„Tak tohle je naše Gracie,“ řekl mi hrdě jeden známý, když mi představoval mladou fenku německého ovčáka. Psice zaslechla své jméno a otočila k pánečkovi hlavu s milujícím pohledem. Ten pohled byl univerzálně psí, ale ten pohyb, i s tou mírně nakloněnou hlavou, byl typicky vlčáčí. A mně srdce poroztálo.
Mám ráda psy – odjakživa. A nejvíc ze všech psů mám ráda vlčáky, tím myslím souhrnně ovčáky s vlčí podobou. Což většinou znamená větší, pracovitá a ostražitá zvířata, s inteligentníma očima, dlouhým čenichem a vztyčenýma ušima. Takhle je v mé duši zapsán pes s velkým P. Třeba v srdci mého otce zase panuje veselý kudrnatý pudlík, u jedné kamarádky to jsou dlouhé uši bloodhoundů, u jiné dobromyslné tváře labradorů.
Neznamená to, že by se mi nelíbili jiní psi. Jen já mám pod pojmem pes prostě vtištěné ty vlčí uši. Ano, klíčovým slovem je… vtištěné, dnes myslím pozitivně vtištěné. Řekla bych, že lidská mysl je velmi ochotná přijímat vtištění, a to ve spoustě oblastí, nejen u psů – může to být třeba i jídlo, zařízení interiérů nebo typ auta. Stačí nějaká silná pozitivní zkušenost nebo emoce a je to tady!
Přemýšlela jsem nad tím, do jaké míry takové vtištění souvisí se vkusem a došla jsem k názoru, že proti vkusu je to mnohem víc pocitové. Že se nám dokonce mohou vtisknout věci, které jsou se vkusem v rozporu, a to dokonce i s tím naším! Obvykle se potom omlouváme slovy: „Já vím, ale nemohla jsem si pomoct!“
Pokud ještě můžeme svým vtištěným jevům s rozumem podlehnout, je to dobré. Potíže nastávají, když je třeba jít proti nim. Já třeba vím, že jednou nebudu mít sílu a kondici na to, abych mohla mít svého vlčáka, natož ve dvojici, jak je mám dnes. Nějak to vyřeším, ale je mi jasné, že když se na mě potom něčí ovčák koukne, srdce mi zase změkne. Jako se to stává jiným lidem, kteří s rozněžněnýma očima hladí ty moje a vzpomínají na psy svého života…
A tak se ptám – máte také něco… vtištěného? Rasu psa, barvu kočky, strom, vůni, která vás potěší…:)) Cokoliv.
A ještě něco: Víte, jak tato vaše přízeň vznikla? Nebo se to prostě stalo? Nějak?
vtištěné? mám se hluboce zamyslet, co mám vtištěné já??? (h) (h) (h) (h) (h) (h)
Hm, kdybychom si někdy měli vzít dalšího psa, zřejmě by to byl nějaký pitt nebo jeho směs – prostě druhá Trixie. Kočky se mi líbí všechny.
Zato těch vtištěných vůní a zvuků by se našlo dost. Třeba jak zmínila Minka, vůně mateřídoušky – té divoce rostoucí na mezích, chodili jsme ji trhat a opravdu si tu vůni vybavuji ještě dnes. Stejně tak heřmánek, sušící se v chatě na sítech.
Mám ale ráda jeden nostalgický zvuk – tedy nostalbický pro mne. A sice drkotání tramvají. Maminka bydlela řadu let v Kobylisích, kde nedaleko domu jezdily tramvaje (u Ládví). A když jsem při návštěvách v noci spala, oknem jsem je z dálky slyšela (hlavně ty noční). A nebylo to vůbec rušivé, ba naopak. Přestože mi ten zvuk připomínal moje „městské kořeny“, že jsem Pražačka. Při tom až teprve v tomhle maminčině bydlišti byly tramvaje okny slyšet. Jenže když jsem v Praze bydlela, tyhle zvuky byly tak běžné, že jsem je asi přestala vnímat. Po letech v cizině mě tenhle zvuk prostě „vracel domů“. Teď už asi tramvaje jezdí mnohem tišeji, nekodrcají po nerovných kolejích jako dříve.
oprava – ne „přestože mi zvuk připomínal“, ale „protože“.
Já mám nesmazatelně vtisklé strakáče, díky Denisovi a jeho povaze, která tak souzní s tou mojí (ano, nejspíš jsem taky tak trochu střelená (chuckle) ). Ta radost – a bývá na obou stranách – když potkáme nějakého jeho kolegu, byť neznámého!
Včera na procházce se Denis rozběhl pozdravit staršího pána, a ten byl velmi polichocen, dal se s námi do řeči a vyprávěl o tom, jak dlouhá léta choval a cvičil psy. Totiž – říkal zásadně pejsky, i když posléze upřesnil, že to byli němečtí ovčáci. A bylo vidět, jak je rád, že si může jednoho ochotného chlupáče podrbat! Tak ten musel mít otisk psí tlapky na duši zcela jistě! 🙂
Mám vtištěny ty rozpláclé čuničky boxeří a nezapomenutelný dojem na mně udělala i čunička Pedrouškova v blahé paměti.
Proč to nevím a nepátrám. Některé vůně vtištěné v sobě, nesu po celý život a ráda na ně vzpomínám.
Teď už mám u ksichtu věčně tu protáhlou mordu teriéří a trčet dovede pořádně.To,co mám, jsou poslední psi mého života.
myslela jsem si,že není nic krásnějšího,než pohled na Děčín, když slunce vstává a usíná, vůni pískovců a vůně Ploučnice, v místech,kde se vlévá do Labe….pohled na zámek z druhého břehu….ale je..jsou to rána na Beaveru, plná ptačího zpěvu,bzučení a vůně všeho,co zrovna kvete nebo dozrává…patří k tomu i vůně ranní kávy, kterou někdo z nás,brzo vstávajících uvařil…a do třetice, jsou to návraty domů, kde čeká moje chlupatá banda, vůně jejich kožíšků a jejich povídání….
U mne není o čem mluvit. Má duše má obtisk zlatého retrívra. Jako jsou u Dede po ovčácích zase ovčáci, u mne se klonují tihle hraví, paličatí, laskaví psi s velkýma tmavýma očima. I když ho mám doma, (čtvrtého), otočím se za každým kterého potkám, huba se samovolně roztáhne k úsměvu a jaksi se uvolním. Jsem potrefená všemi zvířaty, ale tohle je pes mého života, hluboce zarytý v mém srdci.
Huba se také roztahuje když slyším bublat potok a zkřehnu, když někde zableskne vůně babiččina parádního pokoje. Těch vjemů, nasbíraných během žití, je povícero. A dobře nám tak! 🙂
Já mám v sobě vůni mateřídoušky na rozpálené stráni u babičky na Vysočině, když jsem se jako dítě plácla ulítaná na zem, kolem bzučel nespecifikovaný hmyz a cvrkali cvrčci a jinak bylo krásné ticho, louka voněla a šuměl malý potůček…nikdy a nikde to tak nevonělo jako u ní…byla jsem se tam letos v létě po čtvrtstoletí podívat – a neměla jsem to dělat, louka zastavěná chatami Brňáků, potůček vyschl, pěšinky, kam jsme s babičkou chodily pro vodu, zarostlé, protože se nechodí pěšky, ale jezdí okolo autama,no děs… A v srdci mám ještě zapsané černobílé kníračí fousy, rošťácká očička pod černobílým obočím a vrtící ocásek – malý knírači, lásky mého života, první pes a za ním několik dalších, vždycky černostříbřiťáci…
Člověk by se neměl vracet. Může se vrátit do místa, ale do času ne.
No jo, některé návraty bolí víc, než člověk dokáže snést. Když jsem byla mladá, nechápala jsem, proč se máma za žádnou cenu nechce znovu podívat na některá místa svého mládí a dětství. Jak jde čas, takm vím, že ani já už se na některá místa nikdy nevrátím.
Ani já ne. Až v srpnu dokončím poslední odvoz, tak bude tlustá černá čára konečně úplná a už nikdy do těch míst nohou nevkročím.
a to uděláš Karol moc dobře, nemá žádný smysl si drásat srdce,ať už jsou vzpomínky méně či více dobré.
Nikdy neříkej nikdy! Když jsem utíkal ze zotavovny ve svaté Kateřině u Počátek, také jsem si myslel, že je to definitivní a hrc, loni jsem tam jel pátrat po orchidejích. A do Brna se také občas vracím, přestože jsem po vyučení odjížděl s tím, že navždy. Jo, člověk míní a život mění. Když jsem před asi dvěma týdny odjížděl z fotovýpravy za hořci, vzal jsem to přes své bývalé bydliště a stavil se u souseda přes ulici. Všechno je jinak! Náš bývalý dům dostal přístavbu a elektricky ovládaná vjezdová vrata a soused je jediný, kdo v ulic zbyl z dob, kdy jsem se v r. 2002 stěhoval do Prahy. Ti ostatní buď bydlí jinde, nebo koukají na kytky zespodu.
Ještě se vracím k tomu se nevracet. Ta deziluze, když jsem hledala vílu mého dětství, tu krásnou Jůlinku v průsvitných šatech a sousedka se praštila do hlavy se slovy, jó, vy myslíte bábu Matějíčkovou!
(rofl)
Copak u lidí to člověk tak nějak bere, že stárneme a měníme se, ale krajinu, rodné místo, rodný dům má člověk nějak zafixované v srdci a pak ho změny hrozně překvapí…když jsme právě byly letos v mámině rodné vesnici, tak už jsme stály před barákem ruku na klice – byl prázdný před dalším prodejem, zrovna tam řemeslníci něco opravovali, a pustili by nás dovnitř, ale máma nenašla odvahu se tam podívat a odjely jsme…
Mám vtištěnou vůni letního pole plného polních kytek a travnatých mezí. Odtud zřejmě pochází moje vášeň pro vlčí máky, chrpy, kopretiny a spol 🙂 Po ránu totiž ta orosená tráva a pole voní velmi specificky, pamatuju si to z dob prázdnin na chalupě.
Dede a co si pak jednou, až nebude energie na velkého mlaďocha, vytahovat starší ovčáky z útulku?
Jo, o tom přemýšlím velmi vážně 🙂
Pořídíš si šiperku, je to takový mini vlčák 😉
A my /Jana/ asi šeltinky
Já už jsem to tady jednou psala.
Mám v sobě vtištěnou vůni kávy, když jdu ranním Římem. Ona se line ze všech stran.
Pak mám vtištěné natěšené kočičí oči, když očekávají baštu. Je v nich to očekávání a radost.
Nebo když prožívám hezké chvilky, třeba s vnoučkem. Ukládám si je někam v sobě. A když není třeba zrovna nejlépe, tak si a ně vzpomenu.
A doufám, že Samík je také má v sobě uložené a jako dospělý bude na ně vzpomínat.
Tak jako já vzpomínám na své dětství.
Poslední dobou čím dál tím více.
Míšo, na mě takhle působí vůně pryskyřice v letním lese 🙂 Nebo na podzim vůně mokrého spadaného listí.
A máš pravdu s tím babičkováním – taky doufám, že si to moje vnoučata vtisknou jako já tu svoji 🙂
Mám vtištěnou vůni moře a středomořských rostlin. A cikády. Zřejmě se mi to kdysi stalo a je to pro mě vůně a zvuk prázdnin. A asi tak za dvanáct hodin zase budu uprostřed těch vůní a zvuků 🙂
Zase Řecko? Moc Ti to přeju, u moře bude teď nejlíp.
Užij si to! 🙂
Moře mám ráda i to severní bez cikád…
jo moře – právě to severní – já tam jedu letos poprvé! A protože jsem to já, tak se asi nevykoupu, protože jsou tam sinice! No ale bereme sebou kola, tak musíme užívat jiné krásy, než moře.