Kvííík, kvííík, brrr, brrr… Sedím v křesle, sleduji Zoom a přemýšlím, odkud to jde. Z debilgrafu to není, z kocourka také ne, ten leží vedle mne na svém polštářku, stočený do klubíčka, takže ve večerním šeru vypadá, jako ušatý kravinec a okolní dění je mu dokonale u zadku.

Kvííík, kvííík – aha, mobil. Takže do pracovny, odpojit od nabíječky a…

Ahoj, prosím tě, nevíš, kde by se dala nafotit nějaká cordata a eventuelně i monophylosa?

Vím a možná, že zrovna pokvetou, doba by odpovídala. A což takhle nějaký atrorubens, dal by sis?

No to taky a rád. Na kdy to vidíš?

Což zítra?

To by šlo. Kde se sejdeme?

Jako obvykle, před desátou u Libeňského nádraží.

Dobře, přijedu.

Brněnský rychlík měl jen několik málo minut zpoždění, takže jsme okamžitě vyrazili. Blankou na Patočkovu a pak na D6 směr Karlovy Vary. Do Nového Strašecí se frčelo pohodově, ale dálnice se brzy změnila v Dál nic, pokud pomineme stopy zemních prací na pokračování. V Řevničově jsme uhnuli nejprve doprava na Slaný, o kousek dál doleva na Kroučovou a po výjezdu z vesnice se nám otevřel monumentální pohled na pramennou mísu Kačáku čili Loděnice.

Kačák je 65 km dlouhý potok, který původně tekl přes Kladno a Kralupy do Vltavy, ale později se mezi Kladnem a Žehrovicemi země jaksi vzdula a tok potoka se obrátil k jihu, takže dnes se vlévá do Berounky u Srbska. Pramenná oblast v okolí Kroučové je zdrojnicí pro vícero toků; Bakovský se vlévá u Úholiček do Vltavy, Smolnický a Třebocký tečou do Ohře.

Kačák sám má celkem čtyři prameny, počínaje nejjižnějším, který je nejvyšší, přes geografický, vyznačený na mapách Seznamu, po nejvydatnější, uměle podchycený pod chmelnicí na Bělce. Poslední je v rybníčku na návsi v Kroučové. Masiv Džbánu je tvořen usazenými horninami, především opukou, která se v něm dodnes těží.

Bradáček srdčitý

Usazené vrstvy byly vytlačeny do výšky tektonickou činností, na úrovni okolí vznikla nepropustná vrstva podložních vyvřelých hornin a tím vznikl, protože opuka je porézní a silně nasákavá, obrovský přírodní vodojem. Vyvěrající voda postupně opuku rozplavovala a odnášela, takže časem vznikla dlouhá a úzká údolí, strmě končící v místech, kde hornina kladla erozi větší odpor a kde jsou dnes prameny.

Pomalou jízdou, za kochání krajinou, dnes sice obhospodařovanou, ale stále s ostrůvky lesních porostů, jsme se dostali do Kroučové a začali stoupat k vrcholu, který zde tvoří rozvodí mezi povodím Ohře a Berounky. Kousek od nejvyššího bodu je triangulační věž, doplněná základnovou stanicí GSM. Na sever se otevírá pohled na elektrárnu Počerady, na východ je mělké a široké údolí Kačáku, se šňůrou rybníků, na jihu se rýsuje Křivoklátsko a na západ je les, svažující se do průsmyku, kterým vede železniční trať z Loun do Rakovníka.

A protože jsme z pozorování krajiny dostali hlad, zastavili jsme se, cestou zpátky na Karlovarskou silnici, v motorestu na Šustně. Objekt leží u křižovatky silnice č. 6, (Praha – K. V) a silnice č. 229 (Louny – Rakovník) a název, který si poskytováním jistých služeb vysloužil už za první republiky, přežil i budování socialismu a revoluci. Uvnitř najdeme slušné posezení, poměrně dobrou kuchyň a bohaté porce slušného jídla za téměř socialistické ceny, hned naproti je benzinová pumpa s rovněž příjemně levným sortimentem pohonných hmot.

Bradáček srdčitý

Odcházíme, přistavte jeřáb! Zvednout se s plnou cejchou z pohodlné židle bylo poněkud pracné, ale zadařilo se. Příjemně přecpáni jsme usedli do přibližovadla a vyrazili na další cestu. Provoz byl minimální, obloha příjemně pod mrakem, nikdo nezávodil, ani se nesnažil bourat, a tak se před námi brzy objevila Andělská hora a pak už Karlovy Vary. Odbočili jsme na Nejdek, pak přes trať na Rudné/Vysokou pec a po úzké silničce se začali škrábat do kopce. Na rozvodí jsme na křižovatce zaparkovali a dál pěšky.

Patník, louži pod kořeny borovice i velký bochan mechu, ze kterého Cordaty předloni vyrůstaly jsem našel hned, ale mech byl dost zdrchaný a rostlinky měly místo kvítků jen drobné suché kuličky na oschlých stoncích. (Ještěže mám v archlívu fotky z dřívějška).

Rod bradáček je v ČR zastoupen pouze dvěma druhy: Bradáček srdčitý, (listera cordata) a bradáček vejčitý. (Listera ovata). Oba druhy jsou vzhledově téměř totožné, (pod zemí oddenek, množina stonků, na každém dvojice listů, postavených proti sobě a květenství), ale jinak se liší jako oheň a voda.

Bradáček srdčitý je drobná rostlinka, velice vzácná, rostoucí výhradně na živém rašeliníku na okraji rašelinišť v horských oblastech. V ČR jej najdeme jednom místě na Chebsku blízko státní hranice, dvě mikrolokality jsou v Krušných horách, (objevené nedávno), něco je na Boubíně a v Jeseníkách. Rostliny se hledají velice obtížně, protože jsou na rašeliníkovém podloží skvěle maskovány, jsou drobné, (max. a výjimečně 10 – 15 cm výšky) a rostou na odlehlých a špatně a nebezpečně přístupných místech. Kvítky Cordaty jsou sice drobné, ale hezky barevné a po zvětšení je na ně hezký pohled.

Bradáček vejčitý

Bradáček vejčitý je proti srdčitému obr, dorůstá až 40 cm výšky, nevadí mu horké a suché stanoviště, má rád spíš zásadité půdy a pokud se někde uchytí začne se bujně rozrůstat a dokáže vytlačit i odolnější druhy trav. Oba druhy rostou z oddenků, ale zatímco bradáček srdčitý musí vystačit s chudým kyselým prostředím, takže roste pomalu a jen do pidirozměrů, bradáček vejčitý má v místech výskytu půdy minerálně bohaté, a protože je jen slabě mykotrofní, umí jich využívat naplno, takže roste i v tak nepřírodním prostředí, jako je park Bažantnice na Kladně.

Pokud se tato orchidej někde objeví, je větší problém jí v bujném šíření zabránit, než ji udržet v kultuře. Bohužel květy tohoto druhu nijak oslnivě dekorativní nejsou. Jde o potenciálně agresivní druh; jeden exemplář jsem při této výpravě objevil i na kyselé Šumavě, rostl hned vedle vyasfaltované lesní cesty z vrstvy vápencového štěrku a určitě sám dlouho nezůstane.

Kolega nevěděl, jestli má jásat, že našel chybějící druh do své sbírky, nebo být smutný, že propásl květy. Vyřešil to jednoduše: Lokalitu jsem viděl, rostliny mám nafocené a fotky květů si od tebe půjčím, což jsem mu potvrdil, fotím sobě a druhým pro radost a na nějaké autorská práva si nehraju.

Kruštík tmavočervený

Došli jsme k autu a nastal čas na další lokalitu. Projeli jsme Přebuzí, o kousek dál jsme zaparkovali u rozvalin starého cínového dolu a začali pátrat, což nám netrvalo dlouho, protože:

Kruštík tmavočervený, (Epipactis atrorubens), se vyznačuje tím, že roste jen tam, kde je v půdě obsažen vápenec a dále tím, že, jako jeden z mála kruštíků, má tmavočervené květy. Na zbytcích jakési budovy jich rostlo a kvetlo několik desítek, ale jeden byl takový nějaký jiný. Květy sice neměl, ale listy byly víc běložluté, než zelené. Navíc další stonek, nepochybně rostoucí ze stejného oddenku, (kruštíky rovněž patří mezi oddenkaté orchideje), byl normálně zelený.

Kolega chrochtal blahem a pilně cvakal; že najde další chybějící duh do sbírky sice věděl, ale ten bělolistý exemplář opravdu nečekal. (Já ostatně také ne).

Když jsme se vrátili na parkoviště, zkontroloval jsem čas a stav paliva a dostal ,,hovězí“ nápad.

Hele, zeptal jsem se kolegy, který se spokojeně uvelebil na sedadle a spokojeně odfukoval, chtěl bys měkčilku?

Ona tu někde je?

Ne, je na Šumavě u Filipky.

Neblbni, ty chceš jet odsud na Šumavu?

A proč ne? Máme něco před druhou, do osmi večer se dá fotit, silnice jsou skoro prázdné a přes Vary na Plzeň a Sušici je to kousek.

A kdy se dostanu domů?

Klídek, nejpozději v deset budeš na Wilsoňáku a v nejhorším přespíš u mne a do Brna pojedeš zítra.

Kolega vytřeštil očka, ale byl z toho tak šokovaný, že na další odpor se nezmohl a tak jsme vyrazili. Sjeli jsme do údolí Rolavy a kolem peřejí krásného horského potoka, údolím, kde kvetly v hojném nožství náprstníky purpurové a na stráních nádherné smrky, zpět na Nejdek. Ve Varech jsme odbočili na Bečov nad Teplou, (zámek, relikviář sv. Maura) a z údolí Teplé na náhorní planinu a směr Plzeň. Tranzit Plzní jsme zvládli, díky minimálnímu provozu velmi rychle, stejně tak i průjezd přes Klatovy a u prameniště Úslavy jsme odbočili na silnici č. 187 na Kolinec a Sušici.

Kruštík tmavočervený (atypické listy)

Cestou jsme několikrát zmokli, ale když jsme projížděli Sušicí, obloha se rozjasnila a na rozcestí u Filipky bylo hezky jasno. Hned u silnice kvetlo několik téměř bílých prstnatců Fuchsových, ale o ty nám nešlo, takže jsme se vydali pěšky po lesní cestě k místům, kde měl začínat Filipohuťský potok. Díru pod silnicí jsme našli, strouhu, ve které měla být voda sice také, ale dno bylo suché a v mechu na březích po kýžené orchideji ani stopy. (Letos se na Šumavě nekonala nikde).

Navíc svatý Petr usoudil, že už toho bylo dost a začal pomalu otevírat kohoutek u hezky naducaného černého mráčku, který se odkudsi nenápadně připlížil a zhoršil světelné podmínky natolik, že jsme se rozhodli pro taktický a rychlý ústup.

Před Wilsoňák jsme přijeli ve tři čtvrtě na deset, kolega byl rád, že stihne rychlík v deset, ale radoval se předčasně. Odjeli sice načas, ale před Chocní jim zdechla lokomotiva, skoro hodinu čekali, než pro ně přijel posunový dýzl a odtáhl je na vedlejší kolej, po další skoro hodině se jich ujala náhradní, leč jednosystémová lokomotiva, která je odtáhla do Svitav a vrátila se do Třebové. Další kus cesty, do Letovic absolvovali rychlostí velebně kráčejícího procesí pod taktovkou dalšího posunového, dýzla a teprve v Letovicích se jich ujala laminátka a konečně je odtáhla do cíle, kam dorazili s více než čtyřhodinovým zpožděním.

(A pak že auta stojí a vlaky jedou).