Na terase stojí dva psi v dost podivné pozici čenichy u sebe a nepohnou ani chlupem – živý obraz jako vyšitý. Dokonce je i chvíli ticho… nikdo tu nekvílí. Je to výsledek šikovného hodu, který nastolil situaci po šachovsku nazývanou pat. Klid sice nevydrží dlouho, ovšem člověk musí užít co má.
To je tak. Když si oblíbíte psí plemeno nesoucí přídomek pracovní, tak se buď smíříte s tím, že ta zatracená psiska s vámi chtějí furt něco dělat, nebo je necháte jen tak a pak se divíte, že si práci a zábavu nacházejí sama a vy pak likvidujete následky.
Všichni naši vlčouni byli aportovací maniaci. Tedy o Nazgúlech (chodští psi) jsem si to myslela, ale z dnešního pohledu poctivě přiznávám, že ve srovnání s holkama (německý a švýcarský ovčák) byli vlastně docela uměření. Možná i proto, že nebyli tak strašlivě soutěživí. Možná proto, že to byli chlapi. Těžko říct.
Psice jsou prostě jiná liga. Milují společnou činnost, což jim samozřejmě neodpírám. Potíž je v tom, že zjevně nemají záklopku – vypadá to, jako by nikdy neměly dost. Tedy, abych nekecala – Berry s pokročilejším věkem a bolavými zády už dokáže pořádný kus dne prospat. To ovšem dělá hlavně ve chvíli, kdy já prokazatelně nemám čas na psí hry. Jakmile vypadám, že bych mohla – mezi jiným – třeba i něco hodit, okamžitě je bdělá až kam.
V lese je to jasné – když jsme venku, je to čas určený pro hry a společnou činnost. Doma mají hračky – tedy věci, které přežijí nápor dvou silných zubatých tlam a jejich vzájemných soubojů, s onou hračkou coby trofejí. Potíž je v tom, že ani jednu nebaví si s nimi hrát bez lidské asistence. Co s hračkou, o kterou se s námi nepřetahují, kterou nám nenosí, kterou nemusí někde hledat? (Dobu maniakálního kousání čehokoliv už mají obě za sebou:))
Už i Matylda ví, že jakmile si u nás člověk sedne a vypadá, že nemá co na práci, okamžitě mu přistane na klíně něco, co zrovna teď psice nosí a o co bojují. Paničko, házej! Ale jistě párkrát to vždycky hodím, konec konců, ty psy jsem si pořídila dobrovolně. Jenže ony nepřestanou a Ari u toho ještě navíc kvílí. Marek na to říká – nemáš špunt? Ten pes někde zjevně uchází! 😛 Kvílí buď proto, že hračku má Berry, nebo proto, že jí tu věc Berry nepochybně za chvíli vezme.
I proto je u nás opravdu oceňované umění hodit hračku tak, aby ji chytly obě psice zároveň. Zajistíme jim tak na pár minut soustředěnou zábavu a nám klid:)) Díkybohu se o věci nikdy skutečně neperou, dokáží nosit dohromady jeden klacek a vylizovat společně jednu misku…
Když se mi o víkendu povedl hod končící situací, kterou vidíte na přiložených fotkách, měla jsem z toho pochopitelně radost. Marek byl podstatně pesimističtější… nebo realističtější? Protože pravil: „Jo, teď je ticho, protože ani jedna nepustí. Jenže za chvíli Berry někde za pravým uchem zvedne chlup a Ari jí tu hračku dá. A jedeme nanovo!“ Dlužno říct, že měl naprostou pravdu…:))
Láska je mocná čarodějka, i ta ke zvířatům. Co všechno pro ně člověk udělá! A okolí je přesvědčeno, že ten dotyčný je padlý na hlavu, protože oni by nikdy… doplňte co chcete:)) A tak mě dnes zajímá, jestli i vy… třeba… někdy… náhodou… děláte blbiny jen proto, aby měla vaše zvířata radost?
Jasně, že dělám blbostě, aby byl pejsek spokojený. Například u moře dělal Jeník dopící se páníčka, aby ho mohl Erňa „zachraňovat“ – to jest doplaval k němu, tam udělal elegantní otočku a plaval mi říct ke břehu, že tam dááááleko v moři se páník ASI topí (rofl) – bylo to moc zábavné. Kór když v jednu chvíli Jeník šnorchloval u břehu a Erník k němu plaval a navzájem se lekli – Ernest pak ten den už do vody nešel, protože tam plave příšerná mořská potfora, co žere malé černé české pejsky.
Eh, Ygo, to už stálo za pohled, když se sebe navzájem lekli páneček a Ernie! 😀
Taky jsem tímto způsobem kdysi lákala malou Ari, aby za mnou plavala, ale byla potíž s „hrabáky“ – jak plavala ke mně, tak ty drápaté tlapy prostě byly moc dlouhé a než ke mě doplavala hlava, byla jsem podrápaná až kam (blush) Chvíli to trvalo, než jsme to vyladily 😀
Dede, to jsou krásné fotky tvých holek! Obě jsou nesmírně fotogenické a máš opravdu štěstí, že se spolu tak skvěle snášení – u hraní i u misky.
Trixie také není aportér. Tedy když jí něco hodím, rozběhne se za tím, popadne to ale pokud s tím i běží, tak někam jinam, než stojím já 🙂 V dome je to jiné, tam se honíme, jak popisuje Hanča „chyť si mě“. Trixie začne jedním směrem, já ji nadběhnu, ona se otočí, běží opačně, já jí zase nadeběhnu a tak furt dokola. Já se směju, Trixie dělá ocasem kolečka a bavíme se obě. Proto všichni se svými psy blbneme, protože je to vzájemná radost, ne? A jako Ariberry, tak Trixie baví s něčím zápasit (hlavně se svojí chobotnicí), jen když jsme v její blízkosti. Vedle v garáži má svou hračku poníka. Chudák už je různě polepený pevnou lepenkou, protože jak ho vláčí po trávě, různě mu „vyrvala maso“. Ale samotnou jí to nebaví, to poník stojí v garáži nepovšimnut. Jakmile ho ale chci vynést, Trixie „brání“ snaží se mi ho vytrhnout z náručí. Venku na trávě s ním pak mohutně zápasí, ale jakmile se já chci vzdálit, zcela ztratí zájem. Tak tam zůstanu, popadnu poníka za krk,nebo za nohu „jako že je můj“ obě se bavíme tak dlouho, dokud ufuněná Trixie sama nemá dost.
Jak pro Trixie, tak pro kočky bychom udělali cokoliv !!!
Matyldo, moc hezký článek včera. A šaty ti převelice sluší! Nejprve jsem myslela, že jsi je koupila přímo „u zdroje“, ale pak když jsi psala, že je šila Kačka, tak to je opravdu moc dobra švadlena. Modrotisk mám také moc ráda.
Ano Maričko, moc hezky jsi to napsala – společně blbneme, protože nás to baví – a dělá nám to radost:)) Chtěla bych tě vidět, jak se honíš s Trixie – kolečka ocasem umějí holky taky dělat:))
Miláček Ari! Tak ona kvílí už preventivně, protože ví, že jí Berry hračku nepochybně vezme! (inlove) (chuckle)
A já bych snad i házela ráda, jenže Denis není aportér, on vyběhne za hozenou hračkou a přiběhne s ní ne aby ji odevzdal, ale aby provokoval – chyť si mě, když to dokážeš! No tak když mu chci udělat radost, tak ho tedy chytám, což se podaří leda tak v úzké předsíni, na zahradě jen tehdy, když on sám chce. Kvůli psovi jsem ochotna dělat spoustu blbin!
Tak Denis není aportér! Náš dělá to samé a s hozenou věcí hbitě odpeláší. Furt jsem si myslela, že je to naše vina, protože po tom, co jako štěně zhltnul celý špíz, jsem se po něm vrhala a všechno mu zabavovala. Spadl mi kámen ze srdce, on vlastně není aportér. :-)) . Díky Hančo.
Myslím, že pro kocoura dělám daleko víc než pro psa. Můžu se přerazit, když cvakne, nebo se rozsvítí lampička, oznamující, že kocour se uráčil dorazit přede dveře. Doloudá se k pultíku, kde má žrádlo (na podlaze by mu to pes předjedl) sedne si, hodí pohled, no tak?! a já přiskočím a úslužně ho vyzdvihnu k misce. Je to opět moje vina, zdvihala jsem ho, když do něho strčilo auto a měl zlomenou pánev. Nějak nám to oběma zůstalo. Samozřejmě, když nejsem dost hbitá, vznese se tam sám, ale… No a běžně startuji vždycky, když jeden z nich dá pokyn, že by buď na zahradu, nebo před dům a vůbec. Myslím, že jsem kvalifikovaný služebník. (A blázen).
Ale no tak – on vlastně je aportér- sem to spletla. Asi jsem chtěla napsat není blbej.
Jano, fakt jsem se rozchechtala u výrazu že pes „předjedl“ 😀
Denis a Scott by si mohli podat packu! 🙂
Jano, zapomněla jsi na vrány… 😀
Hančo, ty se nezdáš 😀 – vypadáš rozhodně jako dáma a když si tě představím, jak naháníš Denise a on na tebe radostně juká a utíká z dosahu… Jo, kvůli zvířatům je člověk opravdu ochotný dělat ledacos:))
To házedlo by se možná dalo vyrobit z kusu buvolí kůže a kriketového míčku, nebo, ještě lépe, přidělat po jednom krikeťáku na každý konec. Jenom je otázka, ČÍM A JAK tu kůži k těm krikeťákům připevnit, aby to ty dvě hned neurvaly.
Blbiny pro zvířata dělám denně a pořád a jináč už to nebude. 🙂
Přála bych každému šťastný život se zvířaty,kdo to nezažil, škoda! Dede díky !
Máš pravdu, Jenny – ale kdo nezažil, ten neví, o co přichází (chuckle)
Ano, i já to vím 🙂 Dediny psice nemají naučené, že klubíčko s háčkem nebo jehlicemi znamená, že zrovna teď neházím (no, nakonec házím). Moje psice mě tyhle práce dělat nechají, ale pokud jen na chvilku odložím, vnucuje mi Karamel něco na házení a Světluška se mi drápe na klín- hračky aportuje asi jednou měsíčně a musí mocmoc chtít, jinak chce drbat za ušima 🙂
Matyldo, hážeš klubíčko nebo háček?
Alex! (rofl) ty jsi hroznej ůň! (rofl)
No, už jsem odnaučila Karamel honit spadené klubíčko 🙂
Pro čumáčky dělám ledacos. Máme trojpostel (i když – to je pro mne abych se nemusela tak mačkat), dáváme dlouhé výlety, psy berem všude kde to jen trochu jde a zpříjemňujeme jim život jak jen nás napadne. A co peněz už na ně padlo…
ALE. Nesnesu vynucování. Jakmile by pes začal kvílet, oblíbená činnost by naopak končila a pokud by to nepomohlo, došlo by i na striktní povely. A raději si pohraju s tím, že psy naučím složitější věci, které je dostatečně odbourají. Skočit přes druhého psa a zalehnout, načež přeskočí a zalehne on. Choďák jako vášnivý aportér a dobrý plavec uměl navedení na dva aporty v tekoucí vodě (masakr! hodíš 2 klacky a pak chceš přinést nejdřív ten první. V řece!). Baroušek třeba rozlišovačky (1 ohmataná šiška v hromadě jiných nebo aport podle názvu věci). Pes potřebuje utahat, fyzicky i psychicky, na tom se asi všichni shodnem. Ale… jsou i lepší způsoby než 100x hodit balónek.
Petro, já jsem mizerný cvičitel, víš? Neumím psy učit složité věci. (Pro mě složité:))
To kvílení není vynucování (to na mě nefunguje, ani u stolu ani jinde), to jsou emoce a Ari je prostě hlasitě uvažující pes 🙂
No, tobě to asi nevadí, tak pokud z toho nešílejí sousedi…
A učení – jenomže on se tím ten vztah člověk-pes dostává na jinej level. „Hoď míček, dej sem večeři, podrbej“ nebo „tak co budeme dnes dělat zajímavého?“ (a potom hoď míček, večeři,…). Psi se přitom učí klidu, přemýšlení a spolupráci s člověkem (člověk se zejména učí klidu 😉 ).
Žijeme v domě obklopeném velkou zahradou a Ariino kvílení je takový ten hlasitý výdech 😀 Mnohem horší je její noční povývání (podle vzoru poštěkávání:)) na měsíc -to ji musím zavírat doma, jak s tím začne…
Většina cviků, které umím a jsou náročnější – pro psy – zahrnuje steadiness 😛 tedy vynucování klidu, když se psem cloumá nějaká emoce. Takže holky se umějí uklidnit, když to po nich chci. Ale někdy to po nich nechci, nechávám je být jaké jsou a já jsem taky jaká jsem.
Nejsem ideální panička, ale holky mě i tak milujou 🙂
Dede, mě připadá stopování/vyhledávání ztracených lidí dost složité 🙂
Třeba má Dede na starosti i jiné věci, než nacvičovat se psy ptákoviny – házet míček se dá i při práci na zahradě (třeba při pletí, hrabání listí, sbírání popadaných jablek…)Při nacvičování blbin jaksi ubývá čas, který potřebuješ jinde a že na „chození“ kolem zahrady a baráku je ho potřeba hodně.
No vidíš, já radši sbírání jablek naučím i psy (teorie – jabloň nevedem, takže jen občas pár aportovacích honiček nalezeného jablka, než jej pes sní). Při hrabání mi dělali zátěž na „nůši“ (odnášíme ve starém napínacím prostěradle a pro nahrnutí to chce zašlápnout. Nebo „zapsit“). Svezu psa na prázdném kolečku,… Já vím, že je snazší a rychlejší podat si kladivo sám, ale… když mi ho může podat pes… Jinak spíš chci aby se mi u práce nemotali, ono je to z kopců na veterinu daleko. Takže pokud chci dělat něco bez psů, udělám pořádné venčení s vyblbnutím, pak psi padnou a já mám klid na práci.
Ono to nevadí – dokud nezjistíš, že jsou psi daleko víc navázaní jeden na druhého než na tebe. Že nemají chuť tě poslouchat, protože poslouchání je otrava. Že je to „dej sem flákotu a jinak nás neotravuj“ (tohle naštěstí u ovčáků moc nehrozí, u jiných plemen klidně).
Já mám teď s tímhle smůlu – Vaškova mozková buňka zvládá pouze základní provoz a i to mu dá občas zabrat a s hluchým psem se blbě domlouvá cokoliv nad základ. Ale i v rámci těchto omezených možností hledám způsoby jak psy zapojit a zaměstnat, byť jen tím, že je naučím „dej pac“.
Ale Petro, ber to tak, že každý páníček je jiný a jinak se baví se psy. Někdo háže míček či hračky, někdy vymýšlí složité triky. Hlavní je, aby byli všichni spokojení – což jak u vás, tak u Dede myslím jsou.
Dede, zadej si do google jutový míček. Odkaz by to asi sežralo.
tak to zkrátíme na: http://vool.cz/6yxT4
to projde….
Díky!!! 😀
Tak mají je i jinde,i za nižší cenu.
Hlavně že vím, jak se to jmenuje. Já to totiž nejspíš dostala jako prémii k nějakému nákupu, proto jsem si vůbec nemohla vzpomenout, kde jsem k tomu přišla. A je to opravdu odolné – co odolá těm dvěma dračicím po dobu několika měsíců už za ty peníze stojí…
My pro naše kočičáky jsme dělali a děláme ledasco.
Vždyť jsou to a byli naši miláčkové.
Daník je teď přes léto na chatě s páníčkem.
Užívá si to. Má tam vše co potřebuje. Pelíšky i hračky. Moc se mu líbí lítat po schodech nahoru a dolů. Rád pozoruje cvrkot zasíťovaným oknem.
V ložničce spí s páníčkem. Daník na mojí posteli a manžel na své. To by jste viděli ty kočičí pohledy, když přijedu a svoji postel zaberu.
Venku se „venčí“ ve vestičce a na vodítku. Moc se mu to líbí a užívá si to.
Myslím, že ani jednomu se nebude chtít jet po létě domů do paneláku.
Míšo, to je prima, že jste získali chatu v době, kdy je Daník velmi mladý kocourek, takže si na všechny změny snadno zvykl a je ochoten jich využívat – jako třeba ty vycházky na vodítku (inlove)
Ano, pracovní plemeno dokáže člověka udolat, oba Gastoni toho byli zářným příkladem. A to měli oba na hraní dětského parťáka. Fudláci jsou jiná kategorie, alespoň ti naši jsou mistři vytváření a dodržování rituálů. Mařka je tak na zlatou medaili. Kuba vždycky kvílí, když je u nás večer a Bimbo vaří večerní kávu. Protože u nás musí kávu dostat i psina, když na ni náhodou zapomeneme, dá nám to jasně najevo. Když není nastoupena v obýváku, svolává ji Bimbo : Majdo kafíčko! To její kafíčko je původně pěna z Kaččiného kapučina, dneska miska se lžičkou kapučina a mlékem
Inko, to je kouzelná představa! (inlove) Možná by Majda ocenila misku s ouškem, aby měla ten správný požitek – káva se přece pije ze šálku… 😀
Jinak mám dojem, že kávu pila s Myškou její drsná čuba Linda, ne? 🙂
no Dede, Majda by spíš potřebovala lavor na to kafíčko, miska je malá, Majda to má na dvě oblíznutí vypitý a pak jen kouká po ostatních a z tlamy jí visej opratě…. 😀
Dobrá, lavor s ouškem! (rofl)
To by se dal použít třeba porcelánový nočník, ten měl ouško.
Ano, obzvlášť, když by byla noční váza hezky malovaná – hned by měla Majda šálek pro (psí) dámu… 😀