V sobotu jsme byli v Chrudimi slavit zlatou svatbu mojí tety, nejmladší sestry mojí maminky. Bylo to moc pěkné, a navíc jsme se konečně po letech viděli skutečně s celými rodinami mých sestřenic.
Vídáme se málo, byť to primárně není naším úmyslem, vztahy v rodině jsou dobré. Jenže… znáte to: občas si telefonujeme, sledujeme se na FB, pošleme si fotky, když je něco nového. Hlavně já a sestřenky, jak už to v rodinách bývá, jsou to spíš ženské, které aktivněji komunikují. Navzájem se zveme, slibujeme si, že letos to už určitě stihneme, jenže čas běží jako splašený, stále se něco děje. A pak najednou zase posílám přání k Vánocům a je mi jasné, že zase zůstalo jen u slibů.
Součástí akce bylo po opakovaném manželském slibu i promítání prezentace, kde moje starší sestřenice dala dohromady úctyhodné množství fotek – ono se toho za padesát let v životě člověka stihne opravdu dost. A tak nastala svým způsobem ojedinělá příležitost vidět tváře spousty členů naší rodiny od doby, kdy moje babička byla mladší, než jsem teď já!
A řeknu vám… víte, že jsem nikdy netušila, jak silná je naše společná rodinná podoba? Že se sobě podobaly všechny tři sestry, z nichž byla moje maminka nejstarší, to vím. Ale třeba mě nikdy nenapadlo, jak moc se dědí podoba tety a strejdy v jejich dětech a pak i v jejich vnucích – jeden z nich jako by dědovi z oka vypadnul!:))
Ale není to jen v jejich linii – viděla jsem tu společnou podobu i u nás a prvně mi došlo, že by se skutečně dalo pozorováním odvodit, že ty dvě holky (jsou o 6 a 12 let mladší než já:)) jsou se mnou příbuzné. A všechny máme něco z babičky! 😀
Říkala jsem si, jak jsem mohla být po celé roky tak slepá a nevidět to? A pak mi došlo, že je to zcela prosté – je to tím věkovým rozdílem:)) Když mi bylo patnáct, nikdy bych neuvažovala nad tím, jaké rysy dědím po svých prarodičích, protože prostě nebyly vidět. Teprve když se srovnají fotky ze stejného věku, tak to na člověka vykoukne.
Třeba u nás. Lidé často tvrdí, že je Andy celý já – ale jsou to jen ty zděděné kudrny, které jsou vidět na první pohled. Zato když jsme ho vyfotili než šel do první třídy a srovnali jsme výsledek s fotkou, na které byl sedmiletý Martin, nebylo o čem pochybovat – Andy je celý táta! (Až na ty vlasy:))
A tak vás dnes nechám, ať dumáte – po kom jste vy, po kom vaše děti? Taky na vás rodinné rysy jukají přes generace? Podobáte se se svými sourozenci? Dědí se ve vaší rodině nějaké výraznější talenty? Pojďme se při úterku na chvilku zamyslet nad tím, že krev opravdu není jen voda:))
Zajímavé je, že MLP a jeho bratr si podle mne a jeho rodiny podobni nejsou ale všichni ostatní si je pletou.Můj bratr byl naprostá kopie svého děda a moje „maličkost“ je prý celý můj otec a zase“ale“, někteří tvrdí, že máti nezapřu. No a já sama se divím, jak jsem podobná na mého mečového praděda.Můj otčím podle celé rodiny nebyl podobný svému bratru avšak venku si je lidé opět pletli.
Asi jsme všichni pěkně naklonováni. :-))
Dede, zajímavé nosné téma.
Jenny, tahle podvojná podobnost mi byla taky předhazována – když jsem byla tak na střední až vysoké škole. Prostě jsem byla naprosto přesně po tom z rodičů, se kterým měli lidé právě viděli! 😀
Nemá náhodou dneska Xerxová svátek?
Myslím že ne – tohle jméno nesnáší. Ale já mám moc hodnou sestřenici, které toto krásné jméno sluší.
My jsme s mým mužem podobné typy, což vede k tomu, že ačkoliv jsou oba synové podobní tatínkovi (starší syn jako malý dokonce tak výrazně, že jsme jednou zmátli babičku podstrčenou fotkou, na které ona viděla svého vnuka, i když to byl jeho tatínek 🙂 ), někdo občas řekne, že jsou podobní mně. S mladším synem prý máme stejnou mimiku, tvrdí snacha, a v tom jí neodporuji, protože na svou mimiku nevidím. (chuckle)
A historie se opakuje – vnuk je téměř přesná kopie svého tatínka včetně naprosto stejného rošťáckého úsměvu.
Typickým znakem, který se u nás dědí v linii po mamince, jsou velké tmavohnědé oči. Měla je už moje prababička na portrétu, který visel v jídelně, moje babička a všechny její čtyři děti. Mně se vyhnuly, protože já jsem tatínkova kopie, ale stejné hnědé oči má moje sestra a dědí se i u bratranců a sestřenic a jejich dětí.
Hančo, „kopírovací“ rodiny jsou obvykle moc pěkné na pohled a věřím, že i když mládež může rozčilovat, když imrvére slyší „ty jsi ale celej… někdo“, stejně je to takové pěkné ukotvení v neklidném životě 🙂
Dede,tak tohle téma si nenechám ujít.Nemohu dost dobře porovnávat rysy napříč generacemi, jelikož všechny rodinné fotky a dokumenty si po smrti mé sestry vzal k sobě starší synovec, který bohužel dosud nenašel čas, aby je roztřídil a poslal mi aspoň část z nich.Vím, že po mami mám výrazný předkus, po tátovi zase velice málo vlasů.Když však umřela má sestra, pomáhala jsem synovcům se vším, co bylo třeba udělat kolem jejího pohřbu apod. Setra se syny bydlila v panelovém domě,takže já pravidelně používala výtah. Jednoho dne jsem vystupovala z výtahu a v přízemí jsme si podávaly dveře výtahu s jednou obyvatelkou domu.Ta chudák málem omdlela ze šoku. Myslila si, že má sestra buď neumřela nebo dokonce vstala z mrtvých, a jde ji strašit. Paní jsem však musela ujistit, že nejsem vlastní mrtvá sestra, že jen pomáhám synovcům a nějaký čas pobývám tedy v jejich bytě. Ano, byly jsme si se nsestrou velice výrazně podobné až natolik, že ona na mou průkazku ČD klidně cestovala k nám a já zas jezdila na její průkaz chomutovskou dopravou . Zkrátka ta podoba byla veliká a hodně přesná, i když byla sestra o dva roky starší.
Lenko, bez problémů ti věřím 🙂 Takhle se kopírují podoby v Martinové podobě – jeho maminka, sestra, neteře… jen holky mají tmavé oči po tátovi. Neuvěřitelné:)) U nás doma mám pocit, že se naše rysy dokonale namíchaly, zjevná, na první pohled patrná podoba mezi námi a dětmi nebo kluky navzájem není – ale na druhý pohled se v sobě vidíme všichni 🙂
Já se čím dál víc podobám matce, když nahodíme melíry, tak si nás pletou i sousedi…oči mám po tátovi, vlasy kudrnaté po mámě, ale barvu věkem víc a víc po tátovi, z platinové blondýny v dětství jsem už skoro hnědá ( ale nešedivím, i to mám po tátovi):-)a povahou jsem vzteklá po tátovi, ale zase jsem takový domácí typ po mámě, nerada chodím na návštěvy, ale ráda je přijímám…táta zase pořád někde rajzoval po kamarádech a sousedech, to zdědila moje sestra, ta doma nevydrží…takže my děti jsme jasný mix obou rodičů a i prarodiče se nám tam pletou – bohužel spíš z tátovy strany, kde nebylo o co stát. A z babičky z máminy stran, kterou jsem vždycky obdivovala, nemám skoro nic…My se ségrou jsme víc jak osm let od sebe, nikdy jsme se moc neporovnávaly a přišlo mi, že si ani nejsme podobné, ale máme doma černobílou fotku, na které jsme jedna z nás asi v pěti letech a nejsme schopné rozluštit, která z nás to je. Šaty jsme po sobě dědily, takže to není určující faktor, vlasy nám stříhala mamka, takže taky stejně, a je to focené na zahradě, kde nebyly vidět stromy, aby nám pomohly, takže je to pořád záhada…
Ach jo, to jsem já, Minka…
Minko, máme taky jednu takovou fotku! 🙂 Naši kluci si podobní v podstatě nejsou (na první pohled) a přesto máme fotku z chalupy, kde je jeden z nich ve věku tak rok a půl (v kalhotkách, které se dědily:)) a jen důkladným studiem pozadí fotky se nám podařilo určit, že je to Marek. Asi! 😀
Nedávno jsem mezi rodinnými fotkami našla staré ateliérové foto nějaké paní, která mně byla jaksi povědomá. Ptala jsem se syna, jestli si náhodou z vyprávění nepamatuje, kdo to je a on se strašně smál. -Povědomá, jo? Koukni se do zrcadla. – To samé obočí, stejné uši, rty, brada, i ta kolmá vráska nad nosem, o které si léta myslím, že ji mám jak pořád mhouřím oči a zaostřuju. Nakonec jsme to rozklíčovali, je to moje mečová prababička, která žila v Hradci Králové v době bitvy u Sadské. Takže ve čtvrté generaci skoro jak přes kopírák. 🙂
Abyt, to muselo být překvapení 😀 Škoda, že o té paní asi nevíte víc, možná by bylo zajímavé zjistit, jestli s fyzickou podobou šla i podoba povahy, talentů a tak (inlove)
Toť problém, když je člověk mladej, tak se neptá neb ho to většinou nezajímá a později už není koho.
Přesně…
Když zemřela maminka a já jsem vyklízela byt, vytáhla jsem z prádelníku velikou sépiovou ateliérovou fotografii a úplně ve mně hrklo. Nevěřícně jsem na tu fotku zírala a přemýšlela, kdy jsem se nechala takhle fotit a s kým to na té fotografii vlastně jsem. Teprve až za chvíli mi došlo, že to nejsem já, ale moje maminka, mladá, se svojí maminkou, tedy mojí babičkou. Tuhle svou babičku jsem neznala, zemřela, když jsem byla ještě tak maličká, že na tu dobu nemám žádné vzpomínky, tak proto mě to nejdřív tak zmátlo. Maminka měla doma v rámečku vystavenou i moji fotku přibližně z doby mých VŠ studií. Když dám tuhle svou fotku z mládí a tu máminu z mládí vedle sebe, jako by to byl jeden a ten samý člověk. Zajímavé je, že když se na sebe podívám do zrcadla, vůbec se mi nezdá, že bych byla mámě podobná.
Tapuz, mám to velmi podobné. Teď jsem se šla podívat na starou fotku, kterou mám v pracovně, kde je moje maminka jako malá holčička s mojí babičkou. Na první pohled vidím, že mám oči po mamince (a po dědovi), ale jinak jsem jako malá byla spíš po tatínkovi. Ale jak jdou léta, tak myslím, že se mamce podobám čím dál víc 🙂
Velmi výrazné rysy má můj tchán a i když jeho podobu zdědila Bimbova sestra, Kuba je jasný Vokřál. Dokonce má stejně výrazně prohnutou páteř jako jeho děda. Dokonce je více podoben svojí sestřenici, než své sestře. Povahou je ale celý můj otec, tomu je zase výrazně podoben starší synovec. My se sestrou jsme si podobné nebyly, já byla jasně maminčina a ona tátova a povahy opačně, já po tátovi a sestra po mamince. I když mne udivilo, že prý se teď víc sobě podobáme, já to nevidím. Mladší synovec je zase celý švagrův táta, u nás jsou to takové silné podoby. Tchýně a její sestra jsou jako jejich maminka, zejména teď ve stáří, jejich bratr zase úplně jako jejich tatínek.
Inko, to znamená, že váš klan by se prostě poznal (inlove) Jsem zvědavá, jak se ti zařadí vnoučata 🙂 U nás zatím mohu jen říct, že Andy si v Patrikovi pořídil svoji kopii a Katka je spíš do Anniny rodiny, byť ty moje kudrny zdědila taky 😀
Souhlasím s km 11, že každý má tendenci najít něco z rodinné podoby v sobě a svých potomcích – už od mládí jsme slýchávali „po kom to vlastně máš“…
U nás je zajímavé to, že všichni říkají, jak je mi podobná nejstarší dcera; já odpovídám, že to ještě neviděli manžela, protože dcera a tchýně na fotkách ve stejném věku jsou jako dvojčata. Navíc jsem přesvědčena, že to podvědomě potřebujeme – najít se v rodičích, prarodičích, mít možnost ztotožnění a souznění s rodem a jeho tradicemi. A určitě to platí i pro ty, kteří se s rodinou nestýkají.
Určite, to je tá potreba mať (alebo nájsť) tie korene…
Alčo, máš pravdu – proč by se jinak osvojené a adoptované děti, byť žijí spokojeně ve svých nových rodinách, tak snažily hledat své biologické rodiče? Kolikrát člověk brblá, že si nemá s členy širší rodiny co říct – na rozdíl od svých kamarádů, ale prostě to pouto tam je, zcela reálně existuje a nedá se popřít. Možná i proto je dobré, když jsou vztahy v rodině aspoň neutrální, když ne přátelské – rozpory a nenávist v krvi prostě bolí, i když si lidé snaží namluvit, že je to jedno.
Dede, to pouto nemusí být. Vím, o čem mluvím.
No tak já a Kačka podobu zřejmě nezapřeme- a v telefonu si nás pletou i naši nejbližší 🙂 Kuba je podobou hodně můj brácha. Takže genetický mix- uvidíme, co jejich děti, až jednou budou 🙂
Jo, ty bys Kačku fakt zapřít nemohla 😀 Budiž ti potěšením, že je to krásná holka 🙂
Andy se ti moc nepodobá, i když kluci bývají po matce. Napravilo se to u Katky, kterou těžko můžeš zapřít.
U nás to jaksi vyšlo. Podle fotek jsem zjistila, že se podobám babičce mečové. Ano, otec byl správně podobný své matce a já jsem správně chytla jeho podobu. Takže za všechno může tahle babička. Rodina babičky přeslicové je hezčí a víc koná. Chytla jsem to konání 🙂 .
Jano! (rofl) Chytlas chování… (rofl)
Jo, je zajímavé, jak podoba a povaha se mohou dědit zcela odděleně! 🙂
Jsou rodiny, kde ty geny, zajišťující vnější podobu, jsou velmi silné. Například – když potkám na Vrbici některé mladší lidi, které jsem možná nikdy ani neviděla (přece jenom už čtvrt století žiji jinde) tak vím, kam je zařadit – Grégrovi, Zárubovi, Kubíkovi … všecko je to jeden ksicht (rofl)
Jinak my tři sestry na sebe podobné nejsme – Maruška je do Michnové podoby, Danuška do Papežové a já jsem od mala byla celý taťka, i když kolega v práci mi tvrdí, že celá mamka – tak nevím (chuckle)
Když jsem poprvé uviděla Terezku, povzdechla jsem si „Ach bóže, tchyňu sem si porodila!“ Prostě Terka je celý Jeník a ten je celá matka (podobou!). Ale je pravda, že teď to už nevidím … naštěstí 😉 .
Chi, chi, YGO!!!! „Tchyňu jsem si porodila…“. Řehtáme se tady s Jiřím.
Jsem do tatínka. Nejen podobou ksichtovou, ale i tvarem rukou a nohou. A poslední roky si uvědomuji, že i myšlením.
U nás sa skôr, než vonkajšia podoba, dedia jak cez kopírák tie naše ťažké povahy (chuckle)
Víš Ygo, abys nebyla překvapená – mamina si to o svých sestrách myslela taky 😀 Ale pak vidíš jeden fotografický průřezový dokument a tiše žasneš 🙂
Ovšem „porodila jsem si tchyňu“… (rofl) Pořád říkám, že jsi ůň!
„Tchyňu jsem si porodila…“.
No tak tohle byla moje první myšlenka když se narodil mladší Martin. Akorát že „tchána jsem si porodila“ !! Hlava mého tchána, zpracovaná lovci lebek na maličkou lebečku. Byl to docela šok, jaká to byla podoba. Starší Petr byl zase v Brně, když zemřel bratr mého tchána. Můj tatínek objevil v novinách, že má pohřeb František Švehla, věk by odpovídal. Sebral tedy Petra a jeli do krematoria. V Brně žádní Jirkovi příbuzní a nebylo se koho dotázat. Přijeli brzo a rakev s nebožtíkem byla ještě otevřená. Petr mi pak říkal, že to byl takový divný pocit, protože v rakvi jakoby ležel náš Martin, jenže starší. Nikdy mi nenapadlo, že by Franta a jeho bratr si byli podobní. No ale Petr věděl, že je na správném pohřbu.
Moji synové jsou podobní jeden mě a jeden tátovi.
Starší Petr, kterému je 31 let, se podobá čím dál tím více svému otcovi, mému bývalému exmanželovi.
Mladší Pavel s přibližující se 30-cítkou jde zase do mojí podoby. Má i moje gesta.
Vnouček Samík je celý táta, tj. můj syn Pavel a tudíž má i něco ze mě.
V ženské linii naší rodiny se my ženy nepodobáme.
Každá jsme jiná, ale naším společným rysem je, že jsme ženy tažné.
Jak mi kdysi pregnantně vysvětlila moje maminka.
“ Víš Michalko jsou ženy chovné a tažné, v naší rodině jsou jenom ženy tažné.
Makáme a jsme samostatné.
Tak to bylo, je a bude. „
Míšo, tak teď jsi mě s těmi chovnými ženami kapku zaskočila – že já jsem to pochopila jinak? 😀 Cítím slovo „chovná“ v takovém tom reprodukčním významu… 😛 zatímco tvojí mamince šlo asi o chování, jakožto rozmazlování? 🙂
Každopádně z mého pohledu je v pohodě i ta chovná 😀
DEDE chovná znamená žena, která je muži rozmazlovaná a opečovávaná.
To je zaujímavá téma Dede. To, či v niekom vidíme alebo nevidíme podobu s niekým iným do značnej miery súvisí s úplne základným spôsobom, akým funguje náš mozog. Úplne všetky informácie z toho, čo sa okolo nás deje, by sme nikdy nestihli spracovať a tak zjednodušujeme a hľadáme skratky. Je to vlastne ochranný mechanizmus. Preto niektorí ľudia vidia úplne jasnú podobu dvoch ľudí a iní povedia, že sa vôbec nepodobajú, každý skrátka „uvažuje“ videné inak. Preto takmer v akomkoľvek zoskupení čiar „vidíme“ tváre. U nás je to s tou podobou rôznorodé. Mamina bola z piatich detí a z toho troch sestier. Zo sestier žije už len jedna moja teta a to tá najstaršia z nich … Navzájom sa sestry nepodobali vôbec. Mama sa najviac podobala na svojho mladšieho brata, ktorý sa narodil presne na deň o 10 rokov po nej. Aj si navzájom hovorili „moje dvojča“. Ja a môj brat sa nepodobáme vôbec, často nám ani neveria, že sme súrodenci. So sesternicou sa podľa môjho názoru nepodobáme a predsa nám čašníčka v bistre, do ktorého sme pár rokov spolu chodili na pivo, tvrdila že rodinu nezaprieme a tipovala nás na sestry 😀 . Všetci sme skôr také nejaké zlepence čŕt našich predkov. Ja mám tvar postavy skôr po mame ale som vyššia po otcovi, čelo mám po dedovi a frufru nad čelom po babičke z otcovej strany, oči mojej farby a tvaru nemal nikto z rodiny. Zato ten podbradok, čo sa mi už začína robiť, ten je jasný, ten mali všetci z každej strany (rofl)
Víš km, já bych skoro řekla, že náš mozek si i podvědomě vybírá co si vybere – tedy vybírá to, co se mu z nějakého důvodu líbí 🙂 Proto snáz ve svých dětech vidíme spíš nás, než třeba právě tu tchyni:))
A po svých očích bys holt musela zapátrat v rodokmenu – podívej se na Abyt, kde až se ta našla! (inlove)
Jinými slovy, někde jsou! 🙂