Nepropadejte panice, na vaření jsou tu jiní, já zůstanu u kytiček, jde o místo, které dnes navštívíme a které proslavili pánové Hrabal a Menzel – Kersko.

Do Kerska se dostaneme buď přímo, busem č. 398 – Linka Černý most – Poděbrady, nebo vlakem do Poříčan a pak busem 429 – Poříčany – Semice, nebo individuální dopravou po silnici č. 11, zvané Staré Poděbradská přes Počernice, Nehvizdy, Mochov, Starý Vestec a Velenku, nebo můžeme sjet z D 11 na exitu 18 (Český Brod/Lysá). Po projetí Velenky vjedeme do lesa a okamžitě uvidíme šipku doleva s nápisem KERSKO.

Kersko je obec velice mladá, vzniklo původně jako shluk rekreačních chat za první republiky a protože kdo chtěl mít za první republiky rekreační chatu, musel být buď ve vatě, nebo být velice šikovný, najdeme mezi stromy podél silnice jak procovské rezidence, tak cosi, co připomíná boudy pro bernardýny. Všechno je ale velice citlivě zasazeno do mezer mezi stromy, takže se bydlí v lese a s výjimkou jediné hlavní silnice v ose od jihu, ze silnice č. 11 na křižovatku tvaru T na severním konci obce jsou všechny odbočky vhodné leda pro pěší a cyklistický provoz.

Pětiprstka žežulník

Klid a pohoda je to první, čeho si po vystoupení z dopravního prostředku všimneme, od dob, kdy se natáčely Slavnosti sněženek se v obci nezměnilo skoro nic. Takže kde začneme? Autobus z Prahy nás vyklopí na Poděbradské silnici u stánku, kde je možno se občerstvit např. zmrzlinou, pokud jedeme v individuálním dopravním prostředkem, nabízí se parkoviště před hospodou Hájenka, která stále funguje (v pondělí je zavřeno), a na jídelníčku mají i další zvěřinové speciality.  Pokud dorazíte v pondělí, najdete dobrou kuchyň i v hospodě U pramene, v obou případech se dobře najíte za snesitelnou cenu.

Po obědě je čas prozkoumat místní pamětihodnosti, pro nás budou důležité dvě: Josefka, nebo též Kerka, což je zdejší minerální pramen a Slatinná louka u Velenky. Vezmeme to popořadě, takže začneme Kerkou.

Kerka je jeden z vrtů, kterými se na povrch dostává minerálka podobného složení, jako v Poděbradech. Vodonosná vrstva, uložená pod několika desítkami metrů nepropustného nadloží, začíná přibližně u Klánovic a táhne se až za Chlumec nad Cidlinou a protože se, směrem k východu, zanořuje do hloubky, teče z vrtů u Chlumce teplá.

Pětiprstka žežulník

Minerální prameny v Polabí jsou artézského typu, po navrtání vytékají samovolně, ale spontánně se na povrch nikde nedostávají. Vrtů je v okolí Poděbrad několik, (Sadská, Velký Osek, Písková Lhota a nepřístupný v Pečkách) a chemické složení a teplota se liší jen velmi málo.

S Poděbradkou, jak ji známe v balené podobě z obchodů, mají všechny prameny, včetně těch Poděbradských, společného jen velmi málo, z obchodních důvodů se z balené vody odstraňuje železo a další látky, takže voda, která vytéká z vrtů v Kersku  a okolí, chutná úplně jinak, než ,,kastrovaný“ obsah PET lahví. Bublinek je v ní poměrně málo a chuť tvoří hlavně železnaté sloučeniny; naštěstí nemá projímavé účinky, takže napít se můžeme bez obav, ale stáčet nedoporučuji, po relativně krátké době se rozpuštěné soli vysrážejí, nádoba ,,zrezne“ a chuť jde do kopru.

Pětiprstka hustokvětá

Jsme najedení, napití, můžeme pokračovat. Kousek pod Josefkou odbočuje červená turistická značka doleva do ulice, označené Alej č. 13. Půjdeme, nebo pojedeme až do místa, kde se odbočuje vpravo do Aleje č. 15 a za chvilku uvidíme nalevo plácek, kde je možno zaparkovat. Vlevo je rybník, kolem kterého dojdeme k informační tabuli, pak můstek přes potok a za můstkem odbočuje pěšina vlevo do kopečka na cosi, co vypadá jako těleso hráze. Po několika desítkách metrů uvidíme tabuli s nápisem Evropsky významná lokalita a v průseku v křoví louku. Jsme na místě.

Slatinná louka uVelenky je jedno z posledních míst, kde ještě začátkem 50 let rostla pětiprstka vonná. Tento druh už v ČR, nejspíš definitivně, vymizel a pokud bychom se jím chtěli pokochat, museli bychom hledat až na Slovensku v okolí Lubochně.

Pětiprstka hustokvětá

Rod pětiprstka, (gymnadenia), je v ČR zastoupen dvěma druhy: Pětiprstkou žežulníkem a vzácnější pětiprstkou hustokvětou. Jméno dostaly podle hlízek, které připomínají tvarem a uspořádáním rozevřenou dlaň. Rostliny mají u země začínající listovou růžici, listy jsou ,,šnytlíkovitého“ typu, výška od 15 do 30 cm, květy drobné, nachově fialové, velmi vzácně bílé. Druh je silně mykotrofní, takže nepřesaditelný a s oblibou vyhledává tzv. bílé stráně, což je biotop se světlou snadno drolivou půdou a mírně alkalickou reakcí podloží.

Rozdíl mezi oběma druhy je v uspořádání květenství. Pětiprstka žežulník má květy jako ,,noty na buben“ čili samá pauza, květní klas pětiprsky hustokvěté má květy nahloučené těsně u sebe. Kvítky jsou drobné, vejdou se do necelého 1 cm, tvarově natolik typické že si je nelze splést. Vegetační doba je poměrně krátká; listy se objeví cca 14 dní před rozkvětem, (za normálních klimatických podmínek konec května až polovina června) a po uzrání semen (konec srpna), celá rostlina zaschne a tím zmizí.

Pětiprstka hustokvětá

Pětiprstky patří k několika málo druhům orchidejí, které produkují nektar, který je uložený na konci hluboké a úzké ostruhy, takže opylení mohou zprostředkovat pouze motýli. Semena klíčí jen nerada a k vývoji je nutná zimní pauza, první listy se objeví až za tři roky po vyklíčení.

Zatímco pětiprstky rostou, (oba druhy) v Polabí a Středohoří na několika místech a (třeba na Úštěcku) i hojně, další, moc hezká květinka, mečík bahenní, roste v Čechách právě jen a jen tady.

V celé ČR najdeme mečík bahenní na třech místech: U Velenky, u Hodonína a u Radějova. Na Českomoravské vysočině v okolí Trhové Kamenice roste také mečík střechovitý, neboli střecholistý, který se od mečíku bahenního liší jen tvarem tobolky, takže v době kvetení nelze oba druhy rozlišit.

Mečík bahenní

V obou případech jde o velice dekorativní rostliny, vysoké kolem 50 cm s úzkými, tmavozeleně zbarvenými listy. Přezimují hlízky, semena klíčí poměrně snadno. Přesto jde o druhy velice vzácné, protože jsou citlivé na lidské kutění. Mečíky jsou vlhkomilné a to, že u Velenky přežívají, je dáno tím, že lokalita má vysokou hladinu podzemní vody, která je doplňována průsakem z opodál tekoucího potoka.

Louka je sice chráněná ale pole s tmavým pískem, kdysi velice úrodnou černozemí, je hned vedle a zemědělci si s vlivy chemizace na nejbližší okolí hlavu moc nelámou. Pohled na kdysi mastně lesklou a humusem bohatou černozem, ze které je dnes špinavý písek, moc povzbuzující rozhodně není.

Mečík bahenní