Máme tu závěr letošního výběru z kočičích drabblů. Stejně jako vloni, předloni i před před a tak dále loni byla některá lepší, jiná horší, tak už to bývá. Ono v tom rychlém cvalu dubnových dní se ne vždy vše povede. Snažila jsem se vybrat kousky, které jsem považovala za zdařilé, snad se tedy líbily i vám.
Nebudeme už více otálet a dáme si první dnešní stoslůvko. Téma bylo Pozor, kouše. Dalo by se říct, že pro kočky jak stvořené…
Není se čeho bát…
Výjimečně se jedná o drabble z pohledu domácí.
Jája, ač kocour letitý, si rád hraje. S oblibou shazuje magnetické plyšáky, přilepené na boku lednice a strašlivě je rdousí. Loví plyšmyši, zamiloval si ikeovou, zvanou Gertruda.
Taky rád loví mne. Jakmile vidím velké kulaté rozzářené oči, přiklopené uši a mrskající se ocas, vím, že jsem na řadě.
Tuhle jsem si povídala s kamarádkou, když vtom se lovec vyřítil zpoza gauče. Vyskočil, předusal, a jakmile jsem ho chytila, zakousl se mi do ruky.
„Ježíšmarjá,“ vyděsila se návštěva, „vždyť on kouše!“
Usmála jsem se. „Nemusíš se bát.“ Vzala jsem jemně Jájovu hlavu a otevřela mu tlamku, „Vidíš? Nemá čím. Nekouše. Žužle.“
Závěrečná poznámka:
Jája přišel o své tesáky před třemi lety. Stav jeho chrupu byl tristní, takže nezbylo než ho přispat a nechat mu je chirurgicky odstranit (stejně dopadl i Silver, Čeněk a nedávno i Sofie). Všem kočkám to velmi prospělo – ostatně bolest zubů je bolest zubů, to víme všichni.
Jája
Dalo by se říct, že téma Bez připojení půjde naroubovat na kočky dost špatně. Opak je pravdou…
Lovec
Příhoda z doby, kdy byl Barbucha u nás doma jen pár dní a raděj jsme ho nepouštěli ven, aby si pěkně zvykl a zas se někam nezatoulal, když už se tedy přitoulal.
Jsem lovec. Mám zuby, drápy, trpělivost, tiché tlapky. Když se plížím za kořistí, ani stébélko se nepohne, lísteček nezašustí, kamínek nezachrastí.
Jenže teď mám po lovu. Jsem zavřený v domečku. Prý jsem malé kotě a ještě bych se ztratil. Já, který se našel! Teda je našel! Tsssk. Hloupé řeči. Hloupější ale je, že v domečku jsou myši totálně slovené. Nuda. I když… Pozor!
Dlouhý hubený černý ocásek! Hýbe se, je živý! Konečně je co lovit! Hop, skok, hryz! Já ti ukážu, kryso!
„Nevíš, proč mi zatuhnul počítač?“ zeptala se domácí.
Pak spráskla ruce. Svou první domácí myš jsem ulovil dokonale.
Závěrečná poznámka:
Poslední slovo je rozklikávací, abyste z toho úlovku taky něco měli. Bez připojení jsem byla do doby, než jsem si koupila novou myš, neb na touchpadu neumím.
Barbucha
Tetovaný… to je téma, co? Na nás si ale nepřijdou. My kočkaři přece víme své…
CatArt
Tetování neholduji, proto si dnes vypomůžu historkou mé kamarádky, říkejme jí třebas Lída. Také milovnice koček, má doma tři – z toho dvě zcela černé. Základ historky je skutečně autentický. Zda rozhovor probíhal úplně přesně takto, na to bych nespoléhala. Ale dotazů, těch bylo plno.
„Snad ses nedala na brandování?“
„Cože?“ Lída nechápe.
„Značkování, branding… tohle myslím,“ ukáže kolegyně na Lídinu tvář.
Lída se trpce pousměje. „Tohle?“ Dotkne se natrženého rtu a tří dlouhých šrábanců, vedoucích od čela přes tvář. „Jak bych ti to jenom vysvětlila… tomu se myslím říká CatArt.“
„Jé… to neznám!“ Kolegyně, horlivá zastánkyně tetování, piercingu, permanentního make-upu a všech prapodivných zvyklostí, kterými si někteří jedinci dle jejich názoru zdobí tělo, nadšeně nadskakuje. „Ale tyhle tři jizvy asi nezůstanou, ne? To máš znak… čeho vlastně?“
Lída se spiklenecky nakloní: „Že jsi to ty… Toho, že na mě ze schodů spadla spící kočka.“
Závěrečná poznámka:
Určitě vás napadne otázka, jak mohla na Lídu spadnout kočka ze schodů. Lída vlastní domeček, vevnitř v obýváku vedou schody nahoru do patra. Pod schody má Lída pohovku. Pro vaši představu – její obývák vypadá zhruba takto. No a na jednom z těch horních schodů spala jedna černá kočička. Spala tvrdě, a jak se otočila, spadla dolů na pohovku, kde v té chvíli vsedě odpočívala Lída. A na CatArt bylo zaděláno…
A opravdu nelžu, ta historka se stala, viděla jsem „Lídiny“ fotky… CatArt rozhodně nedoporučuji.
Poznámka č. 2 – pokud neznáte termín branding tatoo, tak to je něco jako značkování – rozpáleným železem se na těle vypalují různé obrazce, po zahojení vzniknou keloidní jizvy, které vystupují navždy. Nejhorší fotky „brandingu“, co jsem viděla, byly ty, kdy si parta opilých mladíků „brandovala“ zadní část těla rozpáleným šťouchadlem na brambory. Fotky teď nejsem s to dohledat, ale vypadalo to šíleně.
Poznámka č. 3 – abych nemýlila ctěné čtenáře – termín CatArt je vymyšlený námi kočkařkami, říkáme tak škrábancům, které nám občas působí naši chlupatci – většinou tedy ne úmyslně. Není to žádný terminus technikus a kočky rozhodně nikdo netetuje 🙂 tedy, domnívám se, neslyšela jsem, že by byly kočky tetované.
Pro lepší představu jedno foto branding tatoo:
Branding
V detektivním románu či filmu v určitou chvíli přichází detektiv a s ním i zákon. Tak jednoduché to v DMD nemáme. My dostali téma Se mnou odejde zákon. Jak se s tím kočky popasovaly? Inu, jako se vším. Po svém.
Odcházení
Zákon odchází s domácími.
Zaklapnou dveře a my máme frej. Můžeme na linku a nikdo nám neříká ty pitomče chlupatá, copak nevíš, že se to nesmí? Můžeme shazovat věci z poliček, lítat, dupat jak sloni a ječet u toho. Můžeme cokoliv.
Jenže. Co s tím, že se knížka krásně rozpleskne, když její pád nikdo nekomentuje? Co s vylitou vázou, když u toho domácí nepraskají nervy?
Když odejdou pravidla, přijde nuda.
Porušovat zákon je nejlepší tehdy, když po očku sledujete, jak někdo nedoběhne kývající se vázu či nechytí padající knížku. Takže my si vždycky hezky počkáme, až zase s domácími přijde…
Čeněk
A jsme u konce. Letošní stoslůvka jsou vyčerpána, zbývá jedno poslední. Stojí však za to. Poslední bonus zněl: Hymna. Už samotné téma bylo k zamyšlení. Nicméně zadání ještě nebylo u konce. Abychom to neměli jednoduché, měli jsme zadanou pětici slov, kterou bylo nutno v hymně použít. A slova zněla: kalhoty, levně, hnízdit, zbrklý, cink. Dále zadání zmiňovalo, že hymna je samozřejmě oslavná óda, musí se rýmovat a volný verš není přípustný.
Uf. Nebudu zdržovat, letos prostě končíme. A jak jinak, než kočičí…
Děkuji všem za přízeň a milé komentáře. Jsem ráda, že se vám drabblátka líbila.
Hymna pro kočku. Ehm, vlastně pro kočky.
Tichým krokem přejdem dům
Nakoukneme k sousedům
Potom
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Komu kotě zbrklé hravě
Hnízdí, mňouká v dlani právě
Štěstí fůru, na mou věru
Levně získal – za důvěru
Tomu
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Měkká tlapka, žádné drápky
Cink a míček letí zpátky
Hry a hrátky, trysky, lety
Přes obývák rychlé mety
Přičemž
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Pokud člověk trpí, pláče
Zaboří nos do chlupáče
Který vrní, teplem sálá
Starost kvapíkem pryč cválá
Načež
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Život bez nás pustý prázdný
Jen ten bývá v žití šťastný
Komu
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty…
Rozárka
Zano, máš skvělej článek na Zvířetníku, tak chválím tady – moje heslo na Zvířetník zná jen počítač, z mobilu se tam nedostanu 🙂
Toro, obrovská gratulace, tu radost si vychutnej, rozhodně si ji zaskoužíš. Myslím, že cenu K.Č kdysi získala i Ioannina a take měla velkou , zaslouženou radost. MMCH – víte někdo, jak se jí a jejím psím slečnám daří? Už dlouho se tu neukázala.
Ioannina právě vyhrála i letos. Myslím, že jí i pejskám se daří dobře. Aspoň tak vypadala.
Blahopřeju vám oběma – máme tady kliku na skvělé autorky! (f) (party)
Taky blahopřeju 🙂
Ach, ten Jája! Hebká černá koule se žlutýma světýlkama 😀 . Posílám mu podrbání za ušima a u příležitosti letošního posledního setkání nad kočičími minipříběhy přeju celé chlupaté partičce hodně spokojenosti.
Toro, pokud jde o téma „Bez připojení“, zažila jsem něco podobného v době, kdy jsem měla jenom Matýska, byl tenkrát divoké odrostlé kotě a vypadal skoro nachlup tak, jako Barbucha se svou kořistí na přiložené fotečce. Spustila jsem PC, myší jsem si na monitory natahala vše potřebné k práci a chtěla jsem se vrhnout do práce. Hrábla jsem do klávesnice, a nic. Vyzkoušela jsem písmena, čísla, všechny možné funkční klávesy a nejrůznější možné i nemožné kombinace, pomocí myši zkontrolovala všelijaká nastavení klávesnice, abecedy, jazyka – všechno OK. To mi tedy hlava nebrala, tak jsem v zoufalství vzala klávesnici, zvedla ji ze stolu a rázem bylo jasno! Nějakých pět centimetrů od klávesnice byl kabílek čistě uhryznutý 😀 . No, pádila jsem do nejbližšího elektra, neb práce nepočkala.
Jo tak to je ještě vyšší level! Oni tihle mourci stejně těch kravin navymýšlejí nejvíc, to mi nikdo nevymluví!
tleskám Hymně pro kočky ! (*) Jája je můj favorit: černá chlupatá koule se zelenýma očima, co prokouknou páníčka skrznaskrz 😀
Jája se klaní a děkuje.
No, po pravdě leží ve stínu a je rád, že je rád 🙂
Děkuju.
Toro, díky za rozjasnění dne. Tvoje povídání jsou kouzelná, jemňounká a hladí po duši. I když jsem na poslední dvě neragovala, tak jsem je přečetla jedním dechem. Doufám, že se neodmlčíš na dlouhou dobu, ale budeš nás svými slůvky – jakýmikoliv – těšit dál.
Alex, moc děkuji za přízeň 🙂
tak já se asi vyřadím ze zdejší společnosti, jak jsem to tak četla, ale CatArt mám taky, na rozdíl od toho kočičkou vyrobeného trvalý
https://1url.cz/QMMDB
Toro, drablátka jsou všechna skvělá, samozřejmě hlavně ta kočičí (h) … mrzí mě že „seriál“ končí, četla bych je nejraději donekonečna (inlove) – díky (y)
Díky, Bedo.
Historická drabble z loňského roku ještě budou, s kočičími se uvidí :). Jsem ráda, že se líbila.
Bedo, fakt nádhera 🙁 , jeden by si skoro myslel, že už bys to měla mít tam nahoře srovnané.
právě proto, že mám 🙂
Hele, takhle na tý fotce to vypadá spíš plasticky, jako namalované…čokoládou (rofl)
Tečko, to bylo focené hned po příchodu domů, ono se to pak přece jen pár dnů hojí, takže to trochu „plastické“ je (taky je to na fotce ještě trošku zarudlé, to pak všechno zmizí 🙂 )
Ad tetování:
Jsem dlouholetá mlčící čtoucí (sporadicky reagující), tak snad mohu říci, že tuto komunitu celkem znám. Vždy se mi zdála (snad na občasné výjimky, které se ale vyskytují vždy a všude) býti kromobyčejně přátelská, milá, vzdělaná a tolerantní.
Právě proto musím říci, že mne zaráží, s jakou lehkostí tu odsuzujete potetované, jak snadno tu padají slova jako fuj, nechutné…
Je v pořádku, že se někomu tetování nelíbí, nikdy by si ho nepořídil a nechápe ho… to je právě ono. Nechápete? To není důvod proto, abyste odsoudili a pohaněli.
Uznávám, že je, bohužel, spousta lidí, kteří se nechali potetovat v opilosti, „protože je to moderní“… prostě hloupě.
Že máme každý jiný vkus, a tak se vám něčí obrázek nemusí líbit, je také normální, ale opět. Řeknete o někom, že je nechutný, protože nosí barvu vlasů, která se vám nelíbí?
Já vím, už slyším tu smršť, že barva vlasů se dá změnit, a tetování ne. Jednak to dnes už není pravda, tetování se dá odstranit, ale hlavně jsme zpět u svobodné osobní volby.
My – ano, i já jsem ta fuj nechutná „pokérovaná“ osoba – co jsme tetování dlouho a dobře zvážili (a dobře víme, že kůže podléhá zubu času), ho nemáme jako hloupou ozdobu. Zvolili jsme tetování (a to co vyobrazuje), protože nám má být připomínkou něčeho významného, niterného… svým způsobem to můžete nazvat pomníkem.
I ty časem nahlodá zub času a povětrnostních podmínek. I ty někoho dráždí a jiným se líbí. Nic z toho ale neubírá na jejich významu – alespoň v očích těch, kteří je vztyčili.
Já svými pomníčky nikoho neurážím ani neobtěžuji. Necpu vám je pod nos a pokud se vám dělá nevolno z pouhého pohledu, máte naprostou volnost onen odvrátit. Nemusíte mne proto ale odsoudit a poplivat.
problém bude asi v tom, že jste to vztáhla na sebe..Vám se to mlže líbit,nám ne, někdo to opěvuje,někomu se to hnusí..pokérovaní bejvali krmiminálníci a kérky si nosili kluci z vojny a někteří trpce litovali…současné tetování je buď umělecké nebo sériové,na dobrého tatéra jsou lidi ochotní čekat několik měsíců..některé omalovánky na kůži jsou nádherné,některé se nepovedly, něco je kýč..já osobně bych si nic takového na svoji kůži nedala…ale ráda se dívám na kérky našich indošů nebo kamarádů z living history…přesto dokážu říct, že někomu nesluší nebo ,že je to hnusná kérka…ale s tím už ten, co nese svoji kůži na trh , přece počítá nebo ne?
PS: přesto mým favoritem byl v prvním kole předposledních prezidentských voleb pan France 😉
děkuji ti SaN, vyjádřila jsi zcela přesně i moje pocity a můj názor… ano, taky jsem ta nechutně potetovaná
někdo má rád psy a nemusí kočky – tak si je prostě nepořídí… někdo naopak nemusí psy – ale proč by měl říkat, že jsou nechutní??? :O
Myslím, že největší vlna nevole se tady přelila ohledně brandingu, u tetování mi nepřišlo, že by někdo reagoval až tak přehnaně. Hlavně nikdo netvrdil, teda pokud vím, že lidi s tetováním jsou fuj nebo nechutní, ale nelíbí se samotné tetování. Branding jako takový mně osobně opravdu přijde nehezký. Sama za sebe potetovaná nejsem, osobně mě to nikdy nepřitahovalo, ale lidi s tetováním znám, mluvím s nimi jako s každým jiným, neplivu na ně ani je neodsuzuju. Je každého volba, co nosí, jak nosí a pokud tím nikomu neškodí, jeho věc. Je pravda, že několik mých kamarádek, které už také nejsou nejmladší, mají své tetování tak zvláštně rozplizlá, že to opravdu nevypadá hezky. Nevím, zda je to kvalitou tetování nebo stárnutím kůže, kdo ví, ale ti dva rozkošní delfínci po pár desítkách let už u šedesátileté dámy tak rozkošně prostě nevypadají. Ale patří k ní a tím to pro mne hasne. Pokud nebude chtít někdo násilně tetovat mne, tak ať si na sobě potetuje co chce a jak chce, asi tak.
Milá Toro, reagovala jsem – a ano milá Sharko – protože se mne osobně dotkla – právě (na) ta zmíněná slova. Respektuji názor každého, to ta paušalizace vyjádřená opravdu odsuzujícími slovy mi už přišla přes čáru.
Děkuji Vám každopádně oběma – a Bedě spiklenecky mávám – za konstruktivní reakce 🙂
Bedo,já vím, že máš (a miluješ) kérky. Možná jsem je už i někdy na fotce viděla. Ale bohužel tvůj odkaz neotevřu. Tedy ten přidaný ze zkrácení adresy. Před časem mi po kliknutí okamžitě začalo naskakovat „rudé virové varování“ a děje se tak furt. Tak jestli můžeš poslat odkaz s pravou (nezkrácenou) adresou, ráda se (znovu) podívám :).
Ano, tetování na své kůži nechci, ale třeba Bedu dokonale chápu, protože ona kočky tak miluje, že je chce mít nejen doma, kolem sebe, v srdci, ale prostě i „navždy na sobě“ . Ale přesto mi přijde, že se tetováním ve velkém v posledním snad desetiletí doslova roztrhl pytel, stalo se to módou 21. století a lidé skoro v tomto směru ztratili soudnost. Nevadí mi tetování přiměřené. Osobně znám několik takových lidí, kteří mají někde na těle menší tetování, kolikrát ani není vidět (oděv zakryje). Manželův synovec, kterému je před 50 má už přes 30 let sytě černé, asi 5cm široké pásy s azteckým motivem kolem obou bicepsů (proč nevím). A musím říci, že je to hezké, ten vzorek je krásně provedený a protože stále ty bicepsy má, pruh je hezky vyhlazené :). U těch současných – kteří promění svá těla v umělcovo barevné plátno – jen žasnu, co jsou pro to ochotni vytrpět a kolik peněž v tom nechají. Nemohu si pomoci, ale nechápu to hlavně u žen. Neodpuzuje mě to, je to jejich věc. Ale fakt se divím z čistě ženského pohledu. Když má žena (dívka) barevně potetovaný každý kousek kůže na ruce (či rukou) od krku, přes rameno až po zápěstí a někdy i prsty (vídám takové), říkám si, že se může do společnosti sebe krásněji obléci, první, čeho si lidé všimnou je právě to tetování. Ovšem, možná právě tohle je účel. Asi je rozdíl mezi kérkou a tetováním. Jestli tomu dobře rozumím, tak kérka je něco menšího, decentnějšího, často až nenápadného. Takové bývají hezké, mají třeba i svá hlubší odůvodnění. Naopak tetování je hodně viditelné, pokrývá větší plochu těla a takové se mi nelíbí. Třeba má SaN ohledně tetování podobné smýšlení jako Beda (jen možná jiný důvod, než kočky) a pravdu i v tom, že je to každého vlstní volba.
no jo vlastně, už jsi to tu psala Maričko že se ti to neotvírá – já jen nechtěla roztáhnout stránku (ale mám pocit, že to tady na Dedeníku nedělá)
https://img19.rajce.idnes.cz/d1902/12/12016/12016141_991a0e2a1129515d37b1eff1156cce87/images/SN858411b.jpg?ver=0
Bedo děkuju. Kdybych tě neznala, náhodou někde potkala a tohle viděla, natutovku bych se na tebe usmála, hned bys mi byla sympatická protože bych poznala, že „máš ráda kočky :)“jako já. Neusmála bych se ale už na někoho, kdo by měl na kůži různé ďábelšké kresy, div ne z podsvětí. Takové které spíše nahání strach. Protože v tomto případě bych na jeho výzdobě, „co má rád“ rozhodně nic hezkého neviděla. A tímto končím o tetování 🙂
Nikdo nikoho nepoplival, jen vyjádřili svůj názor. Obě moje děti mají kérku, Kuba spíše z frajeřiny, Kačka tři asi přesně vytoužené. Sama jsem o ní tak dlouho uvažovala, až jsem na ni stará. Mě se třeba nelíbí nalepené řasy, všechny holky od nás, co je mají, mají oteklá víčka a vypadají jako mrkací panny. Ale je to jejich volba
Něco jiného je malování hennou, nebo cokoli, co se dá smazat a něco jiného zmrzačení pokožky s riziky z toho plynoucími. Tetování rozhodně není příjemná procedura a jeho odstraňování je ještě o stupeň horší, navíc s trvalým poškozením, (výjimky potvrzují pravidlo). Že si někdo myslí, že tím vyjadřuje svoji osobnost – proč ne, každý jsme nějakým způsobem tak trochu ,,šáhlý“ ale dělat z toho, že se neumím zviditelnit nějakým běžným způsobem nějakou zásluhu… Přesně to samé jsou čtyřprocentní a další. Ne, že by mi vadili, je to genetická porucha, zatím nevyléčitelná, ale vadí mi způsob, jakým se, na můj vkus až nechutně aktivně, zviditelňují. Ono se nadarmo neříká: Všeho s mírou a když se vám zatřese ruka s kořením. máte z výborného jídla okamžitě nepoživatelný blivajz. A je to také o míře (ne)vkusu.
Zjevně Vám, Krakonoši, unikla ta část o niterném významu… o zviditělňování věru nejde, ale tak… Podle sebe soudím tebe, žeano.
Já nevím, ale když „to něco“ je pro vás pomníčkem, tak proč to musíte mít na kůži? Patřím k těm, kterým se tetování nelíbí a dělá se mi špatně od žaludku při pohledu na potetované. A nemáte pravdu, že je tetování odstranitelné, vždy zůstane nějaká známka poškození.
a právě tohle SaN napsala – „nelíbí se mi, nechtěla bych“, je jedna věc… a „zvedá se mi při pohledu na tebe žaludek“ je věc jiná – a pokud to někdo nevnímá jako poplivání, tak se holt neshodneme
Díky Bedo.
Milá Ivo, mám to na kůži, protože „to něco“ je mou součástí – niterně, a tedy teď i z vnějšku.
Mám ale pocit, že cokoliv řeknu stejně nechcete „slyšet“. Ponechte si tedy svou nauseu, a pojďme si společně přát, aby k vám lidé vždy přistupovali s otevřenější myslí, než dopřáváte vy ostatním.
Pod pojmem Niterný význam si představuji něco jiného, než ničení kůže. Živá pokožka nemá s potahem bicích nástrojů, ani s materiálem na výrobu kabelek, kromě původu, nic společného. Jde o složitý orgán, obsahující vlasové folikuly, potní žláza, nervová zakončení a receptory tlaku, tepla, bolesti a to vše se tetováním devastuje. A může dojít i k tomu, že chemikálie z inkoustu, nebo tetovací jehla mohou probudit spící melanom a pak jde o život! A ventilovat niterný význam tím, že se nechám počmárat, jak šašek? Děkuji, ale ne. Bohužel stále přibývá jedinců, kteří se snaží svoji zoufalou podprůměrnost a nedostatek charismatu nahradit tím, že se nechají počmárat jak maorský náčelník; pak si jich všimne aspoň někdo.
Když bylo mé mladší neteřce asi 20 let, nechala si na rameno udělat malého motýla. Budiž. Pak začala uvažovat o něčem větším do výstřihu. To už měli naši připomínky. Neteřka hledala zastání u mě. Vyhrnula jsem si tričko a řekla, ať se koukne, jak bude vypadat její výstřih v padesáti letech. Už to nebude ta mladá hebká kůže. No, dneska mi dává za pravdu.
Nikoho neodsuzuju a po nikom neplivu. Tetování se mi prostě nelíbí, považuji ho za ošklivé a je mi úplně jedno, z jakých důvodů si kdo nechal vztyčit niterné pomníky. Ale samozřejmě, ať si každý na sobě nosí, co je mu milé. Já určitě taky nejsem z nějakých důvodů některým lidem po chuti a nijak to neřeším.
Tak tak. Komu se to nelíbí, ať mi p…l políbí, jsem, jaký jsem a jestli moje názory nejsou někomu po chuti, nijak mu je nenutím. Takže můj názor na tetování znáte a jak se s ním kdo srovná je jen a jen jeho věc. Jenom hlupák se zachová podle hesla, že potrefená husa nejvíc kejhá.
Já bych do toho nešla, ale vyznávám pravidlo žít a nechat žít. Že tu touhu nechápu… No, já taky nejsem standardní osoba 😛
Toro opět krásné čtení a jak pravdivé.
Díky, Míšo, jsem ráda, že se líbilo.
Jejda, já teď mám takový kvapík, že jsem se podívala od pátku na Dedeník až dnes, vůbec jsem nezjistila, že snad kočičí článek vyšel už dřív. Mám doma návštěvu (malou, lidskou,zrzatou) a k tomu jsem v sobotu byla celý den pryč – v Bílovci byl Parcon a večer tam bylo vyhlášení Cen Karla Čapka. Pochlubím se, moje dlouhá povídka Andělé, jehly a desetníky získala druhé místo, v dost nabité konkurenci, a jen pár bodů chybělo (v podstatě kdyby jeden porotce přehodil pořadí první a druhé povídky)na první místo. Měla jsem z toho fakt velkou radost, je to úspěch veliký. A v neděli jsem doháněla chybějící sobotní čas a dnes v práci zas páteční, protože to jsem musela nutně odjet na pohřeb… prostě vše je komplikované a tak nestíhám.
Nicméně jsem moc ráda, že se vám kočičiny líbily :).
Velké gratulace, musíš být na sebe pyšná a právem
Děkuji, moc. Jsem pyšná, to víš že jo. Ale ono to přejde, až zas sednu za klávesnici :)a budu potit další stránky něčeho. Tam už jsou minulé úspěchy na nic… 🙂
Toro, to je skvělý úspěch, ceny Karla Čapka se jistě nedávají za něco nevyspělého – gratulace veliká (clap) (clapú (clap) (h)
Děkuji, pro mne je to cenné zvlášť tím, že jsem byla „na bedně“ potřetí v řadě. Jak každý ví, udržet kvalitu delší dobu je pracnější, než vystřelit jedním výkonem, ve všem, ve sportu, v umění, v psaní… Proto jsem měla takovou radost.
Musím znovu obdivovat tvoji nápaditost a vtip, milá Toro, obzvlášť co se hymny týče. Barbucha mi připomněl tuhle kočičku z příbuzenstva :
https://hanca1.rajce.idnes.cz/Kocky_HK_rajce/#Kocky_009.JPG
Až na to, že z něj se stal, aspoň podle fotek, pořádný kocour, a Bleška zůstala mrňavá.
Tetování nefandím a branding (díky za rozšíření obzorů, netušila jsem, že něco takového existuje), zrovna tak jako třeba piercing, je mi přímo odporný.
Ale! Nechala jsem si udělat permanentní make up obočí, protože mi začalo povážlivě řídnout, a musím říct, že jsem velmi spokojená. Pokud člověk zapomene na křivky po vzoru Grety Garbo a drží se přirozenosti, tak je to fakt hezké. Samotná procedura není zrovna příjemná, ale dá se vydržet. Tetování je prý podstatně bolestivější!
Hančo, děkuji.
Permanentní make-up obočí má kamarádka a opravdu potvrzuji, pokud se udělá dobře, vypadá to perfektně. Jinak já tetování taky nemusím, ani nic jiného. Jen náušnice, ty mám, jinak nic.
Toro, prostě umíš, umíš. Všechny drabble moc hezké (hihi – „Nekouše. Žuzle“ :D) Máš krásné kočky, černá koule Jája se opravdu na fotce povedla. Skvělá je i hymna pro kočky – sedne každé slovo 🙂
Tetování ve velkém (a navíc barevné)také nechápu a velmi viditelně potetovanou ženu už vůbec ne! Copak si ti lidé neuvědomí, že jim časem zestárne a zkrabatí se kůže, nehledě na možnost zánětů a infekce s takovým „krášlením“ spojené??? O branding čtu poprvé. Potetované lidi(méně i hodně)vidím často, u nás vím o 3 „tetovacích salónech“ kolem kterých jezdíme, možná jich tu je víc. Branding jsem zatím na nikom neviděla. Tímhle vypalovacím způsobem se přeci cejchuje dobytek, aby se poznalo ke kterému ranchy patří 🙂 Vzorek na ukázce je sice hezký, ale libil by se mi na nějaké jiné, než lidské kůži! Prostě lidi jsou v tomto směru někdy fakt praštění.
Mně se ten branding, tedy prachobyčejné cejchování, taky ani trochu nelíbí, ale když má vůbec na nějaké kůži být, nechť je právě na lidské. Je to určitě vrcholně bolestivé, ale jestli to někomu stojí za to, nechť si to praktikuje sám na sobě. To by ještě scházelo, aby s tím experimentoval třeba na zvířatech.
Ani tetování se mi nelíbí. Pro mě je to prostě ošklivé na komkoli, ať je mladý nebo starý, ať má kůži hladkou nebo svraštělou. O různých neumělých nápisech nebo ornamentech ani nemluvím, ale ošklivé je i to moderní „umělecké“ tetování. Ty obrázky jsou zpravidla kýč jak bič, opravdu hnusné. V životě jsem pracovala mimo jiné v bance nebo v letecké společnosti – tam všude bylo viditelné tetování nepřípustné. Pokud by ho někdo byl měl, nebyl buď vůbec přijat, nebo nemohl dělat některé práce – třeba palubní personál. Nevím, jestli to některé společnosti ještě uplatňují.
Tapuz, jen pro upřesnění :). Já měla samozřejmě na mysli pouze „mrtvou kůži“ 🙂 Třeba kabelka s vytlačeným vzorkem do kůže (angl. embossed)
Takovýhle batůžek by se mi zrovna líbil 🙂
https://www.amazon.com/Sak-Ventura-Convertible-Backpack-Tobacco/dp/B079ZRGTHF/ref=sr_1_229?ie=UTF8&qid=1533513072&sr=8-229&keywords=embossed+handbag
😀 Jo, na mrtvé kůži to jo. Tyhlety vytlačované vzory na kabelkách nebo třeba i na botách se mi taky líbí. Ono to jen tak divně vyznělo.
Maričko, tys to trefila! 🙂
Branding se v Evropě uplatňoval ve středověku, provozovali ho kati a říkalo se tomu cejch hanby. Nojo, no doba se mění a co bylo dřív pro ostudu, je dnes kchůůůl a In. A bude hůř, protože je vědecky prokázáno, že ,,civilizovaná“ část lidstva degeneruje a blbne.
Maričko, máš pravdu, vytlačované vzory na kožených věcech jsou hezké. Jinak cejchování dobytka se mi nelíbilo nikdy, spálenina strašně bolí a myslím si, že zvíře neméně.
Branding popravdě též nechápu.
Tady na fotkách je toho osazenstva nějak málo, ne? Vlastně jsem ztratila přehled…pamatuju si nějaký squattery a tak 🙂
Jinak hymna skvělá- taky jsi to zkusila tak, že vezmeš nějakou melodii a na ten rytmus napasováváš slova? Já jsem jen jednou v životě musela přeložit tři rýmované trpasličí písně a šlo mi to jen tímhle způsobem 🙂
Branding i tetování jsou fuj. Jenže já jsem proti takovým věcem zaujatá i proto, že při mých alergiích jeden neví, co by inkoust v kůži udělal a jak by se cokoli z toho hojilo.
Matyldo, abych vše uvedla na správnou míru – máme tři kočky doma – Rozárku, Jáju, Čendu. Tobiášek, jak jsem psala, odešel v zimě za Duhu. Vzadu v dílně jsou dvě skvoterky – mamina Sofie a jedno zbylé kotě, dnes už velká kočka, Bonnie. Pak tu máme Barbuchu, který cestuje mezi naším domem a domem manželových rodičů. No a v poslední době jsou u nás na stravu a přes zimu na byt dva tuláčci – černý a zrzavý. Nepojmenovaní. Divocí, ale našim kočkám neškodí. Nají se, vyspí a jsou pryč. Takže to máme, sumasumárum no jo, skoro zase plný stav… osm koček.
Tuhle hymnu jsem na žádnou melodii nepasovala. Stačilo mi, abych tam dostala slova, co byla předepsaná, mělo to nějaký rytmus a dostala jsem se přesně na stovku. Jak tak na ni s odstupem koukám, dala by se vylepšit, dala, ale nebyl čas na hrdinství, když jsem ji psala :). Díky.
Toro, díky, je to moc pěkný čtení!
Tetování mi přijde divný… ještě tak snad něco maličkýho Nikoliv na mojí kůži!!!), ale ty obrovský plochy… jestlipak ty lidi napadá, jak to bude vypadat, až jim bude šedesát, sedmdesát 🙁
Z brandingu se mi regulérně zvedl kufr.
Dede, na první dobrou jsem četla Doubravického národního divadla 😀 !
Zano, díky moc za komentář.
Tetovaní to neřeší a tvrdí, že to bude hezké pořád. Já si to nemyslím, ale je to jejich volba.
Není nic ošklivějšího, než dvacet let staré tetování, pořízené po padesátém roce věku. Kůže ztratí ,,glanc“ a tetování to ještě podtrhne, nemluvě kdysi zářivých barvách.
Milá Toro, děkuju ti moc za tvá drablata – užila jsem si je všechna a ocenila jsem přiloženou fotodokumentaci – konečně se v tvých kočkách opravdu vyznám:))
Moje srdeční záležitost jsou černé a mouraté… ale líbí se mi všechny:))
Jinak klobouk dolů před tvojí kočičí hymnou! Je parádní a pak… já bych nedala dohromady rýmovánku ani kdyby mi šlo o život, obávám se… (wave)
Dede, díky moc.
No jo, koček je moc a pletou se.
Ale jsem ráda za každou z nich.
Moc se omlouvám, dělala jsem Dedeník už v sobotu a popletla jsem datum – takže budete muset s Torou a kočkami vyžít i v pondělí (blush)
Včera jsme totiž měli u nás první ročník Doubravického zahradního divadla a bylo to velké 😀 Nikdo se neupekl, pršelo jen minimálně, ale večer se dalo i dýchat… prostě paráda:))
Dnes ale vyrážím na cesty, takže nemám co bych honem na Dedeník přidala, je hotový do zásoby:))
Doubravické národní divadlo začíná být fenomén! I já to tak četla 🙂
Ten branding je něco úděsného, a udivuje mě, že jsou někteří lidé tak blbí. A tetování mi připadá nechutné.
Ale očičí branding jsem párkrát nosila taky. Hlavně Tuláček se rval jak ďábel a já jednou přijela na veterinu s krvavým rukávem. Ale ty stopy už skoro nejsou znát.
Jo, kočičí catart zná myslím skoro každý kočkař. Občas se to holt stane. Oni to nemyslí zle, bojí se a brání.
Že bych byla první a je vlastně neděle?
Toro, máš hezká drablata, hezká zvířata a hezké fotky. Zalíbila se mi ta černá chlupatá koule se zářícíma knoflíkama a poutkem na zavěšení. Paráda!
Mně ta černá kulička nějak připomíná kočičího plivníka. Ale tenhle neškodí, ten je milý a přátelský.
Jo, máš pravdu. Je to plivník! Hodnej. A ty knoflíky loudí. Máš? Dáš?
Čertík snad ani neví, k čemu ty drápky má. A loudí taky. Když něco moc chce, tak se tulí, ducá a hladí tlapkou po tváři, při čemž brouká a vrká.
Krakonoši, tohle přesně dělá Jája taky. Jen tedy při vrnění velmi rád přešlapuje nebo i vleže zatíná… Jsou to zlatíčka, nechápu, jak někdo může černou kočkou opovrhovat. I s tím jsem se setkala. Někteří jedinci jsou prostě hloupí, slušně řečeno.
Čertík přešlapuje a zatíná pouze, když spočívá na něčem neživém. Jakmile si udělá hovnink ze mne, zalehne, složí tlapky pod sebe a spokojeně mžourá, za předpokladu že ho začnu okamžitě hladit a drbat za ouškama, pod bradičkou a, kupodivu, na čumáčku.
spíše se setkávám s těmi co opovrhují mouraté-pruchaté,prej jsou strašně obyčejné a stejné…nechápu ty lidi, pruchaté kočky jsou pruchaté všechny jinak a že by byly obyčejné???
Každá kočka, bez ohledu na zbarvení, je osobnost. Jenže ne každému je dáno to pochopit.
tohle podepíšu :-)a mourinky obyčejné? ani náhodou. nepotkáte dvě shodně vybarvené mourovaté kočky – každá má jinak poskládané pruuuchy nebo kresbu v kožíšku, výraz očí, znatelné M mezi oušky… a každá je jinak kouzelná 🙂
Ano, právě takhle ke mně přišel můj úplně první kocourek Špuntík. Když byl kotě, nikdo ho nechtěl, že je obyčejný, mouratý. Byl od začátku něžný a laskavě přehlížel chyby, které jsem z neznalosti dělala. Naučil mě vlastně všechno, co život s kočkami obnáší. Byl můj první, a ačkoli to vypadá jako fráze, nikdy na něj nezapomenu.
Já k tomu jen dodám, že mně je úplně jedno, jestli je kočka černá, bílá, pruhovaná, mouratá, tříbarevná… Ale podle několika útulkářek jim tam prostě černá koťata zbývají nejdéle… a přitom černé kočky jsou nádherné kočky. Nevím, proč, jestli nějaké pověry či co… kdoví.
To bude něco podobného jako u psů, údajně se lidi nejvíc bojí těch černých. Jestli je na vině méně zřetelná mimika a tudíž větší „nečitelnost“ výrazu psa (ale to by pak nejobávanější byli ti nejchlupatější 🙂 ) nebo co vlastně, nevím.
Tečko, ano, je velmi milý a přátelský, tak mazlivého kocoura jsem nezažila. Díky.
Jsem se musela podívat, co tím myslíš 🙂 ale jo, fakt to tak vypadá. Tahle fotka se povedla, myslím. Naše černá díra v plné kráse… Díky, Jano.