V dnešním prvním příběhu opět nakoukneme k mým oblíbeným Rožmberkům. Příběh hospodyně Petra Voka, Zuzany Vojířové, opravdu stojí za povšimnutí. Dále se zpovzdálí podíváme na bitvu dvou kolosů a poté si připomeneme, že všechno, co děláme, bychom měli mít promyšlené. Závěrem zavítáme znovu do hlubší historie – vystavět hradiště na ostrohu byla dřina, ale výsledek, ten stál za to…
Téma – Věno
Zuzana Vojířová
Soběslav, kolem roku 1611
„Kdoví, jestli ti vůbec patří aspoň ten dům!“
„Dostala jsem ho! Za dobrou službu. Jako věno!“
„V padesáti ti už žádné věno nepomůže. Kdo by tě chtěl? Vydej šperky, co jsi ukradla!“
„Nic jsem neukradla! Nepotřebuji krást, mám svůj majetek!“
„Svůj? Myslíš ten, co jsi dostala za „věrné služby“? Helmbrechtnice jsi, nic víc! Na mučidla s ní, ať prozradí, kam zmizely rodové šperky! Dům zapečetit a nechat prohledat od sklepa až po půdu!“
„Pane…“
„Máš?“
„Nemám, nic jsme nenašli. Žádné šperky.“
„Pusťte ji. Ona taky nic neví. Ale skříňku, co dostal purkmistr do opatrování, jí už nevydávejte. Už dostala dost.“
Závěrečná poznámka:
Zuzana Vojířová z Vacovic pracovala na dvoře Petra Voka prvně jako společnice rožmberské paní Kateřiny z Ludanic. Po její smrti se stala v podstatě hlavní hospodyní na Bechyni. Zda byla opravdu milenka Petra Voka, žádné důvěryhodné prameny nedokládají. Pravdou je, že za věrné služby (sloužila rožmberským téměř třicet let) jí v roce 1609 věnoval Petr Vok dům v Soběslavi, Ježkovský dvůr u Soběslavi a dědinu Maškovskou.
Po Vokově smrti ji dědicové panství, Švamberci, dali dům zapečetit a ji samotnou vyslýchali na mučidlech, zda nemá rodové rožmberské šperky, které na Bechyni nenašli. Zuzana však žádné šperky neměla. Ve skřínce, kterou měla od Petra Voka po jeho smrti dostat (a kterou měli v úschově soběslavští radní) byly jen peníze – pro ni a další ženy bývalého rožmberského fraucimoru. Skříňka jí vydána už nikdy nebyla.
Co se týče dalších osudů Zuzany – na sklonku života se provdala za soběslavského řezníka Jindřicha Ovčičku, který její majetek velmi rychle propil. Nešťastné manželství netrvalo dlouho – Jidřich se upil k smrti a Zuzana zemřela krátce po něm.
Pramen: Anežka Svobodová: Petr Vok z Rožmberka
Foto: Petr Vok a Kateřina z Ludanic
Téma – První kontakt
Souboj titánů
Amerika, 8. – 9. březen 1862
Od začátku námořní bitvy na Hampton Court se do přístavu sbíhali lidé, aby viděli námořní válku z první ruky. Na moři stoupala oblaka dýmu, rachot střel byl slyšet do dáli. Snad konečně skončí unijní blokáda přístavu!
Zprvu vítězil konfederační Merrimack, po přestavbě CSS Virginia. Obrněná loď, vybavená klounem, zničila USS Cumberland, podpálila USS Congres. Neměla soupeře. Na noc se stáhla, proražení blokády dokončí zítra.
Chyba. V noci dorazil unijní obrněnec USS Monitor.
Druhý den se titáni pustili do křížku.
Díky pancířům si nemohli uškodit – neměli dost průrazné střelivo. První bitva obrněnců tedy skončila remízou.
Virginia odplula. Úkol nesplnila, blokádu neprorazila…
Závěrečná poznámka:
V bitvě na Hampton Roads se poprvé v dějinách námořnictva střetly obrněné lodě.
Střetnutí bylo první a jediné. USS Monitor svým příjezdem zachránil unijní loďstvo, bez jeho přítomnosti by CSS Virginia blokádu jižanských přístavů dokázala prolomit. Po stažení jižanského obrněnce z bitvy se již tito dva soupeři nikdy nestřetli.
Ironií osudu je, že obě monstra skončila na dně ještě do konce téhož roku – CSS Virginia byla potopena vlastní posádkou již za pár dní po střetu – 11. března, po dobytí Norfolku silami Unie. USS Monitor se potopil na rozbouřeném moři u mysu Hatteras na Silvestra téhož roku.
Jejich působení u Hampton Roads však změnil pohled na výstavbu válečných lodí – jak dosvědčil neslavný konec lodí USS Cumberland a Congress, dřevo na výstavbu plavidel již nestačilo. Nahradila ho ocel.
Foto: Titánové
Téma: Plán B
Špatné rozhodnutí
Tentokrát historie poměrně nedávná, New York 1996. Nicméně, jak říká kamarádka, historie je vše, co bylo včera a dříve. Takže se pěkně usaďte a nechte si povyprávět jeden příběh ze života. Naštěstí ne mého :).
Jistý mladý muž se vloupal do budovy v newyorském Huntigtonu. Za celou noc se mu však nepodařilo otevřít čtvrttunový sejf, a tak ho nad ránem vyrval ze zdi a došoupal nad schodiště. Tam se musel rozhodnout, jak jej dostane o dvě patra níže a na ulici. Má jej shodit dolů? Nebo raděj potichu sešoupat po schodech?
Rozhodl se pro schody. Šel první, trezor přidržoval zády. Po pár krocích ztratil rovnováhu, schránka se na něj převalila a stáhla ho po schodech s sebou. Ráno našli lupiče rozmáčknutého pod sejfem.
Aspoň se už nedozvěděl, že trezor, který ho stál život, byl prázdný.
Závěrečná poznámka:
Pramen: Michael Largo, Jak odejít na věčnost – Ilustrovaná encyklopedie příčin úmrtí.
Ne, sama jsem si ji nekoupila, dostala jsem ji jako dárek.
(Ne, neptejte se od koho :)).
Foto: sejf
Téma: Mazanec a mazanice
Můj dům, můj…
Chotěbuz – Podobora, kolem roku 800 n. l.
Honslav si protáhl záda. Dřina, ale stojí za to. Nové obydlí bude mnohem pohodlnější. Vyhloubená obdélníková jáma, stěny z tlustých kůlů, hustě propletených proutím. Šikmá střecha, téměř až na zem, pokrytá na loket tlustou vrstvou rákosu. Nesou ji dva a dva dlouhé, našikmo položené kůly, pečlivě vybrané, se samorostlými vidlicemi, které drží hřebenovou vaznici. Teď ještě všechny stěny pečlivě zvenčí i zevnitř pokrýt silnou vrstvou hliněné mazanice, na dveře zavěsit vydělanou čtvercovou dobytčí kůži a ani zima, ani horko, ani vítr dovnitř neproniknou.
Zatímco přemýšlel, rozhlížel se z vysokého ostrohu po kraji.
Dobré místo pro hradiště Holasicům vybral, pochválil se.
Závěrečná poznámka:
Ne, mazanec jsem do osmého stolení nacpat nedokázala, Holasicové ho, předpokládám, vůbec neznali. Možná bych mohla napsat, že sluníčko svítilo jak mazanec, ale drabble bylo nesoutěžní, tak se mi to zdálo zbytečné. Nicméně pokud by někoho zajímalo, jak tehdejší stavby vypadaly, ba třeba i něco více o životu na podobném hradišti doporučuji návštěvu Archeoparku Chotěbuz.
Z vlastní zkušenosti, kdy jsme na hradišti byli v horkém dni v téměř pravé poledne, mohu potvrdit, že v polozemnici byl opravdu příjemný chládek.
Foto: Polozemnice
Milá Toro, opravdu mě vždy udiví tvůj záběr v historických tématech, a to do hloubky i šířky. A vždy se dozvím něco nového, navíc zábavnou formou. Zuzanu Vojířovou jsem kdysi viděla jako inscenaci, hrála ji Magda Vašáryová. 🙂
Tu námořní bitvu popsal Souček a dal tomu, jestli se nepletu, název Souboj rakví (nečetl jsem, ale cosi jiného ano).
Ale námořní bitvy mají jednu dobrou vlastnost, že při nich netrpí civilní obyvatelstvo. To se mi líbí.
Jo, na tom něco je…
Tak jsem zase Torou obohacena o prastaré zážitky. Na, ja, ženská to vždycky odnese,chudák Zuzana,hrdlořezové a hamouni měli odjakživa pré.
Námořní bitvy,co svedou chlapi se odehrávají taky dodnes,leckdy bez vítěze.
Zloději nešikové bývají k smíchu i k politování ale škoda soucitu :-).
A mazanec je mazanec,izoluje avšak se dovede i rychle rozpustit.Takové kafíčko a mazanec taky není k zahození.:-)
Moc pobavilo, jsi dobrá!! Moc dobrá.
Toro díky bezva počtení jsem zase o ždibec chytřejší.
Jo nevděk světem stále vládne a hamounství dědiců dokáže být nemilosrdné. Chudák hospodyně !
Souhlasím s Dede, že námořní bitvy byly snad ještě horší, než pozemní. Možná ani všichni „námořníci“ tenkrát neuměli plavat a (zase Dede) tyhle těžké lode určitě nebojovaly na mělčině. A o jejich existence jsem nevěděla, takže díky.
Jo zloděj nešika je skoro úsměvné, kdyby to nebylo tragické.
A poslední drabble – „dveře zavěsit vydělanou čtvercovou dobytčí kůži a ani zima, ani horko, ani vítr dovnitř neproniknou“. Chytré obydlí si vykutali. A mě se vybavily „moderní“ těžké závěsy, kterými se v hodpodách procházelo „do šenku“. Byly tam právě proto, aby zachytily první průvan po otevření venkovních dveří. Ještě se někdy používají?
O Rožmbercích taky ráda čtu. Teď zrovna v Husitské epopeji. Ve své době byli významnými hráči v mocenské politice. No, dopadli, jak dopadli. A Švamberkové si pomohli. Brali všechno. Ale zas tak moc jim to nepomohlo, za účast ve stavovském povstání jim byl veškerý majetek zkonfiskován a rodina byla nucena uprchnout do ciziny. Tam někdy v druhé polovině sedmnáctého století rod po meči vymřel.
Ten chlapec s prázdnou kasou je adept na Darwinovu cenu.
O USS Monitoru jsem kdysi četla.
V Archeoparku jsem bohužel nikdy nebyla, ale lákalo by mě to. Před několika lety byla v Kolínském Červinkovsém domě vyýstava artefaktů, nalezených při archeologickém výzkumu okolí, než byla zahájena výstavba obchvatu. Bylo to fakt zajímavé, navíc to svědčilo o dlouhodobém využívání příhodné krajiny. Bylo tam spousta vizuelních ukázek, jak vypadaly právě ty zemnice, pak celé osady, dlouhé společné domy, bylo toho fakt hodně. Byly jsme tam s kamarádkou samy, dostaly jsme písemného průvodce a jen pod dohledem kamer jsme si mohly všechno prohlížet, jak dlouho jsme chtěly. Bylo to taky moc pěkné.
Toro, zase jsem se dobře pobavila, navíc to člověka někdy nutí dolovat v paměti věci, které už dávno zapoměl.
Děkuju.
Toro, opět jako vždy, moc pěkné. Vždy Tvoje stoslůvka shltnu jak malinu a moc ráda si pročítám dodatky. Jsou to velké zajímavosti. O dvou ocelových titánech jsem četla v nějakém časopisu.
Dnes v noci opět vydatně pršelo. Ležela jsem, nemohla spát jak jsem byla šťastná a poslouchala déšť v korunách borovic. To mně nakonec uspalo :* .
Před chvílí jsem přivezla MLP z nemocnice, mám ho na baterky, do slova a do písmene 🙂 . Kardiostimulátor funguje dobře a MLP se také cítí dobře. Díky pánové na kardiologii za dobrou práci! Už sedí u TV a sleduje nahrané F1.
To jsem ráda, že srdíčko dobře funguje! Doufám, že mu dali aspoň duracellky ; , ať se nemusí pořád měnit.
Doufám, že duracelky nee, mohl by chodit a bubnovat jako králíček duracell.
Baterie vydrží až 10 let.
Potom vám přeju, ať za těch deset let potřebujete další! 🙂
Hurá! tak ať si ten „život na baterky“ ještě dlouho bez problémů užívá (inlove)
Pěkná drablata Toro.
Při tom prvním jsem si vzpomněla na film s Milošem Kopeckým Svatby pana Voka, jak Petr Vok udává svůj dvanáctičlenný fraucimor.
Ty další jsou také výstižná a pěkná.
A naši předci uměli, to se musí nechat.
Díky, Toro, za báječná drablata! Jsem ostuda, nechala jsem se unést komentováním a zapomněla napsat, že mě naše historické pondělky moc těší 🙂
Dnes ze srdce souhlasím s Matyldou – taky mě nakrkli Švamberkové, verbež nevděčná poslední vůle nedbající! No, snad se jim to vrátilo jinak.
Námořní bitvy musely být strašné – z mého pohledu strašnější než ty pozemské. jak šla loď ke dnu, tak s ní i většina její posádky – a ne vždy se bojovalo poblíž nějakého pobřeží. navíc vítězné posádky rády dobíjely bezmocné plavce. Brr.
Chudák pitomý zloděj – to holt byl přírodní výběr, no.
Historické stavby – když pominu hygienická zařízení, tak to lidé prostě uměli, hlavně tady v severnějších zemích. Kdo neuměl nebo neměl na to, aby to pro něj někdo (kdo uměl:)) udělal, ten prostě nepřežil. Naše chalupa je velmi stará roubená stavba a pořád funkční:)) (Pokud vám nevadí se mýt venku u koryta a v zimě přimrzat k záchodu:))
Toro, moc hezká drabblata. Ale nakrknul mě příběh hospodyně- verbež nevděčná byli ti dědicové.
Jako každé pondělí děkuji za zpříjemnění vstupu do začátku pracovního týdne.
Archeopark Villa Nova Uhřínov jsme navštívili letos o dovolené a fascinoval nás. Mne nejvíc to, že v polozemnicích bydleli naši předkové ještě ve 13. století, ten markantní rozdíl mezi venkovem a městem – nemyslím městskou chudinu – byl opravdu velký
Uhřínov zná náš Kuba- před pár lety tam dělal průvodce a když správce odjel na dovolenou, tak se kapku staral o všechno. Nebylo mu ještě 18 let a zhubnul tam 6 kilo už z tak nevelké váhy- ale byla to velmi přínosná brigáda. Například když jsem za ním na víkend přijela a vzala ho na večeři, málem slzel štěstím, protože v Uhřínově obchod nebyl a auto logicky neměl, takže mu vždycky musel někdo jídlo dovézt. Od té doby už nechtěl být archeologem 🙂
Matyldo, to je to vyzkoušení ideálů v praxi 🙂 Kuba měl vlastně velké štěstí 🙂