„Kolik té huralky chceš?“
„Plný talíř, babi!“
Jakmile se ve vzpomínkách vracím do dětství, hned si vybavím konec prázdnin a sladkou vůni bezinkové kaše. Když jí babička na kamnech míchala, mluvila o ní jako o „huralce“. A já se nikdy nezeptala proč. Dnes mi ten název vrtá v hlavě, ale už se není koho ptát.
Recept na bezinkovou rozvárku, bezinková povidla a pár sladkých kaší se mi po mojí pilné babičce podařilo uchovat do dnešních dnů, a tak si moc ráda sednu se sešitkem v černých deskách a obdivuji se pečlivému a krasopisnému záznamu kuchařských dovedností našich babiček. Tenkrát si všechno zaznamenávaly a vytvářely tak nezapomenutelné malé rodinné dějiny.
Z babiččina receptového záznamníku:
Bezinková rozvárka
Vyzrálé plody bezinek odstopkujeme a spolu s nastrouhanými jablky rozvaříme s přidáním trošky vody na kaši. Podle chuti ji osladíme medem nebo cukrem. Když je rozvárka příliš řídká, zahustíme ji strouhánkou z bílého pečiva, popřípadě přidáme strouhaný perník. Možno přidat též předem namočené ovesné vločky.
Bezinková rozvárka
Bezinková povidla
Bezinky rozvaříme na kaši. Podle potřeby přidáme trochu vody, popřípadě nastavíme ještě jiným ovocem. Ideálně se osvědčila právě podzimní padaná jablíčka, která přezráním zmoučnatěla a už by nenašla jiného uplatnění. Bezinkovým povidlům však pomohou a zahustí je. Na litr rozvařené směsky počítáme s 500 g cukru. Za stálého míchání necháme cukr rozpustit a vaříme do zhoustnutí povidel. Někdy přidávám také špetku citrónové kůry a trochu vymačkané šťávy.
Horká povidla nalijeme do malých skleniček, zavíčkujeme, otočíme dnem vzhůru a necháme vychladnout. Poté skleničky obrátíme a uskladníme v chladném suchém sklípku. Jakmile povidla otevřeme, měli bychom je co nejrychleji zkonzumovat. Bezinky se totiž snadno kazí.
Co vy a rodinné zápisky? Schraňujete je po svých předcích jako oko v hlavě či snad sami pilně zapisujete?
Letošní léto sluníčko všechno upeklo daleko rychleji, než tomu bývalo zvykem, proto jsou někde i bezinky na keřích notně vysušené a nedají se k dalším kuchařským záměrům použít.
Bezinky
I tak přeji VŠEM měsíc srpen bezinkovou rozvárkou pěkně oslazený.
Šárka Škachová / www.gurmanka.cz / Kuchařka ze vsi
Promiňte, zase OT, absolutně OT, ale nějak mi to nedá.
Podívejte se zde, i na komentáře:
https://www.lidovky.cz/na-capkovi-je-vsechno-spatne-d16-/kultura.aspx?c=A180824_144057_ln_kultura_krku
Nebudu hodnotit článek, jen mě překvapilo, že nikdo z diskutujících (myslím, že mnozí starší lidé) si nevzpomněl na Roberta Pynsenta v 60. letech v časopise Mladý svět. Byl tam podobný rozhovor a překlad povídky Johna Lennona – bizarní čeština, asi dobře odpovídající bizarnímu originálu.
A z rozhovoru mi utkvěla zmínka o Karlu Čapkovi ve smyslu: toho ne, lepší je Karel Matěj Čapek Chod.
Váš názor by mě docela zajímal.
Ještě bych zdůraznil, že mi nejde o toho Čapka (to tam rozebrali shora dolů), ale fakt mě udivilo, že nikdo neuvedl, že před 50 lety bylo publikováno skoro totéž. Jinak bývá pamětníků všeho možného fůra.
Ten chlap mi přijde… no, divnej. Řekla bych, že na nás kouká přes svůj pyšně vztyčenej nos. 😛
Prostě mi z toho rozhovoru moc sympatický není, což neznamená, že je špatný ve svém oboru – dodávám, abych naznačila, že jde o můj subjektivní názor 😀
Ale se mnou je to těžké, já mám Karla Čapka moc ráda a velmi si ho cením. když mi jednou napsali, že moje povídky se čtou podobně jako ty jeho, brala jsem to jako obrovskou poctu. Takže s ním prostě souhlasit nemůžu – a naštěstí ani nemusím 🙂
Asi se mezi diskutujícími k článku nenašel zrovna nikdo, kdo před padesáti lety četl jiný článek tohoto člověka v MS, no, to je celkem jednoduché.
Pana Pynsenta neznám a s jeho dílem se ani nebudu seznamovat. Rozhovor je hloupý, osobně bych řekla, že ten člověk chce záměrně provokovat, aby ukázal, jaký je borec a co všechno si klidně troufne. Nabízí se otázka, proč se celý život zabývá bohemistikou, když nynější i dříve žijící Čechy považuje v podstatě za blbce (což ovšem u Angličana není nic nového). Není to pak promrhaný život?
Jeho názory na Čapka – kteréhokoli, a vlastně na jakéhokoli českého spisovatele, jsou mi dokonale lhostejné. Význam pana Pynsenta se pro mě osobně limitně blíží nule. Zatímco Karel Čapek je osmdesát let po smrti (ano, letos to bude už neuvěřitelných osmdesát let) z mnoha důvodů stále proslulým autorem, jistě nebudu daleko od pravdy, když si myslím, že u pana Pynsenta tomu tak určitě nebude. Ale jestli někomu přijde zajímavý, nechť si ho užívá.
Jak tak koukám ven. tak mě ten bezinkový keř začíná „přemlouvat“. Marmeládu z černého rybízu jsem letos nedělala, jen pár malých skleniček s cukrem, tak že bych třeba mohla zkusit ta povidla? Nemusím toho dělat moc, pár skleniček ze zvědavosti. 🙂
Tečka:
Třeba ke zvěřině se mohou hodit … bezinková povidla 🙂
Gurmánko, já mám po babičce taky černý sešit s recepty, ale velkoformátový, A4. A můj pečlivý děda do něj před těmi dávnými lety udělal po straně takové ty zářezy na abecedu, jak ve slovníku nebo v encyklopedii. Kus přední desky chybí a je to celé pěkně zohýbané a ohmatané. Zdaleka ne všechny stránky jsou ovšem popsané, ale zato jsou v tom všude zastrkané všelijaké lístečky s napsanými recepty a výstřižky s recepty z dávných novin a časopisů.
Po mamince mám kuchařku „Vaříme zdravě, chutně a hospodárně“, vydání z roku 1955 (pro zajímavost jsem si trochu zagooglila a zjistila jsem, že tahle skvělá kniha vyšla zatím naposledy v roce 2006!) s černobílými fotkami. Je v ní snad všechno, včetně kapitoly o prostírání stolu a o chování u stolu 😀 ), ještě se snad nestalo, že bych v ní něco nenašla. Má poničenou vazbu, je celá zahmataná, flekatá, místy i mastná, je v ní nastrkaná spousta záložek, lístečků, výstřižků. Znám ji celý svůj život a maminka podle ní udělala tolik dobrot!
Já tuhle kuchařku měla taky, měla zelenobílý kostičkovaný přebal, ráda jsem si v ní prohlížela a plánovala si, co bych mohla zkusit. Když jsem se stěhovala z velkého bytu sem a potřebovala trochu zredukovat knihovnu, pozvaný antikvář po ní hned skočil.
tapuz:
To jsou pravé rodinné poklady. Za léta jsem si nastřádala také dost materiálů z historie celé naší rodiny a stále mám to štěstí, že mohu svou babičku (táhne ji na 100. let) vyzpovídat. Staré kuchařské knihy jsem nashromáždila i díky milým sousedkám, které už mezi námi nejsou. Svěřily mi dokonce i některé ze svých osobních zápisků atd. Toho si moc považuji a ráda se do té jejich i mojí minulosti ohlížím 🙂 Sama mám několik sešitů se zápisky (ještě krasopisem vlastní rukou, který se mi rok od roku horší, protože ho netrénuji a píši v podstatě jen na pc 🙁 Zažila jsem dobu, kdy jsme si recepty vystřihávaly z novin a časopisů, přepisovaly je na papírky jedna od druhé a lepily je do sešitků s recepty 🙂 Úsměvná historie, jak nám doba v tomto směru pokročila k novým netušeným technologiím… ovšem staré recepty stále mají svůj smysl a jsou v té správné rovnováze s krajinou, ročním obdobím a tím, co máme na dosah a co bychom měli uctívat.
Na bezinkové víno/likér? , mám dobrou vzpomínku. Za dob studií v Praze, jsem občas zašla k prastrýcovi, který žil se svým přítelem ve starém činžáku se čtyřmetrovými stropy. Jednou jsem k nim přišla a spadla mi brada – v obýváku měli na zdi nad sekretářem fialový trojúhelník, který pokračoval vymalovaným stropem v půlce místnosti. Na dotaz, co se stalo, jsem slyšela hodně nepublikovatelných výrazů na ten produkt v lahvi, který dostali od nějaké známé. Asi to bylo špatně udělané a v teple začalo kvasit…
Bezinky jsme nějak nikdy nezpracovávali, rozvary se u nás dělaly hlavně z drobného zahradního ovoce: rybízu, malin a angreštu. Dávalo se to hlavně na tvarohové placičky, což byla varianta na tvarohové knedlíky – jen místo náplně dovnitř knedlíků se na placičky lil ten rozvar.
Povidla děláme klasicky ze švestek, loni jsem kombinovala švestky s arónií a bylo to moc dobré.
Žádné kuchyňské zápisky nevytvářím, moji vnuci si holt budou muset babiččiny úvahy nad vařením číst na internetu:)) Obvykle vařím intuitivně, aktuálně potřebné pečicí návody (hlavně různá těsta) si přepisuju na malé barevné lístečky, které žijí svůj společenský život v kuchyňské lince mezi hrníčky – takže zase nic, co by se dalo podědit 😛
Dede:
Jestli se internetové servery dokáží po létech obsahem s naším přispěním ještě chlubit, bude to fajn 🙂 Zatím mám zkušenost, že některé rukou psané zápisky jsou věčnější. Např. ztracený mobil a nepřepsaná data všech důležitých mobilních čísel mi jednou již pořádně zavařila. Několikrát jsem chybou v pc přišla o data a stalo se mi to vlastně i na internetovém serveru. Možná proto mám ráda knihy v pevné vazbě a v podstatě i ty zápisky. Když jsem pilná, tak si texty vytisknu a zakládám je do šanonů. Ovšem mnohem častěji si říkám, že vím kde je mám na netu, a že to vlastně stačí. Vytisknu je až někdy, … až bude čas 🙂
Pamatuji na bezinkové polštářky – tence vyvalované těsto přehnuté do kapsiček a uvnitř s trochou bezinkových povidel, to vše dokřupava osmažené a zasněžené moučkovým cukrem 🙂
Já vlastně používám jen květy na sirup a do čaje… plody ne a letos leda jako sušené, jsou ve velice špatném stavu. Mí rodiče dělávali likér, prý nesmírně zdravý, v posledních letech přešli na rakytník 🙂
Matylda:
U nás bezinky tak docela neuschly, tak se s nimi dá ještě něco podnikat, ale ta letošní horka byla úmorná pro všechny porosty, které nebyly přistíněny. To vidím jak na našich zahradách, tak v sadu … To je holt daň horkému létu.
Já ty bezinky nějak nemohu, vadí mi ta jejich vůně, či pro mne spíše pach. Navíc není nad švestková povidla, eventuálně hrušková. Nějak nevím, s čím bych ty bezinky spářila, což mi u povidel problém nedělá. Třeba bramborové placky.
Co se týče zápisků, moje nymburská teta byla excelentní kuchařka a u maminky zcela jistě její zápisky budou. Já si čtu recepty, ale když přijde na vaření, většinou vařím „intuitivně“
no,jde to místo brusinek ke svíčkové nebo ke zveřině, k paštikám….kdo to rád…já raději limonádu z květů a kocmatice….bezinkové víno jsme ochutnala, no víc už ne…jinak se s nimi dobře barví a používají se i jako potrav.barvivo…
Za čerstva je nezobejte!
Jsou totiž mírně jedovaté! Stejně jako listy a kůra bezu černého, kde je však škodlivých látek více. Takže nějaký čerstvě vymačkaný džus z bezinek by se na vás nejspíš nepěkně podepsal. Přinejmenším úporným průjmem či zvracením a celkovým pocitem slabosti. Tepelné zpracování nebo v případě vína zkvašení tyto látky spolehlivě zničí. Stejně tak jsou bezpečné i sušené bezinky, kde je tento jed už také neutralizován, navíc působí proti průjmu.
Moje babička dělávala z bezinek vynikající limonádu, takže jsme jako děti ochotně chodily trhat. Ve sklepě vždycky stálo několik pětilitrovek a my se nemohli dočkat. Kolik čeho do těch sklenic dávala, to samozřejmě už nevím. Jen si pamatuju, že navrch dávala kousek chlebové kůrky, a pak to cedila přes „kloucek“.
Na jedné dovolené v Nebákově dělali v hotelu bezinkovou zmrzlinu. Zřejmě jako základ používali něco jako ten rozvar, protože v červenci ještě bezinky nebyly zralé. Ta zmrzka byla tak dobrá, že bych za ni klidně obětovala i večeři.
Strejda, který byl „nejchytřejší“ na světě přinesl jednou od někoho lahev bezinkového likéru a dával jednu lžičku bratránkovi na noc. Údajně to mělo zklidnit jeho hyperaktivitu. Nedal si to vymluvit, a bratránek z toho začal mít noční děsy. Bylo to fakt hrozné, uprostřed noci vyletěl a začal křičet, že jsme ho slyšeli o patro výš. Nakonec teta při jednom tom záchvatu zavolala doktora a ten mu děsně vynadal. Přestal s tím a bratránek se okamžitě zklidnil. Jenom pár dní nechtěl chodit spát, protože měl strach z toho, že se mu bude zdát něco ošklivého.
Zkopírováno ze stránky Vitalia.
ano,měl se tam objevit odkaz na jejich stránky, ale koukám, že neobjevil….
Inko, jsem ráda, že nejsem sama, kdo má rád bramborové placky i na „sladko“. Málokdo to dříve znal. My jsme si na placky dávali marmeládu z černého rybízu, to bylo strašně dobré. Já vím, že né každý má černý rybíz rád. Povidla se nevařila, z jediné švestky kterou jsme na zahradě měli, se to ani nevyplatilo, protože jsme ji skoro celou jako děti otrhaly.
Když jsem dělávala bram placky manželovým klukům, plnila jsem je masem a jedli to ke špenátu. Já si ze zbylého těsta pár placek usmažila. Když mě viděli, čím si je mažu, tak valili oči. Ale ochutnali, a já si musela zbylé placky bránit.
Moje maminka taky měla sešit s recepty, většinou opsanými z časopisů, ale tam se především řešilo, co čím nahradit, protože to bylo v době nedostatku prakticky všeho. Tak jsem si z něj opsala jen dva recepty, jinak vařím taky spíš od oka a podle momentálního nápadu
bramborové placky jím odmala a s marmeládou je u nás jedl jen otec, mazal si je povidlama a sypal mletým makem s cukrem, já je mám ráda suché nebo pokapané kachním nebo husím výpekem….
Ale já jsem nepsala, že by nikdo bramplacky nejedl, ale že se každý divil, že je jíme i s marmeládou. Každý přiznával buď suché, nebo plněné masem, nebo potřené špenátem.
no já ti taky píšu,že je jím odmala,ale s marmeládou že je jedl jen otec…nikdo jinej z rodiny…
U nás se odjakživa jedly bramborové placky nasladko, se švestkovými povidly. Maminka jich vždycky nadělala hodně, v jednom rendlíku rozpustila sádlo se škvarky a v druhém rozehřála povidla s rumem a každý si dal slanou i sladkou.
Stejně tak to bylo vždycky s bramborovými šiškami. Půlku maminka vyklopila z hrnce do pekáče s osmaženou a osolenou strouhankou a škvarky a dala ještě zapéct do trouby, na druhou půlku dávala přímo na talíři právě taková rozehřátá povidla, trochu cukru a másla.
Máma i táta to znali ze svých rodin, takže ta tradice bramborových výrobků nasladko byla dlouhá. Já sama se pořád nedovedu rozhodnout, která varianta mi chutná víc 😀 .
Vidíš, a třeba u nás v práci (pražáci) to vůbec neznali. A já se zas divila kolegovi, který když zjistil, že v závodce bude k obědu bramboračka, utíkal si do vedlejší samoobsluhy nakoupit šátečky s marmeládou. Vyvětloval mi, že vyrůstal u babičky na Šumavě a tam se to takhle jedlo. Manžel ani jeho kluci to taky neznali. Nevím, možná to u nás zavedla babička, která se narodila v podkrkonoší.
No vidíš, a my jsme Pražáci. I když oba moji rodiče byli původem z Plzně, ale já už jsem narozená v Praze, křtěná Vltavou (dneska už v Praze pomalu vzácný druh 😀 ). Tak možná to bylo zvykem i v západních Čechách. Hlavně, že je to dobré, ať už je to zvykem odkudkoli!
Tečka:
Zajímavé 🙂 K nám jezdí bratranec mého muže (již léta Pražák, ale původem od Kroměříže) a ten zase k bramborové polévce přikusuje palačinky s marmeládou. Přišlo mi to trochu podivné, zajídat bramboračku sladkými palačinkami s jahodovou marmeládou, ale bylo mi vysvětleno, že to tak pamatuje od dětství a u nich doma to bylo normální 🙂
Inka:
O švestkových povidlech raději nemluvme. Letos je švestek opravdu nadúroda a jsou fantastické. Povidla vaříme každý rok, ale letos si zajistím termín v nejbližší palírně a budeme je zkapalňovat 🙂 Pochopitelně se nevyhnu přípravě nějakého toho švestkového kompotu, párkrát naplníme plechy švestkovými koláči a potom ještě s rodinou vyrazíme do zářijového Toskánska, kde si „doufám“ od všeho odpočinu a konečně dočtu knihy, které jsem si na letošní léto nachystala 🙂
Já mám nasušeno 25 kg švestek (už hotový produkt) a ještě něco přibude. Nenávidím švestky (devil)
nadúroda? Tak u nás jsou ma stromech i pod nimi vyschlé,bez cukru bez chutí..jo,vlastně chu´t mají,jak piliny to chutná, trpké piliny….
sharko, minulý týden jsem byla u ri a ta má švestku obsypanou a ty švestky z ní naprosto úúúúúúúžasné (h) (h) (h)
huralky- projdi si Šárko tohle, bod 7.
https://cja.ujc.cas.cz/CJA2/files/02-0288.pdf
sharka.68
díky za odkaz! 🙂