou probíhalo, po etnické stránce, poměrně rychlé poturčování do té doby čistě helénské populace. Zajímavé na seldžuckém impériu bylo to, že se velmi obdivně koukalo na Írán a snažilo se kopírovat jeho model vlády, a efektivní státní správu; rozhodně nešlo o „barbarské nájezdníky“, jak jsou v Evropě často vykreslováni.

Pokračovalo více než století chaosu během křižáckých válek a politických převratů v Konstantinopoli, jejíž režim padl v roce 1204 do rukou křižáků, kteří v něm založili stát zvaný Latinská říše, který pak bojoval s byzantským státem, jehož reprezentace před pádem Konstantinopole uprchla do blízké Nikáje, která sloužila jako provizorní hlavní město Východořímské říše až do vytlačení režimu Latinské říše z Konstantinopole a obnovy Východořímské říše s Konstantinopolí jako hlavním městem v roce 1261. Na konci třináctého století mezitím začala Anatolii velmi rychle obsazovat Osmanská říše. Čtrnácté století přečkalo byzantské impérium v politickém chaosu, ubývajícím územím (na úkor Osmanské říše) a protože západní mocnosti měly starosti jinde a Katolická církev za pomoc Byzanci požadovala návrat pravoslavné církve pod autoritu Říma, úpadek pokračoval, až byl završen pádem Konstantinopole 29. května roku 1453. Právě pád Konstantinopole byl jeden ze dvou událostí (druhou bylo objevení Ameriky o několik desetiletí později), které znamenaly konec středověké Evropy.

Na troskách Byzance založila Osmanská říše efektivně řízené impérium, které dokázalo velmi rychle rozšířit svoje hranice všemi směry: do Evropy, na Blízký Východ, do střední Asie i do Egypta. Pro původní obyvatele znamenala osmanská dominance podřízené postavení a nový stát a jeho vliv, politické vazby i infrastruktura se rozvíjely po vlastní ose, na vlastních základech, nezávisle na tom, co bylo v zemi vybudováno předtím. Přesto ovšem silné helénské osídlení Anatolie přečkalo – byť v útlaku – prakticky celou existenci Osmanské říše až do první světové války. Zkáza a vymazání původních, netureckých kultur z Anatolie přišly až později – na začátku 20. století.

Vzhledem k obsáhlosti tohoto tématu vyjde článek o Turecku natřikrát; v dalším díle, příští týden, se dozvíte o historii, organizaci a politice v rámci Osmanské říše a o tureckém osídlení Kypru. Ve třetím díle – za dva týdny – se pak podíváme na moderní Turecko a jeho aktuální směřování.