Naše toulky historickými kousky z roku 2017 pokračují. Jak tak koukám, dnešní stoslůvka jsou tak nějak, jak bych to jen kulantně řekla, temnější. Dalo by se říct, až trošku ponurá. Ale já za to nemůžu, témata to chtěla.
Téma: Zlé dvojče
Francie, kolem roku 1000
Říkali tomu boží mír.
Církev chtěla světskou moc donutit vzdát se násilného řešení sporů.
Vyslovovali zákazy, přísahalo se na relikviáře.
Například v Bourges roku 1035 na výzvu biskupa přísahali všichni muži starší 15 let, že udělají pro mír vše.
Pro zachování míru poté zaútočili na místní šlechtu – až je v roce 1038 rozdrtila královská vojska pod vedením hraběte z Déolsu.
Boží míry zakazovaly najímání žoldáků, boje o církevních svátcích, boje od středečního večera do pondělního rána i kuše. Samozřejmě vyjma „spravedlivých válek“ proti muslimům či heretikům.
Boží mír dal pravidla božím válkám. Tak nebo tak, v důsledku stejně umírali lidé.
Závěrečná poznámka:
Církev se ve středověku opravdu snažila regulovat násilí ve válkách. Místní války, kdy proti sobě často bojovali příbuzní, většinou nevypadaly tak, jak si je představujeme dnes. Žádné rytířské souboje, ale pěšáci v lehké zbroji, čítající cca stovku mužů. Více než boje obléhání hradů či pustošení okolí.
Církevní pravidla postupně vytvářela středověkou rytířskou etiku, která měla válku kultivovat a omezovat ztráty na životech.
Pokrok však nezastavila a s výkonnějšími zbraněmi postupně zanikla i pravidla božích válek i božích mírů.
Foto: Boží mír
Téma: Mrtví můžou živí musí
Musíš si počkat…
Anglie, kolem roku 1890
„Emily, fotograf dorazí zítra ráno. Vše připrav.“
Mladá ženě zrůžověly tváře. Tak přece… tolik manžela přemlouvala. Zprvu nechtěl, ale nakonec byla úspěšná.
Muž v tmavém obleku sestavoval v parádním pokoji kompozici snímku.
„Matka a otec se posadí, starší sourozenec stoupne vedle matky. Dítě položte mezi rodiče. Více je opřete, tak. Vydržte…,“ fotograf se ponořil pod přehoz. Cvak!
„Mami, ať mě vyfotí samotného,“ zaprosil starší syn.
„Jamesi, na to nemáme peníze. Tahle fotografie bude jediná památka na Ruth. Musíš počkat. Třeba se jednou budeme fotit jen tak, ale teď ne.“
Když vkládala svoje děvčátko do malé bílé rakve, už zase plakala.
Závěrečná poznámka:
Vynález daguerrotypie v roce 1839 přispěl k rozvoji fotografické disciplíny, se kterou vynálezci rozhodně nepočítali.
Jednalo se o takzvanou posmrtnou fotografii. Zprvu to byly fotografie lidí, uložených v rakvích, ale později se vyvinul zvláštní způsob fotografování zemřelých tak, aby vypadali, že jsou stále naživu v kruhu své rodiny. Mrtví byli fotografováni v „živých pozicích“, naaranžovaní na židlích (pomocí různých úvazů či držáků), děti na klínech matek, obklopené sourozenci, s široce otevřenýma očima, držící oblíbenou hračku či knihu. Navození efektu života se dosahovalo domalováváním panenek do očí přímo na pozitivu, pozdější techniky, jako například ferrotypie či ambrotypie umožňovaly i přidání růžových odstínů do tváří.
Nehledejme za tím žádnou zvrhlost. Byla to mnohdy jediná možnost, jak si zachovat portrét dítěte – úmrtnost ve viktoriánské době byla obrovská a chudší rodiny neměly na obrazové portréty peníze. Nebylo ani na fotografování běžného života, fotit se mnohdy mohli jen mrtví – živí si museli počkat…
Posmrtná fotografie dosáhla svého vrcholu na konci 19. století, zanikla s postupným rozvojem amatérské fotografie.
Foto: Musíš si počkat
Téma: Kapitální úlovek
Relikvie
Německo, vesnice nedaleko Marburgu, 1231
Kněz vztáhl ruce nad hlavu.
Dav zašuměl a poklekl.
Oči všech se upíraly na malou krabičku, kterou držel kněz v rukou. Objemem malá, významem obrovská. Obsahovala totiž svatou relikvii – prst svaté Alžběty Durynské, svatořečené nezvykle rychle už čtyři roky po úmrtí. Alžběta, která se po smrti svého manžela a otce svých tří dětí připojila k řádu sv. Františka, dala postavit v Marburgu špitál, kde sama pracovala – ošetřovala nemocné, vařila, posluhovala… až ve svých 24 letech zemřela pravděpodobně na mor.
Bylo velké štěstí, že se při jejím pohřbu podařilo poutníku z místní vesnice ukořistit její prst.
Bude požehnáním pro všechny věřící.
Závěrečná poznámka:
Svaté ostatky či relikvie byly ve středověku velmi vyhledávané. Obchod s relikviemi kvetl (jen úlomků Svatého kříže bylo tolik, že by se z nich sestavil možná i menší srub). Sbírání ostatků (kterým se proslavil například i Karel IV) bylo mnohdy až fanatické a způsoby, jak byly ostatky sbírány, jsou pro nás naprosto nepochopitelné. Například z mrtvého těla výše zmíněné Alžběty Durynské, vystaveného před pohřbem, odtrhali poutníci vlasy, kusy látek, nehty, uši, bradavky či části prstů. Když v roce 1274 zemřel Tomáš Akvinský, mniši jej naporcovali a vytvořili řadu schránek s relikviemi, které rozprodali do okolních klášterů. O dvě století později donutili příbuzní krále Karla VI. rozdělit přítomným ostatky svého předka, Ludvíka IX. Rozebrali si i žebra či si rozdělili nohu…
Ostatky samy o sobě nebyly věcí uctívání, ale měly být prostředníkem ke konkrétnímu světci.
Foto: Alžběta Durynská
Téma: Mozkobouření
Jak na to?
Německo, Hamburk, 1642
Příprava mírového kongresu v Osnabrücku.
„To nemůžeme dopustit!“
„Váš návrh je nepřijatelný!“
„Ale vážení, přece nebude vyslanec v kočáře čekat! Prázdný kočár, byť kočár krále, nemůže mít přednost!“
„Nesouhlasím! Kočár krále má přednost vždy! I když je prázdný!“
„Není to neúcta k velvyslanci, kterého předjede prázdný kočár? To přece nemůžeme dovolit!“
„Ale pánové, musíme se dohodnout! Vždyť zatím jsme nepokročili ani o krůček! A to nemluvím o tom, že jsme ještě ani neurčili pořadí, v jakém budou vyslanci přicházet! Také se musí dořešit zasedací pořádek! Též kdo první smekne klobouky… nebo smeknou všichni na povel? Pánové, pánové, takových otázek… Jak se pak má dohodnou mír?“
Závěrečná poznámka:
V 17. století byla společnost přísně hierarchizována. Ceremoniály se staly základy diplomatických jednání. Smekání klobouků, míjení kočárů při příjezdech i odjezdech, postavení židlí, vzájemné pozdravy… to vše bylo pečlivě domluveno předem a nedodržování se občas i tvrdě trestalo. Když benátský vyslanec smekl klobouk v nevhodný okamžik, Ivan IV. (známý též jako Ivan Hrozný) mu jej přibil hřebíkem na hlavu.
Foto: Kongres
Děkuji všem za komentáře, ještě pořád jsem bez PC, takže se omlouvám, že nekomentuji více.
tak ty ostatky, resp. „rozebírání“ zesnulého, mě až znechutily – ano, čistě můj a čistě soudobý pohled (ušetřím vás blicího smajlíka, ale dost se mi sem vnucuje) (doh)
Bedo,víš kolik se na takovejch ostatcích-relikviích dá vydělat? Kdyby si někdo dal tu práci a spočetl,kolik kostí a kůstek se vydává za pravé..a kolik trnů měl ježíš v trnové koruně..jéje, to by byla čísla…a peníze,ty nesmrdí….když je poptávka…
zkus si přečíst od Vondrušky: Zloději ostatků,Prodavači ostatků,Vládcové ostatků a Sběratelé ostatků…
Stoslůvka Toro opět výborná, i když dnes opravdu ponurejší než jindy.
O fotografování post mortem jsem četla.
Nám to může připadat nepatřičné.
Ale tehdy to opravdu byla jediná památka na dítě. A ta úmrtnost dětí ve viktoriánské době byla děsivá.
Skvělé. Ty fotky post mortem jsou v principu děsivé, ale asi máme taky různé zvyky, které někdo později vyhlásí za zvláštní. Stejně děsivé mi připadne rozebírání mrtvoly na ostatky. Jenže je to opět ovlivněné dobou. Časem třeba někomu přijde zvláštní zakopávání placenty na zahradě.
Tak dnes se šoupnu pod Matyldu, protože řekla prakticky přesně to, co jsem chtěla napsat 🙂
Věřím, že ty posmrtné fotky lidem pomáhaly, hlavně u těch dětí. Dospělého si lidé pamatují, ale děti umíraly maličké…
Jinak si myslím, že protokol je pořád dost důležitá věc na setkáních mocných – přece jen významně snižuje možnost nenadálých konfliktů, které mohou mít nepěkné následky. Ovšem hřebík v hlavě je jaksi sám o sobě diplomatickým konfliktem!
Pravidla pro válku… no, asi to v nějakém směru pomůže. Samozřejmě lepší by byla pravidla proti válkám, ale jak se zdá, lidstvo stále ještě neumí bez válek existovat. takže díky aspoň za tu snahu o zmírnění následků.
Díky, milá Toro, zase jsem si početla a poučila se. (inlove)
No já sice pochopím ty fotky mrtvých dětí,ale nechápu tu zakopanou placentu…..
Když nemáš zahradu, nebo se ti nechce kopat díra na placentu, můžeš ji sníst. Budeš in.
No, to ještě není to nejhorší. Takový „lotosový“ porod, kdy nepřestřihnou pupeční šňůru, ale placentu vloží do košíku vedle dítěte a čekají, až samovolně odpadne, to je teprve cool…
tapuz, zvířata ji jedí, to je pravda, ale to už i lidi?????????????
a Ivo, lotosový porod musí být taky „chuťovka“ – jakpak dlouho to tak může trvat než odpadne? nezačne se to „čistě náhodou“ už mezitím kazit????????
Zvířata ji jedí, to je pravda. Zvířata potřebují po porodu co nejrychleji zlikvidovat pozůstatky porodu, aby snížila riziko, že v ten kritický moment pro sebe a hlavně pro mládě budou napadena. Jsou v ní samozřejmě i některé prospěšné látky, koneckonců, je to kus masa, pro masožravce představuje možná i potravu těsně po porodu, kdy je samice přece jen na nějakou dobu omezena v lovu. Žena v takové situaci zpravidla není, alespoň v našich končinách. Zvířata často dělají všelijaké věci, které lidi obvykle nedělají. Ale proti gustu… Dají se najít i recepty na lasagne z placenty nebo na placentový steak.
Když se placenta neodstřihne a čeká se, až samovolně odpadne, tak to může trvat i řadu dní. Placenta se sice nějak provizorně konzervuje tak, že se snad nasolí, ale to víš, že se kazí. Zkus nechat kus syrového masa týden v teplém pokoji 😀 . Tady už se nedá argumentovat ani těmi zvířaty, protože samice po porodu placentu od mláděte odkousne.
a jdu blejt , Velebnosti..ne ze zvířat,ale z těch „lidí“
Jo, to jsou ty pomatené domarodky a biomatky, rozum nad tím zůstává stát. (whew)
Tady máš i recept na koktejl: https://kitchenette.cz/clanek/182-privitejte-s-nami-rubena-a-pak-zase-hned-budeme-varit
Když jsem na to kdysi narazila, málem jsem se pozvracela. Od té doby její blog a články nečtu a když dřív psávala recepty do Lidovek do sobotní přílohy, nečetla jsem je, jen při pohledu na jméno se mi neudělalo dobře.
P.S. Doufám, že i tahle paní má zapnuté sledování odkazů na její stránky a přijde nám to vysvětlit.
Si piš, že má 😉
Hm, tak to se těším na to tóčo, minule mi to bohužel – byla jsem bez internetu a téměř i telefonu – uniklo.
A Dede se předem moc omlouvám, z toho minulého, i když jsem z toho neviděla ani řádku, jen o tom slyšela, mi bylo špatně snad týden, skoro jsem nespala.
to může, na mém názoru to nic nezmění a plně Tě chápu!!!!!
Mnoho fotiek, ktoré sú vydávané za viktoriánske post mortem sú upravované,alebo zle vysvetlené. Vysvetlenia napr. https://www.atlasobscura.com/articles/victorian-post-mortem-photographs.
https://www.skepticink.com/incredulous/2016/06/19/myth-victorian-post-mortem-photography/
Bezvadné, jako vždy.