Byla to taková hezká hodinka. V sobotu večer měl Martin přijet z týdenních toulek vlakem do Prahy a domů ho měli přivézt Marek s Nikolou. Bylo asi devět večer, když jsem skončila se zaléváním zahrady, všechno bylo navařeno, napečeno a vrátit se k psaní nemělo cenu, takže jsem si sedla na terasu, rozsvítila světla a čekala.
Ari a Berry byly samozřejmě se mnou. Snažila jsem jim vysvětlit, na koho čekáme, ale jako obvykle jsem narazila na potíž s jejich vnímáním budoucího času. „Přijede páneček!“ oznámila jsem jim nadšeně a Ari okamžitě vystartovala k vrátkům. Když tam nikoho nenašla, oběhla ještě snaživě ploty kolem cesty. Udýchaně se vrátila a starostlivě se na mě zadívala: „Paničko, ty ses spletla, páneček tu není – hledala jsem všude!“
Paničko, vážně?
Berry je starý mazák, který se neunavuje, když nemusí. Ostatně, koho kdy bolela záda, má pro tento přístup pochopení. Takže když řeknu aktivizující slova, jako páneček, Marek nebo Nikola, tak se nedívá k vrátkům (tam pošle mladou:)), ale mě do očí: „Opravdu? Kdy? Teď tu nejsou… kdy budou?“ Stejně jako Ari neví, kdy by se měli milovaní objevit, ale už se nenechá napálit, aby popřela svoje smysly, které mluví jasně – ti, o kterých mluvím, tu nejsou.
Paničko… pořád nic. Co takhle hodit ten míček, no?
A tak čekáme. Je krásný tichý teplý večer. Vedro dne usnulo, zalitá zahrada voňavě oddechuje, já sedím v zahradním křesle a dívám se na temnící se oblohu. Cvrčci pořád ještě cvrčí, sem tam se ozve nějaký pták. Od dolních sousedů vřeští kočky – asi řeší nějaký teritoriální problém. Holky naběhnou k plotu a přísně hledí do tmy – jak nedávají pozor, hned se ty potvory mňoukavé rvou!
Dvojpes:))
A pak už… já nevím, já ještě nic neslyším, ale do Ari jak když střelí – otáčí se na místě a vyráží k plotu, Berry běží důstojněji za ní. Za chvilku už vidím záři dálkových světel a slyším, jak auto pomalu projíždí úzkou příjezdovou cestou. Hurá! Jsou tady! Já neběžím k plotu, ale jdu rovnou k vratům. Jsou doma. Jaké prosté štěstí…:))
Už!!! (Následující fotka zahrnuje bílou rozmazanou šmouhu:))
Krásný večer na terase
Dede, moc hezký, krásně letní, článek. A ty fotky – nádhera ! Maličká ušatá Aruška, velikosti čivavy usazená za velkou ušatou hlavou Berry 🙂 (h)
Nevím s jak velkým předstihem Trixie slyší naše auto. Když je s námi v domě a jeden z nás odjede, na návrat nijak extra nereaguje. Možná proto, že my během dne dost často pendulujeme z domu. Jak se všude musí jet, tak jsou to třeba jen krátké odjezdy a návraty a už jí zevšedněly. A když je na své zahradě (to býváme pryč oba), než vjedeme před garáž, už stojí v „okně“, které má v dřevěné ohradě. Nikdy nás ale nevítá štěkotem. Ani když jsme byli pryč třeba celý den. Jen tam stojí, je slyšet jak mohutně mává ocasem, a místo štěkotu si pomlaskává. Asi radostí slintá a potřebuje sliny spolknout, což dělá velmi hlasitě 🙂
Maričko, to je ale hezký obrázek 🙂 Naše holky vítají podobně, jen zabíhají za otvírající se křídlo automatických vrat, aby odtud vylezly když auto zastaví. No… Berry někdy vyleze předčasně a to jsem pak nepříjemná panička (být právě přijíždějící:))
AriBerry(nebo BerryAri ?) konjunkce je dokonalá fotka.
Bodejt by nebyla – s takovými fešnými modelkami. Díky za potěchu oka.
Holky mávají, prý, že ony žádné modelky nejsou, to jen panička furt otravuje s tím pitomým mobilem v ruce… místo, aby v ní měla míček! 😀
Oni jsou ti chovatelé a chovatelky vůbec tak trochu natvrdlí (to je alespon mínění Čumpelíků – a mňoukové tento názor zastávali rovněž).
Máme Ford Mondeo, jeden čas měl sousedovic syn Ford Focus. Ta auta měla zřejmě podobně vyladěný motor, těch zklamání, když se psiny hnaly k bráně a to auto jelo dál…
To je taky na psy pěknej podvod 😀
Dede, moc hezké muselo být to čekání a problém s budoucím časem mi vyloudil úsměv – no jo, ono je to těžké a ty ty ubohé psy mateš!!! dvojpes naprosto dostal i mě 😀
po pravdě, já když čekám, vždy jsem vnitřně rozrušena (co kdyby se něco stalo?) tak, že si to rozhodně neužívám… ale vlahý večer venku si taky umím užít a jelikož sama žádné „venku“ nemám, je to vždy u někoho – na terásce, k tomu kafíčko a cigárko, případně kopeček zmrzliny, prostě nirvána… už jen kvůli tomu miluju léto (inlove)
Vlahé letní večery u nás bývaly vzácnost, na chalupě v horách potom mimořádnost 🙂 Umím si je venku užít, ráda koukám na hvězdy (když zhasnu, je u nás na vsi poměrně tma, světelný smog nijak nehrozí:)) a sním. Nebo si vymýšlím! 😀
dračí příběhy??? 😉
😉
Hezké. Krásný letní večer a to klidné člověčí a vzrušené a dychtivé psí čekání z toho sálá.
Babička s dědou měli před dávnými lety boxerku Irisku. Zlaté zvíře milující lidi, ale její životní láskou byl páníček, tedy můj děda. Za toho by dýchala. Bydleli na Spořilově, tam, kde jsem mnohem později i já prožila bezmála třicet let. Už tenkrát tam byla konečná tramvaje, k jejich domu to ale bylo ještě pořádně daleko. Tou tramvají jezdil z práce domů páníček. Když z ní vystoupil, nikdo ještě zdaleka nemohl tušit, že už se blíží domů, ale Iriska už byla v předsíni u dveří a celou dobu, než děda došel domů, tam poblafávala a neklidně přešlapovala. A té radosti každý den!
Scházela se u nich také skupinka přátel na partičku karet (včetně mojí tehdy ještě svobodné maminky, která chodila s mým tehdy ještě svobodným tátou). Iriska prý bývala nadšená, protože věděla, že se s ní každý z nich pomazlí a přinese nějaký pamlsek. Jen jednoho pána z duše nenáviděla, zdánlivě bez příčiny. Toho by snad byla sežrala, když on přišel, museli ji zavřít do jiné místnosti. Byla to tehdy záhada, protože on se s nimi znal dlouho, byl prý přátelský a slušný. Ovšem, co čert nechtěl, jednoho krásného dne na něj vyšly najevo moc ošklivé věci. Ta zvířata prostě vědí své.
Ostatně můj Matýsek, když ke mně přišel, neměl rád mého tehdejšího partnera. Bál se ho a nikdy se od něj nenechal pohladit, i když ten mu nikdy nic zlého neudělal. Netrvalo dlouho a ten pán se mnou dost hnusně vypochodoval a udělal ze mě blbce. Matýsek už to zřejmě dávno věděl 😀 (h) .
Milá Tapuz, člověka někdy až zamrazí, když si uvědomí, co všechno o nás zvířata nejspíš vědí. (h)
Tím strašnější mi přijde, když pes neopustí pána, který se k němu nehezky chová a všechno od něj snáší. 🙁 Kočky jsou v tomto pragmatičtější.
Když pes neopustí pána…
Pes není zvíře, pes je přítel – , řekl Axel Munthe. Neznám lepší definici. (h)
Máš pravdu Abyt (Axela jsem taky četla). O to víc by si toho měli být lidé vědomi – a někteří nejsou. (takovým bych zase ubližovala já)
Nádherné počtení. Moc toho sice nenapsal, ale to, co napsal, má grády.
Kniha o životě a smrti, Kniha o lidech a zvířatech…
Oni si v našej reči tela čítajú jak v otvorenej knihe a tak zrejme aj odhalia, keď to niekto s ich najbližšími nemyslí dobre, aj keď pre nás sa to navonok nijako neprejavuje. Z iného súdka: keď sa mojej mamine choroba vrátila, v deň keď som sa dozvedela zlé výsledky sme (čo čert nechcel) mali nejakú firemnú akciu. Bola to taká polosúkromná krčma/chata kdesi pri ceste na Devín, detaily si už nevybavujem, ale majiteľ mal argentínsku dogu. Obsluhujúci nás pred ňou varovali, že jej treba dať pokoj a nedráždiť ju a že je to trhačka a vôbec. S náladou zbitého psa som sa tam utiahla do kresla v kútiku s drinkom a bola dosť mimo. Po nejakej chvíli mi trhačka najprv prišla oňuchať nohy, potom si mi vyložila hlavu na kolená a nakoniec sa ku mne do toho kresla napchala a tak pri mne ostala celý večer. Bola som jej za to vďačná (a ostatní nechápali).
Nemohli chápat, že neznámá doga chápe (h)
Dede, AriBerry dvojpes se ti povedl!
Náš pes je teď zamindrákován kvůli mému elektrickému autu. Jedna z jeho životních radovánek, oznamovat že se blížím, vzala za své. Auto není slyšet! A najednou je panička u dveří, kde se tu vzala, něco nefunguje! Nejdřív to vzal osobně, byl ukřivděn, posléze rozhořčen a teď dává najevo vlez mi na záda, já nehraju, podvádíš. Má o jedno potěšení méně, protože nějaký horlivec vymyslel záludné auto a už nevymyslel, jak se s tím má jeden pes vyrovnat, no.
Otázkou je, jestli bys neměla při příjezdu domů třeba… co já vím… lehce zavadit o klakson? Dát si tam trochu štěrku a na něm prudčeji zabrzdit? 😀 Jak k tomu ten pes jinak přijde? (rofl)
Tuším to bolo v TopGeare, alebo sa možno mýlim, ale zachytila som, že aj ľuďom to ticho vadí a tak sú už elektrosuperautá, ktoré zvuk spaľovacieho motoru jednoducho imitujú 😉 . Niečo podobné je aj pri foťákoch, keď sa aj na digitály a smartfóny dáva zvuk mechanickej spúšte fotoaparátu.
Hihihi, elektrické auto…
Když jsem jel nedávno s nákupem z Drážďan, dohonila mne, ještě v Německu, Tesla. Jel jsem 130, on mne předjel a zmizel v dáli. Jenže po zhruba čtvrthodině jsem předjel já jeho, pořád 130 a to už se mu předjíždět nechtělo. (ono když se s elektromobilem jede rychle a ještě se pustí klima, tak padá ukazatel stavu baterie docela čiperně). A když jsem si představil, jak bude někde cestou v Česku shánět nabíječku, bylo mi ho skoro líto. Zlatej spalovací motor! Normálně jezdím na E-85, ale když v nádrži šplouchá posledních pár litrů a pumpa s Éčkem není nablízku, dotankuji klidně Natural a vím, že vždy dojedu. 😀
Jsou doma. Jaké prosté štěstí … (inlove) Pár slov a je tam všechno (h)
A ty fotky … Paničko, vážně? a Dvojpes 🙂
Díky moc Dede 🙂
Ta velká štěstí obvykle bývají prostá, viď? (inlove)
Nádhera, psaní pohladilo a fotka dvojpesa je prostě skvělá. Jo, čekání na návrat… Pokud je takto idylické, tak je to fajn.
Ano, jsou i horší a děsná čekání. Když je tenhle případ, čeká se hezky 🙂
DEDE to je takové krásné povídání, které mě doslova pohladilo na duši.
Člověku ke štěstí stačí sedět na terase a užívat si tichý vlahý večer, jak píšeš.
My si zase užíváme posezení na chatě na lavičce na zápraží. Člověk se zklidní, kochá se přírodou a je mu tak dobře na duši.
Dede i kočičáci umí vycítit, že se vrací někdo z rodiny. My to ještě nevíme, ale oni už se dívají ke dveřím a já poznám, že někdo jde k nám.
Když se vracíme domů my, tak už Daník sedí na bobíku v předsíni a čeká na nás.
Mají ty zvířátka nějaký radar, který my nemáme.
Náš první kocourek, Honzíček, když byl u tchýně v Klánovicicích, chodil paničce naproti k autobusu. Jezdila z práce až pozdě v noci, ale on přesně věděl, že v panička jede v autobusu, který právě projížděl kolem školy a zmizel. Panička vystoupila, autobus odjel, spolucestující se rozešli, z blízkého křoví se ozvalo: Mňau a kocourek přiběhl, nechal se pohladit a se vztyčeným ocáskem vedl paničku domů. (po příchodu okamžitě prozkoumal všechna zavazadla). Pak jednoho dne zmizel a vrátil se až po devíti týdnech, jako by se nechumelilo.
Doprovázecí a vítací kočky vídám i tady na vsi a moc se mi to líbí (jen já osobně bych asi měla o kočku strach:))
Například, když vidím v jisté části vesnice pána se dvěma jezevčíky, tak mohu očekávat, že někde blízko je i velký rezatý kocour, který s nimi chodívá. Je to dobré čekat ať už jedu autem, nebo jdu se psima, předejdu tím možným problémům 🙂
Sedět na zápraží a kochat se večerem… on do toho člověk musí kapku dospět, řekla bych 🙂 V mladším věku to chce obvykle ještě něco navíc, třeba zamilované snění 🙂
Zvířata vědí… víš, mě by někdy zajímalo, jestli holky zaregistrují, když přijíždím od Hradce a z nějakého důvodu minu naši odbočku k Domu (třeba musím ještě zajet na statek pro vajíčka nebo na poštu nebo tak něco). Jestli vyběhnou k plotu, nebo se o to ani nepokusí, když slyší, že auto jede dál?
musíš udělat někdy pokus, když bude doma pozorovatel 🙂
Vidíš, já bývám doma tak často sama, že mě pozorovatel nenapadl 😀
tak až někdy přijedou mládežníci, jen tak pro tu srandu někam na chvíli odjeď 🙂 (já bych taky docela ráda viděla, co se děje doma, když strčím klíče do zámku, případně už dupu po schodech 😀 )
Já si vzpomínám, jak jednou vyprávěla Bubu, že jim sousedi práskli, že jejich Bára (myslím, že to byla Bára) zdrhá ze zahrady, když nejsou doma. A oni nemohli přijít na to, kudy a jak.
Tak jednou Bubu jako odjela do práce, zastavila dole ve vsi, ale pak se jela „nečekaně“ vrátit. A ejhle, Baruška ji vzorně vítala u vrátek!
I koukli se potom na připravený domácí kamerový systém (koníček jejího muže) a zjistili, že Bára skutečně počkala, až Bubu zmizí, a pak šla dozadu do zahrady, kde měla v opravovaném plotu hezky schovanou díru. Byla už ze zahrady venku a začínala potulku, když najednou zvedla hlavu a mazala dírou zpátky, aby úspěšně vítala – úplně nevinnej pejsek! 😀
No, spravili díru a měla po toulkách… ale stejně, jsou chytří, co? Potvory:))
Milá Dede, to je velice něžné povídání.
Tak za prvé – i mne dostala fotka dvojpsa, i když při letmém pohledu jsem si myslela, že Berry sedí na hlavě bílá krysa – tímto se Ari omlouvám, ale to budou asi ty asociace (nejprve jsem četla Jirkův Klokaník na Zvířetníku).
Za druhé – i náš radostný blbounek oznamuje, že se vrací páník, když on teprve vjíždí do Lednice. Bohužel to neoznamuje radostným během ke dveřím, ale děsným řevem, ke kterému se posléze přidá i Brooke a nakonec i já (držte už huby) (rofl) , a navíc se tak hemží v předsíňce, že se jimi nedá protlačit. Zkrátka – při vstupu páníka do dveří u nás nastává pěkná vřava, či li po slovensku trma vrma (což je výstižnější).
A za třetí – ach, takový vlahý večer na zahrádce, toť balzám na duši.
Eh, Ygo, zase parádní komentář (rofl)
Jo, trmu vrmu znám taky, to když čekáme doma – holky spolehlivě ucpou předsíň. Jen to řvaní chybí, ony jen funí!
Což je zajímavé – být doma nebo v autě zticha jsem je nikdy moc neučila, ale přesto to zvládají skvěle – že by věděly, jak moc mě to štve? (Max byl strašně uštěkaný, no, jezevčík!:)) Pokud je to pravda, proč to neaplikují na útěky v lese? To mě štve ještě víc než to štěkání! 😀
(Ale jo, už jsou v podstatě hodné – nebo já jsem dosáhla takřka dokonalosti v ostražitosti:))
Když přijedeme domů tak se naši ,,kluci“ třikrát zblázní … také vědí když jsme na křižovatce a odbočujeme k baráku
a ráno když mám vstávat tak přijde Luxík k posteli, drcne do mě hlavou a řekne HÉ HÉ t.j. asi : hybaj z postele ven. Někdy bych to měla nahrát- on je děsně ukecaný
Eh Maruško, to musí být parádní buzení! (inlove) Moje holky mě budí funěním a upřeným pohledem. Pokud to nefunguje, pomáhají si jazykem:))
Ano, uprený pohľad a funenie potvrdzujem. A prešľapuje pri tom prednými packami. Ak nereagujem, snaží sa mi dostrkať hlavičku pod ešte bezvládne ovisnutú ruku, a to už ma obvykle zobudí (chuckle)
Upřený pohled, pak pohlazení tlapkou po tváři, pak ducnutí a Vrk, vrk, mám hlad a chci pohladit a tulit se. A když to nestačí, tak olíznutí nosu a rozhořčené MňáááuŮŮŮ.
Krása Dede, úplne ten letný večer cítim až sem, a páči sa mi, ako ti neostalo nič iné, len si ho pri tom čakaní vychutnať. A dvojpes ma dostal! (rofl)
Díky, milá km! No, někdy takhle člověku spadne čas do klína (inlove)