V druhé várce historických stoslůvek z roku 2017 se ohlédneme jak do nedaleké historie za jedním z členů Klubu 27, tak i do dávné Anglie, kde se podíváme, jak to bylo s počátky létání v této ostrovní zemi. V posledních dvou příbězích navštívíme mé oblíbené Rožmberky. Nakoukneme na jednu z bohatých svateb a pak se podíváme, jak to vlastně měli šlechtici s financemi a majetky.
Téma: Předtím a potom
Historie poměrně nedávná, 23 let opravdu není mnoho. Ale historie už to bohužel je…
„Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.“
Dnes je tomu 23 let, kdy zemřel Kurt Cobain. Zpěvák, jehož doběhla vlastní sláva, zpěvák, který vytáhl grunge hudbu z garáží a dostal ji na první místa hitparád.
Jenže… byl to možná právě úspěch, který ho zničil. Roztěkaný život, roztěkaná hudba, sláva, drogy, život nahoře, život dole, drogy, žena, turné, dítě, tlak producentů, první pokus o sebevraždu, léčba, útěk, druhý pokus… a poté vstup do Klubu 27.
Změnila ho hudba? Nebo úspěch? Bylo mu lépe předtím, nebo potom? Kdo ví…
„Je lepší shořet než vyhasnout…“
Závěrečná poznámka:
Zde pár informací pro ty, kterým neříká nic Klub 27.
Foto: Kurt Cobain
Téma: Bezpečnost letového provozu
Anglie, kolem roku 1000
„Ustupte!“
„Běžte jinam!“
„Tam si nestoupejte, ať má místo!“
„Pozor na děti!“
Kolem kamenné zvonice se přeléval dav zvědavců. Benediktin Eilmer bude létat! Vyrobil si křídla z vrbového proutí a pergamenu!
„Skočil?“
„Ještě ne!“
„Už?“
Eilmerovi na věži tluče srdce jak o závod. Teď, anebo nikdy! Dokáže to, co Ikarus?
Odraz a… letí! LETÍ!
Dlouhých 200 metrů plachtil Eilmer, než, slovy kronikáře Wiliama z Malmesbury „Zmítán prudkostí větru a vírem vzduchu, stejně jako svou unáhleností, spadl. Zlomiv si obě nohy, navždy zůstal chromý.“
Přežil.
Belhaje se o berlích všem vysvětloval, že ví, kde se stala chyba.
Neudělal si vzadu ocas!
Závěrečná poznámka:
Létání přitahovalo lidi odedávna. Maur Armen Firman sestrojil něco jako závěsný kluzák z plátna již kolem roku 825 a údajně měl vykonat úspěšný let z věže v Cordóbě. Mnich Eilmer z Malmesbury (asi 981-1069) provedl svůj let z věže vysoké přibližně 25 metrů. Uletět měl dle dobových záznamů více než jeden furlong (osmina míle, cca 200 metrů) a příčinou jeho neslavného pádu byla zřejmě panika, která se ho při letu zmocnila. Chtěl svůj pokus znovu opakovat, ale opat mu další pokusy zakázal.
Kulhavý Eilmer se stal známou postavou v opatství. Proslavil se také jako člověk, který dvakrát v životě spatřil Halleyovu kometu, neboť se dožil opravdu úctyhodného věku. Poprvé ji zahlédl jako chlapec v roce 989, podruhé v roce 1066 už jako ctihodný kmet.
Foto: Eilmer
Téma: Jsme tým
Ta svatba stála hříšné peníze…
Ne, nebudeme si dnes povídat o Kainarovi. To mi jen při psaní drabble vytanula na mysli jedna jeho báseň. Ale jak pravdivá! Tato svatba opravdu stála hříšné peníze…
- listopad 1600
Hrabě Jan Zrinský ze Serynu, poslední výhonek rodu pánů z Růže si bere za manželku Marii Magdalénu Novohradskou z Kolovrat.
Rezidenční město Český Krumlov, ve kterém žije asi 2 100 obyvatel v 336 domech, se ve dnech konání svatby pořádně zaplní.
Dvanáct kuchařů a kuchtíků rožmberského panství pracuje ve dne v noci. Spolu s nimi dalších 26 kuchařů, kteří přijeli na výpomoc.
Svatba posledního rožmberského vladaře je impozantní. Do rodového sídla se sjelo přes 300 hostů s doprovodem, ve stájích stojí přes 900 koní. A všechny je nutno nakrmit.
Na svatebních stolech se objevují jídla z masa skopového, telecího, vepřového i hovězího. Nechybí drůbež, ryby, lesní ptáci, paštiky, uzené ryby. Hodokvas doplňuje pečivo, makové koláče, sýry, hrušky, jablka, exotické ovoce, cukrovinky či nazdobené dorty. Jídlo hosté zapíjejí uherským a rakouským vínem či korbely piva.
Zvládnout takovou akci vyžaduje opravdu týmovou práci.
Závěrečná poznámka:
Perlička na závěr – jídlo muselo být na něčem podáváno, ale ani honosný rožmberský dvůr nebyl vybaven potřebným počtem cínového či stříbrného nádobí. Celkem 58 českokrumlovských měšťanů zapůjčilo na zámek 138 cínových mís, 168 talířů, 60 ubrusů a stejný počet ubrousků. Vše si prozřetelní měšťané označili monogramy či grafickými značkami. Bohužel řada z nich své nádobí již nikdy nespatřila. Spolu s dekorativním stříbrným stolním nádobím a damaškovými textiliemi posledního Rožmberka se při svatbě staly předmětem rozsáhlých krádeží a následného prodeje v Čechách i na Moravě.
Inu, lidé se zřejmě moc nemění.
Pramen: Václav Bůžek, Josef Hrdlička a kol.: Dvory velmožů s erbem růže
Poznámka č. 2: Pokud vám připadá, že se jménem Jan Zrinský ze Serynu jste se už potkali, nemýlíte se. Jedná se o dítě, které odvážela Eva Rožmberská ze Szigetváru, kde posléze zahynul hrdinskou smrtí její manžel a otec malého Jana, Mikuláš Zrinský ze Serynu (viz Čtvrté sáhnutí do drabblecího kapsáře, vyšlo 2. 7. 2018 na Dedeníku, část Nový Leonidas).
Foto: Český Krumlov
Téma: Tak za kolik?
Hrady, zámky, paláce… lesk a sláva. Kde na to však brát?
1565 – 1611, Jižní Čechy
Finanční nároky velmožů bývaly mnohem větší než příjmy z jejich panství. Navíc se na jejich penězích přiživovali úředníci, kteří se často měnili, a kontrola téměř neexistovala.
Své potřeby páni řešili jednoduše – půjčkami.
Jednu takovou vám teď představím.
V roce 1565 půjčil Fridrich Doudlebský Jáchymovi z Hradce 500 kop grošů českých.
V roce 1590 pořád nebyla půjčka splacena, převzal ji syn Petr starší Doudlebský.
V roce 1595 stále nesplacenou půjčku převzala vdova po Petru starším Doudlebském Anna.
Půjčka byla splacena v roce 1599 – po dlouhých 34 letech!
Třikrát změnila věřitele, na úrocích za ty roky obdrželi Doudlebští více než tisíc kop.
Závěrečná poznámka:
Čtení o finančním hospodaření té doby je velmi zajímavá literatura. Úvěry velmožům poskytovali dvořané, jejich úředníci, sousedé – nižší šlechta. Standardní úrok té doby byl šestiprocentní, vyšší úrok či naopak bezúročné půjčky bývaly spíše výjimkou. Jak rostla zadluženost rodů, rostly i počty věřitelů.
Jáchym z Hradce dlužil v roce 1565 asi 80 osobám.
Adama II z Hradce úvěrovalo v roce 1595 přibližně 113 věřitelů.
Vilém z Rožmberka měl v roce 1589 až 1592 úvěrové vazby k cca 250 osobám.
Na sklonku rodu Pánů z Růže, v letech 1592 až 1611 uplatňovalo finanční pohledávky vůči Petru Vokovi už přes 650 věřitelů.
Jak je možné, že nebankrotovali? Měli jména, tituly, pozice, úřady. Časem však ani to nepomáhalo – rozprodávaly se rodové statky, klín se vytloukal klínem.
Ale ani v době největšího zadluženi nikdy neomezili své výdaje na okázalou reprezentaci svou, své rodiny, svého dvora. Nemohli. Byli přece šlechtici!
Inu, jiná doba…
Pramen: Václav Bůžek, Josef Hrdlička a kol.: Dvory velmožů s erbem růže
Foto: Vlastnoruční podpis Petra Voka
Tak o Klubu 27 nic nevím, asi proto, že se týká hudebníků, jejichž hudba je mi cizí. Ona ta mašinerie kolem šoubyznisu semele hodně lidí a drogy jsou na první pohled sice účinnou berličkou, ale je to cesta do pekel.
Touha létat jako ptáci se vine lidskými dějinami od nepaměti, viz Ikaros, Michelangelo a spousta dalších bezejmenných, kteří se o to v průběhu dějin pokoušeli. A dneska to vlastně bereme jako samozřejmost, ale je dobré si připomenout, co té naší „samozřejmosti“ předcházelo. To byla odvaha!
Máš pravdu, Tečko, rychlá sláva, peníze a drogy, to je smrtelná kombinace, povětšinou. A co se týká létání… byli jsme teď na výstavě Cosmos, a když jsem viděla, v jakých skořápkách se létalo do vesmíru… kosmonauti muselí být bez nervů či co. Já bych do toho nevlezla ani za nic.
Toro moc pěkná stoslůvka, ostatně jako vždy.
Létající mnich byl statečný muž, já bych to nedala.
Děkuji, Míšo. Ani já ne 🙂
Milá Toro – tvá stoslůvka jsou vždy moc zajímavá.
O Rožmbercích si vždy ráda počtu a je mi docela líto, že vyhynuli po meči i po přeslici 😉 – docela bych ráda věděla, jak by to s jejich rodem pokračovalo do dnešních dnů. Jo a s těmi dluhy – holt i dnes je mnoho lidí, kteří se řídí heslem „Na dluhy neprší!“
A k panu Zrinskému – cestou do a z Chorvatska jsem si všimla cedule, která nás zvala k návštěvě hradu Zrinskych u Čakovce – hned jsem si vzpomněla na tvoje drabblátko!
Létající mnich má můj obdiv, neb já se létat bojím moc a moc (protože nemám ocásek!)
No a ke klubu 27 – co dodat! Mnoho zmařených životů … (u)
Létajcícího
Ygo, o tom jsem také přemýšlela. Vzhledem k tomu, že majetek a vše po Rožmbercích získali Švamberkové, kteří se účastnili stavovského povstání, předpokládám, že by Rožmberkové – asi – byli na stejné straně. Švamberkové o majetek po Bílé hoře přišli, vymřeli pak myslím brzy též, po meči určitě. Jak by dopadlo stavovské povstání, kdyby byl rožmberský rod v plné síle, kdoví… To už nikdy nezjistíme. Možná se mohly dějiny ubírat úplně jinou cestou. A možná taky ne…
Jelikož a protože byly Rožmberkové velmi silným „protihráčem“ ve hře o český trůn (ne nadarmo se o nich mluví jako o vladařích), myslím, že by jim odzvonilo, neb v zájmu zachování koruny na hlavě pomazaných Habsburků by nakonec skončili – ať by stáli na Bílé hoře na kterékoli straně … možná dobře tak, že jejich rod skončil s panem Petrem Vokem blahé paměti …
Kdoví. Možná, kdyby byli opravdu silní Rožmberci a páni se za ně postavili, Habsburci by tu vůbec nebyli. Ale to je jen kdoví a jestli a prostě, dějiny jsou jak jsou a je to. 🙂
Milá Toro, díky za zajímavé informace. O Klubu 27 jsem si ráda přečetla na odkazu. Tolik mladých životů a úplně zbytečně zmařených!
Nedivím se touze člověka létat jako pták. Letěla jsem 2x malým letadlem a pamatuji si tu euforii, kterou jsme z letu měla. Dopravní letadla mne moc neberou, je to lítající autobus.
Ten zadlužený nadstandart užívá i dnes hodně lidí. Ti méně vlivní na něj doplatí a ti VIP si buď nakradou jinde a dluh zaplácnou nebo se jim odplata „vyhne“. Tu a tam se musí mezi nimi najít obětní beran, aby se lid uklidnil a měl o čem mluvit.
Alex, mluvíš mi z duše
Díky, Alex. Mění se svět kolem nás, technika kráčí dopředu mílovými kroky, ale lidi se nemění. Nebo to tak aspoň nevypadá…
Díky, milá Toro, za další báječné čtení. Dnes se mi nejvíc líbil létající mnich – přišel na to, proč si (asi… taky… :)) ty nohy zlámal! Ocas chyběl 🙂
Obdivuju lidi, kteří jsou schopní na vlastní nebezpečí posouvat lidské vědění dál (inlove)
Dede, díky. A že jich bylo, těch lidí, že?
Někdy si říkám, že bych ta dávná jídla ráda ochutnala. I když si myslím, že by nás leccos překvapilo. Popis té svatební hostiny vypadá skvostně- i když chování těch, co si rozebrali to, co jim nepatřilo, o dost méně skvostně, byť povědomě. Nikdy jsem se nedokázala srovnat s českým úslovím „kdo nekrade, okrádá rodinu,“ přišlo mi to vždycky trapné.
stačí se juknout jak to zkoušel Heston Blumenthal, ráda jsem se na vaření s ním dívala…… jídla ze dvora anglických králů byla někdy překvapením i pro něj….
Tady mi přijde vhodná poznámka, o tom, že příležitost nedělá zloděje, příležitost ukáže, kdo je zloděj 😛
Jinak i já bych jídla ochutnala ráda, byť opatrně 😀
Popisy svatebních hostin jsou docela zajímavé čtení. On vůbec život lidí v těch dobách byl zajímavý. Já mám ty encyklopedie a podobné knihy prostě ráda. Člověk kolikrát jen kouká…
Já mám někde v knihovně knížku, která se přímo zabývá jídlem a vařením v 15. století. (knihovnu jsem teď několikrát přeryla a je to ještě horší, než dřív, proto ji nepůjdu hledat) Jídla jsou tam hodně zajímavá, hlavně použítím surovin a kupodivu i exotického koření (samozřejmě jen u těch, co si to mohli dovolit). Já bych taky některá jídla ochutnala, taková svatební žranice musela být nezapomenutelná. Ale s přihlédnutím k tomu, jak, a za jakých podmínek byla připravována bych byla velmi opatrná. No, nevím.
Možná lidé dřív byli vůči, řekněme nestandardnímu jídlu, odolnější. Kdo si to mohl dovolit, jedl samozřejmě čerstvé a kvalitní potraviny. Ale takových bylo relativně málo. Většina lidí bylo chudých a často byli rádi, že měli k jídlu vůbec něco. Takže fakt, že je něco třeba částečně plesnivé, nahnilé, zavánějící nebo špinavé a nehygienicky připravené, moc neřešili. Ostatně v takovém prostředí i žili, takže je to nijak nerozhodilo. Jednou jsem četla knížku od nějakého českého historika (bohužel si nepamatuju ani název knihy, ani jméno autora) o tom, jak ve středověku žili venkované – zemědělci. Myslím, že nikdo z nás by tak nechtěl žít ani pár dní, natož celý život. I když ten jejich život byl oproti našemu zpravidla velmi krátký, nikdo z nás už by tu dávno nebyl a pokud snad náhodou ano, byl by to malý zázrak a výjimka potvrzující pravidlo.
Ale v tom s tebou naprosto souhlasím, tehdy prostě žili lidé někdy z ruky do huby a jedli to, co bylo. Já jsem jen napsala, že bych některá ta jídla ochutnala, ale z pohledu dnešního člověka by byl pohled do zákulisí asi nepřijatelný.
Však já se s tebou nepřu, jen tak uvažuju. No, a když se to tak vezme, tak bych ani dneska nechtěla radši nahlížet do zákulisí 😀 .
Myslím si, že bychom se divili, kdybychom se dokázali vrátit v čase. Myslím, že bylo mnohem větší ticho – kromě měst tedy, ale taky mnohem větší puch a hygiena vůbec asi byla mizivá. I když kdoví, možná se pleteme.
Vždycky si představím „léčbu“ bolavých zubů a v ten moment mě spolehlivě opustí romantické představy o návratu do jakékoli minulosti 😀 . Ale fakt je, že za pár století, jestli budou lidé ještě existovat, si budou o nás myslet totéž.
Všeho moc škodí, i hygieny. Protože každý organismus,nejen člověčí, pokud je uchráněn kontaktů s nečistotou, začne choulostivět a ztrácet imunitu. Naši dávní prapředkové dokázali pít vodu z louží a bez následků. Dnes už to umí jen zvířata.